infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.11.2008, sp. zn. I. ÚS 2177/08 [ usnesení / JANŮ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2008:1.US.2177.08.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2008:1.US.2177.08.1
sp. zn. I. ÚS 2177/08 Usnesení Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Dipl. Ing. et Dipl. Ing. O. B., zastoupené JUDr. Zdeňkem Čechurou, advokátem se sídlem v Praze, Vinohradská 6, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2008, č. j. 6 Ads 47/2007-77, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2006, č. j. 1 Cad 96/2005-43 a proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení č. II. ze dne 25. 8. 2005, č. 365 814 067, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a České správy sociálního zabezpečení jako účastníků řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 8. 2008, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že emigrovala z důvodu politické perzekuce v roce 1968 do Velké Británie, kde má dodnes trvalý pobyt. V roce 1983 byla nucena kvůli vážné nemoci matky přijet na dlouhodobější návštěvu do Československa, během této návštěvy onemocněla a byla velmi tvrdě politicky pronásledována. V letech 1990 a 1991 proběhla její soudní a politická rehabilitace, na konci roku 1990 jí byl poskytnut sociální důchod ve výši 1000 Kč. Jednáním státních orgánů byla stěžovatelce způsobena trvalá invalidita, znemožněno pracovní a společenské uplatnění. Byla hrubě porušována její základní lidská práva a svobody. Tento postup tehdejšího komunistického režimu se negativně projevuje především ve stanovení hrubého ročního výdělku, neboť v letech 1968 až 1983 pracovala ve Velké Británii, v následujících letech již nemohla pracovat z důvodu shora uvedených. Stěžovatelka má zato, že v rozhodnutích České správy sociálního zabezpečení není vzato v úvahu, že stěžovatelka je devizovou cizozemkou s trvalým pobytem ve Velké Británii a přechodným pobytem v České republice. Stejnou vadou jsou stižena i rozhodnutí správních soudů. Stěžovatelka se domnívá, že doba stanovená v §24 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, která má být v jejím případě považována pro účely důchodového zabezpečení za dobu zaměstnání a to po dobu od neplatného skončení pracovního vztahu do dne vzniku nároku na starobní, invalidní nebo částečný invalidní důchod, nejdéle však do dne účinnosti tohoto zákona, končí dnem 1. 11. 1994, tedy účinností shora uvedeného nálezu, resp. v případě stěžovatelky ke dni odchodu do starobního důchodu, tj. dnem 18. 8. 1993. V řízení před správním orgánem stěžovatelka uplatňovala nárok na doplatek důchodu za dobu před 1. 11. 2001, neboť žádost o důchod podala již v roce 1994. Podle §55 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. nárok nezanikl, neboť po celou tuto dobu probíhalo řízení o důchodu a o skončení pracovně právního vztahu. Stěžovatelka konečně poukázala na to, že podala žádost o starobní důchod již v roce 1993 a již při projednávání této žádosti upozorňovala na skutečnost, že pracovala na pozici vysokoškolského učitele na katedře stavební mechaniky, stavební fakulty ČVÚT. Stěžovatelka je toho názoru, že je nutno analogicky vycházet ze situace, kdy její kolegyně a kolegové dosahovali v roce 2004 starobních důchodů ve výši cca 9000 Kč (nyní zvýšeno o inflaci). Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 1 Cad 96/2005, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 25. 8. 2005, č. 365 814 067, byl stěžovatelce přiznán od 1. 4. 1991 invalidní důchod podle §29 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, a §68 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, s finanční účinností od 3. 3. 2002 ve výši 740 Kč měsíčně. Nárok na doplatek důchodu za dobu před 3. 3. 2002 podle §55 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. zanikl. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu k Městskému soudu v Praze, v níž vyslovila nesouhlas s výpočtem výše invalidního důchodu. Namítala, že v přehledu zaměstnání není zahrnuto období od 1. 4. 1991 do 13. 8. 1993 podle novely zákona o mimosoudních rehabilitacích v trvání 866 dní. Dále uvedla, že chybí započtení doby do 18 let věku, což představuje 1078 dní. Do doby zaměstnání by se tedy mělo počítat celkem 15 273 dní, což se rovná 41 rokům a 306 dnům. Další námitka se týkala nesprávného stanovení ročního výdělku, který byl stanoven jako roční výdělek středoškoláka, nikoliv z průměrného výdělku vysokoškolského pedagoga. Roční výdělek by se měl podle zjištění stěžovatelky pohybovat v rozmezí 105 000 Kč až 108 000 Kč. Rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení vychází z toho, že jako nejvýhodnější jsou označeny roky 1985 až 1989, přičemž podle propočtu 365 814 067 jsou nejvýhodnějšími roky pro stanovení průměrného měsíčního výdělku roky 1989 až 1993. O žalobě rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 10. 