infUs2xVecEnd, infUsVec2, infUsKratkeRadky-268-001,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 04.09.2002, sp. zn. I. ÚS 113/02 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 109/27 SbNU 213 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:1.US.113.02

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

K tzv. překvapivým rozhodnutím

Právní věta V tomto směru Ústavní soud připomíná též svoji konstantní judikaturu k otázce tzv. opomenutého důkazu, podle níž zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní, přičemž soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - "ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal". "Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle §132 o.s.ř. (podle zásady volného hodnocení důkazů) nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost" (nález sp. zn. III. ÚS 61/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 51 obdobně např. nález sp. zn. I. ÚS 549/2000, tamtéž, sv. 22, str. 65, nález sp. zn. II. ÚS 663/2000, tamtéž, sv. 22, str. 19, nález sp. zn. IV. ÚS 67/2000, tamtéž, sv. 21, str. 153). Promlčení, uplatněnou stěžovatelkou, nelze stricto sensu označit za opomenutý "důkaz". Citovaný právní názor lze však obdobně použít i na daný případ, jelikož jeho podstata spočívá v tom, že principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a vypořádat se se všemi důkazy a rovněž i s argumentačními tvrzeními, uplatněnými účastníky řízení. Ústavní soud proto usuzuje, že pokud se odvolací soud uplatněnou námitkou promlčení vůbec nezabýval, zatížil tak svoje rozhodnutí protiústavní vadou. Ústavní soud připomíná svoji ustálenou judikaturu k otázce tzv. překvapivosti rozhodnutí, podle níž se jedná o překvapivost rozhodnutí tehdy, jestliže postup obecných soudů nese znaky libovůle. "Tak je tomu i tehdy, kdy odvolací soud se odchýlí od hodnocení důkazů soudem prvého stupně a tyto důkazy hodnotí jinak, aniž by je sám opakoval nebo doplnil. Jinými slovy, odchýlil-li se odvolací soud nejen od skutkových zjištění, jaká učinil soud prvého stupně na základě bezprostředně před ním provedených důkazů, ale také od právních závěrů, z těchto zjištění vycházejících, a (rozhodl) sám bez jakéhokoli dokazování, aniž by jakýmkoli způsobem umožnil stěžovatelce se vyjádřit k jím nově nastolenému, meritu věci, odepřel jí tímto postupem právo na spravedlivý proces ve smyslu již citovaných čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny" (nález sp. zn. IV. ÚS 544/98, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, str. 75 obdobně např. nález sp. zn. III. ÚS 93/99, tamtéž, sv. 14, str. 161).

ECLI:CZ:US:2002:1.US.113.02
sp. zn. I. ÚS 113/02 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě ve věci ústavní stížnosti H. Č-ové, , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. 13 Co 179/2000, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2310/2000, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. 13 Co 179/2000, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2310/2000, se zrušují. Odůvodnění: I. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 10. 2. 2000, sp. zn. 13 C 173/96, ve věci žalobce Městské části Praha 1 (dále jen "žalobce") proti stěžovatelce zamítl žalobu, aby stěžovatelce bylo uloženo vyklidit byt č. 24 o velikosti 2+kk I. kategorie s příslušenstvím rekolaudovaný na byt 1+k.k. s příslušenstvím I. kategorie v domu čp. . v Praze 1, Nové Město, M. . (dále jen "předmětný byt"). Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem změnil citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 tak, že stěžovatelka je povinna vyklidit předmětný byt a odevzdat jej žalobci do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že žalobce se stěžovatelkou uzavřel dne 26. 10. 1993 nájemní smlouvu, leč k jejímu uzavření došlo s odkazem na souhlas s výměnou bytů, kterou provedla stěžovatelka se svojí matkou M. R-vou; k tomu žalobce udělil souhlas dne 22. 9. 1993. M. R-ová však dne 15. 3. 