infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22.10.2002, sp. zn. I. ÚS 124/02 [ usnesení / DUCHOŇ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:1.US.124.02

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2002:1.US.124.02
sp. zn. I. ÚS 124/02 Usnesení Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele J.P., zastoupeného JUDr. J. S., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2001, čj. 6 A 69/99 - 31, takto: Návrh ústavní stížnosti se odmítá. Odůvodnění: Stěžovatel se domáhal správní žalobou podle části páté, hlavy druhé občanského soudního řádu (dále též OSŘ), zrušení rozhodnutí ministra vnitra ve věcech služebního poměru ze dne 14. 5. 1999 č. 236, a rozhodnutí ministra vnitra ze dne 31. 8. 1998, č. 1459/1998, o propuštění stěžovatele ze služebního poměru příslušníka Sboru národní bezpečnosti dnem 3. 7. 1990, podle §100 odst. 1 písm. g) zákona č. 100/1970 Sb., za použití §2 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. V žalobě stěžovatel především zdůraznil předchozí rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 1997, čj. 6 A 99/95 - 64, kterým tento soud zrušil předchozí rozhodnutí služebního funkcionáře o propuštění stěžovatele ze služebního poměru příslušníka SNB a věc vrátil žalovanému ministerstvu vnitra k dalšímu řízení. Vrchní soud v Praze rozhodl v řízení o správní žalobě stěžovatele (v původním řízení žalobce) RSDr. J. P. proti žalovanému Ministerstvu vnitra ČR tak, že usnesením ze dne 30. 11. 2001, čj. 6 A 69/99 - 31, řízení zastavil a stěžovateli vrátil soudní poplatek v částce 1 000,-- Kč. Vrchní soud konstatoval z odůvodnění svého předchozího rozsudku ze dne 9. 9. 1997, čj. 6 A 99/95 - 64, že se tehdy zabýval otázkou, zda a kdy bylo stěžovateli doručeno a kdy nabylo právní moci rozhodnutí I. náměstka ministra vnitra České republiky ze dne 31. 8. 1990, čj. KČ-2000-48/10-90, jímž s poukazem na §117 odst. 4 zákona č. 100/1970 Sb. vyslovil, že podle čl. 57 odst. 2 nařízení ministra vnitra ČSSR č. 20/1983 Sb. se odvolání proti rozkazu náčelníka správy SNB hl. m. Prahy a Středočeského kraje ze dne 23. 5. 1990, kterým byl stěžovatel podle §100 odst. 1 písm. g) zákona č. 100/1970 Sb., v platném znění, propuštěn ze služebního poměru příslušníka SNB, zamítá a napadené rozhodnutí se potvrzuje. Důvodem bylo posouzení, jestli toto rozhodnutí není vyloučeno z přezkumu soudem podle čl. III bod 4 zákona č. 519/1991 Sb. a pokud tomu tak není, zda byla žaloba podána v zákonné lhůtě. Vzhledem k absenci dokladu o doručení rozhodnutí o odvolání ze dne 31. 8. 1990, sdělení žalovaného, že dokladem o doručení nedisponuje a s přihlédnutím k vyjádření stěžovatele, podle něhož odvolací rozhodnutí mu bylo doručeno až dne 26. 1. 1995, neshledal tehdy soud důvody k zastavení řízení podle §250d odst. 3 OSŘ. Po přezkoumání zákonnosti napadeného rozhodnutí dospěl tehdy k závěru, že vyjádření občanské komise ze dne 2. 4. 1990 nemohlo být zákonným důvodem k propuštění stěžovatele ze služebního poměru. Napadené rozhodnutí tedy zrušil a věc vrátil žalovanému ministerstvu vnitra k dalšímu řízení. Současně Vrchní soud v Praze uvádí, že po vyhlášení uvedeného rozsudku vyšlo najevo nepravdivé tvrzení stěžovatele o doručení odvolacího rozhodnutí dne 26. 1. 1995, neboť z dopisu stěžovatele ze dne 2. 2. 1993, adresovaného náměstkovi generálního prokurátora JUDr. M. K., vyplývá, že již v době, kdy stěžovatel dopis psal, věděl o existenci odvolacího rozhodnutí, na něž odkázal (uvedl, že jde o rozhodnutí I. náměstka MV ČR ze dne 31. 8. 1990, čj. KČ-2000-48/10-90). Pokud by žalovaný uvedený dopis předložil již v předchozím soudním řízení, nepochybně by to vedlo k zastavení řízení podle §250d odst. 3 OSŘ v důsledku opožděného podání žaloby, protože předchozí žalobu podal stěžovatel v březnu 1995. Po zrušení rozhodnutí o propuštění stěžovatele ze služebního poměru z roku 1990 rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 1997, čj. 6 A 99/95 - 64, rozhodl ministr vnitra tak, jak je shora uvedeno. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dne 2. 7. 1999 správní žalobu k Vrchnímu soudu v Praze (dále též obecný soud). Jak je v odůvodnění usnesení obecného soudu uvedeno, důvodem pro zastavení řízení bylo nedodržení lhůty pro podání žaloby, neboť zákon č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, stanoví v §137 odst. 2 třicetidenní lhůtu k podání návrhu na přezkoumání rozhodnutí uvedených v §137 odst. 1 cit. zákona. Podle názoru Vrchního soudu v Praze je nutné lhůtu 30 dnů vztáhnout k podání všech návrhů na přezkoumání rozhodnutí vydaných podle zákona o služebním poměru, tedy nejen na ta rozhodnutí, která jsou výslovně v §137 odst. 1 cit. zákona uvedena. Závěr, že třicetidenní lhůta se vztahuje pouze k podání návrhů na přezkum rozhodnutí v zákoně výslovně uvedených a že na návrhy ve věcech přezkumu jiných rozhodnutí se vztahuje lhůta uvedená v §250b odst. 1 OSŘ (tedy lhůta dvouměsíční), by vedl k absurdním situacím. Z tohoto pak obecný soud dovodil, že stěžovatelův návrh na přezkoumání napadeného rozhodnutí měl být podán ve lhůtě 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo advokátovi stěžovatele doručeno do vlastních rukou dne 24. 5. 1999, lhůta pro podání žaloby marně uplynula dne 23. 6. 1999. Pokud stěžovatel podal žalobu u soudu dne 2. 7. 1999 (podací razítko), učinil tak opožděně. Proto soud řízení zastavil podle §250d odst. 3 OSŘ z důvodu opožděného podání žaloby . V ústavní stížnosti, kterou podal stěžovatel na poštu dne 22. 2. 2002, vyjádřil nesouhlas s výše uvedeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2001, čj. 6 A 69/99 - 31. Navrhl jeho zrušení s odůvodněním, že obecný soud svým usnesením porušil jeho právo garantované mu čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), neboť extenzívním výkladem vztáhl kratší lhůtu pro podání žaloby, uvedenou v §137 zákona č. 186/1992 Sb., též na důvod jeho propuštění aplikovaný ministerstvem vnitra. Podle jeho názoru soud opomenul, že extenzívně lze vykládat pouze lidská práva a jejich ochranu, ne však jejich omezení. Ta je třeba vždy interpretovat naopak restriktivně. Podle stěžovatele je nutno nedostatky v právní úpravě, jak tomu bylo v tomto případě, přičítat k tíži zákonodárce a nikoli stěžovatele, který se domnívá, že návrh na přezkum zákonnosti napadeného rozhodnutí mohl být podán ve lhůtě dvou měsíců od doručení (24. 5. 1999) rozhodnutí správního orgánu rozhodujícího v posledním stupni, jak stanoví §250b odst. 1 OSŘ. Postup obecného soudu označil za nezákonný (a ústavně nekorektní). Současně poukázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 1997, čj. 6 A 99/95 - 64, vydané v řízení o předchozí správní žalobě, kterou stěžovatel podal (za stejného skutkového i právního stavu) ve lhůtě 2 měsíců, nikoliv 30 dnů a v době platnosti §137 odst. 1, 2 zákona č. 186/1992 Sb., a k zastavení řízení nedošlo. Předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Pouze v případě, když návrh splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon), může se jím zabývat také věcně. Po přezkoumání zmíněných předpokladů Ústavní soud konstatuje, že stížnost byla podána včas, ve lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zákona a že splňuje všechny náležitosti ústavní stížnosti podle §34 odst. 1 téhož zákona. Následně se Ústavní soud zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, tj. zda rozhodnutí, které je stížností napadeno, bylo způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Za tím účelem Ústavní soud vyzval k vyjádření účastníka řízení - Vrchní soud v Praze, a vyžádal si jeho spis sp. zn. 6 A 69/99. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a současně k argumentaci stěžovatele (týkající se řízení o předchozí správní žalobě, kdy, ač byla podána ve lhůtě dvou měsíců, nedošlo k zastavení řízení), uvedl, že si stěžovatel zřejmě neuvědomuje, že v předchozím řízení šlo o přezkoumání rozhodnutí o propuštění stěžovatele ze služebního poměru příslušníka SNB, kdy použití zákona č. 186/1992 Sb. nepřipadalo v úvahu, protože v době rozhodování soudu nebyl stěžovatel policistou Policie ČR. Naproti tomu na nové rozhodnutí MV ČR o propuštění stěžovatele ze služebního poměru již bylo třeba uvedený zákon vztáhnout. Na závěr poukázal na skutečnost, že stěžovatel v rámci ústavní stížnosti připouští, že o odvolacím rozhodnutí služebního funkcionáře z roku 1990 se dozvěděl již v říjnu r. 1990. Přesto dosud vehementně tvrdil, že s tímto rozhodnutím byl seznámen až v roce 1995, kdy mu k jeho žádosti bylo doručeno. Vrchní soud dále odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2002, sp. zn. III. ÚS 567/01. Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který není obecným soudům nadřízen, může pouze bdít nad dodržováním základních práv a svobod, zaručených ústavními zákony a mezinárodními smlouvami. Proto mu zpravidla nepřísluší přehodnocovat dokazování provedené v předchozím řízení, a to ani tehdy, pokud by se s ním neztotožňoval, ani polemizovat s právními závěry orgánů veřejné moci, pokud přirozeně způsobem provedeného dokazování nebo právními závěry z něho vyvozenými nedojde k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Podstata stěžovatelovy ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecného soudu. Brojí především proti interpretaci a následné aplikaci obecného práva Vrchním soudem v Praze, který na podanou správní žalobu stěžovatele aplikoval lhůtu uvedenou v zákoně č. 186/1992 Sb., o služebním poměru, a nikoli lhůtu uvedenou v §250b odst. 1 OSŘ. Stěžovatel tvrdí, že tímto postupem Vrchní soud v Praze porušil jeho právo garantované mu čl. 36 odst. 1, 2 Listiny. Ústavní soud po přezkoumání uvedených podkladů konstatuje, že v postupu obecného soudu neshledal žádný důvod, který by stěžovatelovo tvrzení odůvodňoval. Ze zmiňovaných podkladů nevyplývá žádná skutečnost, která by projednávanou věc posouvala do ústavněprávní roviny, neboť napadené rozhodnutí je výsledkem nezávislého soudního rozhodnutí, přijatého za dodržení veškerých procesních práv účastníků řízení. Za tohoto stavu není ingerence Ústavního soudu, s odvoláním na shora uvedené, namístě. Pouze tehdy, pokud by interpretace předpisů obecného práva byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, mohla by mít za následek porušení základních práv a svobod. V dané věci takovouto interpretaci soudu vytknout nelze. Ústavní soud již otázku přípustnosti soudního přezkumu u jiných rozhodnutí služebního funkcionáře, neuvedených v §137 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru, řešil v rámci své judikatury s ohledem na čl. 36 odst. 2 věty druhé Listiny, která stanoví, že z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí, týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. S ohledem na celkovou koncepci správního soudnictví, tak jak je zakotvena v OSŘ, která vychází z obecné přípustnosti správního přezkumu zákonnosti rozhodnutí orgánů veřejné správy, omezené pouze taxativním výčtem případů, ve kterých soudům toto právo nepřísluší (§248 odst. 2, 3 OSŘ), mezi nimiž není uvedeno rozhodování ve věcech služebního poměru příslušníků Policie ČR, nemůže ustanovení §137 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb. vyloučit přezkoumávání jiných zde neuvedených rozhodnutí služebního funkcionáře. Vrchní soud v Praze odůvodnil své usnesení tak, že ve shodě s judikaturou Ústavního soudu aplikoval na podanou správní žalobu, týkající se rozhodnutí služebního funkcionáře o propuštění stěžovatele ze služebního poměru, §137 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb., neboť pro to, aby byla dána věcná příslušnost soudu k přezkoumání pravomocných rozhodnutí správního orgánu, postačí splnění podmínek stanovených v OSŘ. Jak dále uvedl, zvláštní zákon může, ve smyslu §248 odst. 3 OSŘ, určitá rozhodnutí z přezkumu vyloučit. Pokud tedy §137 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb. upravuje pouze možnost soudního přezkumu určitých konkrétních rozhodnutí a nevylučuje přezkum ostatních, nemá toto ustanovení právní význam a je nadbytečné. Jestliže obecný soud při posuzování lhůty postupoval podle §137 odst. 2 zákona o služebním poměru a nikoli podle §250b odst. 1 OSŘ, postupoval ve shodě s výše uvedeným rozborem věci a ve smyslu právní zásady vyjádřené v §250b odst. 1 OSŘ. Podle tohoto ustanovení musí být žaloba podána do dvou měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Zmeškání lhůty nelze prominout. V tomto případě zvláštní zákon (zákon č. 186/1992 Sb.) stanovil lhůtu 30 dnů. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítl, že nedostatky v právní úpravě mají být přičítány k tíži zákonodárce, a nikoli účastníka. Je známo, že správní soudnictví je poměrně složitou problematikou. Proto zákonodárce zakotvil do §250a odst. 1 OSŘ povinnost žalobce být zastoupen advokátem nebo notářem, a to po celou dobu řízení. Ustanovení o povinném zastoupení žalobce má zajistit rovnost účastníků tohoto řízení tak, aby žalobce nebyl proti žalovanému správnímu orgánu znevýhodněn v důsledku neznalosti zejména procesních právních předpisů. Těžiště práce advokáta zůstává právě v sepsání a podání návrhu, neboť opomenutí v žalobě nebo opožděné podání může mít rozhodující význam pro výsledek celého řízení. U advokáta se předpokládá znalost procesních a hmotněprávních předpisů a schopnost aplikovat tyto předpisy na danou věc. V daném případě sám advokát stěžovatele poukázal na nutnost postupovat podle platného a účinného zákona č. 186/1992 Sb. V daném případě je nesporné, že správní žalobu podal u Vrchního soudu v Praze až po uplynutí třicetidenní lhůty stanovené právě v zákoně o služebním poměru. Pokud jde o stěžovatelem namítané porušení čl. 36 odst. 1, 2 Listiny, které tvoří součást komplexu práv na tzv. spravedlivý proces, k tomu je třeba doplnit, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace, přísluší obecným soudům. Postupoval-li obecný soud v souladu s příslušnými ustanoveními OSŘ a zákona č. 186/1992 Sb., jež upravují lhůty pro uplatnění soudního přezkumu zákonnosti rozhodnutí služebního funkcionáře (do nichž se promítají principy uvedené v čl. 36 Listiny) a svůj postup řádně zdůvodnil, nemohl Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Z obecného pohledu je třeba připomenout, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z citovaných článků Listiny a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 22. října 2002 JUDr. Vladimír Klokočka předseda I. senátu Ústavního soudu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2002:1.US.124.02
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 124/02
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 22. 10. 2002
Datum vyhlášení  
Datum podání 25. 2. 2002
Datum zpřístupnění 30. 10. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Duchoň František
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí jiné
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - §43/2/a)
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy  
Ostatní dotčené předpisy
  • 186/1992 Sb., §137
  • 99/1963 Sb., §250b
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík řízení/zastavení
lhůta
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-124-02
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 40792
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-22