infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28.02.2008, sp. zn. I. ÚS 1560/07 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 43/48 SbNU 507 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2008:1.US.1560.07.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

K institutu opuštění věci a přechodu vlastnictví na stát v době totalitního režimu

Právní věta Ústavní soud ve své konstantní judikatuře již mnohokrát prokázal, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům přepjatě formalistický postup v řízení za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zjevné nespravedlnosti. Každý úkon orgánu veřejné moci je totiž nutno v prvé řadě posuzovat podle jeho obsahu a následků, které způsobil či může způsobit, a to bez ohledu na jeho označení a na případné formální či materiální nedostatky. Ústavně konformní řešení daného případu vyžaduje, aby byl vzat v úvahu právě charakter minulého nedemokratického totalitního režimu, který přímo a úmyslně zapříčinil, že možnost faktického nakládání s jakýmkoli majetkem pro jedince žijícího v tzv. kapitalistické cizině byla naprosto iluzorní. Neplatí sice, že by pro období totalitního režimu nebylo možné institut derelikce vůbec použít; vždy je však třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem té které věci. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné podtrhnout, že po listopadu 1989 došlo v Československu, nyní v České republice, k zásadním politickým a ekonomickým změnám. V jejich důsledku byl zaveden nový hodnotový systém moderní demokratické společnosti, jehož pohledem je třeba vykládat i staré právní normy, pokud dosud existují. To se mimo jiné odrazilo i ve vydání zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Tento systém je zavázán poskytovat - mimo jiné - i náležitou ochranu právu vlastnickému, jež patří mezi základní lidská práva. Každý musí mít v demokratickém právním státě jistotu, že neztratí své vlastnické právo v řízení, jehož účastníkem ani nebyl.

ECLI:CZ:US:2008:1.US.1560.07.1
sp. zn. I. ÚS 1560/07 Nález Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 28. února 2008 sp. zn. I. ÚS 1560/07 ve věci ústavní stížnosti Dr. B. S. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2007 sp. zn. 22 Cdo 596/2006, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2004 sp. zn. 20 Co 375/2004 a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. 5 C 502/99, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na určení vlastnictví k nemovitostem, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jihlavě jako účastníků řízení a obchodní společnosti Bytservis, spol. s r. o., a Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, územního pracoviště Brno, odloučeného pracoviště Jihlava, jako vedlejších účastníků řízení. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2007 sp. zn. 22 Cdo 596/2006, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2004 sp. zn. 20 Co 375/2004 a rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. 5 C 502/99 se zrušují. Odůvodnění: I. Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na údajné porušení čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2007 sp. zn. 22 Cdo 596/2006, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2004 sp. zn. 20 Co 375/2004 a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. 5 C 502/99. V řízení před uvedenými obecnými soudy se stěžovatel žalobou podanou proti několika žalovaným domáhal určení, že jeho otci A. S. ke dni smrti 5. 3. 1989 náležela ideální polovina v žalobě specifikovaných nemovitostí (dva domy s pozemky), kterou zdědil po svých rodičích; otec žalobce byl pravděpodobně také dědicem druhé ideální poloviny nemovitostí po svém bratrovi. Když stěžovatel (žalobce) v roce 1991 navrhl, aby nemovitosti byly jako dědictví po otci projednány, bylo dědické řízení zastaveno s odůvodněním, že nemovitosti byly dne 18. 10. 1991 prohlášením Okresního úřadu v Jihlavě prohlášeny za opuštěný majetek, neboť prý přešly na stát podle §453 odst. 2 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 1991, tj. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník. Otec žalobce však byl v evidenci nemovitostí zapsán jako spoluvlastník nemovitostí a nikdy neprojevil vůli nemovitosti opustit. Stát, přestože vlastnictví platně nenabyl, prodal v roce 1991 jeden z domů s pozemky žalované obchodní společnosti Bytservis, spol. s r. o., a druhý dům s pozemkem manželům K., kteří nemovitosti převedli na žalované Z. a A. K. a P. a J. C. Okresní soud v Jihlavě (dále též "okresní soud", "nalézací soud" nebo "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 6. listopadu 2003 č. j. 5 C 502/99-155 zamítl stěžovatelovu žalobu na určení, že "A. S. byl ke dni úmrtí k 5. 