ECLI:CZ:NSS:2014:1.AS.15.2014:38
sp. zn. 1 As 15/2014 – 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a Mgr. Jany Brothánkové v právní věci žalobce Bc. M. M.,
proti žalované Univerzitě Hradec Králové, se sídlem Rokitanského 62, 500 03 Hradec Králové,
zastoupené JUDr. Jaroslavem Stachem, advokátem se sídlem Jana Masaryka 632, 500 12 Hradec
Králové, proti rozhodnutí rektora Univerzity Hradec Králové ze dne 9. 9. 2012, č. j.
REKT/1720/12, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu Hradci
Králové ze dne 20. 12. 2013, č. j. 30 A 120/2012 – 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím ze dne 1. 3. 2012 stanovil děkan Filozofické fakulty Univerzity Hradec
Králové žalobci poplatek spojený se studiem podle §58 odst. 3 zákona č. 111/1998 Sb.,
o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách),
a Rektorským výnosem č. 3/2011 ve výši 14.750 Kč za každých dalších šest měsíců studia
s počátkem od 1. 3. 2012 do 31. 8. 2012. Důvodem byla skutečnost, že žalobce studuje
ve studijním programu N6701 Politologie déle, než je standardní doba studia zvětšená o jeden
rok. Žádosti žalobce o přezkoumání uvedeného rozhodnutí rektor Univerzity Hradec Králové
rozhodnutím ze dne 9. 9. 2012, č. j. REKT/1720/12 nevyhověl a vyměřený poplatek potvrdil.
[2] Na základě správní žaloby žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne
20. 12. 2013, č. j. 30 A 120/2012 – 22, zrušil rozhodnutí rektora a věc vrátil žalované k dalšímu
řízení. Napadené rozhodnutí rektora shledal v prvé řadě nepřezkoumatelným pro nedostatek
důvodů, neboť se nevypořádalo se všemi námitkami žalobce. Nebylo tak reagováno na námitku
ohledně upřesnění doby na roky a dny, o kterou měl žalobce překročit standardní dobu studia,
a od jakého data a kolik roků a dní ze kterého studia bylo započítáno do doby předchozího
studia. V rozhodnutí též absentuje jakákoliv reakce na námitku žalobce, že o předchozím studiu
studenta na jiné vysoké škole nebyla žalovaná oprávněna shromažďovat a zpracovávat údaje.
Krajský soud dále s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 7. 2013,
č. j. 7 As 41/2013 – 37, konstatoval, že §58 odst. 6 zákona o vysokých školách zcela explicitně
požaduje, aby byla výše poplatků spojených se studiem stanovena přímo ve statutu veřejné
vysoké školy. V projednávané věci však článek 30 statutu žalované stanovil pouze rozpětí
poplatku s tím, že konkrétní výši stanovil rektorský výnos č. 3/2011. Tento způsob stanovení
výše poplatku proto krajský soud shledal rozporným se zákonem s tím, že na základě těchto
vnitřních předpisů žalované nemohl být žalobci stanoven poplatek za delší studium.
II. Kasační stížnost žalované
[3] Žalovaná napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností. Uvedla, že krajský soud
nemohl bez dalšího opřít své rozhodnutí o výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu,
neboť ten se týkal jiné věci, nešlo o zobecňující a sjednocující výklad a navíc u jiného senátu
Nejvyššího správního soudu leží řadu měsíců „žaloba téhož stěžovatele, tedy Masarykovy
univerzity“. Krajský soud se vůbec nezabýval konkrétními okolnostmi na straně žalované a nevzal
v úvahu, jakým způsobem dochází k přidělování částek pro stanovení poplatků spojených
se studiem.
