ECLI:CZ:NSS:2003:1.AZS.5.2003
sp. zn. 1 Azs 5/2003-46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobců: A) L. D., B)
nezl. A. D., C) nezl. A. D., D) nezl. I. D., žalobci všichni pak právně zastoupeni
JUDr. Karlem Literou, advokátem v Berouně, Pivovarská 170, 266 01 Beroun, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, v řízení o
žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 6. 2002, čj. OAM-647/VL-07-P13-2001, o
kasační stížnosti žalobců proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2003, čj.
47 Az 312/2003-25,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2003, čj. 47 Az 312/2003-
25, se ve výroku I. zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 5. 6. 2002, čj. OAM-647/VL-07-P13-2001
bylo k žádosti žalobkyně A) (v textu též „stěžovatelka“), podané jejím jménem a jménem
jejích nezletilých dětí vysloveno, že se jí azyl podle §13, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o
azylu neuděluje a že se na ni ani na její děti nevztahuje překážka vycestování (§91 zákona
o azylu).
Proti tomuto rozhodnutí podali žalobci 19. 7. 2002 podle procesních předpisů tehdy
účinných opravný prostředek k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím žalovaného
ministerstva. Vrchní soud, jemuž byla věc s vyjádřením žalovaného a správními spisy
předána 28. 11. 2002, ji do konce roku 2002 neskončil a po datu 1. 1. 2003 spisy předal
Krajskému soudu v Praze, který se stal nadále věcně a místně příslušným.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 3. 3. 2003, čj. 47 Az 312/2003-25, zamítl
návrh žalobců na ustanovení zástupce soudem pro řízení (sub I. výroku usnesení) a poučil
je o možnosti podat proti tomuto výroku kasační stížnost; dále vyzval žalobce, aby sdělili,
zda souhlasí s tím, že věc bude projednána bez nařízení jednání a k tomu, aby sdělili
specifikaci nákladů řízení, které jim případně v souvislosti s řízením vznikly.
Žalobci (včetně manžela žalobkyně H. D. a dvou jejich nově narozených dětí O. a A.;
z těch však žádný původní opravný prostředek nepodal a rozhodnutí správního orgánu se
ani o nich jako o účastnících řízení nezmínilo) dopisem ze dne 14. 4.
2003 podali proti usnesení ze dne 3. 3. 2003 kasační stížnost (stalo se tak včas a ve lhůtě
zákonem stanovené) s tím, že žádají, aby o udělení azylu bylo rozhodnuto s nařízením
jednání a s tím, že trvají na ustanovení zástupce soudem pro řízení. Uvedli, že otázka
zdraví a života pěti dětí je natolik vážná, že k ní nelze přistoupit tak jednoduchým
způsobem, jak to krajský soud navrhl.
Usnesením ze dne 30. 4. 2003, již v řízení o podané kasační stížnosti, uložil poté
krajský soud stěžovatelce, a to i jako zákonné zástupkyni jejích nezletilých dětí, aby
předložila plnou moc udělenou advokátovi nebo aby požádala o ustanovení advokáta
soudem a za tím účelem doložila své majetkové poměry.
Tomuto pokynu soudu stěžovatelka vyhověla a krajský soud jí poté usnesením ze dne
3. 6. 2003 ustanovil pro řízení o kasační stížnosti zástupcem JUDr. Karla Literu, advokáta
v Berouně; uložil jí, aby v součinnosti s advokátem odstranila vady podané kasační
stížnosti (především aby uvedla důvod ve smyslu §103 s. ř. s., jímž kasační stížnost má
být odůvodněna); současně soud zaslal kasační stížnost žalovanému s tím, že se k ní může
vyjádřit. Toto vyjádření nebylo až do předložení spisu Nejvyššímu správnímu soudu do
spisu dodáno.
Stěžovatelka následně (23. 7. 2003) krajskému soudu dopisem sdělila, že se jí
s advokátem nepodařilo kontaktovat ani osobně, ani telefonicky.
Krajský soud poté kasační stížnost předložil Nejvyššímu správnímu soudu
k rozhodnutí.
O stížnosti Nejvyšší správní soud uvážil:
Především tu je k řešení otázka, zda lze připustit kasační stížnost na rozhodnutí, jímž
není v řízení před správním soudem vyhověno žádosti za ustanovení advokáta jako
zástupce. Krajský soud při předložení stížnosti v předkládací zprávě vychází z toho, že
taková stížnost přípustná je. Tento názor sdílí i Nejvyšší správní soud. Ustanovení §104
odst. 3 písm. b) sice činí nepřípustnou stížnost proti rozhodnutí, jímž se pouze upravuje
vedení řízení, o takové rozhodnutí se však nejedná. Zamítnutím žádosti se tu rozhoduje o
významném procesním právu žalobce být - při splnění zákonem stanovených
předpokladů - v soudním řízení zastoupen, zpravidla advokátem. Nejde tu tedy o pouhé
procesní opatření, jímž se toliko reguluje postup soudu, ale o rozhodnutí o významném
ústavním právu na právní pomoc v soudním řízení (čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a
svobod). Ve shodě s dosavadní judikaturou vychází proto Nejvyšší správní soud z toho,
že i tomuto právu je třeba poskytnout ochranu cestou kasační stížnosti při splnění
zákonných podmínek.
Takovou podmínkou je i uvedení zákonného důvodu, pro který je kasační stížnost
podána, neboť kasační stížnost nemůže být podána z důvodu libovolného, ale jen z toho,
který je pojmenován v §103 s. ř. s. Takový důvod však stěžovatelka - byť velmi
jednoduchým způsobem - uvedla. Namítla totiž, že trvá na ustanovení zástupce proto, že
otázka zdraví a života jejích pěti dětí je natolik vážná, že ji nelze posoudit na soudě bez
toho, že by jí byla poskytnuta právní pomoc a že by ve věci nebylo nařízeno jednání.