3. 1989 vlastníkem ideální poloviny parcely č. 4122, objektu bydlení s domem č. p. 1971 a parcely č. 4123 zapsaných na LV č. 5093 pro k. ú. Jihlava a dále parcely č. 4124 a objektu bydlení s domem č. p. 1972 zapsaných na LV č. 5173 pro k. ú. Jihlava u Katastrálního úřadu v Jihlavě". Dále rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku. Soud prvního stupně přitom vyšel ze zjištění, že původními spoluvlastníky předmětných nemovitostí byli E. a E. S., každý v rozsahu ideální poloviny. Děděním po otci E. S., který zemřel v roce 1935, a po matce E. S., zemřelé v roce 1943, nabyl A. S. (otec stěžovatele) po každém z nich spoluvlastnický podíl k nemovitostem v rozsahu jedné ideální čtvrtiny, celkem k ideální polovině. A. S. dále nabyl děděním po bratrovi Ing. K. S., zemřelém v roce 1943, druhou ideální polovinu nemovitosti, jak vyplývá z odevzdací listiny, doručené 21. 5. 1959 jeho tehdejšímu zástupci advokátovi JUDr. F. Č. Prostřednictvím tohoto zástupce A. S., žijící v Ekvádoru, jako dědic po E. S. a Ing. K. S. přihláškou ze 4. 10. 1950 přihlásil nemovitosti do devizové evidence, vedené bývalou Správou pro věci majetkové a devizové. Přípisem Městského bytového podniku v Jihlavě ze 7. 6. 1967, který nemovitosti spravoval, byl A. S. vyrozuměn o stavu hospodaření a vyzván, aby se do 60 dnů vyjádřil, zda se hodlá podílet na jejich správě a údržbě, jinak budou pokládány za věci opuštěné podle §453 odst. 2 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 1991. Dne 24. května 1983 sdělil Okresní podnik bytového hospodářství (dále jen "OPBH") v Jihlavě tehdejšímu Okresnímu národnímu výboru v Jihlavě, že o předmětné nemovitosti neprojevují jejich vlastníci zájem, proto je lze považovat za opuštěné, a navrhl, aby z toho důvodu připadly do vlastnictví státu. K návrhu stěžovatele bylo 19. 8. 1991 u bývalého Státního notářství v Jihlavě pod sp. zn. 2 D 925/91 zahájeno dědické řízení po A. S., který zemřel 5. 3. 1989. Řízení bylo zastaveno pro neexistenci majetku s odůvodněním, že předmětné nemovitosti připadly jako opuštěné do vlastnictví státu na základě prohlášení Okresního úřadu v Jihlavě - finančního referátu z 18. 10. 1991 podle §453 odst. 2 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 1991. Okresní soud žalobu proti České republice zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu. Dovodil však, že stěžovatel má naléhavý právní zájem na požadovaném určení vůči ostatním žalovaným; zabýval se proto otázkou, zda vlastnické právo A. S. k nemovitostem zaniklo jejich opuštěním, a to v době od 21. 5. 1959, kdy se stal výlučným vlastníkem, až do jeho smrti 5. 3. 1989. Okresní soud poukázal na to, že od roku 1951 docházelo opuštěním věci jejich vlastníkem ke vzniku vlastnického práva státu přímo ze zákona; právní úprava nevyžadovala vydání jakéhokoliv právního aktu, od něhož by se vlastnictví odvíjelo. Tak tomu bylo nejprve podle §119 písm. a) zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, podle něhož věci, které neměly jen nepatrnou cenu a které nikomu nepatřily, nabýval do vlastnictví stát. Podle §453 odst. 2 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 1991, věci opuštěné nebo skryté, jejichž vlastník nebyl znám, připadly do vlastnictví státu. Soud prvního stupně se přiklonil k výkladu, že předpoklad neznámého vlastníka se vztahoval jen na věci skryté (jak později výslovně uvedla novela občanského zákoníku provedená zákonem č. 509/1991 Sb.), a dospěl k závěru, že pokud se A. S. o nemovitosti bezmála 30 let nezajímal, je to dostatečný důvod přechodu vlastnictví na stát. Prohlášení o opuštění věcí vlastníkem a přechodu vlastnického práva na stát, vydané v roce 1991 Okresním národním výborem v Jihlavě, hodnotil soud jako pouhou deklaraci již dříve (prý) vzniklého práva státu. Podle názoru soudu prvního stupně nelze ve prospěch otce stěžovatele zohlednit ani skutečnost, že ve zmíněném období panoval v ČSSR totalitní režim, protože tyto okolnosti by prý byly významné pouze v případě, kdyby byl stát zasáhl do práv vlastníka v rozporu s jeho vůlí. Pokud stěžovatel projevil o sporné nemovitosti zájem až v roce 1991, stalo se tak podle okresního soudu v době, kdy již byly věcmi opuštěnými ve smyslu §453 odst. 2 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 1991. Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. listopadu 2004 č. j. 20 Co 375/2004-185 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně. Konstatoval, že jednostranný právní úkon opuštění věci podle §453 odst. 2 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 1991, mohl být učiněn v jakékoliv formě, tedy i konkludentně. Zdůraznil, že A. S. ke svému majetku nevykonával žádná práva ani povinnosti, přičemž jejich realizaci nemohlo bránit ani tehdejší společenské zřízení, poněvadž i občan žijící v cizině měl prý možnost obrátit se na svého zmocněnce či na příslušné orgány. Otec stěžovatele sice v roce 1950 u Správy pro věci majetkové a devizové přihlásil nemovitosti do evidence tohoto orgánu prostřednictvím advokáta JUDr. Č., ale ten, ačkoliv ho zastupoval až do roku 1966, jak vyplývá z dopisu OPBH v Jihlavě z 20. 5. 1983, neučinil ohledně nemovitostí žádný krok, kterým by dal najevo úmysl vlastnické právo k nemovitostem vykonávat; ani sám otec stěžovatele neprojevil o nemovitosti žádný zájem. To mohl podle odvolacího soudu učinit alespoň prostřednictvím Správy pro věci majetkové a devizové nebo jiného advokáta. Nejvyšší soud se v napadeném usnesení s uvedenými závěry v zásadě ztotožnil. Argumentaci nalézacího a odvolacího soudu doplnil mimo jiné poukazem na judikát ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1/1979 (na str. 13) k §453 odst. 2 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 1991, a citoval, že "zákonný požadavek, aby vlastník věci nebyl znám, se vztahuje jen na věci skryté a nikoli na věci opuštěné. K opuštění (derelikci) věci může dojít u vlastníka, který je znám a který se tímto způsobem vzdává svého vlastnického práva. Opuštění věci, jako každý právní úkon, musí nést všechny náležitosti předepsané zákonem pro platnost právního úkonu. V občanském soudním řízení nebylo možné navrhovat, aby soud rozsudkem vyslovil, že věc má připadnout státu; za předpokladu, že šlo o věc opuštěnou, bylo třeba žalovat o vydání věci státu.". Nejvyšší soud konstatoval, že rozsudek odvolacího soudu se od uvedeného rozhodnutí, které dovolací soud akceptuje, neodchyluje. Vychází z toho, že opuštění věci podle §453 odst. 2 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 1991, nebylo vázáno na neznámého vlastníka a že A. S. konkludentním projevem vůle nemovitosti opustil. Ačkoliv žil trvale v cizině, od roku 1966 nezmocnil již žádného zástupce k tomu, aby ho v ČSSR zastupoval, a nereagoval ani na výzvu Městského bytového podniku v Jihlavě z roku 1967, "kterou byl upozorněn na povinnosti vlastníka nemovitostí a jejich opuštění". Námitky stěžovatele ohledně platnosti prohlášení Okresního úřadu v Jihlavě z 18. 10. 1991 jsou i podle Nejvyššího soudu bezpředmětné, neboť soudy obou stupňů vycházely z toho, že nemělo žádný konstitutivní význam. Dovolací soud také poznamenal, že stěžovatel zpochybnil přechod vlastnictví na stát až žalobou podanou v roce 1999. Z uvedených důvodů tedy nebylo žalobě stěžovatele vyhověno. II. Stěžovatel v ústavní stížnosti - po rekapitulaci shora uvedeného - uvedl, že názoru obecných soudů o splnění obou podmínek převodu věcí na stát podle ustanovení §453 odst. 2 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 1991, v rozhodném období přisvědčit nelze. To platí jednak proto, že vlastník věcí byl vždy znám po celé rozhodné období (tj. od 6. 6. 1959 do otcovy smrti 5. 3. 1989, ale i následně až do vydání prohlášení Okresního úřadu v Jihlavě o opuštění majetku dne 18. 10. 1991), ať už se jednalo o otce stěžovatele A. S. nebo stěžovatele jako jeho dědice, jednak proto, že vlastník věci tuto věc nikdy neopustil, ani to nikdy neměl v úmyslu učinit, a to ani konkludentním jednáním. Důvody na straně stěžovatelova otce jsou zcela jasné; hlavním důvodem, proč se o nemovité věci nepostaral, byly společensko-ekonomické poměry v tehdejším předlistopadovém Československu a jeho předchozí negativní osobní zkušenosti i zkušenosti jeho rodiny tak, jak je podrobně uvedl v odvolání. Stěžovatel v podaném odvolání nesouhlasil se závěry soudu prvního stupně, podle kterých zaniklo vlastnické právo A. S. v důsledku opuštění nemovitosti. Poukázal v něm na to, že prohlášení o opuštění věci vlastníkem, vydané Okresním úřadem v Jihlavě, je pouhým tvrzením tohoto orgánu, které nemá formu žádného úředního rozhodnutí. Stěžovatel odmítl názor, že by jeho otec neměl o věci zájem a že by je měl v úmyslu opustit. Tento závěr soudu prvního stupně není podle něj ničím podložen. Až do roku 1959 zastupoval stěžovatelova otce Dr. Č. Vyloučení správy nemovitostí z agendy advokátních kanceláří bylo pak podle stěžovatele typickým komunistickým předpisem, který měl omezovat soukromé vlastnictví, jež bylo v té době deklarováno jako odumírající a neperspektivní. Tento trend nastal v roce 1948 a trval až do listopadu 1989. Soukromý vlastník byl v ČSSR diskriminován a znevýhodňován. Tak byla pošlapávána základní lidská práva; to platí zejména v situaci, kdy téměř celá žalobcova rodina tragicky zahynula v koncentračních táborech a protižidovské nálady se prý objevovaly v tehdejší předválečné i poválečné Jihlavě i u místních lidí. Nemůže proto být kladeno za vinu zákonnému vlastníkovi, že o nemovitost více zájmu neprojevil. Stěžovatel dále namítl, že se soudy všech stupňů nezabývaly charakterem zmíněného "prohlášení o opuštění majetku", na jehož nejasný charakter poukazoval již v odvolání. Stěžovatel přitom zdůrazňoval např. časový moment vydání prohlášení Okresního úřadu v Jihlavě o opuštění majetku ze dne 18. 10. 1991, tedy cca 2,5 roku po smrti žalobcova otce. Je prý s podivem, že toto prohlášení bylo učiněno až v této době, kdy již probíhalo dědické řízení po A. S., a že nebylo učiněno dříve. Lze se tedy důvodně domnívat, že k jeho vydání došlo přísně účelově, zřejmé poté, co se na tehdejší okresní úřad obrátil zástupce žalobce JUDr. B. H. s nárokem na vydání příslušného majetku. Stěžovatel dále prohlásil, že i když je charakter vydaného "prohlášení" coby správního aktu velmi nejasný, mělo být jeho otci A. S. doručeno, neboť ten byl prokazatelným katastrálním vlastníkem sporných nemovitostí a měl mít možnost podat proti němu řádný opravný prostředek. Prohlášení nebylo doručeno ani oprávněnému vlastníkovi, ani jeho případnému opatrovníkovi, zástupci, či dědici. Podle stěžovatele není tedy ani pravomocné, pokud by bylo vůbec pokládáno za rozhodnutí vydané v souladu se zákonem. "Prohlášení nemá oporu ani ve správním řádu ani jinde, nelze ho proto pokládat za správní akt, a proto také nemůže mít účinnost správního aktu.". Zmíněné tzv. "prohlášení" klade A. S. (není v rozhodnutí označen, uvedeno pouze "původní vlastník") za vinu to, že byl osobně nečinným a že se o předmětný majetek nestaral, ani jiným způsobem nenavázal kontakt s Městským úřadem v Jihlavě či dosavadním uživatelem. Z toho je pak vyvozován nejasný závěr, že jsou splněny předpoklady prohlášení předmětného majetku za majetek opuštěný. Obsahově je toto "prohlášení" podle stěžovatele aktem vyvlastnění bez náhrady, vydaným sice po listopadu 1989, avšak zcela v duchu předrevolučních totalitních předpisů. Je prý s podivem, že orgán, který předmětné "prohlášení" vydal, převedl tento majetek v roce 1991 sám na sebe a poté jej následnými kupními smlouvami výhodně prodal žalovaným. Stěžovatel proto dovozuje, že předmětné rozhodnutí finančního referátu Okresního úřadu v Jihlavě bylo vydáno účelově poté, co se k majetku přihlásil oprávněný dědic, se zřejmým záměrem vyvolat další majetkovou křivdu minulým režimem perzekvované židovské rodiny. V závěru ústavní stížnosti poukázal stěžovatel na čl. 11 Listiny; zdůraznil, že zásahem a rozhodováním účastníků je zmenšován majetek jak stěžovatele, tak i jeho právního předchůdce, a stěžovateli je navíc ukládána povinnost k náhradě nákladů řízení. Podle stěžovatele je s podivem, že se oprávněný vlastník stal "nevlastníkem" až po své smrti a stěžovatel se o této skutečnosti dozvěděl až v průběhu dědického řízení, kdy mu bylo oznámeno, že do dědictví nepřipadá žádný majetek, neboť ten přešel na stát v důsledku opuštění věci. Jednalo se tudíž o akt vyvlastnění, leč nikoli ve veřejném zájmu a za náhradu. Stěžovatel poukázal i na hlavu pátou Listiny, tedy na právo na soudní a jinou ochranu (právo na spravedlivý proces), neboť soudní ochrana mu poskytnuta nebyla a naopak byl soudy potrestán za svůj postup, byť se zákonem předpokládaným postupem domáhal u obecných soudů ochrany svých práv. III. Ve vyjádřeních obecných soudů, které si Ústavní soud vyžádal, tedy Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně i Okresního soudu v Jihlavě je v zásadě obsažen pouhý stručný odkaz na shora již rekapitulovaná odůvodnění jejich právních závěrů k danému případu a vyjádřeno přesvědčení, že k zásahu do stěžovatelových základních práv či svobod nedošlo. Obsáhlejší vyjádření zaslal Ústavnímu soudu vedlejší účastník řízení Bytservis, spol. s r. o. Ten zejména uvedl, že se stěžovatel toliko neztotožňuje se závěry obecných soudů, byť ty do jeho práv nezasáhly; přesto