2006, č. j. 1 Cad 96/2005 - 43, tak, že ji zamítl. V odůvodnění svého rozsudku poukázal na to, že Česká správa sociálního zabezpečení postupovala správně, pokud do přehledu dob zaměstnání nezahrnula období od 1. 4 .1991 do 13. 8. 1993 vzhledem k tomu, že postupovala podle zákona č. 87/1991 Sb., jenž nabyl účinnosti dne 1. 4. 1991. Z tohoto důvodu byla stěžovatelce započtena doba zaměstnání pouze do dne účinnosti uvedeného zákona, tj. do 31. 3. 1991. Námitka stěžovatelky o nezapočtení doby pojištění od skončení doby základní školní docházky do 18 roku věku nebyla shledána důvodnou poukazem na §30 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb. a §30 odst. 3 a 4 uvedeného zákona. Česká správa sociálního zabezpečení podle názoru Městského soudu v Praze postupovala správně i při výpočtu plného invalidního důchodu, jestliže pro stanovení průměrného měsíčního výdělku postupovala podle §24 odst. 6 zákona č. 87/1991 Sb. a vzala nejvýhodnější hrubé výdělky z rozhodného období 1965 až 1969, které byly upraveny příslušnými koeficienty. Nejvýhodnější průměrný měsíční výdělek za rok 1967 ve výši 4 661 Kč byl po přepočtu na roční hrubý výdělek ve výši 55 932 Kč započten v letech, které byly vybrány v rozhodném období před přiznáním důchodu a sice v letech 1985 až 1989 ve stejné výši. Proti uvedenému rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, která byla napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta. Po přezkoumání vyžádaného soudního spisu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem České správy sociálního zabezpečení ani správních soudů nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti, vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud předesílá, že z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že se stěžovatelka v podstatě domáhá přezkoumání napadených rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát konstatoval, že v období neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu byl sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy Nejvyššího správního soudu, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu, veškeré námitky stěžovatelky jsou opakovaně vznášenými námitkami v rovině jednoduchého práva, se kterými se správní soud prvního stupně i Nejvyšší správní soud dostatečným způsobem ve svých rozhodnutích vypořádaly. Pokud stěžovatelka namítá, že bylo v její věci nesprávně interpretováno ustanovení §24 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, zde Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, který konstatoval, že z nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., nelze dovodit, že doba stanovená v §24 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. končí dnem 1. 11. 1994, tedy účinností tohoto nálezu. Uvedený nález zrušil část ustanovení §3 odst. 1 a §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., týkajících se trvalého pobytu na území České republiky. Pokud pak Ústavní soud v §5 odst. 2 a 4 zákona č. 87/1991 Sb. zrušil slova "ode dne účinnosti tohoto zákona", lze to vztahovat pouze k uvedenému §5, jenž se týká vydání věci, což není případ stěžovatelky, Městský soud v Praze proto v souladu se zákonem shledal správným postup České správy sociálního zabezpečen, která započetla stěžovatelce dobu zaměstnání do 31. 3. 1991, tj. do dne účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. Takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, který je zcela v mezích ústavnosti a Ústavní soud mu tak nemá co vytknout. K námitce stěžovatelky, že uplatňovala nárok na doplatek důchodu za dobu před 1. 11. 2001, neboť žádost o důchod podala již v roce 1994, Ústavní soud z obsahu soudního zjistil, že stěžovatelce byl k její žádosti ze dne 3. 3. 2005 napadeným rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení č. II na její žádost ze dne 3. 3. 2005 přiznán ode dne 1. 4 1991 plný invalidní důchod. V tomto rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení bylo přitom stěžovatelce sděleno, že nárok na doplatek důchodu za dobu před 3. 3. 2002 podle ustanovení §55 odst. 2 zák. č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí, zanikl. Dle citovaného ustanovení nárok na výplatu důchodu nebo jeho části zaniká uplynutím tří let ode dne, za který důchod nebo jeho část náleží, lhůta přitom neplyne po dobu řízení o důchodu. Proto má Ústavní soud zato, že se také s touto námitkou Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí vypořádal ústavně souladným způsobem, dovodil-li, že vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatelka podala žádost o invalidní důchod dne 3. 3. 2005, Česká správa sociálního zabezpečení rozhodla správně, že nárok na doplatek důchodu za dobu před 3. 3. 2002, kdy počalo běžet řízení o důchodu, podle §55 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. zanikl. Z vyjádření České správy sociálního zabezpečení k žalobě sice vyplývá, že stěžovatelka skutečně podala první žádost o přiznání starobního důchodu již dne 14. 4. 1994, tato však byla rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 6. 1. 1995 zamítnuta. Stěžovatelce byl na její žádost ze dne 1. 11. 2004 přiznán starobní důchod ve výši 671 Kč měsíčně ode dne 14. 8. 1993 rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení č. I. ze dne 25. 8. 2005, č. 365 814 067, ve kterém bylo stěžovatelce sděleno, že jí nenáleží podle ustanovení §55 odst. 2 zák. č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, nárok na doplatek důchodu za dobu před 1. 11. 2001. Ústavní soud však zdůrazňuje, že řízení o přiznání starobního důchodu není předmětem této ústavní stížnosti, neboť ústavní stížností bylo napadeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení č. II ze dne 25. 8. 2005, kterým byl stěžovatelce přiznán invalidní důchod. Poslední relevantní námitka stěžovatelky směřuje do skutečnosti, že v rozhodnutích České správy sociálního zabezpečení ani správních soudů není vzato v úvahu, že je devizovou cizozemkou s trvalým pobytem ve Velké Británii a přechodným pobytem v České republice, stěžovatelka však neuvádí, jaký negativní důsledek by pro ni tato skutečnost ve vazbě na výši přiznaného invalidního důchodu mohla mít, proto se Ústavní soud toto námitkou stěžovatelky nemohl více zabývat. Žádné další námitky, které by směřovaly proti postupu obecných soudů, které rozhodnutí správního orgánu ve věci stěžovatelky přezkoumaly, a kterými by se mohl Ústavní soud zabývat, z ústavní stížnosti nevyplývají. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že není vázán ústavně právní argumentací obsaženou v odůvodnění ústavní stížnosti, to však nezbavuje stěžovatelky povinnosti tvrdit a argumenty podporovat své námitky protiústavnosti aktů veřejné moci, jejichž zrušení se domáhá (§34 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) a §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.). Posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti není ovládáno zásadou revizní, která by z úřední povinnosti zavazovala Ústavní soud k aktivnímu vyhledávání všech relevantních skutkových okolností, na jejichž základě by bylo možno učinit závěr o porušení základních práv a svobod. Stěžovatelé musí protiústavní zásah alespoň obsahově tvrdit a toto tvrzení opřít o přesvědčivé argumenty s prima facie ústavněprávní relevancí. Namítá-li stěžovatelka v úvodu své ústavní stížnosti porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že k porušení práva zakotveného v tomto článku by došlo tehdy, pokud by jí byla upřena možnost domáhat se svého práva u nestranného a nezávislého soudu, případně pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, popř. pokud by v řízení zůstal bez zákonného důvodu nečinný (viz sp. zn. I. ÚS 2/93, sv. I., str. 273). Ústavní soud po prostudování vyžádaného spisu nezjistil, že by bylo stěžovatelce nějak bráněno dovolávat se svých práv u obecného soudu. Sama skutečnost, že obecné soudy opřely své závěry o právní názor, se kterým stěžovatelka nesouhlasí, nezakládá porušení jejího práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud tedy neshledal zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadená rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhl do nezávislého soudního rozhodování. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl. Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. listopadu 2008 Ivana Janů předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2008:1.US.2177.08.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 2177/08
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 26. 11. 2008
Datum vyhlášení  
Datum podání 27. 8. 2008
Datum zpřístupnění 10. 12. 2008
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NSS
SOUD - MS Praha
ČESKÁ SPRÁVA SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ
Soudce zpravodaj Janů Ivana
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí správní
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2
Ostatní dotčené předpisy
  • 100/1988 Sb., §29, §30 odst.2, §30 odst.3, §30 odst.4
  • 155/1995 Sb., §68, §55 odst.2
  • 87/1991 Sb., §5 odst.2, §5 odst.4, §24 odst.6, §24 odst.1
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy
Věcný rejstřík důchod/starobní
důchod/invalidní
správní soudnictví
správní řízení
rehabilitace
sociální zabezpečení
pobyt/trvalý
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-2177-08_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 60555
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-07