1993 zemřela a její nájemní právo k předmětnému bytu tak zaniklo. Proto odvolací soud - na rozdíl od soudu nalézacího - dospěl k právnímu závěru, že zmíněná nájemní smlouva je neplatná, a to z důvodu omylu (§49a občanského zákoníku), vyvolaného stěžovatelkou, jelikož je prý zřejmé, že bez existence výměny bytů by žalobce se stěžovatelkou nájemní smlouvu neuzavřel. Stěžovatelka tedy užívá byt bez právního důvodu. Nejvyšší soud ČR napadeným rozsudkem dovolání stěžovatelky zamítl. Především konstatoval, že městský soud neporušil zásadu dvojinstančnosti soudního řízení, jelikož dospěl k závěru, že soud I. stupně správně zjistil skutkový stav, nicméně jej chybně právně posoudil. Nejvyšší soud dále uvedl, že v daném případě by žalobce nevyslovil souhlas s výměnou bytu ani s uzavřením předmětné nájemní smlouvy, pokud by věděl o úmrtí M. R-ové. Tím, že stěžovatelka předložila žalobci k vyslovení souhlasu žádost o schválení dohody o výměně bytu v době, kdy již druhá účastnice této dohody nežila, vyvolala prý jeho omyl uvedením údajů rozhodných pro utváření vůle jednajícího (žalobce), které v době, kdy byl právní úkon činěn, neodpovídaly skutečnému stavu věci. Přitom není nutné, aby tak učinila úmyslně. Nejvyšší soud proto uzavřel, že právní posouzení věci odvolacím soudem ohledně neplatnosti souhlasu žalobce s dohodou o výměně bytu dle §49a občanského zákoníku je správné a ze stejného důvodu je neplatná rovněž sama nájemní smlouva. II. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především tvrdí, že při výměně bytů nejednala v úmyslu uvést druhou stranu v omyl. K uplatnění námitky relativní neplatnosti právního úkonu (souhlasu k výměně bytů a následně uzavřené nájemní smlouvy) z důvodu omylu žalobce poukázala stěžovatelka na obecnou tříletou promlčecí dobu (§§40a, 49a, 100 a násl. občanského zákoníku). Tato doba prý začala ohledně souhlasu s výměnou bytů běžet dne 22. 9. 1993 (skončila dne 22. 9. 1996) a ohledně nájemní smlouvy dne 26. 10. 1993 (skončila dne 26. 10. 1996). Podáním žaloby na přivolení k výpovědi z nájmu bytu dne 9. 7. 1996 údajně nedošlo k uplatnění práva, o jehož promlčení jde, a nedošlo tak k přerušení běhu promlčecí doby. Stěžovatelka prý dne 5. 4. 2000 vznesla námitku promlčení ohledně "námitky relativní neplatnosti nájemní smlouvy", kterou byl odvolací soud povinen se zabývat a vypořádat se s ní, což však neučinil. Stěžovatelka dále uvádí, že odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, jestliže v odůvodnění svého rozsudku dospěl k závěru, že neplatnou z důvodu omylu je rovněž předmětná nájemní smlouva. Vycházel tedy sice ze skutkových zjištění učiněných soudem nalézacím, nicméně dospěl k odlišnému právnímu závěru ohledně platnosti nájemní smlouvy, na tento odlišný názor účastníky řízení neupozornil a "rozhodl, aniž umožnil účastníkům právně a skutkově argumentovat", čímž jim údajně odňal možnost jednat před soudem. Stěžovatelka proto tvrdí, že dovolací soud byl povinen přihlédnout i k vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.). Stěžovatelka se z popsaných důvodů domnívá, že Městský soud v Praze a Nejvyšší soud ČR porušily napadenými rozsudky její základní práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a že dále porušily čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Proto navrhla, aby byly oba napadené rozsudky jako protiústavní zrušeny a uvedla, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. III. Poté, co Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti a podmínky, přistoupil k meritornímu projednání a rozhodnutí věci samé. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Městský soud v Praze a Nejvyšší soud ČR a vedlejší účastník řízení - Městská část Praha 1. Městský soud v Praze označil ústavní stížnost za bezdůvodnou, navrhl ji zamítnout a sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění rozsudku, který v této věci vydal, a dále uvedl, že námitku promlčení stěžovatelka v dovolání vůbec neuplatnila. Povinnost dovolacího soudu přihlížet "ex offo" k vadám řízení se prý vztahuje pouze na vady uvedené v ustanovení §241 odst. 3 písm. a), b) o.s.ř., nicméně otázka promlčení by zakládala "vadu ve zjištění skutkového stavu věci podle §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.", tzn. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování". Protože však stěžovatelka předmětnou vadu v dovolání neuplatnila, dovolací soud se jí nezabýval (§242 odst. 3 o.s.