prý znemožňuje vedlejšímu účastníkovi, jenž předmětnou nemovitost zakoupil v dobré víře od státu, s nemovitostí nakládat. Podle tvrzení vedlejšího účastníka řízení stěžovatel neměl jasno ve svých vlastnických právech, neměl zájem se o nemovitost starat a svého vlastnického práva se prý mohl ujmout i před rokem 1989. Vedlejší účastník rovněž vyjádřil názor, že stěžovatel podal v dané věci žalobu až poté, kdy již byla provedena značná část oprav a úprav nemovitosti a poukázal na to, že každý stát má ve svém právním systému klauzuli o opuštěných věcech. Soudy prý správně aplikovaly příslušná právní ustanovení vztahující se k situaci, která nastala. Vedlejší účastník řízení Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových odkázal na závěry obecných soudů, podle nichž původní vlastník předmětnou nemovitost opustil. Stěžovatel prý neprokázal, že by byl jeho otec projevil o nemovitost zájem a staral se o ni. Krajský soud v Brně se podle vedlejšího účastníka řádně vypořádal s námitkou, že v tehdejším Československu bylo znemožněno projevovat zájem o své nemovitosti pro existenci panujícího společenského zřízení. Vedlejší účastník proto navrhl ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. Další vedlejší účastníci řízení se v Ústavním soudem stanovené lhůtě k obsahu ústavní stížnosti nevyjádřili a vzdor poučení nejsou zastoupeni v tomto řízení advokátem. Proto je Ústavní soud nadále za vedlejší účastníky tohoto řízení nepovažuje (§30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). IV. Ústavní soud usoudil, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, a proto se souhlasem účastníků od něho upustil (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). V. Ústavní soud dospěl po přezkoumání veškerých shromážděných podkladů k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že mu nepřísluší přezkoumávat celkovou zákonnost rozhodování obecných soudů, ani nahrazovat dokazování a hodnocení provedených důkazů. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je však oprávněn posoudit, zda v předchozím řízení nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, mezi nimi především právo na soudní a jinou právní ochranu a na spravedlivý proces. Opakovaně je tím zdůrazňována povinnost obecných soudů interpretovat jednotlivá ustanovení právních předpisů v prvé řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod fyzických a právnických osob. Z obecného hlediska je úvodem namístě připomenout, že Ústavní soud ve své konstantní judikatuře již mnohokrát prokázal, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům přepjatě formalistický postup v řízení za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zjevné nespravedlnosti. Zdůraznil přitom mimo jiné, že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.) nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98 ze dne 3. 2. 1999 (N 19/13 SbNU 131; 38/1999 Sb.)]. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém jsou vždy přítomny - byť třeba nikoli výslovně vyjádřeny - i principy uznávané demokratickými právními státy. Ústavní soud rovněž vícekrát publikoval, že z pohledu ústavněprávního je nutno stanovit podmínky, při jejichž splnění má nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy za následek porušení základních práv a svobod fyzické nebo právnické osoby. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky zejména v následujících okolnostech: základní práva či svobody působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem podústavního práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě [např. nález sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 (N 9/17 SbNU 73)]. Dále je ve vztahu k podstatě zkoumaného případu potřebné zmínit i princip právní jistoty, který jako jeden z atributů demokratického právního státu (čl. 1 Ústavy České republiky) v sobě zejména zahrnuje zachování nabytých práv, jakož i ochranu důvěry každého v právo a předpokládá efektivní ochranu práv všech právních subjektů a předvídatelnost postupu státu a jeho orgánů. Ve vztahu ke stěžejním závěrům obecných soudů nutno uvést, že Ústavní soud považuje v prvé řadě za správné, že soudy (s výjimkou žalovaného státu, který podle nich nebyl věcně legitimován) shledaly na straně stěžovatele - v této konkrétní souzené věci -naléhavý právní zájem na určení vlastnictví. S dalšími právními názory obecných soudů se však již z ústavněprávního pohledu ztotožnit nelze. Podstatou ústavní stížnosti je otázka, zda se soudy dostatečným a především ústavně konformním způsobem vypořádaly s meritem řešené věci, tedy zejména s tím, zda - jak stěžovatel namítal - byly respektovány obecné principy ústavního pořádku České republiky. Porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny může být - pod zorným úhlem shora vysloveného - zejména to, že se v hodnocení skutkových zjištění ignoruje určitá část skutečností, které vyšly v řízení najevo, eventuálně - nebo tím spíše - jestliže byly účastníky řízení namítány, leč obecné soudy je v celém souhrnu posuzovaných skutečností právně nezhodnotily, aniž by dostatečným způsobem odůvodnily jejich irelevantnost. Pokud obecný soud postupuje takto, dopouští se mimo jiné i libovůle zakázané v čl. 2 odst. 2 Listiny. Stručněji to lze vyjádřit i následujícím způsobem: povinností Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti bylo v dané věci zejména zkoumat, zda jsou právní závěry, k nimž obecné soudy dospěly, dostatečně zdůvodněny tak, aby tyto soudy dostály své ústavně zakotvené povinnosti poskytovat ochranu právům. Obecné soudy rozhodující v daném případě se však podle přesvědčení Ústavního soudu s veškerými významnými okolnostmi věci naznačeným způsobem nevypořádaly. K tomu vedou Ústavní soud zejména následující důvody. V prvé řadě zůstalo v daném případě náležitě nevyjasněné, jaký charakter mělo a jakou úlohu ve věci hrálo shora zmiňované prohlášení Okresního úřadu v Jihlavě o opuštění majetku ze dne 18. 10. 1991. Stěžovatelovy námitky vůči němu a s ním spojenému postupu byly od počátku řízení jasné a neměnné; poukazoval přitom např. na okamžik jeho vydání, tedy cca 2,5 roku po smrti svého otce, a zdůrazňoval, že toto prohlášení bylo učiněno právě až v této době, kdy již probíhalo dědické řízení po A. S. Lze se tedy podle něj důvodně domnívat, že k vydání tohoto prohlášení došlo přísně účelově poté, co se na tehdejší okresní úřad obrátil stěžovatelův právní zástupce s nárokem na vydání majetku. Stěžovatel tvrdil, že prohlášení nebylo oprávněnému vlastníkovi nikdy doručeno (ani jeho případnému opatrovníkovi, zástupci, či dědici). Zmíněné prohlášení přitom klade původnímu vlastníkovi za vinu to, že (v době totalitního režimu) byl osobně nečinným, že se o předmětný majetek nestaral a že ani jiným způsobem nenavázal kontakt s Městským úřadem v Jihlavě či dosavadním uživatelem. Z tohoto je pak vyvozován nejasný závěr, že jsou splněny předpoklady prohlášení předmětného majetku za majetek opuštěný. Stěžovatel rovněž poukázal na to, že orgán, který předmětné prohlášení vydal, převedl tento majetek v roce 1991 sám na sebe a poté jej následnými kupními smlouvami výhodně prodal třetím osobám. K těmto námitkám - jež se zřetelem k materiálnímu pohledu na právo, který razí Ústavní soud, mají ústavněprávní relevanci - žádný z obecných soudů nezaujal bližší stanovisko; soudy jen stručně uvedly, že prohlášení o opuštění věcí vlastníkem a o přechodu vlastnického práva na stát, vydané 18. 10. 1991 Okresním úřadem v Jihlavě, lze prý hodnotit jen jako pouhou deklaraci již dříve vzniklého práva státu. Námitky stěžovatele ohledně platnosti uvedeného prohlášení Okresního úřadu v Jihlavě prohlásil i Nejvyšší soud za bezpředmětné s lakonickým odůvodněním, že "soudy obou stupňů vycházely z toho, že nemělo žádný konstitutivní význam", aniž by se byl právním hodnocením tohoto závěru jakkoli zabýval. Takové zjednodušení celé problematiky však podle názoru Ústavního soudu bez dalšího přijmout nelze. Každý úkon orgánu veřejné moci je totiž nutno v prvé řadě posuzovat podle jeho obsahu a následků, které způsobil či může způsobit, a to bez ohledu na jeho označení a na případné formální či materiální nedostatky. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že v řízení před obecnými soudy bylo v napadených rozhodnutích jednoznačně konstatováno, že k návrhu stěžovatele bylo 19. 8. 1991 u bývalého Státního notářství v Jihlavě pod sp. zn. 2 D 925/91 zahájeno dědické řízení po A. S., který zemřel 5. 3. 1989. Uvedené řízení však bylo zastaveno pro neexistenci majetku s odůvodněním, že předmětné nemovitosti připadly jako opuštěné do vlastnictví státu na základě prohlášení Okresního úřadu v Jihlavě - finančního referátu z 18. 10. 1991 podle §453 odst. 2 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 1991 (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu, str. 2). Na tom nic nemění ani argumentace obecných soudů, že šlo o "prohlášení" jen deklaratorní povahy, nota bene, jestliže žádný ze soudů nezvažoval, proč tedy okresní úřad vůbec toto prohlášení vydal a proč tak učinil právě až v uvedené době. V předmětné věci tedy zůstalo nejasné, kdy a především zda vůbec právní předchůdce stěžovatele či stěžovatel samotný uvedený nemovitý majetek jako své vlastnictví pozbyl. Základní povinností obecných soudů - viděno v této souvislosti - však (zejména) bylo to, aby interpretovaly veškeré relevantní okolnosti konkrétního případu. (Pozn.: Jde o povinnost vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech.) Případné nedůslednosti různého druhu, jakož i nepředvídatelnost v postupu různých státních orgánů nelze podle přesvědčení Ústavního soudu vykládat v neprospěch oprávněných osob, ale vždy ve vztahu ke konkrétní věci, s ohledem na platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Ústavní soud je toho názoru, že zjištěné skutečnosti týkající se majetkoprávního osudu předmětných nemovitostí jsou prozatím natolik sporné, že dosud není dostatečně podložen závěr, zda a kdy vlastnictví nemovitostí na stát přešlo, a že nelze ani vyloučit - v souladu s tvrzením stěžovatele - že na stát řádně nepřešlo nikdy. Orgány veřejné moci nelze vyvázat z ústavní povinnosti zajistit spravedlivou ochranu oprávněným zájmům všech účastníků řízení. Různé nejasnosti, resp. pochybení v postupu státních orgánů, spadající i do období totalitního režimu, tedy nelze - jak již bylo uvedeno - vykládat pouze v neprospěch stěžovatele. Ústavní soud se proto - se zřetelem na zatím zjištěný skutkový stav a na nedostatečné právní posouzení věci - neztotožňuje ani se závěrem obecných soudů, že v daném případě došlo k opuštění nemovitostí právním předchůdcem stěžovatele. Pro takový závěr neshledává odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů v tomto směru dostatečně přesvědčivými. Soudy totiž v podstatě vycházejí z toho, že opuštění věci podle §453 odst. 2 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 1991, nebylo vázáno na neznámého vlastníka, že A. S. konkludentním projevem vůle nemovitosti opustil, že byť žil trvale v cizině, nezmocnil od roku 1966 již žádného zástupce k tomu, aby ho v ČSSR zastupoval, a že nereagoval ani na výzvu Městského bytového podniku v Jihlavě z roku 1967, kterou byl upozorněn na povinnosti vlastníka nemovitostí a na "jejich opuštění"; stěžovatelovy námitky ohledně charakteru minulého nedemokratického režimu byly stručně odbyty tvrzením, že realizaci vlastnických práv nemohlo bránit ani tehdejší společenské zřízení, poněvadž i občan žijící v cizině měl prý možnost obrátit se na svého zmocněnce či na příslušné orgány Československa. Uvedené názory obecných soudů Ústavní soud akceptovat nemůže. Ústavně konformní řešení daného případu vyžaduje, aby byl vzat v úvahu právě charakter minulého nedemokratického totalitního režimu, který přímo a úmyslně zapříčinil, že možnost faktického nakládání s jakýmkoli majetkem pro jedince žijícího v tzv. kapitalistické cizině byla naprosto iluzorní. Neplatí sice, že by pro období totalitního režimu nebylo možné institut derelikce vůbec použít; vždy je však třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem té které věci. V demokratickém právním a ústavním státě není možné, aby byly právní předpisy aplikovány způsobem, který v zásadě účelově vykládá veškerá v úvahu přicházejí ustanovení (jakož i okolnosti konkrétní věci) pouze k tíži toho, kdo od takového státu oprávněně očekává řádnou ochranu svých práv. Nutit právního předchůdce stěžovatele - jeho otce žijícího v cizině - ke zcela formálnímu úkonu, kterým by byl např. zmocnil jiný subjekt v Československu k ochraně svých práv ohledně předmětných nemovitostí, a vyvozovat z jeho nevykonání derelikci věci je v souzeném případě neakceptovatelné. Zde Ústavní soud připomíná, že jde o majetek židovské rodiny žijící v exilu (jejíž příslušníci byli zčásti vyvražděni v německých koncentračních táborech), jejíž perzekuce pokračovala i po nástupu komunistů k moci a paradoxně vyústila v demokratickém Československu v roce 1991 "prohlášením o opuštění majetku" (vystaveným tehdejším Okresním úřadem v Jihlavě), což připomíná "oblíbený" způsob totalitního komunistického režimu, jak "právně" zdůvodnit nabytí majetku exulantů státem (srov. např. vynucovaná tzv. renunciační prohlášení v souvislosti s emigrací do ciziny). V této souvislosti považuje Ústavní soud za nutné podtrhnout, že po listopadu 1989 došlo v Československu, nyní v České republice, k zásadním politickým a ekonomickým změnám. V jejich důsledku byl zaveden nový hodnotový systém moderní demokratické společnosti, jehož