[4] Nejvyšším správním soudem zdůrazňovaný požadavek na rigiditu výše poplatků
je dle žalované v zásadním rozporu se zájmy studentů. Nejvyšší správní soud na s. 4 svého
rozhodnutí zásadně odmítá jiný než obecně jazykový výklad a výslovně odmítá i výklad ústavně
konformní. Dodržení požadavku na zakotvení konkrétní výše poplatků pro ten který
rok ve statutu by znamenalo porušení řady zákonných ustanovení a značnou nejistotu na straně
studentů a uchazečů o studium. Podle §58 odst. 6 zákona o vysokých školách musí vysoká škola
zveřejnit výši poplatků spojených se studiem pro příští akademický rok před termínem
pro podávání přihlášek ke studiu. U žalované stejně jako na jiných univerzitách je tímto termínem
konec února kalendářního roku, v němž začíná akademický rok, do nějž se přihlášky podávají.
Podle §58 odst. 2 téhož zákona vyhlásí ministerstvo základ pro stanovení poplatků spojených
se studiem počátkem kalendářního roku – v roce 2012 tak učinilo dne 23. 1., v roce 2013 dne
22. 1. V tomto okamžiku tedy žalovaná věděla, jaký je základ pro vyměření poplatku. Již z toho
je zřejmé, že není ani teoreticky možné absolvovat předepsaný schvalovací proces, v němž musí
být statut vysoké školy schválen, včetně povinné registrace do konce února. Registrace přitom
není nezávazný formalismus, jak se domnívá Nejvyšší správní soud, neboť podle §36 odst. 4
zákona o vysokých školách vnitřní předpisy nabývají registrací platnosti. Dodržení tohoto
postupu by tak dle žalované znamenalo posunutí termínů pro přihlášky na vysokou školu
do jarních, možná letních termínů. Tato nejistota studentů a uchazečů o studium podle žalované
zcela jistě nevyvažuje požadavek na to, aby byla ve statutu výše poplatků stanovena přesně
na jednu korunu.
[5] Žalovaná dále nesouhlasí s možností predikovat ve statutu výši poplatků do budoucna –
nemění se totiž jen výše základu stanovená ministerstvem, ale též počet státem
neprofinancovaných studentů, a počet studentů studujících v tom kterém akademickém roce
nelze predikovat. Není proto realizovatelná úvaha o kalkulačním vzorci, neboť by měl dvě
neznámé. Ze stejného důvodu je nerealizovatelné doporučení na s. 5 rozhodnutí, aby statut určil
výši poplatků závislou na aktuální výši stanovené ministerstvem. Popírá se tím požadavek
na rigiditu výše poplatku, neboť základ nebude při schvalování statutu znám a konkrétní výši
bude stejně nutno vyhlásit – a kdo ji stanoví, když to není ve statutu a statut bude postrádat
pověření pro rektora vysoké školy? Přímá závislost bez zohlednění rozhodných okolností
v konkrétním roce by mohla být pro studenty výrazně horší. Žalovaná postrádá výrazný rozdíl
mezi tímto doporučením a stávajícím stavem, jakož i zdůvodnění toho, v čem jsou studenti
stávající úpravou poškozeni, když při hlasování o statutu do něj zakotvili rektorovi relativně úzký
rámec, v jehož rámci má v souladu s jejich vůlí prakticky vypočíst konkrétní poplatek pro
příslušný rok. Soudy nevzaly v potaz ani další omezující ustanovení §58 odst. 3 zákona
o vysokých školách pro stanovení poplatku za nadstandardní dobu studia. Jde tedy o další limit,
který svědčí i zájmu slabší strany a vylučuje jakoukoli diskriminaci.
[6] Napadené rozhodnutí dle mínění žalované otrocky převzalo nesprávné závěry Nejvyššího
správního soudu. Podle žalované je naopak na místě ústavně konformní výklad, který zaručí
bezproblémové fungování vysokých škol v oblasti poplatků spojených se studiem, a to v rámci
vymezeném zákonem. Bude-li vysoká škola navázána na státní rozpočet jako doposud, nelze
požadavek obsažený v napadeném rozhodnutí krajského soudu akceptovat ani realizovat.
Otázkou zůstává, kde je převažující zájem, zda na straně korunového vyčíslení poplatků
spojeného s každoroční změnou statutu, nebo na zachování stávajícího systému, který mnoho
let na všech vysokých školách funguje. Pokud by systém nefungoval a byla by soustavně
ohrožována práva studentů, jistě by se to projevilo četnějšími žalobami, než jsou současné žaloby
pouze dvou studentů v celé České republice.
[7] Žalovaná dále nesouhlasí s tím, že by rozhodnutí rektora bylo nepřezkoumatelné, neboť
je v něm výslovně uvedeno, od kdy do kdy a v jakých oborech žalobce studoval včetně přerušení
studia. Neprovedení matematického výpočtu dnů, o něž byla standardní délka studia překročena,
nemůže mít za následek nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Otázka, zda je žalovaná oprávněna
zjišťovat údaje o žalobci z celostátně vedené matriky studentů, nemá pro věc význam. Nevyvrací
totiž, že žalobce studuje již několik let na úkor ostatních daňových poplatníků. Užitím matriky
navíc žalovaná jen splnila svoji zákonnou povinnost plynoucí z §58 odst. 3 zákona o vysokých
školách – nepřezkoumatelnost pak nemůže spočívat v tom, že do rozhodnutí nebyla opsána
ustanovení zákona. Požadavek na odůvodnění, proč byla pro rozhodnutí převzata data z matriky
studentů, případně na matematický výpočet přesného období jsou dle žalované v rozporu
s „ústavně konformním pořádkem“, na nějž klade důraz Ústavní soud.
[8] Žalovaná ze všech těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalobce ke kasační stížnosti
[9] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti polemizoval s názorem žalované, že zkoumat
oprávnění žalované zjišťovat údaje o žalobci z celostátně vedené matriky studentů nemá pro věc
význam. Je to totiž podstatné pro zodpovězení otázky, zda může vysoká škola do doby studia
podle §58 odst. 3 zákona o vysokých školách započítat i neúspěšně ukončená studia na jiných
vysokých školách. Shromažďování takových údajů považuje žalobce za protiprávní zásah do své
lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti a do práva na ochranu před neoprávněným
shromažďováním, zveřejňováním nebo zneužíváním údajů o své osobě. Žalovaná přitom
za použití informací z nelegálního zdroje a bez hlubších znalostí žalobce a okolností, za nichž
zanechal předchozích studií, vynáší soudy k jeho osobě a morálnímu statusu. Podle žalobce spolu
dále nesouvisí termín pro podání přihlášek a okamžik stanovení výše poplatku pro nadcházející
akademický rok za delší dobu studia. Budoucího studenta, který teprve podává přihlášku
ke studiu, totiž výše poplatku za delší studium vůbec nezajímá – bude ho zajímat až tehdy,
kdy vyčerpá standardní dobu studia. Podle žalobce je absurdní, jak se žalovaná snaží legalizovat
svůj nezákonný postup poukazováním na pracnost až nerealizovatelnost postupu stanoveného
zákonem o vysokých školách, a táže se, jaký výchovný efekt takové chování vysoké školy má.
K malému množství žalob žalobce poukazuje na obtížnost soudit se s vlastní alma mater,
na náročnost na čas, energii a finanční prostředky, stejně jako na nejistotu, zda student za své
„kverulantství“ nezaplatí tím, že bude mít problémy u zkoušek.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou, a není důvodné kasační stížnost odmítnout
pro nepřípustnost. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Žalovaná v kasační stížnosti své námitky míří primárně proti právnímu názoru
obsaženému v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 4. 7. 2013,
č. j. 7 As 41/2013 – 37, publikovaném pod č. 2917/2013 Sb. NSS, který se zabýval výkladem
§58 odst. 6 zákona o vysokých školách, a z nějž krajský soud v napadeném rozhodnutí vycházel.
Skutečnost, že krajský soud tento rozsudek použil jako východisko svých úvah, není chybou,
nýbrž zcela žádoucím postupem. Mezi úkoly Nejvyššího správního soudu náleží též zajišťovat
jednotu rozhodování soudů ve správním soudnictví rozhodováním o kasačních stížnostech. Bylo
by proto v rozporu se záměrem zákonodárce i se smyslem existence Nejvyššího správního soudu,
aby krajské soudy vyslovené právní názory Nejvyššího správního soudu ve skutkově a právně
obdobných věcech ignorovaly. V projednávaném případě se přitom nejednalo o žádné „otrocké“
převzetí rozsudku krajským soudem, jak se snaží v kasační stížnosti navodit žalovaná. Krajský
soud naopak využil jen nosné výkladové pasáže, které pak aplikoval na konkrétní situaci žalobce
a vnitřní předpisy žalované. Tvrdí-li žalovaná, že krajský soud přitom nevzal v potaz konkrétní
okolnosti na straně žalované, není zdejšímu soudu zřejmé, o jaké okolnosti by se mělo jednat.
Postup krajského soudu v tomto ohledu tedy Nejvyšší správní soud shledává souladným
se zákonem.
[13] Pokud jde o samotný právní názor vyslovený v rozsudku ze dne 4. 7. 2013,
č. j. 7 As 41/2013 – 37, Nejvyšší správní soud na základě argumentů obsažených v kasační
stížnosti neshledal důvod, proč by se měl od něj v projednávané věci odchýlit. Soud podotýká,
že na řadu kasačních námitek dává citovaný rozsudek jednoznačnou odpověď, nicméně
s ohledem na obsah kasační stížnosti, vyjadřující jistou bezradnost až zoufalost žalované z nastalé
situace, považuje za vhodné zopakovat základní argumentační linii rozsudku a v souvislosti
s uplatněnými kasačními námitkami ji blíže osvětlit.
[14] Podle §58 odst. 2 zákona o vysokých školách je základem pro stanovení poplatků
spojených se studiem 5 % z průměrné částky připadající na jednoho studenta z celkových
neinvestičních výdajů poskytnutých Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ze státního
rozpočtu veřejným vysokým školám v kalendářním roce. Základ vyhlásí ministerstvo do konce
ledna kalendářního roku; základ platí pro akademický rok započatý v tomto kalendářním roce.
Pro výpočet základu slouží údaje za uplynulý kalendářní rok. Podle §58 odst. 3 téhož zákona
studuje-li student ve studijním programu déle, než je standardní doba studia zvětšená o jeden rok
v bakalářském nebo magisterském studijním programu, stanoví mu veřejná vysoká škola poplatek
za studium, který činí za každých dalších započatých šest měsíců studia nejméně
jedenapůlnásobek základu; do doby studia se započtou též doby všech předchozích studií
v bakalářských a magisterských studijních programech, které byly ukončeny jinak než řádně podle
§45 odst. 3 nebo §46 odst. 3, přičemž období, ve kterém student studoval v takovýchto
studijních programech a v aktuálním studijním programu souběžně, se do doby studia
započítávají pouze jednou. Konečně podle §58 odst. 6 citovaného zákona veřejná vysoká škola
zveřejní výši poplatků spojených se studiem podle odstavců 1 až 5 pro příští akademický rok před
termínem pro podávání přihlášek ke studiu. Výši, formu placení a splatnost poplatků určí statut
veřejné vysoké školy.
[15] Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku ze dne 4. 7. 2013, č. j. 7 As 41/2013 – 37,
při výkladu šestého odstavce uvedeného ustanovení dospěl k těžko vyvratitelnému závěru, totiž
že zákon o vysokých školách „zcela explicitně vyjadřuje požadavek, aby byla výše poplatků spojených
se studiem stanovena přímo ve statutu veřejné vysoké školy. Hovoří-li ust. §58 odst. 6 věta druhá (…) o výši
poplatku, zjevně tím má na mysli požadavek, aby byla ve statutu určena konkrétní částka poplatků nebo alespoň
určeno zcela jednoznačné pravidlo (vzorec) pro výpočet konkrétní částky poplatků. Jiný závěr by byl ve zjevném
rozporu s jazykovým výkladem tohoto ustanovení.“ Není přitom pravdou, že by Nejvyšší správní soud
v tomto rozhodnutí odmítl jiný než jazykový výklad a výslovně odmítl výklad ústavně konformní.
