Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17.10.2000, sp. zn. I. ÚS 211/99 [ nález / KLOKOČKA / výz-3 ], paralelní citace: N 152/20 SbNU 75 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:1.US.211.99

sp. zn. I. ÚS 211/99 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. B. T. a MUDr. A. T., proti usnesení Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 10 Nc 36/99, ze dne 7. 4. 1999, takto: Ústavní stížnosti se vyhovuje a usnesení Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 10 Nc 36/99, ze dne 7. 4. 1999, se zrušuje. Odůvodnění: I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. 4. 1999, stěžovatelé napadli ve výroku uvedené usnesení Krajského soudu v Plzni, kterým jim byla jako žalovaným uložena pořádková pokuta ve výši 25 000 Kč podle ustanovení §53 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Uložení pořádkové pokuty odůvodnila předsedkyně senátu krajského soudu JUDr. A. P. tím, že žalovaní v podání ze dne 12. 1. 1999, kterým uplatnili námitku podjatosti soudkyně Krajského soudu v Plzni, JUDr. A. P. a soudce Okresního soudu v Karlových Varech JUDr. R. K., v projednávání jejich restitučního sporu, uvedli hrubé urážky soudu a nepravdivá tvrzení. Jako příklad hrubých urážek v jejich podání předsedkyně senátu uvedla tvrzení stěžovatelů o "režii právního zástupce žalobců" a dále tvrzení, že "každé další rozhodnutí Krajského soudu v Plzni nebude objektivní a vše má jiné pozadí". Podle odůvodnění usnesení toto podání, včetně podání ze dne 2. 3. 1999 adresovaného Vrchnímu soudu v Praze, obsahuje projevy neprofesionality, nedostatku slušnosti a vkusu. Jako další hrubou urážku soudu posoudila předsedkyně senátu dle ní nepravdivé tvrzení o tom, že "dne 31. 7. 1995 byl osobně spis donesen JUDr. B. JUDr. P. k nahlédnutí", jež označila jako lživé. V dané věci se jedná o dlouhodobý soudní spor, týkající se restituce majetku (tj. vydání rodinného domu s parcelou dle restitučních předpisů). Stěžovatelé jako strana žalovaná podali proti původnímu rozsudku Krajského soudu v Plzni a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ústavní stížnost, jíž Ústavní soud nálezem, sp. zn. IV. ÚS 218/95, ze dne 11. 12. 1997, vyhověl a oba napadené rozsudky zrušil. V podání ze dne 12. 1. 1999, určeném k rukám předsedkyně Okresního soudu v Karlových Varech, uplatnili stěžovatelé námitku podjatosti soudce JUDr. R. K. a soudkyně JUDr. A. P. a žádali jejich vyloučení z rozhodování ve věci. Jako důvody uvedli zejména to, že oba soudci zvýhodňují stranu žalující, že nepostupují vůči nim nestranně a spravedlivě, že odvolací soud nepřihlíží k námitkám žalovaných, a preferuje pouze zájmy žalobců. Žalovaní dále v návrhu na vyloučení soudců uvedli, že "každé další rozhodnutí Krajského soudu v Plzni nebude objektivní a vše má jiné pozadí". O vyloučení soudkyně JUDr. P. rozhodoval Vrchní soud v Praze, který usnesením, sp. zn. Nco 28/99, ze dne 15. 3. 1999, rozhodl, že soudkyně Krajského soudu v Plzni, JUDr. A. P., není vyloučena z projednávání a rozhodování předmětné právní věci. Také Krajský soudu v Plzni rozhodl dne 7. 4. 1999 v senátu, jemuž předsedala JUDr. A. P., že soudce Okresního soudu JUDr. R. K. není z dalšího projednávání a rozhodování věci vyloučen. Téhož dne, tj. 7. 4. 1999, byla žalovaným za jejich projev v písemném návrhu ze dne 12. 1. 1999 na vyloučení obou jmenovaných soudců z projednávání a rozhodování věci usnesením uložena pořádková pokuta ve výši 25 000 Kč. (Vrchní soud však pokutu neuložil, přestože znění obou návrhů na vyloučení bylo shodné.) Jak dále zjistil Ústavní soud z vyžádaného soudního spisu, oba stěžovatelé podali proti usnesení o uložení pořádkové pokuty stížnost k rukám předsedy Krajského soudu v Plzni, která byla soudem podle obsahu posouzena jako odvolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 10 Nc 36/99. Toto odvolání bylo poté Krajským soudem v Plzni usnesením ze dne 13. 7. 1999, sp. zn. 10 Co 650/99 (v senátu, jemuž předsedala JUDr. P.), odmítnuto z odkazem na ustanovení §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení "odvolací soud odmítne odvolání, které směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné". Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že důvody podjatosti u obou jmenovaných soudců existují, neboť vůči nim nepostupovali spravedlivě a nestranně. Věc byla po zrušujícím nálezu Ústavního soudu v novém projednání přidělena stejným soudcům, kteří se na nespravedlivém procesu podíleli. Za projev podjatosti JUDr. A. P. stěžovatelé považují rovněž napadené usnesení o uložení pořádkové pokuty dne 7. 4. 1999 bez možnosti odvolání. Stěžovatelé podali stížnost proti tomuto usnesení k rukám předsedy Krajského soudu v Plzni a požádali o její prominutí. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že soud porušil čl. 95 ústavy ČR, podle něhož je soudce vázán zákonem, a současně zasáhl do jejich práva na spravedlivý proces. K obsahu ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal stanovisko Krajského soudu v Plzni. Předsedkyně senátu 10 Nc uvedla, že k účastníkům ani k jejich zástupcům nemá žádný vztah. Pokud stěžovatelé brojí proti usnesení o uložení pořádkové pokuty, odkázala na obsah odůvodnění napadeného usnesení. Svoboda projevu, na kterou se stěžovatelé odvolávají, je limitována zákonem, a to jak o. s. ř., tak trestním zákonem. Aplikací ustanovení §53 o. s. ř. v daném případě bylo směřováno pouze k ochraně osobní cti, vyplývající z profese soudkyně. Kromě toho jde o jediný prostředek v občanském soudním řízení, umožňující ochranu autority a důstojnosti soudu. II. Po zjištění, že ústavní stížnost je přípustná a byla podána v zákonem stanovené lhůtě, se Ústavní soud zabýval samotnými důvody ústavní stížnosti. Po jejich přezkoumání, po nahlédnutí do soudního spisu a po právním posouzení projednávané věci pak dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Pořádkovou pokutu může podle ustanovení §53 o. s. ř. předseda senátu uložit tomu, kdo hrubě stěžuje postup řízení zejména tím, že se nedostaví bez vážného důvodu k soudu, nebo neuposlechne příkazu soudu, nebo kdo ruší pořádek, nebo kdo učinil hrubě urážlivé podání anebo nesplnil povinnosti uvedené v §294 a 295. Pořádková pokuta může činit až 50 000 Kč a může být ukládána opakovaně. Proti uložení pořádkové pokuty je přípustné odvolání. Je-li však pořádková pokuta uložena v odvolacím řízení, podle současné praxe obecných soudů s odkazem na ustanovení §201 o. s. ř., podle něhož "účastník může napadnout rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud to zákon nevylučuje", jsou taková odvolání odmítána pro nepřípustnost [§218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. V tomto smyslu jsou také dávána soudy II. stupně v jejich rozhodnutích o pořádkových pokutách poučení. Jinak je tomu s řešením pořádkových opatření v trestním a správním řízení. Pořádkovými pokutami v trestním řízení se již Ústavní soud několikrát zabýval, např. ve svých nálezech, sp. zn. III. ÚS 86/98, a III. ÚS 164/98. Dospěl pak k závěru, že "Rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty (§66 tr. ř.) je ex lege v zásadě podrobeno přezkumnému řízení (§66 odst. 4 zákona), a proto podléhá přezkumu vyšším soudem i tehdy, bylo-li vydáno odvolacím soudem, u něhož řízení zpravidla končí, neboť zásada přezkumu rozhodnutí vydaných v soustavě obecných soudů náleží k základním ústavním principům spravedlivého procesu (viz čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod)". Rovněž možností soudního přezkumu rozhodnutí o pořádkových pokutách ve správním řízení se již Ústavní soud zabýval (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 28/98), a dospěl k závěru, že rozhodnutí správních orgánů o pořádkových pokutách nemohou být vyňata ze soudního přezkumu v rámci správního soudnictví. V cit. nálezu Ústavní soud vyjádřil názor, že "pokuty ukládané ve správním právu a při kontrolní činnosti jsou svou povahou způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod fyzické osoby s ohledem na jejich výši a možnost opakovaného ukládání. Mohou být přitom vydávány na základě volného uvážení, takže není vyloučen ani diskriminační efekt jejich ukládání vůči různým subjektům". Stejně způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod jsou podle přesvědčení Ústavního soudu rovněž pořádkové pokuty ukládané v rámci občanského soudního řízení a Ústavní soud proto nevidí žádný racionální a ústavně právně akceptovatelný důvod pro odlišné posuzování pořádkových pokut ukládaných v rámci jednotlivých typů řízení, o to více, že účelem občanského soudního řízení je zajištění spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků (§1 o. s. ř.). Ústavní soud, který je vrcholným orgánem ochrany ústavnosti, je sice v řízení o ústavní stížnosti vázán petitem návrhu, nikoli však důvody ústavní stížnosti. Proto se nad rámec odůvodnění ústavní stížnosti musel zabývat také dalšími důvody neústavnosti napadeného usnesení, které spatřuje v poučení o opravném prostředku a v konečném důsledku v nemožnosti přezkumu takového rozhodnutí vyšší soudní instancí. V poučení napadeného usnesení krajský soud uvedl, že "Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné" (a to právě s ohledem na ustanovení §201 o. s. ř.). Při tomto výkladu nelze však ztrácet ze zřetele, že přes opakované novelizace občanský soudní řád (obdobně jako i další procesní normy a současný právní řád vůbec) již ve své koncepci je stále ještě poznamenán relikty totalitního systému. Ty však nelze judikaturou obecných soudů posilovat - v posuzované věci - restriktivním výkladem, a to mimo jiné již také proto, že restriktivní výklad (rozhodného zákonného ustanovení) na úkor ústavnosti nerozlišuje vlastní povahu a význam otázek, o nichž se v konkrétní věci usnesením rozhoduje. K základním zásadám spravedlivého procesu ("stanoveného postupu" dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), mimo postulátu nezávislého a nestranného rozhodování, vyloučení libovůle v soudní jurisdikci aj., náleží - nikoli v poslední řadě - také požadavek přezkumu rozhodnutí soudu nižšího stupně soudem vyššího stupně, neboť jen tak se naplňuje ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (hlava pátá Listiny základních práv a svobod) a z ní vyplývající právo na spravedlivý proces; proto také tam, kde zákon, ať již z jakýchkoli důvodů, připouští dvojí výklad, je v intencích zásad spravedlivého procesu nezbytné dát při jeho aplikaci přednost tomu z nich, který je ve své interpretaci s ústavním pořádkem republiky co nejvíce souladný (obdobně též nález ve věci Pl. ÚS 48/95 publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5., č. 21, vydání 1., Praha, 1997 a ve Sbírce zákonů č. 121/1996 Sb.). Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty (§53 odst. 1 o. s. ř.) je v zásadě způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení, náleží zásada přezkumu těchto rozhodnutí vydaných v soustavě obecných soudů k základním ústavním principům spravedlivého procesu. Lze tedy dovodit, že napadené rozhodnutí, byť z jiných důvodů, než tvrdili stěžovatelé, není s těmito principy v souladu. K tomuto závěru, dospěl Ústavní soud po důkladném zvážení důsledků dosavadního výkladu zákonných ustanovení o. s. ř. a praxe obecných soudů. Kdyby Ústavní soud akceptoval praxi obecných soudů, která proti usnesení o uložení pořádkové pokuty soudem odvolacím odvolání ani dovolání nepřipouští, zůstala by jediným prostředkem nápravy takového usnesení ústavní stížnost. Je-li však ukládání pořádkových pokut včetně jejich výše na volném uvážení předsedy senátu, který ve věci jedná (samozřejmě za dodržení podmínek ust. §53 odst. 1 o. s. ř.), Ústavní soud by se dostal do pozice odvolací instance, ačkoli další instancí v sytému všeobecného soudnictví není a nemůže být. K vlastnímu napadenému usnesení o uložení pořádkové pokuty ve výši 25 000 Kč stěžovatelům Ústavní soud považuje za potřebné uvést následující. Právo vyjádřit se k osobám soudců, namítat jejich podjatost a navrhovat jejich vyloučení z projednávání a rozhodování věci je zakotveno v ustanovení §15 odst. 2 o. s. ř. Účastník řízení, který navrhuje vyloučení soudce, musí ohledně každého soudce, jehož podjatost namítá, uvést konkrétní skutečnosti, pro něž má za to, že je z projednávání a rozhodování věci vyloučen. Stěžovatelé ve svém návrhu na vyloučení jmenovaných soudců ze dne 12. 1. 1999 tuto svou povinnost splnili, když uvedli důvody, pro něž považují oba soudce za podjaté. Jejich pochybení pokládali za zjevné a nepochopitelné. Opřeli se přitom o nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 218/95, který svým názorem v restituční záležitosti stěžovatelů shledal, že obecné soudy chybně posoudily věc dle o. z., když stěžovatelé právem uplatnili své nároky dle zákona č. 87/1991 Sb.,, a vytkl jim dále, že rozhodly nad rámec vedlejšími účastníky uplatněného žalobního petitu. Pokud jde o označení výroku stěžovatelů za hrubě urážlivé, je třeba uvážit, že zákonodárce vědomě volil termín "hrubě urážlivé" v §53 odst. 1 o. s. ř., aby naznačil, že právě jen ty výroky, které objektivně dosahují intenzity hrubých urážek zakládají důvod pro pořádkovou pokutu. Činil tak u vědomí, že jak subjektivní pocity křivdy stěžovatelů, tak i subjektivní vnímání "uražených" soudců jsou exaltovány okolnostmi, souvisejícími s meritem v dané věci. Institucím a orgánům, jež reprezentují veřejnou moc státu a v důsledku toho jsou nositeli rozhodnutí, jež občané napadají, přísluší vždy větší dávka tolerance, velkorysosti a nadhledu, než je tomu u jednotlivých občanů, jak o tom svědčí judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Je pravda, že soudům při posuzování základního práva na svobodu projevu přísluší ve jménu zachování autority a nestrannosti soudní moci zvláštní ochrana (srov. čl. 10 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), nicméně - a právě - proto při rozhodování o podjatosti odpadá jakákoli soudcovská kolegiální solidarita ve prospěch objektivní a nikoli jen subjektivní úvahy, zda u soudce "se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům lze mít pochybnosti o jejich nepodjatosti" (§14 odst. 1 o. s. ř.). Ústavní soud zastává proto názor, že výroky uvedené v návrhu sice mohou být dotčenými osobami vnímány jako hrubě urážlivé, nicméně vzhledem k tomu, že uložení pořádkové pokuty je krajním opatřením a lze ji uložit jen tam, kde domluva nebo jiné mírnější prostředky nevedly k nápravě, v daném případě se jeví uložení pořádkové pokuty ve výši 25 000 Kč jako nepřiměřené. Ze soudního spisu nevyplývá, že by se soud pokoušel nejdříve jinými vhodnými prostředky usměrnit výroky stěžovatelů, které se mu subjektivně zdály jako hrubá urážka soudu. Navíc ze spisu nevyplývá ani skutečnost, že by soud v daném případě prováděl dokazování, zda výroky uvedené v písemném návrhu ze dne 12. 1. 1999, podepsaném pouze právní zástupkyní navrhovatelů JUDr. B., lze jednoznačně přičítat k tíži navrhovatelů. Je sice pravdou, že pokud jedná právní zástupce účastníků řízení na základě procesní plné moci, jedná jejich jménem, nicméně při ukládání sankcí podle §53 o. s. ř. je nutno rozlišovat, kdo osobně úkon podléhající sankci učinil. V daném případě je zřejmé, že obě podání, na základě kterých byla stěžovatelům uložena pořádková pokuta, jsou podepsány pouze právní zástupkyní stěžovatelů JUDr. B. Vzhledem k tomu, že soud může ukládat pořádkové pokuty rovněž právním zástupcům účastníků řízení (což v praxi soudy také činí), je v daném případě uložení pořádkové pokuty přímo stěžovatelům bez jakéhokoli dokazování, zda výroky uvedené v podání učinila právní zástupkyně jejich jménem a na jejich pokyn nebo zda o těchto výrocích v podání advokátky byli alespoň informováni a souhlasili s nimi, porušením čl. 95 odst. 1 ústavy ČR, podle něhož je soudce při svém rozhodování vázán zákonem. S ohledem na výše uvedené skutečnosti nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnosti vyhovět a napadené usnesení Krajského soudu Plzni pro jeho rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a s čl. 95 odst. 1 Ústavy, podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zrušit. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně 17. října 2000