ECLI:CZ:NSS:2004:1.AZS.45.2004
sp. zn. 1 Azs 45/2004 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: S. K.,
zastoupené Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem se sídlem Františkánská 7, 301 00
Plzeň, proti žalovanému Ministerstvu vnitra ČR, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka
21/OAM, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 2. 2003,
čj. OAM – 483/VL-19-08-2003, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2003, čj. 24 Az 1043/ 2003 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 28. 2. 2003 byla podle §16 odst. 1 písm. g) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky (zákon
o azylu) jako zjevně nedůvodná zamítnuta žádost žalobkyně o udělení azylu, bylo rozhodnuto,
že se jí azyl podle §13 odst.1, 2 a §14 zákona o azylu azyl neuděluje a bylo rozhodnuto,
že se na ní nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Ze správního spisu vyplývá, že žalobkyně podala dne 4. 2. 2003 žádost o udělení
azylu, kterou odůvodnila tím, že její manžel v červnu roku 2000 prohrál vysokou částku
v kartách a velmi se zadlužil, od té doby ji začaly obtěžovat osoby, kterým manžel dlužil
peníze a požadovaly zaplacení manželova dluhu; manžel odešel ze společné domácnosti,
byla však stále obtěžována manželovými věřiteli a ti vyhrožovali jí i dětem; manžel poté,
kdy mu sdělila, že se obrátí na policii, ji zbil. Psychicky se zhroutila, má strach o svůj život
a život svých dětí a proto odjela z Ukrajiny. V protokolu o pohovoru k žádosti o udělení
azylu, který byl v souladu s §23 odst. 1 zákona o azylu proveden dne 19. 2. 2003, žalobkyně
rozvedla, že věřitelé ji vyhledali celkem čtyřikrát, dotazovali se manžela a požadovali po ní,
aby dluh splatila, jednou ji odvezli do lesa a šest hodin zadržovali v automobilu, požadovali
splacení dluhu a vyhrožovali, že ublíží jejím dětem; když manželovi vše sdělila, tak ji uhodil,
toto napadení oznámila policistovi, který pak manželovi uložil pokutu. To, že je obtěžována
manželovými věřiteli, policii neoznámila, měla za to, že by jí policie nepomohla a také
se bála; z obavy o život svých dětí se neobrátila o pomoc ani na jiné orgány. Před odjezdem
z Ukrajiny děti odvezla k příbuzným. V České republice nejprve pobývala na základě
uděleného turistického víza a nelegálně zde pracovala; po ukončení platnosti víza zde
pobývala nelegálně; poté, kdy jí bylo uděleno správní vyhoštění požádala o udělení azylu.
Vstupem do azylového řízení žalobkyně se hodlala ukrýt před vyděrači, legalizovat zde svůj
pobyt a vyhnout se správnímu vyhoštění. Žalovaný zamítavé rozhodnutí odůvodnil tím,
že problémy žalobkyně ve vlasti nebyly zapříčiněny její rasou, náboženstvím, národností,
příslušností k určité sociální skupině či zastávání určitého politického názoru, ale byly
způsobeny nemožností splatit dluh, který vznikl jejímu manželovi. Potíže žalobkyně
na Ukrajině nelze podle žalovaného považovat za důvody pro azylové řízení relevantní,
jelikož nevznikly z důvodů ustanovení §12 zákona o azylu, ale jejich vznik měl výhradně
osobní a finanční podtext a byl veden ze strany soukromých osob. Rovněž snaha o legalizaci
pobytu a snaha vyhnout se správnímu vyhoštění nespadá pod ochranu azylového zákona.
Žalovaný se v odůvodnění rozhodnutí zabýval též hodnocením, zda žalobkyně splňuje důvody
pro udělení azylu podle §13 odst. 1 a 2 a podle §14 zákona o azylu a dospěl k závěru,
že tomu tak není.