Z odůvodnění jednoznačně plyne, že se soud zabýval výkladem předmětného ustanovení
z pozice různých výkladových metod, avšak výklad systematický, logický ani teleologický
nevyvrátily již konstatovaný výklad jazykový. Předně na základě výkladu logického
a systematického soud odlišil povinnost zveřejnit výši poplatku od povinnosti stanovit výši
poplatku statutem (k tomu viz níže). Dále soud identifikoval účel ustanovení, jímž je zachování
stability, neměnnosti (rigidity) poplatku, jakož i právo studentů podílet se na procesu určení výše
poplatku, a vyjádřil se i k tvrzené připravované novele, jež výklad soudu jen potvrdila.
[16] Konečně se soud věnoval i otázce, zda se jedná o výklad ústavně konformní a dospěl
k závěru, že ano, neboť naplňuje požadavek čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle
nějž povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování
základních práv a svobod. K tomu lze jen doplnit, že požadavek striktního dodržení zákona při
ukládání poplatkové povinnosti podle §58 zákona o vysokých školách plyne rovněž
z článku 15 odst. 1 Listiny. Uložení poplatku v rozporu se zákonnými podmínkami se potom
dostává do konfliktu s těmito ústavními normami. Tvrdí-li žalovaná, že se o ústavně konformní
výklad nejedná, resp. že ústavně konformní výklad má vést k jinému výsledku, neuvádí žádné
konkrétní argumenty, kterými by mohl soud své dosavadní závěry poměřit a případně
je přehodnotit. Soud k tomu zdůrazňuje, že cílem ústavně konformního výkladu je vyložit
zákonné a podzákonné předpisy v souladu s ústavním pořádkem. Jeho cílem naopak není
přizpůsobit zákonnou dikci subjektivní představě žalované o „bezproblémovém fungování
vysokých škol v oblasti poplatků spojených se studiem“.
[17] Žalovaná proti tezím vysloveným v citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu
staví zejména námitku, že zakotvení výše poplatku do statutu není časově realizovatelné
s ohledem na povinnost vysoké školy zveřejnit výši poplatku pro následující akademický rok před
termínem přihlášek ke studiu v tomto akademickém roce, kterým bývá konec února. Základ
poplatku podle §58 odst. 2 přitom ministerstvo zveřejňuje až na konci ledna. K tomu Nejvyšší
správní soud připomíná závěry z citovaného rozsudku, podle nichž je třeba rozlišovat mezi
zveřejněním výše poplatku a stanovením výše poplatku ve statutu. „Jedná se o dvě zcela samostatné
povinnosti vysoké školy. (…) Ve statutu musí být konkrétní výše určena a posléze musí být také konkrétní výše
zveřejněna. Ke zveřejnění pak musí docházet každoročně, na rozdíl od určení konkrétní výše. Ta může být řadu
let neměnná.“ Pro splnění zákonných podmínek tedy není třeba každoročně novelizovat statut. Ten
totiž může určit výši poplatku tak, aby k jeho změně docházet vůbec nemuselo: zákon totiž jako
jedinou závaznou podmínku pro stanovení výše poplatku ukládá jeho minimální výši, která musí
tvořit alespoň 1,5 násobek základu vyhlašovaného ministerstvem. Tento základ se přitom (jak lze
zjistit nahlédnutím na internetových stránkách ministerstva) rok od roku mění v řádech desítek,
maximálně stovek korun. Pro vysokou školu tedy nemůže být nijak obtížně nastavit výši poplatku
tak, aby minimální zákonnou výši dlouhodobě splňovala. Ostatně v projednávané věci vyhlásilo
ministerstvo základ ve výši 2.957 Kč a žalobci byl stanoven poplatek ve výši 14.750 Kč tedy
skoro pětinásobku základu.
[18] Podle názoru Nejvyššího správního soudu je – i s ohledem na výši poplatku v praxi
žalované – pro vysokou školu reálně možné určit výši poplatku dle §58 odst. 3 zákona
o vysokých školách přímo ve statutu. Může tak učinit buď dostatečně vysokou pevnou částkou,
nebo (chce-li vázat výši poplatku více na základ) vzorcem, na jehož základě lze poplatek vypočíst.
V případě vzorce se nepopírá rigidita poplatku, jak tvrdí žalovaná, neboť vzorec musí být určen
tak, aby na jeho základě bylo možno ten který rok dospět k jedinému možnému výsledku. Byť
úlohou Nejvyššího správního soudu rozhodně není žalované radit, jak by měl takový vzorec
vypadat, příkladem by mohl být např. pětinásobek základu zaokrouhlený na celé padesátikoruny
dolů (v projednávané věci by se dospělo k částce 14.750 Kč, tj. ke stejné výši poplatku). Poplatek
stanovený za pomoci vzorce by se pak každoročně měnil v závislosti na výši základu, přičemž
žalovaná by měla povinnost příslušnou částku vypočíst a zveřejnit před termínem pro podávání
přihlášek ke studiu (§58 odst. 6 zákona o vysokých školách). Nedůvodná je v tomto ohledu
námitka žalované, že příslušnou výši nebude mít kdo zveřejnit – pokud tato otázka nebude blíže
upravena ve vnitřních předpisech žalované, vyplývá tato pravomoc rektorovi přímo ze zákona
o vysokých školách (§10 odst. 1).
[19] Soud neshledal důvodnou ani námitku žalované, že vzorec pro výpočet poplatku nelze
stanovit, neboť by měl dvě neznámé, jelikož se kromě základu mění i počet státem
neprofinancovaných studentů. Výše poplatku za delší studium není zákonem vázána na počet
státem neprofinancovaných studentů a Nejvyššímu správnímu soudu není vůbec zřejmé, proč
by tato skutečnost měla být při výpočtu poplatku dle §58 odst. 3 zákona o vysokých školách
zohledňována. Vysoká škola z poplatku za delší studium nemůže nijak kompenzovat nedostatek
financí na svou činnost, jelikož příjem z poplatku je ze zákona příjmem stipendijního fondu
vysoké školy (§58 odst. 7 zákona o vysokých školách). Tvrdí-li žalovaná, že je třeba vždy
zohlednit další rozhodné okolnosti v konkrétním roce, pak tak může učinit v rámci stanovení
výpočtového vzorce (např. zavedením určitých koeficientů, jejichž výše je známá před lhůtou pro
výpočet a zveřejnění poplatku). Další možností zohlednění specifických okolností toho kterého
roku či přímo konkrétní situace studenta je oprávnění rektora poplatek snížit, prominout nebo
odložit termín jeho splatnosti v rámci rozhodování o žádosti o přezkoumání rozhodnutí
o vyměření poplatku (§58 odst. 8 zákona o vysokých školách). Nutno podotknout, že žalovaná
nespecifikovala, o jaké rozhodné okolnosti by mohlo jít a ostatně z napadených rozhodnutí
i z vnitřních předpisů žalované neplyne, že by nějaké takové okolnosti při stanovení výše
poplatku zohledňovala. Obdobně tvrdí-li žalovaná, že soudy nevzaly v potaz ani další omezující
ustanovení §58 odst. 3 zákona o vysokých školách, neuvádí, o jaké omezení by se mělo jednat,
takže se k této námitce soud nemůže relevantně vyjádřit. Sám přitom žádné „další omezující
ustanovení“ v citovaném odstavci nenachází.
[20] Vzhledem k právě řečenému zastává Nejvyšší správní soud názor, že změna statutu
v souvislosti se stanovením výše poplatku za delší studium se při jeho vhodném nastavení může
stát záležitostí spíše výjimečnou. Pokud přesto vyvstane potřeba statut změnit, má zdejší soud
za to, že vzhledem k předvídatelnosti výše základu stanoveného ministerstvem nemůže
být pro vysokou školu problematické připravit věc tak, aby byla změna statutu schválena před
únorovým termínem pro přihlášky na vysokou školu, a to včetně povinné registrace
ministerstvem. K samotné registraci pak soud podotýká, že ve svém předchozím rozsudku ze dne
4. 7. 2013, č. j. 7 As 41/2013 – 37, pouze konstatoval, že registrace vnitřního předpisu vysoké
školy ministerstvem není způsobilá zhojit případnou nezákonnost takového předpisu. Z tohoto
závěru není možné jakkoliv dovozovat, že by soud považoval registraci za „nezávazný
formalismus“. Registrace vnitřního předpisu nebo jeho změny ministerstvem je podmínkou
nabytí jeho platnosti (§36 odst. 4 zákona o vysokých školách). Tento fakt nebyl uvedeným
rozsudkem jakkoliv zpochybněn.
