ECLI:CZ:US:2012:1.US.1858.12.1
sp. zn. I. ÚS 1858/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelky ARGEMON INVEST s.r.o., se sídlem v Českých Budějovicích, Dr. Stejskala 113/2, zastoupené JUDr. Zdeňkem Drtinou, Ph.D., advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 30a, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 3. 2012, čj. 56 Co 119/2012-44, a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 12. 2011, čj. 117 EC 332/2009-37, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízeni, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 9. 12. 2011, čj. 117 EC 332/2009-37, zamítl návrh stěžovatelky na vydání doplňujícího usnesení, kterým by bylo usnesení téhož soudu ze dne 16. 11. 2011, čj. 117 EC 332/2009-33, doplněno o výrok o vrácení soudního poplatku z žaloby ve výši 300 Kč.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. 3. 2012, čj. 56 Co 119/2012-44, usnesení soudu I. stupně změnil tak, že se soudní poplatek zaplacený stěžovatelkou ve výši 300 Kč stěžovatelce nevrací, a dále vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatelka napadá tato rozhodnutí ústavní stížností. Její podstata spočívá v nesouhlasu s právním názorem obecných soudů, které při rozhodování o vrácení soudního poplatku postupovaly podle §10 odst. 4 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném po 1. 9. 2011. Podle mínění stěžovatele naopak mělo být postupováno dle znění účinného před tímto datem.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Dále Ústavní soud připomíná svoji judikaturu vztahující se k rozhodnutím o osvobození od placení soudních poplatků (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 788/2009 ze dne 30. dubna 2009), v níž se opakovaně vyjádřil tak, že zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud současně vychází z toho, že rozhodnutí o splnění zákonem stanovených podmínek pro takové osvobození spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ze dne 17. srpna 2000 (U 28/19 SbNU 275)]; případy, kdy Ústavní soud naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek, anebo se jednalo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" [viz nález sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. srpna 2004 (N 125/34 SbNU 281)].
Ústavní soud rovněž pokládá za nutné podotknout, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o částce 300 Kč, kterou je třeba ve světle ustanovení §202 odst. 2 občanského soudního řádu nutno označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07 aj.) dal najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž, jak plyne z dále vyloženého, napadené rozhodnutí považovat nelze - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit napadená rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Otázkou režimu vracení soudních poplatků v případech, kdy poplatková povinnost vznikla ještě před nabytím účinnosti vzpomínaného zákona č. 218/2011 Sb., se Ústavní soud již zabýval, přičemž dospěl k závěru, že postup, který v nyní projednávané věci zvolily obecné soudy, není neslučitelný s ústavním pořádkem (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3419/11 ze dne 7. března 2012, dostupné v on-line databázi rozhodnutí Ústavního soudu na adrese http://nalus.usoud.cz). Na závěry obsažené v citovaném usnesení - jakož i na závěry vyslovené v obdobné věci stěžovatelky, vedené pod sp. zn. II. ÚS 1829/12, - pro stručnost Ústavní soud plně odkazuje.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 23. července 2012
Vojen Güttler
předseda senátu