infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29.12.2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 [ usnesení / GÜTTLER / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2009:1.US.1601.07.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2009:1.US.1601.07.1
sp. zn. I. ÚS 1601/07 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele T. K. L., zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou, se sídlem v Praze, Václavské nám. 17, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 6 Tdo 136/2007, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2004, sp. zn. 3 To 161/2003 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2003, sp. zn. 4 T 11/2003, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení svých ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 1, 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 6 Tdo 136/2007, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2004, sp. zn. 3 To 161/2003, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2003, sp. zn. 4 T 11/2003. Citovaným rozsudkem Krajského soudu v Praze byl stěžovatel uznán vinným pomocí k trestným činům zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §148 odst. 1, 4 tr. zák. a porušení předpisů o nálepkách k označení zboží podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §148a odst. 1, 3 tr. zák. a byl mu podle §148 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků se zařazením do věznice s ostrahou. Uvedených trestných činů se podle skutkového zjištění soudu prvního stupně dopustil stěžovatel spolu s dalšími spoluobviněnými tím, že obžalovaní T. Q. T., M. T. Ch. a Q. D. T. v přesně nezjištěné době na počátku roku 2002 do 8. 4. 2002, v úmyslu zkrátit spotřební daň, clo a daň z přidané hodnoty, nakupovali cigarety nelegálně dovezené ze zahraničí, které nebyly opatřeny nálepkami k jejich označení pro daňové účely platnými v České republice a tyto cigarety přechovávali a následně distribuovali prodejcům na různých místech ČR, přičemž k této činnosti využívali vozidel a skladovacích prostor, které jim poskytl stěžovatel a transport cigaret zajišťovali za pomoci obžalovaných P. R. a M. H., kteří pro ně vykonávali i další úkoly. Při zákroku pracovníků inspektorátu celní a finanční stráže dne 8. 4. 2002 pak bylo zadrženo v prostorách užívaných obviněnými v obci Stránčice 676.000 ks cigaret nelegálně dovezených ze zahraničí, které nebyly označeny ochrannými nálepkami platnými v ČR, ve skladech v Plzni 339.180 ks takových cigaret, ve skladu v obci Vestec 1.166.000 ks takových cigaret, ve vozidle Mercedes Sprinter SPZ AKV 63-34 v Karlových Varech pak bylo zajištěno celkem 800.000 ks takových cigaret bezprostředně před jejich předáním obžalovanému N. V. H., který je měl v úmyslu dále prodat na území ČR. Stěžovatel a další obžalovaní tak způsobili zkrácením cla, spotřební daně a daně z přidané hodnoty škodu v celkové výši 5.565.863,- Kč a obžalovaný V. H. N. se svým jednáním pokusil způsobit škodu zkrácením cla, spotřební daně a daně z přidané hodnoty v celkové výši 1.493.600,- Kč. Stěžovatelovo odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně bylo rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2004, sp. zn. 3 To 161/2003, zamítnuto a jeho dovolání v dané věci bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 6 Tdo 136/2007, odmítnuto. II. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti zejména uvedl, že usnesení o zahájení trestního stíhání postrádá tvrzení policejního orgánu o tom, že by shora uvedené trestné činy spáchal úmyslně a že výrok rozsudku obsahuje jednání odlišně popsané od skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání. K spáchání trestných činů prý došlo v jeho nepřítomnosti, v době jeho pobytu v zahraničí, a to jednáním osob, které nemohl nijak ovlivnit a o kterém údajně nevěděl; závěry o jeho vině učinil soud na základě pouhých hypotéz. Stěžovatel tvrdí, že v projednávané věci nebylo prokázáno, zda cigarety skladované či převážené ostatními obviněnými byly vyrobeny na území ČR nebo mimo toto území. Neopodstatněný je podle něj i závěr soudu, že by jednáním obviněných měla vzniknout nějaká škoda, natož škoda velkého rozsahu, podmiňující použití vyšší trestní sazby. Stěžovatel také uvedl, že jeho družka N. T. T., ač podala odvolání v jeho prospěch, nebyla vyrozuměna o termínu konání veřejného zasedání dne 19. 3. 2004 a v době předcházející tomuto zasedání byla v cizině; tím prý došlo i k porušení základního práva "každého na veřejné projednání jeho věci v jeho přítomnosti ... podle čl. 38 odst. 2 Listiny". Z uvedených důvodů, rozsáhle rozváděných v ústavní stížnosti, je stěžovatel přesvědčen, že trestní řízení vedené proti němu bylo zatíženo procesními vadami a neproběhlo zákonným způsobem. III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení zásad spravedlivého procesu a nutnosti jejich dodržování se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat. Ústavní soud po přezkoumání věci neshledal, že by právní závěry soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za daného stavu věci není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti. Obecné soudy postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána veřejně, v přiměřené lhůtě, při dodržení stěžovatelova práva na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem odůvodnily svá rozhodnutí. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina ani že by mu nebyl uložen adekvátní a přiměřený trest. Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu jakkoliv měnit provedené hodnocení důkazů, které stěžovatel zpochybňuje, neboť by tím - jak je již výše zdůrazněno - bezdůvodně zasáhl do zásady jejich volného hodnocení, principu přímosti dokazování a ve svém důsledku i do nezávislosti v rozhodování soudů. Takovou povinnost by měl pouze v případě, kdyby postupem soudů a v důsledku tohoto postupu i jejich rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K tomu však ve zkoumaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo; pokud by pak za tohoto stavu přesto nahradil dané hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením, postavil by se fakticky do nepřípustné role další soudní instance, což mu podle Ústavy nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatel v podstatě jen opakuje námitky, které již uváděl ve svém odvolání, resp. dovolání. S těmi se však obecné soudy řádným způsobem vypořádaly. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je popsáno v napadených rozhodnutích obecných soudů nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k výraznější ingerenci do dané věci. Ke stěžejním výhradám stěžovatele je tedy nutno především konstatovat, že závěr soudů o trestném jednání stěžovatele a tím i o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestných činů, jimiž byl uznán vinným, je i podle názoru Ústavního soudu řádnými skutkovými zjištěními podložen dostatečně. K zásadním konkrétním námitkám stěžovatele uvádí Ústavní soud následující. K námitce, že usnesení o zahájení trestního stíhání postrádá tvrzení policejního orgánu, že shora uvedené trestné činy byly spáchány úmyslně a že výrok rozsudku obsahuje jednání odlišně popsané od skutku uvedeného v usnesení o zahájení trestního stíhání, lze konstatovat, že z popisu skutku, tak jak je uveden v usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele, jasně vyplývá, že jmenovaný spolu s dalšími obviněnými přechovával cigarety, které nebyly označeny ochrannými nálepkami a byly dovezeny neoprávněně ze zahraničí, a že tyto cigarety chtěl spolu s dalšími obviněnými prodat tehdy nezjištěným osobám. Z uvedeného je tedy zřejmé, že stěžovatel přinejmenším věděl, že může alespoň porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem. Toto zjištění pak bylo doplněno v průběhu soudního řízení, kdy bylo upřesněno, že stěžovatel podporoval trestnou činnost tím, že k ní poskytl vozidla a skladovací prostory, ve kterých jiné osoby převážely a skladovaly pašované a řádně neokolkované cigarety, což bylo řádně vyjádřeno ve výroku o vině pravomocného rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2003, sp. zn. 4 T 11/2003. Stěžovatel také uvedl, že ke spáchání trestných činů došlo v jeho nepřítomnosti, v době jeho pobytu v zahraničí, jednáním osob, které nemohl nijak ovlivnit a o kterém údajně nevěděl a závěry o jeho vině soud učinil na základě pouhých hypotéz. K tomu lze - v souladu s názorem Nejvyššího soudu - podotknout, že soudy nezpochybnily dobu jeho pobytu ve Vietnamu, naopak správně dospěly k závěru, že jakožto pomocník přispěl tím, že poskytl skladovací prostory a vozidla k páchání trestné činnosti dalších osob, lhostejno, že po část inkriminované doby se nenacházel na území České republiky. Nejvyšší soud zdůraznil, že pomoc není součástí společného jednání přímo směřujícího k provedení činu, tedy k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ale pouze jednání podporující činnost pachatele, které nevykazuje znaky společného jednání ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. Není sporu, že obviněný stěžovatel trestnou činnost hlavních pachatelů podporoval, navíc, jak bylo shora uvedeno, jejich trestné činnosti si byl i v detailech vědom. Řadou důkazů byla tedy prokázána i subjektivní stránka stěžovatelova trestného činu. V podrobnostech zde Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, zejména na str. 29 - 32 a připomněl, že trestná činnost obviněných byla po určitou dobu sledována a jejich mobilní telefony byly odposlouchávány. K další námitce, resp. námitkám, týkajícím se výše způsobené škody a okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, Nejvyšší soud mj. prohlásil, že byla prokázána vědomost stěžovatele, že skladovací prostory a vozidla poskytuje za účelem převozu nelegálně dovezených cigaret. Věděl-li, že jeho skladovací prostory a vozidla jsou