[21] Nejvyšší správní soud se shora uvedených důvodů setrvává v názoru vysloveném ve svém
předchozím již opakovaně citovaném rozsudku. Pokud jde o jeho aplikaci na projednávaný
případ, je nutno uvést následující. Článek 30 odst. 2 Statutu Univerzity Hradec Králové
v rozhodném znění stanovil, že studuje-li student v bakalářském nebo magisterském studijním
programu déle, než je standardní doba studia zvětšená o jeden rok, činí poplatek za studium
podle §58 odst. 3 zákona za každých dalších započatých šest měsíců studia nejméně
jedenapůlnásobek základu podle §58 odst. 2 zákona a nejvýše desetinásobek základu násobeného
koeficientem ekonomické náročnosti studijního programu. Konkrétní výše poplatku je stanovena
rektorským výnosem. Článek 1 odst. 3 Rektorského výnosu č. 3/2011 stanovil, že poplatek činí
částku uvedenou v příloze výnosu bez ohledu na formu studia. Podle přílohy č. 1 výnosu pak byl
poplatek za studium ve studijním programu N 6701 Politologie stanoven částkou 14.750 Kč.
[22] Stanovení konkrétní výše poplatku nikoliv ve statutu, nýbrž v rektorském výnosu,
odporuje jasnému požadavku §58 odst. 6 zákona o vysokých školách. Nejvyšší správní soud
se proto plně ztotožňuje s krajským soudem, že na základě uvedených vnitřních předpisů
žalované nemohl být žalobci vyměřen poplatek za delší studium, a rozhodnutí rektora tedy bylo
krajským soudem správně zrušeno. Postrádá-li žalovaná výrazný rozdíl mezi požadavky
vyplývajícími ze zákona a stávajícím stavem, lze pouze konstatovat, že při současné praxi o výši
poplatku rozhodoval rektor, ačkoliv podle zákona o něm měl rozhodovat akademický senát,
jehož třetinu až polovinu členů musí tvořit studenti [§9 odst. 1 písm. b) a §8 odst. 1 zákona
o vysokých školách]. Úvaha rektora přitom byla omezena minimálně – mantinely stanovené
statutem rozhodně není možné považovat za „úzké“, neboť (bez započtení koeficientu
ekonomické náročnosti studijního programu) v daném roce se mohl rektor při své úvaze
pohybovat v rozmezí od 4.435,50 Kč do 29.570 Kč. Nejednalo se tedy o žádný „výpočet“,
jak tvrdí žalovaná, ale o dosti volnou úvahu rektora. Praxe žalované tak fakticky eliminovala
zákonnou pravomoc akademického senátu a studentů vysoké školy určit konkrétní výši
předmětného poplatku.