Stížní tvrzení zjevně odporuje závěru krajského soudu v naříkaném usnesení, že totiž
po posouzení návrhu a s přihlédnutím k obsahu žaloby dospěl soud k tomu, že ochrana
práv žalobců nevyžaduje ustanovení zástupce soudem. To pak lze zjevně podřadit pod
stížnostní důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. d), totiž nedostatek důvodů, mající za
následek nepřezkoumatelnost rozhodnutí ve výroku, jímž nebylo vyhověno žádosti o
ustanovení zástupce.
Proto Nejvyšší správní soud považuje stížnost za přípustnou a odůvodněnou; nelze tu
navíc odhlédnout od faktu, že stěžovatelka je cizinka bez právního vzdělání, a třebas jí pro
řízení o kasační stížnosti ustanovil krajský soud advokáta, jemuž také bylo usnesení řádně
doručeno, ten zůstal zcela nečinný a není důvod stěžovatelce nevěřit, že se jí nepodařilo
zástupce jakkoli kontaktovat. Jednoduchou formu podané stížnosti s prostým, nicméně
zřetelným vyjádřením kasačního důvodu jí pak tím spíše nelze přičítat k tíži.
Ve věci samé pak Nejvyšší správní soud co do merita stížnosti dále uvážil:
Pro ustanovení zástupce soudem zákon stanoví několik podmínek (§35 odst. 7 s. ř.
s.): především musí být dány předpoklady pro osvobození navrhovatele od soudních
poplatků (tuto podmínku s ohledem na obsah spisu a žádosti o ustanovení zástupce
stěžovatelka nepochybně splňuje a ani krajský soud splnění této podmínky nebere
v pochybnost).
Druhou podmínkou je splnění předpokladu, aby ustanovení zástupce bylo třeba
k ochraně práv navrhovatele. Krajský soud splnění této podmínky neshledal s tím, že - jak
uvedl v důvodech - posoudil návrh a přihlédl k obsahu žaloby. Vlastní učiněné zjištění ani
jeho konfrontaci s potřebou ochrany práv žalobců však do usnesení nepojal.
Takové rozhodnutí je v důsledku toho v posuzované věci nepřezkoumatelné.
Návrh sám (původní opravný prostředek) je sice zčásti obvyklým formulářem, ve
věcech azylových zhusta používaný. Stěžovatelka jej ale doplnila obsažným vlastnoručním
podáním (pravděpodobně v ruštině) a připojila k němu deset listů dokumentace (v češtině
a ukrajinštině). Její rukopisné podání ani připojená cizojazyčná dokumentace (zčásti navíc
obtížně čitelná) nebyly přeloženy, a lze z nich vyčíst nanejvýš to, že zčásti snad jde o
lékařské zprávy, týkající se jedné žalobkyně (nezletilé A. D.), kterým zřejmě má být
dokreslen její vážný zdravotní stav. Zda si krajský soud zjednal jasno o obsahu
cizojazyčné žaloby jinak, není z obsahu spisu patrno a odůvodnění napadeného
rozhodnutí se o vlastním obsahu žaloby nezmiňuje.
Za této situace pak ale nelze beze zbytku a bezpečně seznat, jaké důvody vlastně
žalobci proti rozhodnutí správního orgánu uplatňují a zda tedy ochrana jejich práv
ustanovení zástupce vyžaduje nebo nevyžaduje.
K tomu je ale vhodné dodat, že hmotněprávní charakter projednávané věci (zde
zřejmě žalobou tvrzený azylový důvod), tedy důvod žalobní, nemusí být jediným a zcela
určujícím faktorem, z něhož lze usoudit na to, zda je zástupce třeba k ochraně práv.
Přinejmenším stejný význam je třeba klást i na osobnostní a faktické poměry účastníka
řízení, úroveň povědomí o jeho právech v soudním procesu a vůbec o právních poměrech
v České republice. Při jinak stejném skutkovém příběhu tak lze dospět i k tomu, že u
jedné osoby bude k ochraně práv v řízení před soudem zástupce zapotřebí a u jiné osoby
to nutné nebude. Žalobkyně A) je však zjevně nedostatečně znalá jazyka, v němž se řízení
před soudem vede a povědomost o českém právu (které její práva zakládá) tu v širším
rozsahu nelze předpokládat, ostatní žalobci jsou pouze děti a navíc rovněž cizinci. Jejich
osobní situace - kterou žalobkyně A) dostatečně jasně i v kasační stížnosti naznačila -
nijak nenasvědčuje tomu, že by k ochraně jejich práv nebylo zástupce zapotřebí.
Jinak řečeno, při rozhodování o tom, zda je zástupce třeba k ochraně práv, nelze
naznačené úvahy nahradit - byť i zde nevyřčenými - úvahami o tom, zda sám obsah
žaloby (navíc podstatnou měrou nezjištěný, přinejmenším v důvodech napadeného
rozhodnutí nepopsaný) pravděpodobně povede nebo nepovede k úspěchu v řízení
samotném.
Lze tedy shrnout, že napadené rozhodnutí krajského soudu je třeba mít ve výroku I. o
zamítnutí žádosti o ustanovení zástupce za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
Proto jej Nejvyšší správní soud zrušil.
V dalším řízení krajský soud pořídí překlad žaloby (opravného prostředku) a po jejím
posouzení a s přihlédnutím k osobním poměrům všech žalobců znovu rozhodne o
žádosti a bude pokračovat v řízení. Krajský soud v novém rozhodnutí rozhodne i o
nákladech řízení o kasační stížnosti (§10 odst.2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2003
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu