ECLI:CZ:US:2009:1.US.143.07.2
sp. zn. I. ÚS 143/07
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera - ze dne 25. února 2009 sp. zn. I. ÚS 143/07 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. obchodní společnosti ECOTEX group, s. r. o., se sídlem Vysoké Mýto, Dráby 785/IV, a 2. Ing. J. K. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2006 č. j. 21 Cdo 159/2006-138 a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 3. 3. 2005 č. j. 22 Co 389/2004-98 vydaným v řízení o určení vlastnického práva.
Výrok
I. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 11. 2006 č. j. 21 Cdo 159/2006-138 a rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 3. 3. 2005 č. j. 22 Co 389/2004-98 bylo porušeno základní právo stěžovatele Ing. J. K. zakotvené v článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 11. 2006 č. j. 21 Cdo 159/2006-138 a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 3. 3. 2005 č. j. 22 Co 389/2004-98 se ruší.
III. Ústavní stížnost obchodní společnosti ECOTEX group, s. r. o., se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 15. 1. 2007 společnost ECOTEX group, s. r. o., (dále též "stěžovatelka") navrhla zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v řízení o určení vlastnického práva, ve kterém vystupovala jako vedlejší účastník. Této ústavní stížnosti byla přidělena spisová značka I. ÚS 143/07. V daném řízení žalobkyně N. K. (v průběhu řízení do jejích práv vstoupily H. P. a J. K.) podala proti žalovanému Ing. J. K. (dále, pokud se o něm hovoří samostatně, též jen "stěžovatel") žalobu na určení, že žalobkyně je vlastníkem v žalobě specifikovaných nemovitostí. Tyto nemovitosti byly prodány v roce 1999 zástavním věřitelem, společností ECOTEX group, s. r. o., v rámci tzv. přímého prodeje zástavy (tedy realizací této možnosti uvedené v čl. V zástavní smlouvy ze dne 8. 6. 1995), společnosti Czech Economic Trade, spol. s r. o. Tato společnost poté zmíněné nemovitosti prodala stěžovateli Ing. J. K. v roce 2001.
Okresní soud ve Svitavách žalobu zamítl rozsudkem ze dne 30. 7. 2004 č. j. 6 C 433/2004-65. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. 3. 2005 č. j. 22 Co 389/2004-98 rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobě vyhověl. Rozsudkem ze dne 21. 11. 2006 č. j. 21 Cdo 159/2006-138 Nejvyšší soud dovolání stěžovatele Ing. J. K. zamítl jako neopodstatněné a dovolání stěžovatelky odmítl.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu osobně dne 12. 2. 2007 stěžovatel Ing. J. K. navrhl zrušení stejných rozhodnutí. Tato ústavní stížnost dostala spisovou značku IV. ÚS 410/07. Dne 13. 3. 2007 Ústavní soud usnesením č. j. I. ÚS 143/07-18 spojil ústavní stížnost stěžovatelky vedenou pod sp. zn. I. ÚS 143/07 a ústavní stížnost stěžovatele vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 410/07 ke společnému projednání pod sp. zn. I. ÚS 143/07 proto, že obě ústavní stížnosti směřují proti stejným rozhodnutím obecných soudů.
Stěžovatelka i stěžovatel vytýkají rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu jejich protiústavnost ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka poukázala na to, že obecné soudy jí extenzivním výkladem §299 odst. 2 obchodního zákoníku uložily povinnost, která nemá oporu v zákoně. Upozornila na některá jiná rozhodnutí obecných soudů, která jsou s napadenými rozhodnutími rozporná, za situace, kdy její oprávnění nakládat s danými nemovitostmi bylo dříve potvrzeno i soudně. Stěžovatelka také vytkla obecným soudům porušení principu dvojinstančnosti a poukázala na rozpor právního názoru Nejvyššího soudu s judikaturou Ústavního soudu a na svou dobrou víru.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Nejvyšší soud, který navrhl odmítnutí ústavní stížnosti z důvodů zjevné neopodstatněnosti. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích odkázal na závěry svého rozsudku a vyjádřil nesouhlas s argumentem stěžovatelky, že by svým rozhodnutím nahrazoval zákon. Svým rozhodnutím zákon pouze vyložil.
Ústavní stížnost je, pokud se týče stěžovatelky, dílem (ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích) podaná po lhůtě stanovené zákonem, dílem (ve vztahu k rozsudku Nejvyššího soudu) zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o stěžovatele, jeho ústavní stížnost je důvodná.
Podle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Podle odstavce čtvrtého téhož ustanovení byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. V daném případě Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako dovolání podané osobou neoprávněnou, protože v řízení vystupovala jako vedlejší účastník na straně žalovaného Ing. J. K. V této souvislosti odkázal Nejvyšší soud na soudní praxi potvrzenou v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2003 sp. zn. 25 Cdo 162/2003, uveřejněném pod č. 3 v ročníku 2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého vedlejší účastník není osobou oprávněnou k podání dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu. To znamená, že lhůta k podání ústavní stížnosti se stěžovatelce, ve smyslu citovaného ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, neprodloužila. Její ústavní stížnost je tedy ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích podaná po lhůtě stanovené zákonem, neboť tento rozsudek byl stěžovatelce doručen 8. 4. 2005, zatímco ústavní stížnost byla odeslána Ústavnímu soudu až 15. 1. 2007.
Pokud jde o ústavní stížnost stěžovatelky proti rozsudku Nejvyššího soudu, Ústavní soud neshledal nic protiústavního v těch jeho pasážích, které se stěžovatelky přímo týkají. Ústavní soud připomíná, že ve vztahu ke stěžovatelce Nejvyšší soud dospěl k závěru, že k podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu stěžovatelka jako vedlejší účastník zmíněného řízení není oprávněna (subjektivně legitimována). Proto její dovolání odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. K argumentům obsaženým v dovolání stěžovatelky přihlížel stejně, jako kdyby byly uplatněny ve vyjádření k dovolání, které ve věci podal stěžovatel. Proto stěžovatelka ani nemohla být zbavena svého základního práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Obdobně přistupoval k argumentům stěžovatelky ve vztahu k ústavní stížnosti uplatněné stěžovatelem též Ústavní soud.
Pokud tedy jde o argumenty stěžovatele v jeho ústavní stížnosti se zřetelem na argumenty uplatněné v ústavní stížnosti stěžovatelky Ústavní soud uzavírá, že jeho ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti. Není tedy povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody, resp. některé z ústavních kautel. Argumenty uplatněné v ústavní stížnosti míří v podstatě k tomu, aby Ústavní soud zaujal v otázce výkladu možnosti přímého prodeje zástavy v českém právu v době od roku 1992 do roku 2000 jiný právní názor než ten, který zaujaly oba obecné soudy s podporou konstantní judikatury Nejvyššího soudu. Podle napadeného rozsudku Nejvyššího soudu byl v zástavní smlouvě ze dne 8. 6. 1995 sice sjednán prodej zástavy jiným způsobem než ve veřejné dražbě, avšak "nebyly dohodnuty - s výjimkou "zmocnění" zástavního věřitele "k realizaci zástavy a ke všem úkonům s tím souvisejícím" - žádné podmínky prodeje zástavy, včetně určení minimální ceny prodávané zástavy nebo vymezení způsobu, jak má být její cena stanovena. Protože v zástavní smlouvě ze dne 8. 6. 1995 nebyl v tomto směru vymezen obsah zástavního práva, [...] zástavní věřitel nebyl oprávněn na základě této smlouvy prodat zástavu", pročež jím uzavřená kupní smlouva byla podle ustanovení §39 občanského zákoníku neplatným právním úkonem. Nejvyšší soud shodně se svou judikaturou interpretoval adjektivum "vhodný prodej" ve smyslu §299 odst. 2 obchodního zákoníku v relevantním znění, a není proto namístě tvrdit, jak činí stěžovatel i stěžovatelka, že tu stanovil účastníkům právního vztahu povinnost nad rámec zákona.
Nejvyšší soud se řádně vypořádal též s námitkou (uplatněnou v ústavní stížnosti), že ujednání obsažené v čl. V zástavní smlouvy ze dne 8. 6. 1995 je platné, což vyplývá již z předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu. Rozhodující pro právní posouzení věci je podle Nejvyššího soudu "závěr o tom, že ujednání v ní obsažené neopravňovalo (nemohlo opravňovat) zástavního věřitele k prodeji zástavy jiným způsobem než ve veřejné dražbě podle ustanovení §299 odst. 2 části věty za středníkem obchodního zákoníku (ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 30. 4. 2000).". Ani tomuto závěru, který vysvětluje vztah obou rozhodnutí k danému problému, nelze proto z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
K argumentu stěžovatele o porušení principu dvojinstančnosti odvolacím soudem Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu k otázce tzv. překvapivosti rozhodnutí, podle níž se jedná o překvapivost rozhodnutí tehdy, jestliže postup obecných soudů nese znaky libovůle. "Tak je tomu i tehdy, kdy odvolací soud se odchýlí od hodnocení důkazů soudem prvního stupně a tyto důkazy hodnotí jinak, aniž by je sám opakoval nebo doplnil. Jinými slovy, odchýlil-li se odvolací soud nejen od skutkových zjištění, jaká učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedených důkazů, ale také od právních závěrů z těchto zjištění vycházejících, a (rozhodl) sám bez jakéhokoli dokazování, aniž by jakýmkoli způsobem umožnil stěžovatelce se vyjádřit k jím nově nastolenému meritu věci, odepřel jí tímto postupem právo na spravedlivý proces ve smyslu již citovaných čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny" (nález sp. zn. IV. ÚS 544/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, nález č. 109, str. 75, a konstantní judikatura).
V daném případě se však klíčová otázka vztahuje k právní otázce (výkladu §299 odst. 2 obchodního zákoníku v relevantním znění), nikoliv k hodnocení otázek skutkových. V této věci proto zjevně žádné pochybení obecných soudů ve smyslu citované judikatury není a nemůže být. Jak totiž vyplývá i ze samotného tvrzení stěžovatele i stěžovatelky v ústavní stížnosti, odvolací soud vycházel ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně a došlo pouze k tomu, že přijal k řešení daného případu odlišný právní názor, tj. právní názor konzistentní s publikovanou judikaturou. K těmto právním otázkám však mohl stěžovatel i stěžovatelka jako vedlejší účastnice původního řízení opakovaně zaujmout vlastní právní názor. To také oba v řízení před obecnými soudy učinili a obecné soudy se s jejich právním názorem vypořádaly způsobem, který, jak uvádí Ústavní soud již shora, nepřísluší v rámci řízení o ústavní stížnosti přezkoumávat.
Co však činí ústavní stížnost stěžovatele Ing. J. K. důvodnou, je otázka, zda lze po tomto stěžovateli spravedlivě požadovat, aby poté, co nabyl nemovitost v důvěře v zápis do katastru nemovitostí, mohl být svého vlastnického práva zbaven. Jak již Ústavní soud judikoval (viz nález sp. zn. II. ÚS 77/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 21, nález č. 14, str. 101), z právního vztahu (pozn.: myšleno právní vztah vzniklý kupní smlouvou o prodeji nemovitosti) vznikají práva a povinnosti, které se týkají pouze stran tohoto vztahu. Vztah mezi smluvními stranami, včetně odstoupení od smlouvy, se v takovém případě může projevit opět jen mezi těmito stranami, a nemůže mít vliv na postavení třetích osob, které v dobré víře a v souladu s §39 občanského zákoníku nabyly vlastnické právo k věci, která byla předmětem takové smlouvy. Proto se strana takového vztahu nemůže úspěšně dovolávat čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť ten chrání práva věcná, působící proti všem. Tomuto nálezu předcházelo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 1186/2000, v němž byl vysloven právní názor, podle něhož: "Pokud převodce, který je vlastníkem nemovitosti, tuto nemovitost převede do vlastnictví nabyvatele, nemůže dodatečné odpadnutí právního důvodu, na jehož základě se převodce stal vlastníkem věci, mít za následek zánik vlastnictví nabyvatele, který nemovitost nabyl v dobré víře.".
K podobnému závěru dospěl Ústavní soud i v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 78/06 ze dne 16. 10. 2007, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 47, nález č. 162, str. 145, vyhlášen pod č. 307/2007 Sb. (všechny zmíněné nálezy jsou dostupné rovněž na http://nalus.usoud.cz/). Podle tohoto nálezu má odstoupení od smlouvy podle §48 odst. 2 občanského zákoníku účinky pouze mezi jejími účastníky (není-li právním předpisem nebo dohodou účastníků smlouvy stanoveno jinak). Tímto nálezem bylo ústavně konformně vyloženo dosud nejednotné nahlížení obecných soudů, zejména pak Nejvyššího soudu, na účinky odstoupení od první kupní smlouvy v případě řady po sobě jdoucích smluv o převodu vlastnictví s ohledem na vlastnické právo posledních nabyvatelů.
Zásadním závěrem vyplývajícím ze zmiňovaných rozhodnutí je, že vlastnické právo dalších nabyvatelů, pokud své právo nabyli v dobré víře, požívá ochrany a nezaniká, což je v souladu s čl. 11 Listiny a s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv. Interpretace opačná, podle níž dodatečným odpadnutím právního důvodu, na základě kterého nabyl vlastnictví kterýkoliv z právních předchůdců vlastníka, tento vlastník pozbývá vlastnické právo, ač mu čl. 11 Listiny a ustanovení §123 občanského zákoníku poskytují ochranu, narušuje celý koncept právní jistoty a ochrany nabytých práv. To platí pochopitelně jen u těch práv, která byla nabyta v dobré víře, kdy dobrá víra vystupuje jako korektiv obecně platný pro občanské právo. Akceptování výkladu, že zánikem kupní smlouvy (ať již z jakéhokoliv důvodu), která byla uzavřena v řadě jako první, by si vlastník, který nabyl vlastnictví derivativně, nikdy nemohl být jist svým vlastnictvím, zjevně neodpovídá pojetí materiálního právního státu. Ústavní soud se v citovaném plenárním nálezu rovněž přiklonil k výkladu, podle něhož odstoupení od smlouvy o převodu věci může působit výhradně mezi stranami této smlouvy, a nemůže mít vliv na řádně nabyté vlastnické právo třetí osoby.
I když se závěry obou oba shora citovaných nálezů týkají odstoupení od smlouvy, lze je vztáhnout i na případ, kdy první kupní smlouva nebo jiný nabývací titul byla zrušena z jiného důvodu než odstoupením. Napadená rozhodnutí obecných soudů mají totiž v tomto konkrétním případě obdobné právní důsledky jako odstoupení od smlouvy. Jestliže tedy obecné soudy rozhodly bez dalšího tak, že vlastníkem předmětných nemovitostí jsou žalobci, aniž by přitom respektovaly závěry vyplývající z výše citovaných rozhodnutí (zejména závěr, že vztah mezi smluvními stranami nemůže mít vliv na řádně nabyté vlastnické právo třetích osob), porušily ve vztahu ke stěžovateli Ing. J. K. čl. 11 Listiny, který zajišťuje ochranu vlastnictví. Je třeba zdůraznit, že v dané věci byl stěžovatel v řadě převodů předmětných nemovitostí až druhým nabyvatelem. Obecné soudy se však otázkou dobré víry stěžovatele nezabývaly a Ústavní soud ji ze své pozice zkoumat nemůže.
Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. K. a zrušil jak rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2006 č. j. 21 Cdo 159/2006-138, tak rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 3. 3. 2005 č. j. 22 Co 389/2004-98 podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud závěrem podotýká, že svým rozhodnutím nikterak nepředjímá rozhodnutí obecných soudů. Podstatné pro posouzení dané věci však bude, jak obecné soudy posoudí zejména otázku dobré víry stěžovatele při nabytí předmětných nemovitostí.