Žalobou podanou Krajskému soudu v Ostravě dne 7. 3. 2003 se žalobkyně domáhala
zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalovaného. Namítala procesní vady správního řízení,
které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, a to, že se žalovaný její žádostí nezabýval
odpovědně a svědomitě a porušil tak ustanovení §3 odst. 3 správního řádu, že v rozporu s §3
odst. 4 správního řádu nevyšel ze spolehlivě zjištěného stavu věci a nevedl azylové řízení tak,
aby posílil žalobkyninu důvěru ve správnost jeho rozhodování a žalobkyně rozhodnutí
žalovaného nepovažuje za přesvědčivé, že žalovaný v rozporu s §32 odst. 1 správního řádu
nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci a za tím účelem si neopatřil potřebné podklady
pro rozhodnutí, že v rozporu s §33 odst. 2 správního řádu nedal žalobkyni možnost se před
vydáním rozhodnutí vyjádřit k podkladům rozhodnutí a způsobu jejich zjištění a konečně
namítala i porušení §46 a §47 odst. 3 správního řádu tím, že rozhodnutí nevycházelo
ze spolehlivě zjištěného stavu věci, nevypořádalo se se všemi provedenými důkazy
a že je nepřesvědčivé. Žalobkyně též namítala, že žalovaný porušil i ustanovení §12 a §91
zákona o azylu; má za to, že podmínky pro udělení azylu splňuje a že se na ni vztahuje
překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Pokud jde o skutkové důvody,
žalobkyně odkázala na svou žádost o udělení azylu, protokol s ní sepsaný, a na ostatní spisový
materiál žalovaného. V čem konkrétně měla spočívat namítaná procesní pochybení
žalovaného a tvrzená nezákonnost napadeného rozhodnutí žalobkyně v žalobě blížeji
neuvedla.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 11. 2003 žalobu zamítl. S odkazem na §12
zákona o azylu krajský soud uzavřel, že problémy, kterými žalobkyně odůvodnila žádost
o azyl, byly problémy se soukromými osobami, které požadovaly vrácení dluhu manžela,
motivem jejich jednání nebylo pronásledování žalobkyně z důvodů uvedených v §12 zákona
o azylu, ale jejich snaha o vrácení dlužné částky a žalobkyně sama se na policii ani jiné státní
orgány s žádostí o pomoc neobrátila, takže nelze dospět k závěru, že by tyto orgány nebyly
schopny jí poskytnout odpovídající ochranu. Podle krajského soudu proto žalovaný
postupoval správně, jestliže žalobkyninu žádost jako bezdůvodnou zamítl. Soud se rovněž
zabýval závěry žalovaného o nevztažení překážky vycestování podle §91 zákona o azylu
a shledal tyto závěry souladnými se zákonem a pokud jde o výrok o neudělení azylu
žalobkyni podle §14 zákona o azylu dospěl k závěru, že jde o výrok nadbytečný,
neboť skutečnosti, na základě nichž je žádost zamítnuta podle §16 zákona o azylu jsou
v zákoně zařazeny mezi důvody obecně vylučující udělení azylu, tj. včetně udělení azylu
z humanitárních důvodů. Soud též přezkoumal postup žalovaného v řízení a žalobkyní obecně
vytýkané vady řízení neshledal opodstatněnými.
Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) včas kasační
stížnost, opírající se o důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle stěžovatelky
krajský soud (a stejně tak i žalovaný) nesprávným způsobem posoudil právní otázku, zda lze
na případ žalobkyně vztáhnout ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Žalobkyně
se ve své domovské zemi dostala do problémů v souvislosti s dluhem manžela, bylo
jí vyhrožováno vyděrači a byla jimi fyzicky napadána. Na policii se neobrátila proto,
že by se tím její situace ještě zhoršila, neboť si byla vědoma spojení organizovaných
zločineckých struktur s policií a věděla, že by stejně ničeho nedosáhla, naopak hrozilo
jí nebezpečí neoprávněného postihu právě ze strany policie. Žalobkyně je přesvědčena,
že pokud státní aparát umožňuje prorůstání zločineckých struktur do státních orgánů
a zejména policie, pak se v podstatě podílí na činnosti těchto organizovaných zločineckých
struktur. Podle žalobkyně je patrné, že je ve své zemi státem diskriminována, a to jen proto,
že nepatří do sociální skupiny členů zločineckých struktur, které státní aparát podporuje.
Žalobkyně je proto přesvědčena, že splňuje podmínky pro udělení azylu podle §12 písm. b)
zákona o azylu. V této souvislosti upozornila i na čl. 65 metodologické Příručky procedur
a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka.
Dále se stěžovatelka dovolávala kasačního důvodu obsaženého v §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. [formálně částečně označeného i jako důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
obsahově však mířícího k důvodu uvedenému v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Žalovaný podle
ní provedl nedostatečné dokazování; nepřihlédl přitom k velmi omezeným možnostem
stěžovatelky coby žadatelky o udělení azylu, jak prokázat perzekuci v zemi původu.
Krajskému soudu stěžovatelka vytkla i to, že nepřezkoumal dodržení procesních předpisů
ze strany žalovaného, což učinit měl, byť stěžovatel v žalobě poukazoval na vady správního
řízení jen v obecné rovině. Minimálně se měl zabývat tím, zda žalovaný ve správním řízení
provedl dostatečné dokazování a zda jeho rozhodnutí bylo dostatečně odůvodněno. Ze všech
uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek
krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Závěrem stěžovatelka požádala o to, aby její
kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek; tato žádost se, s ohledem na zamítnutí kasační
stížnosti, stala bezpředmětnou.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v mezích
důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 3 s. ř. s.) a shledal kasační stížnost
částečně nepřípustnou; ve zbytku ji pak zamítl jako nedůvodnou.
Podle §104 odst. 4 s. ř. s. není kasační stížnost přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody,
než které jsou uvedeny v §103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před
soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
Žalobkyně v žalobě pouze obecně namítala nezákonnost závěru žalovaného o tom,
že podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu nesplňuje a neuvedla, v jakých
konkrétních právních důvodech měla tato nezákonnost spočívat; krajský soud nepochybil,
jestliže závěry konfrontoval s obsahem správního spisu a rozhodnutí žalovaného shledal
v souladu se zákonem. Uvádí-li stěžovatelka až nyní v kasační stížnosti že splnění podmínek
pro udělení azylu v jejím případě spočívá v tom, že je ve své vlasti diskriminována proto,
že nenáleží k sociální skupině členů zločineckých struktur, které státní aparát podporuje
a s nimiž prorůstá, uvádí tak nové skutečnosti, k nimž Nejvyšší správní soud nemůže přihlížet
(§109 odst. 4 s. ř. s.). Tento důvod kasační stížnosti je tak podle §104 odst. 4 s. ř. s. důvodem
nepřípustným, neboť stěžovatelka jej neuplatnila v řízení před krajským soudem,
ačkoliv tak mohla učinit.
Co se týče stížnostních námitek vytýkajících krajskému soudu, že náležitě nezkoumal
vady správního řízení a nezrušil správní rozhodnutí napadené žalobou, ačkoli žalovaný
své rozhodnutí založil na nedostatečném dokazování a ani je uspokojivě neodůvodnil,
Nejvyšší správní soud je neshledal důvodnými.
Na vady řízení před správním orgánem upozornila stěžovatelka již v řízení před krajským
soudem; učinila tak však na standardním formuláři pro žalobce v azylových věcech,
který obsahoval pouze obecné výtky týkající se procesních pochybení žalovaného správního
orgánu v průběhu řízení o udělení azylu.
Nejvyšší správní soud se ztotožnil s krajským soudem v závěru, že neshledal v řízení
před žalovaným správním orgánem, které vyústilo v zamítnutí stěžovatelčiny žádosti
o udělení azylu jako zjevně nedůvodné, vady, pro něž by měl napadené správní rozhodnutí
zrušit. Správní orgán vycházel v řízení ze stěžovatelčiny žádosti o udělení azylu, doplněné
ručně psaným prohlášením o důvodech žádosti, a z protokolu o pohovoru provedeném
v souladu s §23 zákona o azylu. Z žádné z těchto písemností nevyplynulo, že by stěžovatelka
tvrdila některý z důvodů pro udělení azylu; žalovanému tedy nevznikla povinnost provádět
dokazování ohledně existence některého z azylových důvodů taxativně vypočtených v §12
zákona o azylu. Stěžovatelčino tvrzení o tom, že byla v zemi původu vystavena výhrůžkám
ze strany soukromých osob, může snad svědčit o stavu obecné kriminality na Ukrajině;
azylové řízení však neslouží k tomu, aby správní orgán snášel důkazy o míře a povaze obecně
kriminálních činů v zemích původu žadatelů o azyl – byť i byly zaměřeny proti nim osobně
a přispěly k jejich odchodu ze země – nýbrž ke zjištění či vyvrácení existence důvodů
pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu.
Ani námitce vytýkající žalovanému nedostatečné odůvodnění rozhodnutí nelze vyhovět.
Žalovaný po provedení důkazů písemnostmi shromážděnými v řízení uzavřel, že stěžovatelka
se nedovolávala žádného z důvodů vedoucích k udělení azylu, a naopak potvrdila, že o azyl
požádala kvůli obavám z výhružek soukromých osob vymáhajících na ní manželův dluh
a z důvodu snahy o legalizaci svého pobytu v České republice. Žalovaný opřel své rozhodnutí
o ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, neboť stěžovatelčiny výpovědi nesvědčily
o tom, že by mohla být v zemi původu vystavena pronásledování za uplatňování politických
práv a svobod nebo z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má (§12
zákona o azylu). Za takového stavu věcí pak nelze rozhodnutí považovat za nedostatečně
odůvodněné. Své důvody a svůj myšlenkový postup pak v rozhodnutí náležitě popsal.
Nejvyšší správní soud tedy zhodnotil první stížnostní námitku jako nepřípustnou;
námitky vytýkající žalovanému nedostatečně provedené dokazování a nedostatečně
odůvodněné rozhodnutí pak shledal nedůvodnými. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné
jiné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.),
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá
s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměla úspěch;
žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo
na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. 5. 2004
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu