ECLI:CZ:NSS:2008:1.AS.11.2008:59
sp. zn. 1 As 11/2008 - 59
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: N. T. D., zastoupeného
Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalované: Policie ČR,
Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. července 2007,
č. j. 10 Ca 246/2005 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) shora uvedený
rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele na zrušení
rozhodnutí Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie (dále též „žalovaný“)
ze dne 15. srpna 2005, č. j. SCPP-2529/C-277-2005. Rozhodnutím žalovaného bylo
zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Oblastního ředitelství služby cizinecké
a pohraniční policie Brno, Odboru pátrání a kontroly pobytu, Oddělení kontroly pobytu Brno
č. j. SCPP-70/BR-OPK4-SV-2005 ze dne 1. června 2005, kterým bylo stěžovateli uloženo správní
vyhoštění s dobou platnosti pět let podle tehdy platného §119 odst. 1 písm. a) bod 3 v souběhu
s §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů (dále též „zákon o pobytu cizinců“). Městský soud se ztotožnil
se skutkovými i právními závěry žalovaného, když mj. dospěl k závěru, že stěžovatel maří výkon
soudních rozhodnutí.
II.
Stěžovatel ve své stručné kasační stížnosti tvrdí, že ji podává z důvodů vymezených
v §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Stěžovatel polemizuje s názorem městského soudu, že maří
výkon soudních rozhodnutí, neboť maření těchto rozhodnutí je trestným činem
podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák., přičemž on za takovýto trestný čin nebyl nikdy odsouzen.
Z toho podle stěžovatele plyne, že si správní orgán učinil v rozporu se zákonem úsudek,
že stěžovatel spáchal trestný čin.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III.
Nejvyšší správní soud posoudil námitku uvedenou v kasační stížnosti a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
III/a
Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Brně
sp. zn. 5 T 52/2000 ze dne 14. června 2000 byl stěžovatel odsouzen za trestný čin porušování
práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1
tr. zák. k propadnutí věcí v tomto rozsudku uvedených a byl mu uložen trest vyhoštění z území
České republiky na dobu 10 let. Dne 25. října 2000 rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem
vedeným pod sp. zn. 3 To 404/2000 o odvolání stěžovatele tak, že zrušil rozsudek soudu prvého
stupně ve výroku o trestu vyhoštění a nově uložil trest vyhoštění z území ČR na dobu pěti let.
Městský soud v Praze v napadeném rozhodnutí mj. uvedl, že „není pochyb, že žalobce
maří výkon soudních rozhodnutí výše uvedených [tedy shora cit. rozsudku Městského soudu
v Brně a Krajského soudu v Brně]; tato skutečnost je obsažena i v obou správních rozhodnutích
a soud se s hodnocením této skutečnosti plně ztotožňuje. […] soud zohlednil i skutečnost,
která vyplývá ze správního spisu, a sice, že žalobci musel být opakovaně udělen výjezdní příkaz,
poprvé s platností do 29. 11. 2003 a podruhé s platností do 5. 5. 2005, což Oddělení cizinecké
policie Brno - město mohlo (a muselo, neboť to byla jeho povinnost vyplývající
z ust. §50 zákona o pobytu cizinců) učinit pouze za podmínek stanovených ust. §50 zákona
o pobytu cizinců, tedy, že se N. T. D. zdržoval v té době na území ČR bez platného dokladu
opravňujícího ho k pobytu na území ČR. Z podrobného popisu pobytu žalobce na území ČR
jednoznačně vyplývá, že opakovaně nerespektuje jednotlivá rozhodnutí (ať již správních orgánů
či soudních) a z jeho přístupu k nim lze důvodně usuzovat, že ani do budoucna nelze
předpokládat, že by se jim žalobce dobrovolně podřídil.“
Městský soud rovněž odkázal na úřední záznam ze dne 16. května 2005 obsažený
ve správním spise, z něhož vyplývá, že náměstek Městské státní zástupkyně v Brně JUDr. J. S.
sdělil, že ve stěžovatelově věci není dáno podezření ze spáchání úmyslného trestného činu maření
výkonu úředního rozhodnutí dle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák., když věc má podle něj řešit
cizinecká policie ve správním řízení na základě zákona o pobytu cizinců.
III/b
Nejvyšší správní soud musel ve smyslu námitky stěžovatele zvážit, zda správní orgán
I. stupně nebo žalovaný neporušili §40 odst. 2 v době rozhodování účinného zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), podle kterého si správní orgán nemůže
jako o předběžné otázce učinit úsudek o tom, zda a kým byl spáchán trestný čin, provinění nebo přestupek.
Jak správně upozorňuje stěžovatel, obdobné pravidlo zná též správní řád platný v současné době
[§57 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád].
V daném případě stěžovatel namítá, že správní orgán ve svém rozhodnutí v podstatě
dovodil, že stěžovatel spáchal trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1
písm. b) tr. zák. Tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon
rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu tím, že se zdržuje na území republiky, ačkoli mu byl uložen trest
vyhoštění nebo mu byl pobyt na území republiky zakázán. Naproti tomu §119 odst. 1 písm. a) bod 3
zákona o pobytu cizinců stanoví, že policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince,
který pobývá na území přechodně, s dobou platnosti až na 10 let, jestliže cizinec opakovaně úmyslně
porušuje právní předpisy nebo maří výkon soudních nebo správních rozhodnutí.
Otázka, kterou tedy musí Nejvyšší správní soud s ohledem na námitku stěžovatele vyřešit,
zní, zda hypotéza normy obsažené v §119 odst. 1 písm. a) bod 3 zákona o pobytu cizinců
co se týče maření výkonu soudních nebo správních rozhodnutí předpokládá jako svou nezbytnou
podmínku naplnění skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí
podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. Pokud by tomu tak bylo, správní orgán by tím, že dovodil
naplnění podmínek hypotézy normy obsažené v §119 odst. 1 písm. a) bod 3 zákona o pobytu
cizinců, nutně porušil §40 odst. 2 v době rozhodování účinného zákona č. 71/1967 Sb., správní
řád, neboť by si v předběžné otázce učinil úsudek o tom, zda a kým byl spáchán trestný čin.
III/c
Nejvyšší správní soud k námitce stěžovatele předně zdůrazňuje, že jeho teze, podle níž
aplikace §119 odst. 1 písm. a) bod 3 zákona o pobytu cizinců je podmíněna rozhodnutím soudu
o spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí, vyplývá z nepochopení role
trestního práva v demokratickém právním státě. Nejvyšší správní soud se v této otázce plně
ztotožňuje s judikaturou Ústavního soudu, která chápe trestní právo jako právo ultima ratio,
tedy právo, jehož prostředky mají a musejí být užívány tehdy a jen tehdy, pokud užití jiných
prostředků právního řádu nepřichází v úvahu nebo je zjevně neúčelné (srov. např. nález
I. ÚS 69/06 ze dne 12. října 2006, přístupný na http://nalus.usoud.cz). Pokud tedy určitou
otázku je možno uspokojivě vyřešit jinými než trestněprávními prostředky, a to včetně
prostředků správního práva, není ani z hlediska ústavnosti vhodné, aby byla táž věc
kriminalizována. Jak je níže osvětleno, tento závěr je konformní s výkladem vztahu trestního
zákona a zákona o pobytu cizinců.
Nejvyšší správní soud k zodpovězení otázky předložené mu stěžovatelem
proto dále zvážil výklad jazykový a systematický. Trestného činu podle §171 odst. 1 písm. b)
tr. zák. se lze dopustit pouze formou úmyslného zavinění [§3 odst. 3 tr.zák. a §171 odst. 1
písm. b) tr. zák. a contrario]. Naproti tomu §119 odst. 1 písm. a) bod 3 zákona o pobytu cizinců
předpokládá též eventuální nedbalostní maření výkonu soudních nebo správních rozhodnutí
(arg. silentio legis, konkrétně slovem „úmyslně“, které se vztahuje jen na opakované porušování
právních předpisů). Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným
činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák.
(srov. k tomuto tzv. materiálního pojetí trestného činu §3 odst. 2 tr. zák.). Naproti tomu lze
soudit, že srovnatelné jednání naplní znaky hypotézy §119 odst. 1 písm. a) bod 3 zákona
o pobytu cizinců i tehdy, pokud jeho nebezpečnost pro společnost bude jen nepatrná.
V tomto smyslu možno podpůrně poukázat též na judikaturu trestních soudů,
která interpretuje trestný čin podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. restriktivně,
a podle které k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního
rozhodnutí nepostačuje skutečnost, že se odsouzený zdržuje na území České republiky po právní
moci rozsudku, jímž mu byl uložen trest vyhoštění, event. se snaží již předem ztížit možnost
výkonu trestu (např. vystupováním pod cizím jménem a bydlením „po různých známých“),
ale je také třeba, aby byly příslušným soudem provedeny úkony, které zákon spojuje se započetím
výkonu tohoto trestu (§350b tr. ř.) (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. září 2002
sp. zn. 7 To 343/2002, publ. jako č. 50/2003 Sb. NS, část trestní, str. 601 - 603). Podle právního
názoru Nejvyššího správního soudu jednání popsané tímto rozsudkem Městského soudu v Praze,
jakkoliv nenaplní skutkovou podstatu trestného činu podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák., může
případně podle okolností naplnit podmínky hypotézy §119 odst. 1 písm. a) bod 3 zákona
o pobytu cizinců. Musí ovšem přitom jít stále ještě o natolik závažné porušení právního řádu,
které rozhodnutí o vyhoštění opodstatní (srov. k tomu přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne
13. května 1998 sp. zn. Pl. ÚS 25/97, č. 159/1998 Sb.).
Dalším argumentem ve prospěch toho, že §119 odst. 1 písm. a) bod 3 zákona o pobytu
cizinců nelze ztotožnit s naplněním skutkové podstaty trestného činu je i to, že zákon o pobytu
cizinců opakovaně ve svých ustanoveních výslovně hovoří a i v době rozhodné pro tento případ
hovořil o spáchání trestného činu [srov. např. §10 písm. a), §34 odst. 1 písm. a), §80 odst. 2
písm. g), §87 odst. 5 písm. a) bod 1 zákona o pobytu cizinců ve znění platném do 31.12. 2005].
Pokud tedy zákonodárce v témže zákoně jednak stanoví jako podmínku aplikace hypotézy normy
spáchání určitého trestného činu, ať již vymezeného více (srov. §37) či méně obecně [např. §80
odst. 2 písm. g)], jednak popíše určité jednání, které sice obecně odpovídá skutkové podstatě
určitého trestného činu, o kterém ovšem výslovně neuvede, že musí naplnit skutkové znaky
tohoto trestného činu, znamená to, že posléze uvedená norma zahrnuje takovou množinu
jednání, která není totožná s množinou tomu korespondujících trestných činů.
Je zjevné, že smyslem úpravy správního vyhoštění v §118 násl. zákona o pobytu cizinců
je umožnit státu ukončit pobyt cizince na státním území, pokud jsou pro to důvody spočívající
v osobě cizince specifikované více či méně abstraktně v ustanoveních §119 odst. 1, resp. §120
odst. 1 tohoto zákona. Správní vyhoštění je svou povahou specifickým opatřením v oblasti
kontroly přistěhovalectví (srov. rozsudek NSS ze dne 14. 7. 2005, č. j. 5 Azs 94/2005 - 52,
č. 1164/2007 Sb. NSS). Ostatně i srovnáním dalších taxativně uvedených hypotéz v ustanovení
§119 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců lze dospět k závěru, že ani v jednom případě
se o naplnění skutkové podstaty jakéhokoliv trestného činu nejedná, neboť ve všech uvedených
případech jde o takové jednání, které cizinec skutkové znaky trestného činu zásadně nenaplní,
což vyplývá již z primárně preventivní povahy správního vyhoštění.
Pokud by Nejvyšší správní soud tezi stěžovatele akceptoval, vedlo by to k absurdnímu
závěru, že by soud musel nejprve v trestním řízení potrestat cizince za maření výkonu úředního
rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák., načež by správní orgán v podstatě
za totéž jednání vydal rozhodnutí o správním vyhoštění cizince podle zákona o pobytu cizinců.
Takovýto závěr se Nejvyššímu správnímu soudu jeví přinejmenším jako zjevně nepřiměřený.
V tomto směru lze odkázat též na subjektivní teleologický výklad. Jak k tomu totiž uvádí
důvodová zpráva k sněmovnímu tisku č. 204 (volební období 1998 - 2002, vládní návrh zákona
o pobytu cizinců na území ČR ze dne 29. 4. 1999), návrh zákona nepřevzal dosavadní stav,
kdy bylo možné uložit zákaz pobytu v případě, že soud neuložil trest vyhoštění. Pokud soud neshledal důvody
pro uložení tohoto trestu se jeví jako ústavně nevhodné, aby obdobné rozhodnutí učinil správní orgán
(viz digitální repozitář Poslanecké sněmovny přístupný na www.psp.cz). Není důvodu, aby tento
záměr historického zákonodárce nebyl aplikován též na důvod vyhoštění podle §119 odst. 1
písm. a) bod 3 zákona o pobytu cizinců, jakkoliv se tato možnost dostala do zákona teprve
novelou provedenou zákonem č. 140/2001 Sb. (srov. čl. I., bod 85 novely), která nabyla účinnosti
dne 1. 7. 2001. Plně v souladu s těmito úvahami ostatně správní orgán I. stupně v této věci
postupoval, když si nejprve ověřil, že orgány činné v trestním řízení nebudou v dané věci
iniciovat trestní stíhání stěžovatele, a teprve poté rozhodl o správním vyhoštění.
Z uvedeného tedy plyne, že posouzení podmínek hypotézy §119 odst. 1 písm. a) bod 3
zákona o pobytu cizinců pro účely rozhodnutí o správním vyhoštění si může a musí učinit
příslušný správní orgán samostatně; otázka naplnění podmínek hypotézy §119 odst. 1 písm. a)
bod 3 představuje otázku odlišnou a relativně nezávislou na otázce spáchání trestného činu
podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák.
IV.
Stěžovatel tedy se svou námitkou neuspěl a jinou námitku v kasační stížnosti neuplatnil
(např. tu, nakolik bylo správními orgány, resp. soudem, správně aplikováno ustanovení
§119 odst. 1 písm. a) bod 3 zákona o pobytu cizinců na jimi zjištěný skutkový stav).
Jelikož v řízení o kasační stížnosti nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou.
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci
úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovaný měl ve věci úspěch, nevznikly
mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Soud
proto žalovanému náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. března 2008
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu