Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.09.2000, sp. zn. I. ÚS 129/2000 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 134/19 SbNU 221 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:1.US.129.2000

sp. zn. I. ÚS 129/2000 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní stížnosti F. K., proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 31. 5. 1999, sp. zn. 6 T 6/99, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 1999, sp. zn. 3 To 466/99, takto: Rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 31. 5. 1999, sp. zn. 6 T 6/99, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 1999, sp. zn. 3 To 466/99, se zrušují. Odůvodnění: Městský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným, že na zahrádce za domem v Brně vysadil a pěstoval rostliny indického konopí a protože konopí je omamnou látkou a tetrahydrocanabinol je psychotropní látkou, spáchal tím trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle ustanovení §187 odst. 1 trestního zákona ve stádiu pokusu. Soud jej za to odsoudil k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 týdnů. Výkon uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. V odůvodnění svého rozsudku Městský soud v Brně především konstatoval, že provedeným řízením bylo prokázáno, že stěžovatel skutečně rostliny konopí na zahradě pěstoval, přičemž předmětná zahrada je oplocená a vstup do ní mají pouze čtyři nájemníci domu. Dne 4. 9. 1998 stěžovatel pracovníkům policie vydal 27 kusů této rostliny. Z protokolu o ohledání místa činu a z výpovědi svědka H. vyplývalo, že se na místě nacházely nejen rostliny nesklizené, nýbrž i rostliny se sušící či již usušené. "Z okolností případu" je prý vyloučeno, že by stěžovatel pěstoval konopí pouze pro zahradnické účely a protože rostliny připravoval na výrobu cigaret, dopustil se trestného činu výroby omamných a psychotropních látek ve stadiu pokusu, přičemž k dokonání činu nedošlo pouze díky zásahu policie v důsledku anonymního trestního oznámení. Krajský soud v Brně citovaný rozsudek Městského soudu v Brně zrušil a napadeným rozsudkem rozhodl, že se stěžovatel uznává vinným uvedeným trestným činem a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Současně rozhodl, že se stěžovateli povoluje odklad výkonu trestu na 1 rok. Odvolání stěžovatele zamítl. Podle odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud shledal správnými a úplnými skutková zjištění Městského soudu v Brně a k obhajobě stěžovatele poukázal na protokol o vydání věci (který stěžovatel podepsal), z něhož je prý zřejmé, že se k vlastnictví rostlin konopí hlásil a potvrdil, že je pěstoval na zahradě. Tento protokol označil soud za důkaz "i když byl sepsán před sdělením obvinění obžalovanému, neboť se jednalo o neodkladný úkon ve smyslu ustanovení §160 odst. 4 trestního řádu". Stěžovatel je prý navíc usvědčen výpovědí svědka H. a proto krajský soud jeho odvolání nevyhověl, byť se "soud I. stupně dopustil jistého pochybení, když v popisu skutku uváděl, že rostliny byly rozdrcené, což z provedených důkazů nevyplývá". Proto také krajský soud částečně vyhověl odvolání státního zástupce, neboť dospěl k závěru, že jednání stěžovatele mělo být posuzováno podle novely trestního zákona č. 112/1998 Sb. a nikoliv podle trestního zákona účinného před touto novelou, jak učinil Městský soud v Brně, neboť jednání stěžovatele (obžalovaného) bylo ukončeno až dne 3. 9. 1998. Krajský soud konečně uvedl, že výkon trestu byl stěžovateli odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. V záhlaví označené rozsudky obecných soudů napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní především namítá, že odvolací soud vydal nesprávný výrok, neboť stěžovatel nežádal o povolení odkladu výkonu uloženého trestu a žádný takový procesní úkon v jeho věci podán nebyl. Proto se stěžovatel domnívá, že krajský soud měl na mysli podmíněný odklad výkonu uloženého trestu na zkušební dobu v trvání jednoho roku §58 odst. 1 písm. a) trestního zákona, avšak dopustil se v tomto směru pochybení. Stěžovatel dále tvrdí, že došlo k porušení jeho práva na obhajobu a k obcházení zásad trestního řízení. Trestní řízení bylo zahájeno sdělením obvinění, převzatým dne 9. 9. 1998. Již předtím, dne 4. 9. 1998 byl však sepsán protokol o vydání (odnětí) věci (§78 trestního řádu), v němž je uvedeno, že stěžovatel dobrovolně pracovníkům policie vydal rostliny indického konopí, které sám vypěstoval. Z tohoto protokolu obecné soudy vycházely jako z důkazu, svědčícího o vině stěžovatele, protože se prý jednalo o neodkladný úkon (§160 odst. 4 trestního řádu). Stěžovatel se však domnívá, že orgány činné v trestním řízení měly postupovat podle ustanovení §158 odst. 3 trestního řádu tak, že měly opatřit nezbytné vysvětlení a poté teprve sdělit obvinění. Výslech stěžovatele zaznamenaný v protokolu o vydání věci (popř. jeho výpověď v něm) nemůže údajně odůvodnit ani to, že by se jednalo o neodkladný nebo neopakovatelný úkon. Jestliže obviněný po sdělení obvinění využije svého práva odmítnout vypovídat, nelze okolnosti spáchání trestného činu objasňovat svědeckým výslechem policistů, kteří sepisovali protokol o vydání věci. Tím bylo porušeno základní právo stěžovatele, zakotvené v čl. 40 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel dále uvádí, že jeho podpis na protokolu o vydání věci v žádném případě automaticky neznamená, že se jedná o věc v jeho vlastnictví, takový podpis pouze stvrzuje vydání věci. V daném případě prý totiž z výpovědi svědka H. (policisty) vyplývá, že se na zahradu předmětného domku dostavil na základě trestního oznámení a první, na koho se dozvonil, byla babička stěžovatele paní K., která sdělila, že "je na zahradu doprovodí vnuk". Z toho stěžovatel dovozuje, že pokud by se policisté dozvonili na jiného nájemníka, musel by jim věc (konopí) vydat on a poté by podepsal i příslušný protokol. Z těchto důvodů se stěžovatel domnívá, že předmětný protokol neměl být jako důkaz v dané věci vůbec použit, a to i proto, že v něm nebyl nijak poučen, že má právo odmítnout výpověď. Orgány činné v trestním řízení tedy měly postupovat tak, že si měly opatřit nezbytné vysvětlení a teprve potom stěžovateli sdělit obvinění. Protokol o vydání věci svědčí toliko o tom, že stěžovatel umožnil vydat věci, důležité pro trestní řízení; rovněž "výslech policisty provádějícího zajištění věci měl být zamítnut jako důkaz porušující právo na obhajobu". Stěžovatel proto shrnul, že sdělení obvinění bylo provedeno dne 9. 9. 1998 a poté byl stěžovatel vyslechnut jako obviněný, přičemž využil svého práva a odmítl k věci vypovídat, což učinil také při hlavním líčení. Protokol o vydání věci ze dne 4. 9. 1998 byl však sepsán ještě před sdělením obvinění a stěžovatel v něm nebyl poučen jako svědek podle ustanovení §100 odst. 1 a 2 trestního řádu a ani nebyl upozorněn na možnost a právo odmítnout výpověď. Použití tohoto protokolu proto stěžovatel považuje za porušení svých práv na obhajobu a za obcházení základních zásad trestního řízení. Jestliže totiž stěžovatel byl podezřelý ze spáchání trestného činu, mělo být postupováno dle ustanovení §158 odst. 3 trestního řádu (tzn. opatřit si nezbytné vysvětlení) a poté mu sdělit obvinění. "Provedení protokolu o vydání věci svědčí jedině o tom, že navrhovatel měl u sebe, respektive umožnil vydat věci, důležité pro trestní řízení. Nic jiného z tohoto protokolu pak nevyplývá." Ústavní soud si vyžádal příslušný soudní spis zn. 6 T 6/99 a dále zaslal stejnopisy ústavní stížnosti k vyjádření účastníkům řízení - Městskému soudu v Brně a Krajskému soudu v Brně a vedlejším účastníkům řízení - Městskému státnímu zastupitelství v Brně a Krajskému státnímu zastupitelství v Brně. Městský soud v Brně pouze odkázal na odůvodnění rozsudku, který v této věci vydal a sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. Krajský soud v Brně konstatoval, že námitky ohledně chybné části výroku rozsudku Krajského soudu v Brně jsou opodstatněné, neboť správně mělo být ve výroku uvedeno, že trest odnětí svobody se "uděluje" na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Tato nesprávnost citace ustanovení trestního zákona prý však nijak neovlivnila věcnou správnost rozsudku. Ohledně dalších námitek stěžovatele se krajský soud odvolal na odůvodnění napadeného rozsudku, který vychází z toho, že protokol sepsaný v souvislosti s vydáním věci, pořízený před sdělením obvinění, je třeba považovat za neodkladný úkon ve smyslu ustanovení §160 odst. 4 trestního řádu a jedná se proto o důkaz použitelný při posouzení otázky viny obviněného, neboť byl pořízen v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu. Krajský soud souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. Městské státní zastupitelství v Brně rovněž souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. K ústavní stížnosti uvedlo, že ve výroku citovaného rozsudku krajského soudu došlo k nesprávné formulaci, nicméně se prý jedná jen o písařskou chybu a stěžovatel měl na toto pochybení upozornit soud, který by je byl zhojil vydáním opravného usnesení. Protokol o vydání věci nebyl jediným důkazem, na základě něhož byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání předmětného trestného činu a je věcí soudu důkazy hodnotit volně (§2 odst. 6 trestního řádu). Práva a povinnosti osoby povinné vydat věci důležité pro trestní řízení nejsou zákonem upraveny a nelze prý proto tvrdit, že by tímto způsobem bylo porušeno stěžovatelovo právo na obhajobu. Krajské státní zastupitelství v Brně se k ústavní stížnosti nevyjádřilo, neboť současně byl podán podnět ke stížnosti pro porušení zákona. Ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné, pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. V této souvislosti Ústavní soud již několikrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257). Ústavní soud totiž při své činnosti bdí nad dodržováním principu materiálního právního státu a nemůže proto svou přezkumnou činnost omezit toliko na dodržování formálních ustanovení právních předpisů, nýbrž - v první řadě - na dodržování ústavně zaručených principů a především hodnot, které jsou prostřednictvím ústavních zákonů "prozařovány" do celého právního řádu České republiky. Proto se v této souzené věci Ústavní soud zaměřil na otázku, zda v tomto případě neexistuje nepřiměřený nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými. Stěžovatel v první řadě namítá, že trestní řízení bylo zahájeno sdělením obvinění, převzatým dne 9. 9. 1998, byť již dne 4. 9. 1998 byl sepsán protokol o vydání věci; proto namítá, že předmětný protokol neměl být v dané věci jako důkaz vůbec použit. Jak vyplývá z výše uvedeného obsahu napadených rozsudků obecných soudů, obecné soudy zmiňovaný protokol o vydání věci považovaly za důkaz, přičemž z kontextu věci je zřejmé, že se jednalo o důkaz rozhodující. Krajský soud v Brně k této otázce uvedl, že se jednalo o neodkladný úkon ve smyslu ustanovení §160 odst. 4 trestního řádu a proto jej jako důkaz akceptoval. K tomu Ústavní soud konstatuje, že podle ustanovení §160 odst. 4 trestního řádu je neodkladný úkon takový úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. V souzené věci proto Ústavní soud nijak nezpochybňuje postup policistů, kteří se stěžovatelem sepsali protokol o vydání věci a skutečnost, že stěžovatel jim ve smyslu ustanovení §78 odst. 1 trestního řádu předmětné rostliny vydal. Nicméně z této samotné skutečnosti nelze dovozovat (jak správně upozorňuje stěžovatel), že stěžovatel byl vlastníkem těchto rostlin, neboť podle citovaného ustanovení je povinen vydat věc důležitou pro trestní řízení ten, kdo má tuto věc "u sebe". Z gramatického a logického výkladu tohoto ustanovení je však zřejmé, že vydávající osoba nemusí být nutně i vlastníkem této věci. Ústavní soud tedy akceptuje předmětný protokol o vydání věci, avšak pouze jako listinný důkaz o tom, že stěžovatel dne 4. 9. 1998 policistům vydal rostliny indického konopí. Skutečnost, že v tomto protokolu je výslovně uvedeno, že se jedná o rostliny vypěstované stěžovatelem (přičemž při hlavním líčení před Městským soudem v Brně stěžovatel své vyjádření uvedené ve zmíněném protokolu popřel, č.l. 61), však není možno použít jako důkaz o vině stěžovatele, stejně tak jako není možno z protokolu a z toho, že rostliny policistům vydal právě stěžovatel, dovodit, že stěžovatel byl jejich vlastníkem. Pokud byl totiž tento protokol jako důkaz o vině stěžovatele použit, došlo tím k obcházení zásad trestního řízení a v konečném důsledku i stěžovatelova práva na obhajobu. Jinak řečeno, smysl neodkladného úkonu (roz. §160 odst. 4 trestního řádu) spočívá v tom, aby bylo zabráněno nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty z hlediska účelu trestního řízení. Protože se však jedná o výjimku z obecného principu, podle něhož jsou jednotlivé úkony v trestním řízení činěny až po zahájení trestního stíhání, je nutno i tuto výjimku interpretovat restriktivně. Jestliže tedy v souzené věci bylo neodkladným úkonem vydání rostlin konopí, není možné - a to bylo by i v rozporu s materiálně chápanými principy právního státu, resp. trestního řízení - tento úkon vykládat natolik širokým způsobem (jak to učinily obecné soudy), že protokol pořízený při vydání věci je zároveň i důkazem, potvrzujícím vinu stěžovatele. Je totiž zřejmé, že při vydávání rostlin konopí stěžovateli nebylo zaručeno jeho právo na obhajobu a nebyl ani náležitým způsobem poučen o tom, že má právo odepřít výpověď (přestože jeho tvrzení v protokolu o tom, že rostliny vypěstoval, bylo obecnými soudy de facto přijato jako jeho přiznání). V tomto směru proto obecné soudy - důsledně vzato - porušily ústavně zaručená základní práva stěžovatele ve smyslu čl. 40 odst. 3 a odst. 4 Listiny, neboť důkaz protokolem o vydání věci jako důkaz svědčící o vině stěžovatele vůbec neměly použít. Vycházeje z těchto úvah se Ústavní soud zabýval ústavností daného trestního řízení jako celku. To znamená, že se - jak již bylo uvedeno - především zaměřil na otázku, zda v souzené věci nedošlo k nepřiměřenému nesouladu mezi výsledky provedeného dokazování a mezi právními závěry z něho vyvozenými (viz shora). V tomto směru Ústavní soud zjistil, že obecné soudy dospěly k závěru o stěžovatelově vině - kromě důkazu zmíněným protokolem o vydání věci - na základě výpovědi svědka H. a na základě toho, že se rostliny konopí nacházely na zahradě domu, k němuž měli přístup pouze jeho nájemníci, a to v té části zahrady, o kterou se měla starat babička stěžovatele. Jak však vyplývá z výpovědi svědka H. při hlavním líčení před Městským soudem v Brně (č.l. 66 a 67), tento svědek pouze popsal okolnosti, za nichž k vydání rostlin konopí došlo a jehož se jako policista účastnil a k osobě stěžovatele toliko uvedl, že policistům řekl, že ví, proč přišli a že chtěl vědět, kdo na něj podal trestní oznámení. Součástí předmětného spisu je rovněž úřední záznam ze dne 4. 9. 1998 (tedy vyhotovený ještě před sdělením obvinění), podepsaný npor. H. a ppor. P. (č.l. 18), z něhož vyplývá, že stěžovatel jim údajně sdělil, že indické konopí skutečně na zahradě pěstoval, měl je prý pouze pro svoji potřebu, popsal způsob jejich zpracovávání a využití a poté jim rostliny na jejich žádost vydal. S ohledem na skutečnost, že tento úřední záznam byl vyhotoven ještě před sdělením obvinění, tzn. před zahájením trestního stíhání, a nejedná se o důkaz, který byl v hlavním líčení proveden (§220 odst. 2 trestního řádu), však není možné k němu přihlížet. Rovněž z dokázané skutečnosti, že do předmětné zahrady měli zásadně přístup pouze nájemníci domu, přičemž však klíč od domu nebyl žádným způsobem zajištěn a bylo si proto možno opatřit jeho duplikát (viz výpověď svědka I. P., citovanou také v odůvodnění napadeného rozsudku Městského soudu v Brně) a z toho, že se rostliny konopí nacházely v té části zahrady, o kterou se starala babička stěžovatele (a které stěžovatel pomáhal), nelze bez jakýchkoliv důvodných pochybností dovodit závěr, že se uvedeného trestného činu stěžovatel dopustil. Na základě zjištěných skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že v daném případě vina stěžovatele bez jakýchkoliv důvodných pochybností ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu - za současného stavu věci - prokázána nebyla a že tedy došlo ke zmíněnému nepřiměřenému nesouladu mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry z tohoto stavu dovozenými, tzn. výpověď svědka H. při hlavním líčení před Městským soudem v Brně ani důkazy svědčící (pouze) o tom, že stěžovatel měl - společně s jinými osobami - přístup k té části zahrady, kde byly nalezeny rostliny konopí, totiž nemohou vést k jednoznačnému závěru, že se stěžovatel skutečně dopustil trestného činu, za který byl odsouzen. Proto Ústavní soud dovodil, že napadenými rozsudky obecné soudy porušily ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Současně konstatuje, že tímto nálezem přirozeně nezaujímá - a ani nemůže zaujímat - stanovisko k otázce viny stěžovatele a trestu, který mu byl uložen. Jde pouze o procesní nedostatky, k nimž v souzené věci došlo. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že pochybení krajského soudu shledal také ve formulaci výroku napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně, což ostatně Krajský soud v Brně ve vyjádření k ústavní stížnosti sám uznal. Nicméně samotné toto pochybení by k závěru o protiústavnosti trestního procesu jako celku vést nemohlo. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a napadené rozsudky Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 26. 9. 2000