používána k převozu nelegálně dovezených cigaret, pak se ke způsobení škody přesahující hranici 5.000.000,- Kč přihlíží s ohledem na ustanovení §6 písm. a) tr. zák. Vozidla byla používána dlouhou dobu i před odjezdem stěžovatele do Vietnamu, tedy nikoliv pouze v době jeho nepřítomnosti. Proto soudu nezbylo nic jiného, než ke způsobené škodě přihlédnout jako k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, neboť u obviněného stěžovatele byly splněny podmínky ustanovení §6 písm. a) tr. zák. K námitce, že nebylo prokázáno, zda cigarety ostatními obviněnými skladované a převážené byly vyrobeny na území ČR nebo mimo území ČR, tedy, že nebylo prokázáno nic, z čeho by bylo možno dovodit úmysl vztahující se v tomto směru k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby, lze podle Nejvyššího soudu odkázat na hodnotící úvahy soudu prvního stupně vyjádřené na str. 32 - 36 kde je zmiňována doba, po kterou tato skupina na území ČR cigarety distribuovala a minimální výše škody jednáním obviněných této skupiny způsobená (str. 33). Tu nemá ani Ústavní soud důvod, aby přiléhavé závěry obecného soudu v těchto otázkách nepřevzal. K námitkám, směřujícím proti postupu odvolacího soudu, Nejvyšší soud mj. uvedl, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce řádně přezkoumal; není tedy rozhodující, že soud považoval námitky stěžovatele uvedené v odvolání za nedůvodné a podané odvolání podle §256 tr. ř. zamítl. To platí i ohledně odvolání podaného stěžovatelovou družkou N. T. T., neboť o jejím odvolání učinil odvolací soud stejné rozhodnutí. Tím, že odvolací soud postupem podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž byla podána odvolání, je zřejmé, že rozsudek soudu prvního stupně podrobil meritornímu přezkumu a stěžovateli nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Lze tedy podle mínění Ústavního soudu již jen doplnit, že pokud by i bylo skutečně došlo k dílčímu pochybení, spočívajícímu v tom, že družka stěžovatele nebyla řádně vyrozuměna o konání veřejného zasedání odvolacího soudu, nemohlo by to mít zásadní vliv na závěry, týkající se otázek viny a trestu stěžovatele; takové eventuální pochybení tedy se zřetelem na konkrétní souzenou věc ústavní roviny zjevně nedosahuje. S uvedenými závěry, jejichž podstata byla výše shrnuta a s postupem obecných soudů v daném případě je tedy možné se ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Obecné soudy podle názoru Ústavního soudu v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav a vyvodily z něj odpovídající právní závěry. Ani Nejvyšší soud se nedopustil žádného protiústavního pochybení; konstatoval, že obviněný stěžovatel v podaném dovolání uplatňuje toliko námitky, které v podstatě mají svůj základ v učiněném skutkovém zjištění; ani tento soud však nemá žádné pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, jemuž odpovídá i právní kvalifikace skutku. Lze tedy uzavřít - podle názoru Ústavního soudu - že právní závěry ve věci učiněné jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů včetně Nejvyššího soudu (čl. 82 Ústavy) a žádné znaky protiústavnosti nevykazují. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, odůvodnění rozhodnutí obecných soudů řádnými a přiléhavými dané věci, na které lze odkázat a není proto důvodu znovu vyvracet všechny stěžovatelovy argumenty, jež spočívají v pouhé polemice s ústavně souladnými závěry těchto soudů. Zejména je nutno brát v úvahu celkový proces, nevykazující pochybnosti o tom, že do základních práv stěžovatele nebylo neústavně zasaženo. Lze znovu jen připomenout, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud kritériem, jímž je ústavní pořádek a garantovaná základní práva a svobody, a nikoli perfekcionistickým přezkoumáním věci samé z pozice podústavního práva, což by vedlo k tomu, že by se stával další instancí v soudním systému; taková role mu ovšem, jak již bylo shora vyloženo, ústavněprávně nepřísluší. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, napadenými rozhodnutími k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. prosince 2009 František Duchoň v.r. předseda I. senátu Ústavního soudu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2009:1.US.1601.07.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 1601/07
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 29. 12. 2009
Datum vyhlášení  
Datum podání 25. 6. 2007
Datum zpřístupnění 20. 1. 2010
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodaj Güttler Vojen
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 140/1961 Sb., §148, §148a, §9 odst.2
  • 141/1961 Sb., §2 odst.5, §134 odst.2, §2 odst.6
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
Věcný rejstřík trestný čin
dokazování
důkaz/volné hodnocení
zavinění/úmyslné
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-1601-07_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 64643
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-02