pohledem je třeba vykládat i staré právní normy, pokud dosud existují. To se mimo jiné odrazilo i ve vydání zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Tento systém je zavázán poskytovat mimo jiné i náležitou ochranu právu vlastnickému, jež patří mezi základní lidská práva. O takovou ochranu se jedná i v konkrétní souzené věci; závěry obecných soudů ve vztahu k těmto úvahám v jejich rozhodnutích buď zcela absentují, popř. jsou odůvodněny naprosto nedostatečně. Každý musí mít v demokratickém právním státě jistotu, že neztratí své vlastnické právo v řízení, jehož účastníkem ani nebyl. Stěžovatel v daném případě volil k ochraně svých práv formu určovací žaloby, která byla - se zřetelem na tuto konkrétní souzenou věc - namístě (jak soudy ostatně do jisté míry i připustily). Ve světle shora vyslovených úvah se však Ústavnímu soudu jeví odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů jako nedostatečná a v konečném důsledku i nepřezkoumatelná. Pokud se obecné soudy veškerými uvedenými okolnostmi věci z hlediska shora vysloveného řádně nezabývaly, nelze jejich hodnocení skutkových zjištění považovat za ucelené a kompletní, stejně tak jako nelze považovat za správný a spravedlivý právní závěr, k němuž ve věci dospěly. Ústavní soud vyslovuje podiv i nad tím, že se Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dovolává někdejšího rozhodnutí publikovaného pod č. 1/1979 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. To proto, že uvedený judikát je poplatný době svého vydání, kdy se posilovala účelová snaha usnadnit zábor majetku Čechů a Slováků, kteří pobývali v cizině bez souhlasu tehdejších československých úřadů. Ze všech uvedených důvodů nelze na daný případ aplikovat stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.), pojednávající o povinnosti oprávněné osoby přednostně použít restituční předpisy před předpisy obecnými; to zejména proto, že k vydání citovaného "prohlášení o opuštění věcí vlastníkem a přechodu vlastnického práva na stát", které fakticky mělo zásadní důsledky pro vlastnictví stěžovatele, resp. jeho právního předchůdce, došlo až v roce 1991, tedy mimo rozhodné období stanovené restitučními předpisy. Z téhož důvodu nelze bez dalšího využít ani závěry vyslovené např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 185/05 ze dne 3. 1. 2006 (N 1/40 SbNU 3), podle něhož žaloby o určení vlastnického práva na základě zpochybnění skutečností, k nimž došlo hluboko v minulosti, postrádají naléhavý právní zájem žalobce na uplatňovaném určení. O takový případ se totiž v souzené věci zjevně nejedná. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími porušily obecné soudy zákaz libovůle podle čl. 2 odst. 2 Listiny a svým postupem zasáhly i do práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Pro úplnost Ústavní soud na tomto místě konstatuje, že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci jako celku, nikoli toliko pod ochranou soudu ústavního (čl. 4 a hlava čtvrtá Ústavy České republiky). Jelikož Ústavní soud zjistil, že v dané věci došlo k porušení shora uvedených ústavně zaručených základních práv stěžovatele, bylo ústavní stížnosti vyhověno podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jak je dostatečně zřejmé z výroku i z odůvodnění tohoto nálezu.

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2008:1.US.1560.07.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 1560/07
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 43/48 SbNU 507
Populární název K institutu opuštění věci a přechodu vlastnictví na stát v době totalitního režimu
Datum rozhodnutí 28. 2. 2008
Datum vyhlášení 26. 3. 2008
Datum podání 20. 6. 2007
Datum zpřístupnění 31. 3. 2008
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - OS Jihlava
Soudce zpravodaj Güttler Vojen
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 1/1993 Sb., čl. 4
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 2 odst.2, čl. 11
Ostatní dotčené předpisy
  • 40/1964 Sb., §453 odst.2
  • 99/1963 Sb., §80 písm.c
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní ústavní principy/demokratický právní stát/nepřípustnost přepjatého formalismu
základní ústavní principy/demokratický právní stát/vyloučení svévole
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
Věcný rejstřík vlastnické právo/přechod/převod
dědění
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-1560-07_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 58194
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-08