ř.). Nejvyšší soud ČR souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. Městská část Praha 1 ve svém vyjádření uvedla, že obecné soudy postupovaly v souladu s právními předpisy a že základní práva stěžovatelky neporušily. Stěžovatelka prý v předmětném bytě nebydlí a k bydlení jej nepotřebuje a její zájem o něj je motivován možností jeho výhodného odkoupení. Vedlejší účastník navrhuje ústavní stížnost zamítnout a uvádí, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. IV. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nikoliv "běžné" zákonnosti. Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody)" (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235). Z uvedeného je tedy zřejmé, že Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda stěžovatelka při výměně bytů skutečně jednala v úmyslu uvést druhou stranu v omyl či nikoliv a zda došlo k promlčení práva, jak uvádí stěžovatelka, neboť posouzení těchto okolností náleží zásadně obecným soudům. V souzené věci Ústavní soud shledal, že ústavněprávně relevantní podstatu ústavní stížnosti lze vyjádřit ve dvou v ní uplatněných námitkách: (1.) v námitce promlčení, s kterou se údajně odvolací soud nijak nevypořádal a (2.) v námitce týkající se tvrzeného porušení dvojinstančnosti řízení. (1.) Ohledně námitky promlčení Ústavní soud z předmětného soudního spisu zjistil, že tuto námitku stěžovatelka (resp. její právní zástupce) skutečně řádně uplatnila, a to v písemném vyjádření k odvolání žalobce, datovaném ke dni 5. 4. 2000 a stejného dne doručeném Obvodnímu soudu pro Prahu 1 (č.l. 71). Z odůvodnění napadeného rozsudku Městského soudu v Praze však nevyplývá, že by se uvedený soud touto námitkou jakkoliv zabýval a že by se s ní řádně vypořádal. V tomto směru Ústavní soud připomíná též svoji konstantní judikaturu k otázce tzv. opomenutého důkazu, podle níž zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní, přičemž soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - "ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal". "Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle §132 o.s.ř. (podle zásady volného hodnocení důkazů) nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost" (nález sp. zn. III. ÚS 61/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 51 obdobně např. nález sp. zn. I. ÚS 549/2000, tamtéž, sv. 22, str. 65, nález sp. zn. II. ÚS 663/2000, tamtéž, sv. 22, str. 19, nález sp. zn. IV. ÚS 67/2000, tamtéž, sv. 21, str. 153). V souzené věci je sice zřejmé, že námitku promlčení, uplatněnou stěžovatelkou, nelze stricto sensu označit za opomenutý "důkaz". Citovaný právní názor lze však obdobně použít i na daný případ, jelikož jeho podstata spočívá v tom, že principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a vypořádat se se všemi důkazy a rovněž i s argumentačními tvrzeními, uplatněnými účastníky řízení. Ústavní soud proto usuzuje, že pokud se odvolací soud uplatněnou námitkou promlčení vůbec nezabýval, zatížil tak svoje rozhodnutí protiústavní vadou. V tom spočívá protiústavnost napadeného rozsudku Městského soudu v Praze a tedy i důvod jeho derogace. Protiústavní zásah však shledal Ústavní soud i v napadeném rozsudku Nejvyššího soudu. Je totiž sice pravdou - jak správně uvádí ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Nejvyšší soud ČR - že stěžovatelka v dovolání neuplatnila námitku promlčení; z dikce ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. (ve znění před 1. 1. 2001) však vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu sice lze přezkoumat zásadně jen z důvodů uplatněných v dovolání, avšak "k vadám uvedeným v §237, a pokud je dovolání přípustné, i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny". Jelikož v souzené věci byla splněna podmínka přípustnosti dovolání, měl Nejvyšší soud ve shodě s citovaným ustanovením o.s.ř. přihlédnout i k vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné meritorní rozhodnutí. Tyto vady lze spatřovat v tom, že Městský soud v Praze námitku promlčení zcela ignoroval, v řízení před ním se jí nezabýval a neověřil si, zda byla uplatněna po právu či nikoli. Na tom nic nemění skutečnost, že samo promlčení je institucí práva hmotného. Přestože Ústavní soud nemůže nikterak předjímat, zda v souzené věci skutečně došlo k promlčení předmětného práva či nikoliv, spatřuje v napadeném rozsudku Nejvyššího soudu ČR protiústavní zásah, spočívající v tom, že uvedený procesní postup městského soudu nereflektoval. Názor Nejvyššího soudu, uplatněný ve vyjádření k ústavní stížnosti a argumentující tím, že zmíněné pochybení odvolacího soudu nepředstavovalo vadu řízení, nýbrž toliko vadu ve zjištění skutkového stavu věci, Ústavní soud neakceptuje, jelikož jej považuje - i s ohledem na konkrétní okolnosti souzené věci - za nepřiměřeně formalistický. V daném případě je totiž zřejmé, že se zřetelem na možný dopad námitky promlčení mohlo mít její ignorování odvolacím soudem za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé; vadu řízení před odvolacím soudem ve shora uvedeném smyslu pak nelze považovat pouze za vadu ve skutkovém zjištění věci, nýbrž též za pochybení procesní povahy - jak již bylo řečeno - neboť odvolací soud se uplatněnou námitkou procesně vůbec nezabýval a nevypořádal se s ní. Proto Ústavní soud dospívá k závěru, že rovněž rozsudek Nejvyššího soudu je nutno jako protiústavní zrušit. (2.) K druhé námitce, uplatněné stěžovatelkou a argumentující porušením dvojinstančnosti řízení, Ústavní soud připomíná svoji ustálenou judikaturu k otázce tzv. překvapivosti rozhodnutí, podle níž se jedná o překvapivost rozhodnutí tehdy, jestliže postup obecných soudů nese znaky libovůle. "Tak je tomu i tehdy, kdy odvolací soud se odchýlí od hodnocení důkazů soudem prvého stupně a tyto důkazy hodnotí jinak, aniž by je sám opakoval nebo doplnil. Jinými slovy, odchýlil-li se odvolací soud nejen od skutkových zjištění, jaká učinil soud prvého stupně na základě bezprostředně před ním provedených důkazů, ale také od právních závěrů, z těchto zjištění vycházejících, a (rozhodl) sám bez jakéhokoli dokazování, aniž by jakýmkoli způsobem umožnil stěžovatelce se vyjádřit k jím nově nastolenému, meritu věci, odepřel jí tímto postupem právo na spravedlivý proces ve smyslu již citovaných čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny" (nález sp. zn. IV. ÚS 544/98, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, str. 75 obdobně např. nález sp. zn. III. ÚS 93/99, tamtéž, sv. 14, str. 161). V souzené věci však Ústavní soud neshledal pochybení obecných soudů ve smyslu citované judikatury. Jak totiž vyplývá z rekapitulační části tohoto nálezu, obecné soudy I. stupně, II. stupně i dovolací soud vycházely ze stejných skutkových zjištění a došlo pouze k tomu, že odvolací soud a dovolací soud na základě těchto učiněných skutkových zjištění učinily odlišné právní závěry než soud nalézací. Přitom odvolací soud napadeným rozsudkem citovaný rozsudek soudu I. stupně změnil, takže nedošlo ani k tomu, že by se pouze odchýlil od právního posouzení věci obvodním soudem a že by byl meritorně rozhodl stejně, čímž by zmíněná překvapivost rozhodnutí mohla nastat. Námitka porušení dvojinstančnosti řízení nemůže být důvodná ani proto, že napadený rozsudek odvolacího soudu meritorně přezkoumal dovolací soud, který jeho právní závěry potvrdil. Jinak řečeno, stěžovatelka mohla v rámci celého řízení před obecnými soudy řádně uplatňovat všechna svá procesní práva (což také ostatně činila) a napadená rozhodnutí proto není možno považovat za překvapivá a vykazující znaky libovůle ve shora uvedeném smyslu. Tuto argumentaci, obsaženou v ústavní stížnosti, proto Ústavní soud shledal nedůvodnou. Ze všech uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. 13 Co 179/2000, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2310/2000, pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 a s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod jako protiústavní zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 4. září 2002

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2002:1.US.113.02
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 113/02
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 109/27 SbNU 213
Populární název K tzv. překvapivým rozhodnutím
Datum rozhodnutí 4. 9. 2002
Datum vyhlášení 3. 12. 2002
Datum podání 19. 2. 2002
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Güttler Vojen
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.3
Ostatní dotčené předpisy
  • 40/1964 Sb., §49a
  • 99/1963 Sb., §242 odst.3
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
Věcný rejstřík byt
právní úkon/neplatný
opravný prostředek - mimořádný
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-113-02
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 40781
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-22