infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 09.10.2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07 [ usnesení / RYCHETSKÝ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2007:1.US.1692.07.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2007:1.US.1692.07.1
sp. zn. I. ÚS 1692/07 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského v právní věci navrhovatele J. P., zastoupeného JUDr. Dagmar Unarovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Wellnerova 3a, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2007 sp. zn. 6 Tdo 224/2007, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. září 2006 sp. zn. 8 To 291/2006 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 11. července 2006 sp. zn. 1 T 84/2006, takto: Návrh se odmítá. Odůvodnění: I. Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že se jimi cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") - právo na soudní ochranu, z čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny - právo na rovné zacházení, z čl. 95 odst. 1 a z čl. 90 Ústavy České republiky zajišťujících každému právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, z čl. 39 Listiny, jež zaručuje, že jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a princip, že trestní zákon nelze interpretovat extenzívně v neprospěch obžalovaného a z čl. 40 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy - zásada in dubio pro reo. Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného se stanovisky a závěry pojatými stěžovatelem v průběhu trestního řízení do opravných prostředků, k porušení označených práv došlo - stručně řečeno - tím, že k prokázání jeho viny nebyly shromážděny takové důkazy, které by ho jednoznačně usvědčovaly. Ze skutkového stavu, který je obecnými soudy považován za úplný a správně zjištěný, nelze dovodit, že by se dopustil jednání, které bylo kvalifikováno jako trestný čin loupeže podle §234 tr. zák. spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1, 2 tr. zák. (skutek ze dne 2. února 2006 spáchaný ke škodě J. A.). Stěžovatel svoji vinu popírá, tvrdí, že soudy si vybraly pouze důkazy svědčící v jeho neprospěch. Zásadní uplatněnou námitkou je nesouhlas stěžovatele se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů, a to především výpovědi poškozené. Nabízí vlastní hodnocení výpovědi poškozené a namítá, že soudy pochybily, pokud své závěry opřely pouze o tuto nevěrohodnou a měněnou výpověď, přičemž se dostatečně nevypořádaly s jeho obhajobou. Porušení ústavních kautel spatřuje stěžovatel i v tom, že z odůvodnění rozhodnutí soudů prvých dvou stupňů nevyplývá srozumitelně a zřetelně vztah mezi provedenými důkazy a vyvozenými skutkovými zjištěními. Dále stěžovatel namítá, že soud prvního stupně i soud odvolací při výkladu příslušných ustanovení trestního zákona nepostupovaly v souladu s publikovanou judikaturou a se závěry právní teorie a trestní zákon interpretovaly extenzivně v jeho neprospěch. V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby napadená rozhodnutí obecných soudů byla Ústavním soudem zrušena. II. K prověření námitek stěžovatele Ústavní soud posoudil spisový materiál, ze kterého zjistil následující: Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu Prostějově ze dne 11. července 2006 sp. zn. 1 T 84/2006 uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák., jehož se podle skutkové věty výroku o vině dopustil tím, že " v době okolo 11,00 hod dne 1. února 2006 v Konici, okr. Prostějov, odcizil z prodejny oděvů a obuvi ke škodě majitele pár kožených polobotek, vel. 43, v hodnotě 350,- Kč a uvedeného trestného činu se dopustil přesto, že byl v posledních třech letech odsouzen a potrestán mj. rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 20. září 2004 pod sp. zn. 1 T 402/2004 mj. pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. a jímž mu byl uložen trest odnětí svobody v délce 16-ti měsíců nepodmíněně, který vykonal dne 24. listopadu 2005". Dále byl tímtéž rozsudkem uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1, 2 tr. zák, který podle výroku o vině spáchal tím, že "ačkoli dne 9. července 2004 vykonal čtyřletý nepodmíněný trest odnětí svobody, který mu byl uložen jako souhrnný za trestný čin vydírání podle §235 odst.1, 2 písm. c) tr. zák. a za sbíhající se trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. července 2001 čj. 4 T 28/2001-70, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. srpna 2001 sp. zn. 61 To 330/2001, přesto dne 2. února 2006 v době okolo 14.00 hod. v Konici, okr. Prostějov, přistoupil ke kolemjdoucí J. A. a přiložil jí ke krku nůž a pod pohrůžkou podříznutí ji přinutil k vydání 20,- Kč". Za tyto trestné činy byl podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1. odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Naproti tomu byl podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro dva skutky kvalifikované obžalobou jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. (skutky ze dne 15. prosince 2005 a 17. ledna 2006). Proti výroku o vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, §41 odst. 1, 2 tr. zák. a proti výroku o trestu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Brně odvolání neshledal důvodným a usnesením ze dne 19. září 2006 sp. zn. 8 To 291/2006 toto podle §256 tr. ř. zamítl. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst.1 písm. g) a l) tr. řádu, kterým napadl výrok o vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 za použití §42 odst. 1, 2 tr. zák. Dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2007 sp. zn. 6 Tdo 224/2007 podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto jako dovolání zjevně neopodstatněné. III. Stěžovatel ústavní stížností brojí téměř výlučně proti způsobu hodnocení důkazů soudy prvních dvou stupňů a proti skutkovému zjištění těmito soudy z provedených důkazů vyvozenému, přičemž jádrem jeho námitek jsou výhrady vůči věrohodnosti výpovědi poškozené. Ústavní soud proto především konstatuje, že pokud jde o otázku hodnocení důkazů, je nutno zdůraznit stanovisko opakovaně vyjádřené v ustálené judikatuře, podle kterého funkcionálně jako "soudní orgán ochrany ústavnosti" (čl. 83 Ústavy) není další soudní instancí. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem a rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou proto záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy, což je v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny). Výjimku z tohoto pravidla tvoří toliko situace, kdy by na úkor stěžovatele soudy vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy). Ústavnímu soudu však zásadně nepřísluší přehodnocovat úvahy soudu, jimiž se řídil při hodnocení povedených důkazů a činit odlišné skutkové závěry. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu pouze v případě, kdy v soudním rozhodování jsou vyvozena skutková zjištění v příkrém nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé. Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces (viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95). Na druhé straně je však Ústavní soud nejen oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Bylo proto třeba zhodnotit, zda v dané věci jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů spočívající v přezkumu skutkových zjištění a přehodnocení provedeného dokazování. V této souvislosti Ústavní soud především zdůrazňuje, že veškeré námitky odůvodňující ústavní stížnost uplatnil stěžovatel již v průběhu trestního řízení, v rámci své obhajoby a zejména v opravných prostředcích, argumentace ústavní stížnosti je totožná s tvrzeními, které stěžovatel rozvedl v odvolání a dovolání. Odvolací soud se v usnesení napadeném ústavní stížností vypořádal se všemi námitkami uplatněnými stěžovatelem v odvolání. Konstatoval, že provedené důkazy jsou zcela postačující pro spolehlivé rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v odvolání především namítal nevěrohodnost poškozené, soud druhého stupně, ač se ztotožnil se závěry soudu nalézacího, se podrobně zabýval posouzením věrohodnosti poškozené a vysvětlením některých nesrovnalostí v jejích výpovědích, a to se závěrem, že o pravdivosti její výpovědi nejsou pochybnosti. Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné se jimi opětovně zabývat a na odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Brně v tomto směru odkazuje. Ústavní soud dále posoudil námitky stěžovatele vůči usnesení Nejvyššího soudu a z argumentace stěžovatelem předestřené jak v dovolání, tak v ústavní stížnosti, zjistil, že v převážné části nesměřuje proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení a procesnímu pochybení v odvolacím řízení (§265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.). Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelem konstatované námitky směřují z podstatné části do oblasti skutkových zjištění. Stěžovatel obecným soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (včetně nerespektování zásady in dubio pro reo) a vadná skutková zjištění, přičemž prosazoval vlastní hodnotící úvahy vztahující se k provedeným důkazům a navazující na závěr, že skutek, v němž je spatřován trestný čin loupeže se nestal, kteréžto námitky pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. Nejvyšší soud se proto zabýval pouze námitkou stěžovatele, že jej ve vztahu k trestnému činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. nelze posoudit jako zvlášť nebezpečného recidivistu ve smyslu ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. pro absenci materiální stránky, kteroužto námitku však shledal zjevně neopodstatněnou. Tento závěr podrobně odůvodnil a konstatoval, že obecné soudy nepochybily, pokud dospěly k závěru, že stěžovatel spáchal trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. Pokud Nejvyšší soud shledal dovolání stěžovatele v této části neopodstatněným, nelze tomuto závěru vytýkat pochybení. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03). V daném ohledu postačí na odůvodnění napadeného rozhodnutí, včetně další judikatury Ústavního soudu tam uvedené, pro stručnost odkázat. V této souvislosti lze poukázat i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle níž se ponechává na obecných soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci, přičemž řízení jako celek musí být spravedlivé (srov.- Barbera, Messequé a Gavardo, 1988). Rovněž z principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., která znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Pokud se jedná o dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., Nejvyšší soud důvodně konstatoval, že o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu nemůže jít (odvolací soud o odvolání rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem) a ve vztahu ke druhé alternativě tohoto dovolacího důvodu opodstatněně dospěl k závěru, že uplatněné dovolací námitky dílem neodpovídají žádnému ze zákonných dovolacích důvodů a dílem jsou neopodstatněné. Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že Nejvyšší soud nepochybil, pokud dovolání stěžovatele odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a ústavní stížnost v části brojící proti usnesení tohoto soudu byla posouzena jako zjevně neopodstatněná. Ústavní soud dále konstatuje, že soudy obou stupňů dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení. Úvahy soudů upínající se k důkaznímu řízení se zakládají na racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování. Neztotožňuje se ani s námitkou stěžovatele, že odůvodnění napadených rozhodnutí soudů jsou nedostatečná. Věc, která je předmětem ústavní stížnosti, byla projednána v řádně vedeném soudním řízení, ve kterém nebylo shledáno porušení zásad trestního řízení, které by dosahovalo intenzity zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Obecné soudy věnovaly předmětné věci náležitou pozornost a umožnily stěžovateli uplatnit všechna jeho základní procesní práva při jednání před soudem. Odůvodnění rozhodnutí obecných soudů jsou v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. ř. Pokud se proto nyní stěžovatel domáhá jiného hodnocení důkazů provedených v řízení před soudem, aniž bylo prokázáno porušení jeho základních ústavních práv, Ústavní soud z hlediska výše uvedeného vymezení svých kompetencí a poslání neshledal důvod zpochybňovat skutkové a právní závěry, k nimž obecné soudy v tomto řízení dospěly. Nezjistil žádné takové vybočení z ústavně zaručených práv stěžovatele, které by odůvodňovalo výjimečný zásah Ústavního soudu do právního stavu, který byl zjednán pravomocným rozhodnutím obecného soudu. Ústavní soud nadále zastává názor vyjádřený v ustálené judikatuře, že jen tehdy, jsou-li závěry obecného soudu v extrémním rozporu s tím, co z provedeného dokazování vyplývá, nemůže nechat tuto skutečnost bez povšimnutí, což však v dané věci zjištěno nebylo. K námitce stěžovatele týkající se extenzivního výkladu trestního zákona, která se zřejmě týká aplikace ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. a naplnění materiální stránky tohoto zákonného ustanovení, kteroužto námitku uplatnil stěžovatel i v dovolání, uvádí Ústavní soud, že obdobnou otázkou se zabýval v nálezu ve věci sp. zn. III ÚS 747/06 ze dne 4. dubna 2007. V tomto nálezu konstatoval, že: Kriminálně politickým smyslem institutu zvlášť nebezpečné recidivy je přísnější postih ,,nepoučitelných" delikventů, kteří mají sklon dopouštět se opakovaně zvlášť závažných trestných činů. Jde o nástroj trestní politiky, jímž se zákonodárce snaží poskytnout společnosti účinnější ochranu před obzvláště nebezpečnými pachateli se špatnou prognózou a zvýšenou pravděpodobností dalšího páchání závažné trestné činnosti. Ústavní soud zdůrazňuje, že se jedná o institut mimořádný, při jehož aplikaci je třeba postupovat velmi opatrně a jehož podmínky je třeba vykládat restriktivně. Zejména je třeba s náležitou péčí aplikovat materiální podmínku, v daném případě pravidlo, že za zvlášť nebezpečného recidivistu může být považován jen takový pachatel, u nějž recidiva podle §41 odst. 1 tr. zákona podstatně zvyšuje nebezpečnost trestného činu pro společnost. Mezi kritéria, jež musí vzít soud při aplikaci citovaného ustanovení trestního zákona vždy v úvahu, patří mimo jiné zhodnocení následků trestného činu. Materiální korektiv se v případě aplikace ustanovení §41 odst. 1 tr. zákona musí náležitě uplatnit rovněž tehdy, pokud se spáchaný skutek co do závažnosti výrazněji odchyluje od typických jednání subsumovatelných pod skutkovou podstatu některého ze zvlášť závažných trestných činů podle §41 odst. 2 tr. zákona. Je rovněž nutné hodnotit vzájemný vztah projednávaného skutku a zvlášť závažného trestného činu, pro nějž byl pachatel potrestán v minulosti, a to v kontextu jeho celého dosavadního života a případné další předchozí trestné činnosti. K posouzení materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy je nutné pečlivě hodnotit všechny osobnostní charakteristiky pachatele, aby bylo možno vyslovit zcela konkrétní úvahy o stupni jeho narušení a o možné prognóze jeho dalšího vývoje. Je proto třeba zhodnotit jeho celkový osobní profil, charakterové a psychické vlastnosti, věk apod." Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci se obecné soudy, a to především odvolací soud a Nejvyšší soud, v ústavní stížností napadených rozhodnutích naplněním i materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy, která se váže obecně na tzv. materiální pojetí trestného činu vymezené ustanovením §3 tr. zák. zabývaly a podrobně odůvodnily závěr, že i tato stránka byla jednáním stěžovatele naplněna (str. 4 usnesení Krajského soudu v Brně, str. 7-9 usnesení Nejvyššího soudu). Krajský soud v Brně podrobně rozvedl prvé odsouzení stěžovatele za trestné činy podle §234 odst. 1, §235 odst. 1 písm. c) tr. zák. a zdůraznil, že krátce po propuštění z výkonu čtyřletého trestu odnětí svobody za tyto trestné činy uloženého (propuštěn 9. července 2004) se dopustil dalších trestných činů, a to jak majetkového tak znovu i násilného charakteru. Rozsudkem soudu prvního stupně již dne 20. září 2004 byl stěžovatel odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců, z jehož výkonu byl propuštěn dne 24. listopadu 2005. Nyní posuzovaný trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchal dne 2. února 2006. Z podrobného výčtu odsouzení stěžovatele vyplývá, že ač od propuštění z výkonu trestu uloženého za dva zvlášť závažné trestné činy do spáchání dalšího trestného činu loupeže uplynulo 19 měsíců, byl v této době na svobodě necelé 3 měsíce. Odvolací soud zdůraznil též další skutečnosti, které výrazně zvyšují společenskou nebezpečnost jednání stěžovatele, a to zejména fakt, že obou trestných činů loupeže se dopustil se zbraní, intervaly mezi spácháním jednotlivých trestných činů se neustále zkracovaly a stěžovatel si ze svých předchozích odsouzení ponaučení nevzal. Rovněž dovolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí velmi pečlivě zabýval časovou souvislostí stěžovatelem páchané trestné činnosti, podrobně vyhodnotil konkrétní okolnosti jak prvého odsouzení pro trestné činy splňující podmínku ustanovení §41 odst. 2 tr. zák., tak nyní posuzovaného trestného činu loupeže a rozvedl rovněž předcházející opakované odsouzení stěžovatele pro různou trestnou činnost, a to i pro trestné činy násilné povahy. Dále zdůraznil chování stěžovatele v průběhu výkonu čtyřletého trestu odnětí svobody (fyzicky napadl spoluodsouzeného). Po posouzení všech okolností určujících stupeň nebezpečnosti recidivy pro společnost dospěl Nejvyšší soud k závěru, že stěžovatel je zatvrzelým pachatelem úmyslné protispolečenské činnosti, jehož nápravy opakovaným výkonem nepodmíněných trestů odnětí svobody nebylo dosaženo, je nepoučitelným pachatelem dalšího zvlášť závažného úmyslného trestného činu, přičemž se u něho jedná o speciální recidivu, takže i materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. byla naplněna. Ústavní soud uvádí, že ve svých rozhodnutích opakovaně (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 701/01, usnesení sp. zn. II. ÚS 364/07) vyslovil požadavek, že "závěr obecného soudu o tom, že pachatel se trestné činnosti dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista, musí být přesvědčivě prokázán a zdůvodněn, a to i proto, že takové zjištění má výrazný vliv na kvalifikování trestné činnosti s razantním dopadem na druh a výměru ukládaného trestu. V rámci materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy je nezbytné odpovědně zhodnotit konkrétní stupeň nebezpečnosti trestného činu, jak předchozího, jak byl v minulosti zjištěn soudem, tak i trestného činu nyní souzeného, a to podle hledisek uvedených v §3 odst. 4 tr. zák." Z tohoto hlediska Ústavní soud posuzoval závěry učiněné obecnými soudy v napadených rozhodnutích a konstatuje, že soudy odvolací i dovolací podrobně rozvedly své úvahy vztahující se k posouzení skutečností relevantních pro zhodnocení formálních a zejména i materiálních znaků zvlášť nebezpečné recidivy u stěžovatele a své právní závěry, že se trestného činu loupeže dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista, zákonným způsobem v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. přesvědčivě odůvodnily. Dovolací soud poukázal i na ustálenou judikaturu týkající se právní kvalifikace institutu zvlášť nebezpečné recidivy. IV. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy interpretovaly a aplikovaly trestní zákon ústavněprávně konformním způsobem a jejich postupu nelze z ústavního pohledu nic vytknout, neshledal tudíž, že by napadená rozhodnutí vybočila z ústavněprávního rámce, resp. že by jimi došlo k porušení ústavněprávních kautel obsažených v trestněprávních předpisech. Ústavní soud uzavírá, že právo stěžovatele na spravedlivý proces v projednávané věci zasaženo nebylo, jeho trestní stíhání bylo vedeno z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Stejně tak nebylo porušeno právo stěžovatele na to, aby jeho trestní věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, který také rozhodl o oprávněnosti trestního obvinění proti němu vznesenému. Hodnocením stěžovatele jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 tr. zák. napadenými rozhodnutími obecných soudů v dané věci nebyla porušena jeho ústavně garantovaná práva zakotvená v ustanoveních čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny. Za takových okolností není možno učinit závěr o tom, že postup obecných soudů nezajistil spravedlivý výsledek a porušil právo stěžovatele garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nebylo zjištěno ani porušení dalších ústavně zaručených práv namítané stěžovatelem, ani zásah do jiných práv či svobod garantovaných čl. 95 odst. 1 a z čl. 90 Ústavou, Listinou a Úmluvou. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 9. října 2007 Ivana Janů v. r. předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2007:1.US.1692.07.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 1692/07
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 9. 10. 2007
Datum vyhlášení  
Datum podání 3. 7. 2007
Datum zpřístupnění 19. 10. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Rychetský Pavel
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 39, čl. 40 odst.2
Ostatní dotčené předpisy
  • 140/1961 Sb., §41 odst.1, §41 odst.2
  • 141/1961 Sb., §2 odst.5, §2 odst.6, §265b odst.1 písm.g, §265b odst.1 písm.l
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /presumpce neviny
Věcný rejstřík důkaz/volné hodnocení
in dubio pro reo
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-1692-07_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 56399
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-09