ECLI:CZ:US:2009:1.US.1632.08.1
sp. zn. I. ÚS 1632/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele A. G., zastoupeného JUDr. Františkem Mozgou, advokátem, se sídlem Špitálka 41, 602 00 Brno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2008, č. j. 8 Ca 108/2008-89, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Policejního prezidia České republiky jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví tohoto usnesení uvedeného rozsudku obecného soudu. Tvrdil, že jím bylo porušeno jeho základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 8 Ca 108/2008 Ústavní soud zjistil následující:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. června 2007, č. j. 8 Ca 32/2006-56, rozhodl ve věci služebního poměru stěžovatele u Policie České republiky tak, že Rozhodnutí policejního prezidenta ve věcech služebního poměru ze dne 11. ledna 2006, č. 101, a Rozhodnutí policejního ředitele Správy Jihomoravského kraje ze dne 18. 12. 2003, č. SJMK-2529/2003, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
Policejní prezident ve včasné kasační stížnosti namítl, že Městský soud v Praze pochybil, když v posuzované věci dovodil, že rozhodnutí, kterými byl žalobce zařazen do 7. platové třídy, jsou nezákonná. Podle názoru Policejního prezidenta zařazení žalobce do vyšší platové třídy nelze podmiňovat pouze skutečností v podobě používání technických prostředků při výkonu služby, neboť tyto jsou používány i v nižších platových třídách.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou a svým rozsudkem ze dne 19. února 2008, č. j. 4 Ads 111/2007-80, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2007, č. j. 8 Ca 32/2006-56, a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. V odůvodnění Nejvyšší správní soud mimo jiné uvedl, že přidělení technických prostředků a pomůcek není samo o sobě důvodem pro zařazení stěžovatele do 8. platové třídy. Dále konstatoval, že používání přidělených technických prostředků a pomůcek nemůže být samoúčelné, nýbrž je spojeno s činnostmi uvedenými v charakteristice 8. platové třídy dle přílohy k nařízení vlády č. 469/2002 Sb. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že dle jeho názoru je důvodem pro zařazení stěžovatele do 7. platové třídy zejména jeho činnost v souvislosti se přestupky v blokovém řízení.
V intencích právního názoru Nevyššího správního soudu následně rozhodl Městský soud v Praze o zamítnutí žaloby stěžovatele, a to ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 22. května 2008, č. j. 8 Ca 108/2008-89.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v odůvodnění napadeného rozsudku Městský soud v Praze toliko reprodukuje právní závěry Nejvyššího správního soudu, aniž by se zabýval otázkami, které Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí označil. Městský soud v Praze vydal bez jednání zamítavý rozsudek, a to i přesto, že, jak sám uváděl, je třeba se zabývat ve věci skutečně prováděnými pracemi stěžovatele, kdy např. je zcela evidentní, že stěžovatel provádí nejen úkony v blokovém řízení, ale zejména též má v pracovní náplni vést nebo alespoň zahajovat úkony ve správním řízení. Policejní prezidium v předmětné věci nikdy nedoložilo, jaké přesné činnosti spadají pod režim 8. platové třídy a Městský soud v Praze se touto otázkou vůbec nezabýval. Městský soud v Praze se také vůbec nezabýval stanoviskem Ministerstva vnitra, které uvádí, jaký výkon služební činnosti dopravního policisty vykonávaný za pomoci Ministerstvem vnitra negativně uvedených technických prostředků, spadá do 8. platové třídy, katalog prací 3.2.1. bod 1.
Napadené rozhodnutí stěžovatel označuje za čistě formalistické. Je přesvědčen, že na jeho věc dopadá judikatura Ústavního soudu ohledně tzv. opomenutých důkazů. Stěžovatel je dále toho názoru, že v souzené věci Městský soud v Praze tím, že neprovedl navržené důkazy, rozhodl v rozporu se skutkovým stavem věci. V tomto se stěžovatel dovolává judikatorních závěrů, kdy důvod pro zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán tehdy, pakliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Stěžovatel se domnívá, že rovněž v této souzené věci nastal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými. V tomto případě Městský soud v Praze vůbec nevyřešil otázku skutečných pracovních činností stěžovatele při výkonu policejní činnosti.
Dále stěžovatel spatřuje porušení základního práva v tom, že Městský soud v Praze ve věci meritorně rozhodl bez nařízení jednání, ačkoli k tomu nebyly splněny podmínky uvedené v ustanovení §51 s. ř. s. Stěžovatel vyslovil svůj souhlas s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání svým podáním ze dne 15. 5. 2006. Tento souhlas se však týkal původního řízení konaného u Městského soudu v Praze, které bylo pravomocně skončeno rozsudkem Městského soudu ze dne 28. června 2007, č. j. 8 Ca 32/2006-56. Vzhledem k tomu, že věc byla vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení, rozhodoval Městský soud v Praze o věci samé znovu. Stěžovatel svým podáním ze dne 1. 2. 2008 učiněným k Městskému soudu v Praze ke sp. zn. 8 Ca 32/2006 výslovně žádal soud o nařízení jednání ve věci, aby se mohl k věci vyjádřit a navrhnout důkazy k prokázání svých tvrzení. Městský soud v Praze jednání nenařídil a vydal dne 22. května 2008 ve věci rozsudek č. j. 8 Ca 108/2008-89, přičemž tento svůj postup v odůvodnění rozsudku nijak nevysvětlil. Dle názoru stěžovatele byl Městský soud v Praze při tomto novém rozhodování ve věci samé povinen respektovat ustanovení §49 s. ř. s. a měl vyhovět žádosti stěžovatele o nařízení jednání. Městský soud v Praze toto neučinil, ve svém novém rozhodnutí se odchýlil od vlastních skutkových zjištění, která učinil na základě důkazů provedených v řízení konaném před podáním kasační stížnosti, a to bez dokazování a aniž by umožnil stěžovateli se vyjádřit.
Stěžovatel se domnívá, že tak neměl reálnou možnost vyjádřit se ke skutečnostem uvedeným v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, reagovat na toto rozhodnutí a příp. navrhnout provedení dalších důkazů. Stěžovateli tak bylo údajně odejmuto právo na projednání věci veřejně a za jeho přítomnosti a zároveň porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
II.
Městský soud v Praze jako účastník řízení v reakci na obsah ústavní stížnosti poukázal na závazný právní názor Nejvyššího správního soudu a poukázal na obsah svého ústavní stížností napadeného rozsudku stejně jako na obsah rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 4 Ads 111/2007-80.
Policejní prezidium České republiky jako vedlejší účastník řízení k ústavní stížnosti uvedlo, že obsluha a využívání specifikovaných technických zařízení (alkoholtester, nájezdová silniční váha, měřiče rychlosti) není rozhodné pro zařazení stěžovatele do vyšší, tedy 8. platové třídy. Vedlejší účastník navrhl ústavní stížnost zamítnout.
K těmto písemným stanoviskům se dále vyjádřil stěžovatel, který uvedl, že ničím z uvedeného nejsou důvody jeho ústavní stížnosti vyvraceny.
III.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že o obsahově prakticky totožných ústavních stížnostech jiných stěžovatelů bylo vedeno a vede se řízení sp. zn. IV. ÚS 786/08 a II. ÚS 1634/08, přičemž všichni stěžovatelé byli a jsou zastoupeni týmž právním zástupcem. Ve věci sp. zn. IV. ÚS 786/08 již Ústavní soud rozhodl usnesením ze dne 28. května 2009 tak, že ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Po zvážení námitek stěžovatele nemá I. senát Ústavního soudu v nyní projednávané věci důvodu se od závěrů vyslovených v usnesení sp. zn. IV. ÚS 786/08 odchýlit.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvedl, že smyslem jeho činnosti není výklad tzv. jednoduchého (podústavního) práva. Výklad jednotlivých ustanovení nařízení vlády č. 469/2002 Sb., kterým se stanoví katalog prací a kvalifikační předpoklady a kterým se mění nařízení vlády o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě, ve znění do 31. 12. 2006, a následná aplikace těchto ustanovení, jsou tak plně v kompetenci správních soudů. Proto otázka, zda skutečnost, že stěžovatel využívá při své činnosti určité technické pomůcky a prostředky, postačuje či nepostačuje k zařazení do 8. platové třídy není otázkou ústavní relevance.
Ústavní soud nepřisvědčil ani námitkám zpochybňujícím náležité zjištění skutkového stavu. Z napadeného rozhodnutí a z rozhodnutí jemu předcházejících plyne, že skutkové okolnosti výkonu služebních činností stěžovatele byly správními orgány a soudy dostatečně zjištěny, přičemž Ústavní soud neshledal ani namítaný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právním hodnocením věci. Městský soud v Praze i Nejvyšší správní soud svá rozhodnutí přesvědčivě a logicky odůvodnily.
Co se týče námitky porušení ústavně zaručených práv, plynoucích z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3114/07 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) konstatoval povinnost soudu v řízení o žalobě dle soudního řádu správního nařídit po kasaci rozhodnutí ze strany Nejvyššího správního soudu ústní jednání. Situaci stěžovatele však (rovněž ve shodě s usnesením sp. zn. IV. ÚS 786/08) posoudil Ústavní soud odlišně, neboť zatímco ve věci sp. zn. IV. ÚS 3114/07 Nejvyšší správní soud toliko instruoval Městský soud v Praze, jak má dále postupovat, tzn. uložil mu zabývat se otázkami, jimiž se doposud nezabýval, v nyní projednávané věci vyřešil Nejvyšší správní soud rozhodnou právní otázku beze zbytku a v důsledku vázanosti Městského soudu v Praze vysloveným právním názorem mu v podstatě žádný prostor k vlastnímu uvážení neponechal. Samotné porušení procesních pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces. V případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je totiž třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních předpisů zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit pro jednotlivce příznivější rozhodnutí ve věci samé. Teprve takové porušení objektivních procesních pravidel by mohlo být zásahem do subjektivního práva na spravedlivý proces, které by skutečně jednotlivce omezilo v některém konkrétním subjektivním procesním právu, například v nemožnosti provést konkrétní stěžovatelem zamýšlený procesní úkon, čímž by byl v důsledku znevýhodněn oproti jinému účastníkovi řízení či zkrácen na svých hmotných právech (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 148/02 ze dne 27. 8. 2003, publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 31, usnesení č.19, str. 327 a násl.), což nyní zjištěno nebylo.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. června 2009
František Duchoň
předseda senátu