ECLI:CZ:US:2004:1.US.161.04
sp. zn. I. ÚS 161/04
Nález
Nález Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 25. května 2004 sp. zn. I. ÚS 161/04 ve věci ústavní stížnosti R. R. proti usnesení Vrchního soudu v Praze z 23. 1. 2004 sp. zn. 11 To 8/2004 a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové z 8. 12. 2003 sp. zn. 7 T 13/2003 o zamítnutí stěžovatelovy žádosti o propuštění z vazby.
I. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2004 č. j. 11 To 8/2004-1063 a usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 12. 2003 č. j. 7 T 13/2003-1008 byla porušena základní práva stěžovatele garantovaná čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Proto se obě usnesení ruší.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 16. 3. 2004 domáhal zrušení výše citovaných usnesení na základě tvrzení, že jimi bylo zasaženo do jeho práva být zbaven svobody pouze zákonem stanoveným způsobem, garantovaného čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a porušena měla být i ustanovení čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny, garantující legalitu veřejné moci a umožňující omezovat základní práva a svobody pouze zákonem a pro všechny případy stejně při šetření jejich podstaty a smyslu. Ústavní stížnost splňovala všechny formální náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále též "zákon"), a proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona).
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že Krajský soud v Hradci Králové zamítl jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu s tím, že podle §71 odst. 4 a 6 trestního řádu (dále též "tr. ř.") u něj nadále trvá vazební důvod podle. §67 písm. c) trestního řádu. Vrchní soud v Praze poté zamítl jeho stížnost proti usnesení krajského soudu jako nedůvodnou. Přitom podle "rozhodnutí Ústavního soudu 74/1986" [myslí se patrně nález ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 62/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 6, nález č. 74, str. 27, nebo též na www.judikatura.cz pod touto sp. zn.], je z hlediska tohoto vazebního důvodu rozhodující, zda obviněný sám zavdá důvod k příslušné obavě nebo zda existuje objektivní konstelace vazebních důvodů, které vazbu opodstatňují. V daném případě se však krajský soud pouze obecně vyjadřuje, že vazebně stíhaní jsou ve špatné finanční situaci a že by měli mít k dispozici další padělané bankovky. Stěžovatel namítá, že ostatní obviněné, s výjimkou jednoho, nezná a že každý z obviněných je jiný. Tvrzení soudu navíc nemá oporu v provedených důkazech. Ze spisu je naopak zřejmé, že stěžovatel je v dobré finanční situaci. Závěr, že by stěžovatel disponoval dalšími padělanými bankovkami nemá žádnou konkrétní oporu v provedených důkazech a soud si sám protiřečí, když uvádí, že nebyl zjištěn zdroj ani výrobce, ale domnívá se, že by padělky mohl mít stěžovatel, ač u něj doma i ve firmě byla provedena domovní prohlídka a nebyla zjištěna ani sebemenší drobnost, která by prokazovala, že by mohl mít s výrobou či obecně s bankovkami něco společného. Ani objektivní konstelace vazebních důvodů nemůže existovat, neboť je absurdní představa, že za situace, kdy je stíhán pro závažný trestný čin, bude po propuštění z vazby pokračovat v trestné činnosti. Soud v rozporu s §67 tr. ř. neuvádí žádnou konkrétní skutečnost odůvodňující obavu, že stěžovatel bude opakovat trestnou činnost, a při rozhodování o stěžovatelově svobodě se pohybuje mimo zákonné meze a způsob, který zákon stanoví, a projevuje i určitou libovůli v rozhodování, což je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud soud rozhodl i o ponechání stěžovatele ve vazbě s odvoláním na §71 odst. 4 trestního řádu, postupoval opět protiústavně, protože věc není složitá a nejsou prokázány vážné důvody, pro něž ji nelze ukončit. Stěžovatel poukázal, že sám nezavdal příčinu k prodlužování řízení. Tento postup je v rozporu s právními názory Ústavního soudu (nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/94, Sbírka rozhodnutí, svazek 2, nález č. 46, str. 57; vyhlášen pod č. 214/1994 Sb., nebo senátní usnesení sp. zn. IV. ÚS 154/96, Sbírka rozhodnutí, svazek 5, usn. č. 11, str. 579). Průtahy ve věci působí orgány činné v trestním řízení nezajištěním přepisu všech odposlechů, neustanovením důležitých osob, bezdůvodným utajováním svědků, poškozováním operativních záznamů, vytěžováním obviněného bez obhájce atd. Za těchto okolností je 14 měsíců trvající vazba zcela v rozporu se všemi instituty, které ji upravují. Porušení čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny má pak spočívat v tom, že jeden z obžalovaných nikdy nebyl vzat do vazby, ač je stíhán pro tentýž trestný čin. Stěžovatel upozornil, že Vrchní soud v Praze nedostál své přezkumné povinnosti, protože se spokojil s obecnými formulacemi a nezabýval se konkrétními skutečnostmi odůvodňujícími obavu, že jsou naplněny znaky vyžadované u předstižné vazby. O osobě stěžovatele není z hlediska oprávněnosti důvodů v rozhodnutí vrchního soudu ani slovo.
Závěrem stěžovatel upozornil, že byl do vazby vzat na základě výpovědi spoluobžalovaného, která je dle Krajského soudu v Hradci Králové procesně nepoužitelná a byla obžalovaným V. odvolána, když na tomto stanovisku tento svědek nadále setrvává. Tím padl hlavní argument důvodnosti podezření stěžovatele a důvodů vazby a padl rovněž argument, že chemikálie nalezené při domovní prohlídce mohly sloužit k výrobě předmětných padělků. Takový stav porušuje základní práva a svobody stěžovatele.
Stěžovatel poté podáním ze dne 29. 4. 2004 svou ústavní stížnost doplnil na základě výsledků hlavního líčení provedeného ve dnech 19., 20., 21. a 23. 4. 2004 z hlediska posuzování přiměřenosti doby vazby a účasti stěžovatele při rozhodování o prodloužení vazby. Ve věci pokračují průtahy a vzhledem k postupu orgánů činných v trestním řízení vznikly důvodné pochybnosti o tom, zda celá věc nebyla řízenou policejní provokací. Policejní orgány provedly přepis jen vybraných telefonních odposlechů a soud musí toto pochybení napravovat kompletním přehráváním a přepisem všech hovorů a zjišťovat důvody, proč některé rozhory zaznamenány nebyly. Policejní složky rovněž odmítají sdělit údaje o osobách řídících činnost obžalovaných. V důsledku toho se řízení neúměrně protahuje a vzhledem k časové náročnosti soud za účelem pokračování v provádění těchto důkazů odročil hlavní líčení na 7. - 11. 6. a 28. 6. - 2. 7. 2004. Stěžovatel poukázal, že jeho jednání není předmětem nyní prováděných důkazů a stěžovatel k němu nezavdal příčinu. Stěžovatel nakonec upozornil, že napadená rozhodnutí byla vydána bez toho, aniž by se k věci mohl stěžovatel vyjádřit, což je porušením jeho práva na spravedlivý proces.
II. a)
Krajský soud v Hradci Králové ve svém usnesení ze dne 8. 12. 2003 (7 T 13/20003-1008) v neveřejném zasedání rozhodl o tom, že stěžovatel se ponechává ve vazbě, protože u něj trvají vazební důvody podle §67 písm. c) trestního řádu. Poukázal na nejednoznačnost a složitost důkazní situace, když přitom nebyl proveden žádný důkaz, který by nasvědčoval tomu, že trestná činnost byla vyprovokována policejními orgány. V dosavadním průběhu hlavního líčení nedošlo k žádné výrazné změně důkazní situace oproti přípravnému řízení. Obžalovaní jsou stíháni za závažný trestný čin proti měně a jejich jednání má vysokou společenskou nebezpečnost. Krajský soud dále uvedl, že z dosud provedených důkazů vyplývá, že obžalovaní měli mít k dispozici falešné bankovky v celkové hodnotě 10 mil. Kč, přičemž při policejním zákroku byly zajištěny bankovky v hodnotě 8,5 mil. Kč a dosud nebyl zjištěn výrobce či zdroj padělaných bankovek. V takovém případě je podle krajského soudu možno učinit závěr, že obžalovaní mají k dispozici nebo mohou získat další padělané bankovky a pokračovat v páchání trestné činnosti. O špatné finanční situaci obžalovaných svědčí i skutečnost, že proti řadě z nich je vedeno trestní stíhání pro majetkovou trestnou činnost a je tedy dán vazební důvod podle §67 písm. c) tr. ř. Z hlediska §71 odst. 4 a 6 tr. ř. nabyl soud přesvědčení, že stíhání obžalovaných je důvodné a vazební důvody nadále trvají. Trestní řízení nebylo možno ukončit s ohledem na rozsah trestné činnosti obžalovaných a složitost důkazní situace. Existuje důvodná obava, že v případě propuštění obžalovaných z vazby by bylo ohroženo dosažení účelu trestního řízení, jímž je nepochybně i předcházení a zamezování trestné činnosti. V případě obžalovaných existuje důvodná obava, že by se po propuštění z vazby opět dopouštěli trestné činnosti. Tomu nasvědčuje skutečnost, že proti stěžovateli je vedeno trestní stíhání pro jinou trestnou činnost.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. 1. 2004 (11 To 8/2004-1063) v neveřejném zasedání zamítl stížnost stěžovatele proti rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové (7 T 13/2003-1008) jako nedůvodnou. Vyjádřil přesvědčení, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán stíhaný skutek a že jej spáchali obžalovaní, kterým v případě prokázání viny reálně hrozí vysoké tresty odnětí svobody. Vrchní soud se ztotožnil i s tím, že existují důkazy odůvodňující podezření, že obžalovaní měli k dispozici větší množství padělků, než bylo zadrženo, a nepochyboval o tom, že si touto činností chtěli vylepšit finanční postavení. Vzhledem k tomu, že dosud nebyl zjištěn výrobce či zdroj padělaných bankovek, hrozí i podle přesvědčení vrchního soudu důvodná obava, že v případě propuštění na svobodu by se obžalovaní mohli zachovat způsobem, který předpokládá §67 písm. c) tr. ř. Vrchní soud se dále zabýval tím, zda jsou ve smyslu §71 odst. 4 tr. ř. zachovány podmínky pro ponechání obžalovaných ve vazbě a dospěl k závěru, že obžaloba byla ve věci podána 4. 8. 2003 a dne 15. 9. 2003 bylo nařízeno hlavní líčení na 3. - 5. 11. 2003, které bylo ihned odročeno na 4. - 8. 12. 2003 pro nemoc jednoho z obhájců (ve spisu je založena jeho písemná omluva z 3. 11. 2003 a kopie potvrzení o pracovní neschopnosti, která začala 30. 10. 2003). Vrchní soud dále konstatoval, že hlavní líčení bylo odročeno na únor 2004 k doplnění dokazování, a to i na návrh obžalovaných. Proto je patrno, že věc netrpí neodůvodněnými průtahy a nebylo ji možno skončit pro její obtížnost. Přitom propuštěním obžalovaných na svobodu hrozí zmaření nebo podstatné ztížení dosažení účelu trestního řízení.
II. b)
K výzvě se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Hradci Králové (7 T 13/2003), prostřednictvím předsedy senátu JUDr. P. M. (§42 odst. 4 a §30 odst. 4 zákona), který odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a dále uvedl, že nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že důkazní situace není složitá, a to s ohledem na nutnost důkladně prověřovat obhajobu obžalovaných, že se jednalo o policejní provokaci. Z hlediska postupu soudu nejde o nadbytečné úkony či neodůvodněné průtahy. V tomto ohledu odkázal na protokoly o hlavním líčení. Soud v hlavním líčení provádí jak důkazy prováděné obžalobou, tak obhajobou. K postupu ostatních soudů či orgánů činných v trestním řízení se krajský soud nehodlal vyjadřovat, neboť mu to prý nepřísluší. Krajský soud závěrem uvedl, že si je vědom, že napadené rozhodnutí z 8. 12. 2003 je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I ÚS 573/02 (Sbírka rozhodnutí, svazek 32, nález č. 41).
K výzvě se k ústavní stížnosti vyjádřil Vrchní soud v Praze (11 To 8/2004) prostřednictvím předsedy senátu JUDr. Ľ. K. Soud má za to, že jeho rozhodnutím nedošlo k zásahu do základních práv a svobod R. R. a zopakoval argumentaci obsaženou v napadených usneseních, když tam uvedené závěry nemůže zvrátit ani tvrzení stěžovatele o jeho dobrých majetkových poměrech, když podle dosavadního průběhu řízení se do trestné činnosti zapojil. Proto Vrchní soud v Praze navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.
Vrchní státní zastupitelství v Praze a Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové se vzdala postavení vedlejších účastníků.
III.
Dle §48 odst. 1 zákona provádí Ústavní soud důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, přičemž rozhoduje, které z navrhovaných důkazů je třeba provést, a může provést i jiné důkazy, než jsou navrhovány. Ústavní soud zkoumá, zda rozhodováním obecných soudů došlo k porušení některého ze základních práv či svobod, garantovaných ústavním pořádkem. Naopak nezkoumá, zda bylo porušeno "jednoduché" právo. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést dokazování ke skutečnostem dokazujícím dotčení na základních právech a svobodách.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 7 T 13/2003, který k důkazu provedl. Kromě toho Ústavní soud dotazem u Okresního soudu v Uherském Hradišti zjistil, že ve spise založený rozsudek tohoto soudu ze dne 7. 9. 2001 č. j. 2 T 174/2000-881, jímž byl stěžovatel zproštěn obžaloby pro trestný čin podvodu, dosud nenabyl právní moci, protože bezprostředně po jeho vyhlášení proti němu podalo do protokolu odvolání státní zastupitelství. Věc dosud nebyla v rámci odvolacího řízení předložena Krajskému soudu v Brně pro obtíže s doručováním poškozeným (jichž je nejméně 45). Trestní stíhání R. R. pro podezření z majetkové trestné činnosti tedy stále pokračuje.
Podle §44 odst. 2 zákona může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli, a proto bylo od ústního jednání upuštěno.
IV. a)
Po provedeném dokazování Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona]. Základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž i rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Aplikace právní normy nerespektující ústavní omezení stanovená za účelem ochrany základních práv či svobod pak znamená porušení základního práva či svobody.
Ústavní soud byl v daném případě především povolán k posouzení otázky, zda rozhodnutí vrchního a krajského soudu nevybočují z mezí ústavnosti tím, že na jejich základě je stěžovatel omezen na svobodě z důvodů nebo způsobem, který zákon nepřipouští (čl. 8 odst. 2 ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny). Listina základních práv a svobod ve svém čl. 8 odst. 2 zaručuje, že nikdo nebude zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. V případě rozhodování o pokračování vazby to znamená, že obecné soudy musí postupovat přísně uvnitř mezí těch ustanovení trestního řádu, která typově vymezují vazební důvod, pro nějž byla vazba uvalena a která stanoví podmínky pokračování vazby, přičemž je nutno rovněž dostát požadavkům odvozeným z čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, když jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti. Výklad "konkrétních skutečností" odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 tr. řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda další trvání vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení (srov. např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 303/01 a v něm uvedenou judikaturu, Sbírka rozhodnutí, svazek 24, nález č. 156, str. 149, nebo na www.judikatura.cz pod touto sp. zn.) Rozhodování o vazbě přitom nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Vazbu je nutno respektovat jako zajišťovací institut, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a je přirozené, že rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoli jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak dikce příslušných ustanovení trestního řádu.
IV. b)
Krajský soud v usnesení, jehož zrušení stěžovatel požaduje, uvádí, že z dosud provedených důkazů vyplývá, že obžalovaní měli mít k dispozici falešné bankovky v celkové hodnotě 10 mil. Kč, přičemž při policejním zákroku byly zjištěny bankovky v hodnotě 8,5 mil. Kč a dosud nebyl zjištěn výrobce či zdroj padělaných bankovek. Tím má být dáno důvodné podezření, že obžalovaní mají k dispozici nebo mohou získat další padělané bankovky a pokračovat v páchání trestné činnosti. Dalším důvodem vazby uvalené z důvodu uvedeného v §67 písm. c) tr. ř. má být existující trestní stíhání pro majetkovou trestnou činnost.
Podle §67 písm. c) trestního řádu platí, že: "Obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil, a dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, a s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením." Ustanovení §71 odst. 4 tr. ř. stanoví, že : "Ponechat obviněného ve vazbě lze, jen pokud nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání skončit a propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání."
Není pochyb, že věc nebylo dosud možno skončit ze závažných důvodů. Stěžovatele navíc s padělky spojují daktyloskopické stopy, jejichž výskyt nebyl zatím schopen uspokojivě vysvětlit, avšak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu vyplývá, že pro trvání předstižné vazby musí existovat konkrétní skutečnosti podřaditelné pod hypotézu právní normy obsažené v §67 písm. c) tr. ř. Ústavní soud si povšiml, že v návrhu na vzetí do vazby (7 T 13/2003-86) bylo argumentováno tak, že důvodné podezření ve smyslu §67 písm. c) tr. ř. plyne zejména z šetření, které bylo prováděno v režimu "vyhrazené", z čehož zároveň mělo plynout, že je nebylo možno v daném stádiu řízení blížeji konkretizovat. V rozhodnutí Okresního soudu v Hradci Králové o vzetí stěžovatele do vazby ze dne 24. 1. 2003 (7 T 13/2003-101) je argumentováno mj. úředním záznamem, na jehož základě bylo zahájeno trestní řízení a z něhož plyne informace o možnosti prodeje bankovek v celkové hodnotě 20 000 000 Kč. Tento úřední záznam však není blíže identifikován a Ústavní soud jej ve spise nenalezl. Ve spisu je založena pouze žádost policejního rady ÚOOZ SKPV expozitura Hradec Králové ze dne 8. 1. 2003, v níž je žádán státní zástupce, aby navrhl soudci povolení telefonních odposlechů, protože dne 7. 1. 2003 měly být podle §158 odst. 3 tr. ř. zahájeny úkony trestního řízení, s odkazem na poznatek o výskytu nebezpečných padělků v hodnotě 20 000 000 Kč, předaný Bezpečnostní informační službou. V dalších vazebních rozhodnutích není uveden žádný odkaz na konkrétnější důkaz, který by zmíněný úřední záznam potvrzoval. Vazbu původně měla odůvodňovat i výpověď spoluobžalovaného V., avšak tato výpověď, podle které stěžovatel tomuto svědkovi nabídl prodej padělků v nominální hodnotě 10 000 000 Kč za 20 % nominální ceny, byla svědkem odvolána. Navíc není podle konstatování krajského soudu vůči stěžovateli účinná. Pozdější vazební rozhodnutí uvádějí povšechný poukaz na "dosud provedené důkazy", popř. upozorňují na fakt, že stěžovatel je stále trestně stíhán za majetkovou trestnou činnost. Ve věci se již konaly tři hlavní líčení (vždy po několik dní v prosinci 2003, únoru a dubnu 2004), avšak nelze říci, že by prováděné dokazování posilovalo vstupní údaj o existenci dalších padělků v nominální hodnotě 1 500 000 Kč. Naopak jeden z policistů, kteří sjednávali odkoupení padělků, při hlavním líčení dne 13. 2. 2004 jako utajený svědek uvedl, že je diskutabilní, zda byla vážně míněna nabídka další akce (rozumí se prodej dalších padělků). Také odposlechy nijak jednoznačně nepotvrzují údaj, že existují další padělky, tj. že by stěžovatel mohl páchat další trestnou činnost, např. jejich přechováváním. Nelze dospět k závěru, že postup dokazování potvrzuje podezření, které původně založilo důvodnost vazby.
Z důvodů předstižné vazby pak zůstává trvající trestní stíhání pro podvod, když u předchozího odsouzení pro jiný podvod svědčí stěžovateli fikce neodsouzení. S přihlédnutím k principu presumpce neviny, resp. s přihlédnutím k neobvyklé délce řízení o odvolání státního zástupce proti rozsudku, jímž byl stěžovatel obžaloby, byť nepravomocně, zproštěn, nelze uvedené skutečnosti chápat bez dalšího tak, že samy o sobě odůvodňují předstižnou vazbu. Důvody vazby jako institutu omezujícího osobní svobodu musí být prokazatelně závažné, neboť v opačném případě by šlo o opatření neproporcionální vzhledem ke sledovanému účelu. V daném případě, vzhledem ke zprošťujícímu, byť nepravomocnému (avšak již téměř před třemi léty vydanému) rozsudku, takovou závažnost nalézt nelze.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že ani jedno z napadených rozhodnutí nebylo vydáno po slyšení stěžovatele, v jehož rámci by se mohl za přítomnosti svého právního zástupce vyjádřit ke konkrétním důvodům vazby (dále též "slyšení"). Podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") je třeba při rozhodování o pokračování omezení osobní svobody zajistit slyšení dotčené osoby. Tento požadavek plyne z ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva závazně vykládajícího ustanovení Úmluvy, která má podle čl. 10 Ústavy České republiky aplikační přednost před ustanoveními "běžných" zákonů. Na tuto skutečnost nepochybně upozornil Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 573/02 (viz výše).
V.
To vše vede Ústavní soud k závěru, že obecné soudy rozhodovaly o pokračujícím omezení osobní svobody stěžovatele bez dostatku konkrétních důvodů podle §67 písm. c) trestního řádu, a tím porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces a zasáhly do práva stěžovatele být omezen na svobodě jenom způsobem, který zákon připouští. Vzhledem k odůvodnění napadených rozhodnutí nelze v dané situaci dospět k závěru, že omezení osobní svobody je ve vztahu proporcionality k ústavně konformnímu veřejnému zájmu na účinném stíhání trestné činnosti, z jejíhož páchání je stěžovatel podezříván. Účelem trestního řízení je i předcházení trestné činnosti, avšak pokud má být tohoto účelu dosahováno omezením osobní svobody uvalením, resp. dalším trváním vazby, z ústavního pořádku vyplývá imperativ, podle kterého musí být v takovém případě dány zákonem vymezené důvody vazby. Ústavní soud nepochybuje o vysoké společenské nebezpečnosti stíhané trestné činnosti a nepodceňuje ani složitou důkazní situaci předmětné věci, avšak ústavní záruky osobní svobody je třeba přesto uplatňovat důsledně.
VI.
Protože Ústavní soud shledal, že svrchu uvedenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele garantovaných čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny, což dostačuje ke zrušení těchto rozhodnutí, nezabýval se již stěžovatelem namítaným porušením dalších základních práv či ústavních principů. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a rozhodnutí vrchního a krajského soudu zrušil podle §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.