[23] Ani délka ani „bezproblémovost“ dosavadní správní praxe žalované nijak nezpochybňují
závěr krajského soudu o nezákonnosti této praxe, stejně jako z ní nečiní praxi zákonnou. Rovněž
zcela irelevantní je skutečnost, kolik žalob bylo v této věci na žalovanou podáno: ojedinělost
či masovost správní žaloby nemá žádnou souvislost s její důvodností, resp. se shledáním
nezákonnosti správního rozhodnutí. I kdyby byla podána jen jedna jediná žaloba, je tím založena
pravomoc správního soudu přezkoumat postup a rozhodnutí žalované a konstatovat jeho
nezákonnost. Žalovaná dále patrně zastává stanovisko, že nepoškozuje-li přímo její postup
určitou osobu, nevadí, že je nezákonný. V tom ovšem musí Nejvyšší správní soud žalovanou
důrazně vyvést z omylu. Jednak porušení zákona správním orgánem je objektivní skutečností,
která nevyžaduje, aby k ní přistupovaly nějaké další podmínky (vznik škody), za jejichž existence
by jedině mohl správní soud zrušit rozhodnutí správního orgánu (srov. též dikci §76 odst. 1 a 2
a §78 s. ř. s). Jednak ovšem správní praxí žalované dochází k poškození jejích studentů, neboť
jim je stanovován poplatek spojený se studiem v rozporu se zákonem, čímž dochází
k neústavnímu zásahu do jejich práva vlastnit majetek. Dotazuje-li se žalovaná, kde je převažující
zájem – zda v korunovém vyčíslení poplatku ve statutu či v zachování stávajícího
bezproblémového systému, pak zdejší soud tento zájem shledává především v tom, aby žalovaná
jako správní orgán postupovala a rozhodovala v souladu se zákonem, jak jí ukládá článek
2 odst. 3 Ústavy a jak jí v souvislosti s ukládáním poplatkové povinnosti plyne též z čl. 4 odst. 1
a z čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Je-li s tímto zájmem stávající „systém“
či správní praxe žalované v rozporu, není možné takto nadále postupovat.
[24] K námitkám týkajícím se krajským soudem konstatované nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí rektora Nejvyšší správní soud poznamenává, že jde spíše o nepochopení argumentace
krajského soudu ze strany žalované. Krajský soud pouze konstatoval, že rozhodnutí rektora nijak
nereagovalo na dvě námitky obsažené v žádosti o přezkoumání rozhodnutí děkana
- tj. na požadavek žalobce, aby bylo v rozhodnutí uvedeno, kolik dní a roků z kterého studia byly
žalobci započítány a o jakou dobu překročil standardní dobu studia, a dále na námitku žalobce,
že vysoká škola není oprávněna shromažďovat a zpracovávat údaje o předchozím studiu studenta
na jiné vysoké škole z matriky studentů. Na tyto námitky rozhodnutí rektora nereaguje – neuvádí,
zda je či není nutné uvádět v rozhodnutí o poplatku přesný počet dní, resp. proč není třeba tento
údaj uvádět. Stejně tak neuvádí nic k otázce oprávněnosti žalované zpracovávat údaje
o předchozím studiu studenta na jiné vysoké škole z matriky studentů. Krajský soud tedy
nepožaduje, aby byl v rozhodnutí uveden konkrétní počet dní, resp. netvrdí, že vysoká škola není
oprávněna matriku využít, ale požaduje, aby se rektor ve svém rozhodnutí k těmto námitkám
obsaženým v žalobcově žádosti o přezkoumání přezkoumatelným způsobem vyjádřil. Z tohoto
pohledu se Nejvyšší správní soud se závěry krajského soudu ztotožňuje a kasační stížnost ani
v této části neshledává důvodnou.
[25] Napadené rozhodnutí rektora tedy bylo vydáno v rozporu se zákonem. Závěry krajského
soudu vycházející z právního názoru Nejvyššího správního soudu jsou přitom ve vztahu k další
správní praxi žalované realizovatelné a mají oporu v zákoně o vysokých školách i v ústavním
pořádku. Pokud by žalovaná i přesto – jak tvrdí – nehodlala rozsudek krajského soudu a závěry
v něm obsažené akceptovat v tomto konkrétním případě či v případech obdobných, Nejvyšší
správní soud pokládá takový přístup (i s ohledem na poslání vysokých škol dle §1 zákona
o vysokých školách) za nepřijatelný. Bude-li žalovaná pokračovat ve své dosavadní protizákonné
praxi, vystavuje se riziku soudního přezkumu a rušení přijatých nezákonných rozhodnutí
o poplatcích spojených se studiem.
V. Závěr a náklady řízení
[26] Žalovaná se svými námitkami neuspěla; jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvod
pro zrušení napadeného rozsudku z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[27] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
Žalovaná neměla ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalobci pak
v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2014
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu