ECLI:CZ:US:2001:1.US.226.98
sp. zn. I. ÚS 226/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. B. K., zastoupeného advokátem JUDr. M. V., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 1. 1998 sp. zn. 13 Co 135/97, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 22 Cdo 536/2000-131, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 8. 10. 1996, sp.zn. 27 C 25/96, uložil Okresní soud v Karviné na návrh Technických služeb města Havířova stěžovateli povinnost vyklidit nemovitosti, stavbu a pozemek p.č. 1138/3 o výměře 71 zapsané na listu vlastnictví č. 1691 pro katastrální území H.-město, Katastrální úřad K., vedené jako zastavěná plocha a ostatní stavební objekt (dále jen "předmětné nemovitosti"), a vyklizené nemovitosti předat navrhovateli. Současně určil, že vlastníkem předmětných nemovitostí je Česká republika - Okresní úřad K. a správcem národního majetku jsou Technické služby města H.. V odůvodnění svého rozsudku Okresní soud v Karviné zejména uvedl, že navrhovatel byl ve věci aktivně legitimován, protože jde o vlastnictví České republiky (zastoupené Okresním úřadem v Karviné) k předmětným nemovitostem, jichž je navrhovatel dle zákona č. 119/88 Sb., o správě národního majetku, správcem. Dále uvedl, že stěžovatel nabyl předmětné nemovitosti na základě kupní smlouvy ze dne 5. 3. 1992, registrované Státním notářstvím v Karviné dne 9. 3. 1992, od firmy "H. - Investment" Ing. O. H., který je získal původně od navrhovatele (tj. od Technických služeb města Havířova) na základě kupní smlouvy ze dne 5. 4. 1991, jež byla rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, ze dne 22. 6. 1992, sp.zn. 48 C 20/93 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 11. 1995 prohlášena neplatnou. Neplatnost kupní smlouvy uzavřené mezi navrhovatelem a Ing. O. H. měla důsledky i pro další osoby, které dále předmětné nemovitosti od Ing. O. H. kupovaly. Proto nedošlo a ani nemohlo dojít k převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem na stěžovatele. Jeho námitky s odkazem na ust. §130 odst. 1 a 2 obč. zák. nebyly v této věci právně významné.
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě citovaný rozsudek Okresního soudu v Karviné změnil tak, že zamítl "požadavek navrhovatele" - město Havířov -"na předání" předmětných nemovitostí stěžovatelem, shodně s výrokem soudu I. stupně uložil stěžovateli povinnost k vyklizení předmětných nemovitostí a určil, že vlastníkem předmětných nemovitostí je Česká republika - Okresní úřad Karviná a že výkon práva hospodaření přísluší navrhovateli. V tomto rozsudku dále Krajský soud v Ostravě rozhodl o náhradě nákladů řízení a o tom, že návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání se nevyhovuje.
V odůvodnění tohoto rozsudku Krajský soud v Ostravě zejména uvedl, že během odvolacího řízení došlo ke změně účastníků na straně navrhovatele tzv. procesním nástupnictvím města Havířov, na které přešly práva a závazky Technických služeb města Havířova a to v důsledku toho, že Technické služby města Havířova byly jako příspěvková organizace zrušeny rozhodnutím zastupitelstva města Havířova ze dne 24.3.1997. V takovém případě totiž přechází ve smyslu ust. §31 odst. 4 zák. č. 576/90 Sb. dnem zániku zrušené organizace (tj. dnem 1. 7. 1997) její práva a závazky na zřizovatele, tedy Město Havířov. Na rozdíl od soudu I. stupně pak Krajský soud v Ostravě dovodil, že pokud má oprávněný držitel podle ust. §130 odst. 2 obč. zák. stejná práva jako vlastník, pak jedná s třetími osobami jako vlastník věci za předpokladu, že i ony jsou v dobré víře. V takovém případě pak nabývají třetí osoby práv jako kdyby jednaly s vlastníkem věci (pod což nutno zahrnout i zcizení věci oprávněným držitelem). Krajský soud v Ostravě dále uvedl, že z důkazního řízení sice neplynou skutečnosti, které by vylučovaly dobrou víru Ing. O. H., že mu předmětné nemovitosti patřily; jinak je však tomu v případě stěžovatele, za jehož účasti na zasedáních zastupitelstva města Havířov v průběhu roku 1991 byl prokazatelně prodej předmětných nemovitostí Ing. O. H. pro rozpor s právními předpisy zpochybňován. K celé záležitosti navíc stěžovatel podával vysvětlení před tehdejší Okresní prokuraturou v Karviné. Proto nemohl být v dobré víře, že jedná s Ing. O. H. jako s vlastníkem nemovitostí. Celou situaci je vedle toho nutno hodnotit i s přihlédnutím k §3 občanského zákoníku, neboť stěžovatel byl ředitelem Technických služeb města Havířova zastupujícím tuto organizaci při uzavírání smlouvy o prodeji nemovitosti s Ing. O. H., jemuž bylo ze strany zastupitelstva města Havířov vytýkáno nerespektování vyhlášky č. 119/1988 Sb. Jestliže pak s odstupem necelého jednoho roku stěžovatel uzavřel se stejnou osobou (Ing. H.) smlouvu o koupi týchž nemovitostí, pak se dovolává důsledků plynoucích z ustanovení §130 odst. 2 občanského zákoníku v rozporu s dobrými mravy (§3 občanského zákoníku).
V záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě stěžovatel napadl dovoláním a zároveň i ústavní stížností ze dne 15. 5. 1998. V ní tvrdí, že Krajský soud v Ostravě porušil článek 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny) a článek 90 Ústavy. Proto navrhl, aby Ústavní soud tento rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil. V ústavní stížnosti stěžovatel zejména uvedl, že soud I. stupně při svém rozhodnutí nedostatečně "zhodnotil vztah §130 odst. 2 občanského zákoníku k celému případu", když nevzal v úvahu, že Ing. O. H. v době převodu předmětných nemovitostí disponoval jako oprávněný držitel stejnými právy jako jejich vlastník, včetně práva převést na jiného právo vlastnické. K rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě pak prohlásil, že toto má charakter vyvlastnění stěžovatele bez náhrady a bez jakéhokoliv veřejného zájmu, neboť jím byla poskytnuta ochrana vlastnictví České republice a nikoliv stěžovateli. Stěžovatel zdůraznil, že Ing. O. H. koupil předmětné nemovitosti na základě kupní smlouvy řádně registrované Státním notářstvím, takže neměl nejmenší důvod pochybovat o platnosti tohoto registračního aktu a o tom, že je jejich skutečným vlastníkem. Proto byl Ing. H. i v dobré víře, že mu předmětné nemovitosti patří, takže byl jejich oprávněným držitelem dle ust. §130 občanského zákoníku.
Dne 9. 10. 2000 (tedy po podání původní ústavní stížnosti ze dne 15. 5. 1998) obdržel Ústavní soud rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 22 Cdo 536/2000, kterým bylo dovolání stěžovatele zamítnuto.
V odůvodnění tohoto rozsudku Nejvyšší soud uvedl, že podané dovolání je přípustné podle §239 odst. 1 o.s.ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 o.s.ř.). Usoudil však, že není důvodné.
Nejvyšší soud ČR zejména uvedl, že v dané věci jde o posouzení otázky, zda má oprávněný držitel, který není vlastníkem věci, právo vlastnictví k věci převést. Dospěl k názoru zápornému, neboť zákonodárce prý nesledoval v ust. §130 odst. 2 občanského zákoníku (ani v obdobném ust. §146 občanského zákoníku z roku 1950) prolomení zásady, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než má sám, "tak, aby oprávněný držitel měl právo převést vlastnictví k věci". Přitom poukázal na skutečnost, že ani vlastník nemůže převést na jiného více práv, než jich sám má. I z toho je patrno, že je na místě vykládat §130 odst. 2 obč. zák. restriktivně tak, že oprávněný držitel má právo na takovou dispozici s věcí, při které nedochází ke změně vlastnického práva. Pokud tedy oprávněný držitel věc prodá, může nabyvateli vzniknout jen právo oprávněné držby, nikoliv právo vlastnické (nejde-li o výjimky výslovně stanovené zákonem - např. §446 obchodního zákoníku). Otázka, zda byl stěžovatel v dobré víře ohledně vlastnického práva prodávajícího, může mít z uvedeného důvodu vliv jen na posouzení oprávněnosti jeho držby, avšak jako námitka proti vlastnické žalobě je právně nevýznamná.
Stěžovatel svým podáním ze dne 17. 10. 2000 (označeným jako rozšíření ústavní stížnosti) změnil v průběhu řízení návrh na zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě tak, že dále navrhuje i zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 8. 2000, sp.zn. 22 Cdo 536/2000-31. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud - podle ustálené praxe - vyčkával právě rozhodnutí o odvolání stěžovatele (a tudíž neprováděl žádná dokazování ke zjištění rozhodných skutečností), byly splněny předpoklady pro připuštění změny návrhu. Proto Ústavní soud usnesením ze dne 8. 11. 2000, sp. zn. I. ÚS 226/98, připustil změnu návrhu, podle které je nadále vedeno řízení o ústavní stížnosti též proti napadenému rozsudku Nejvyššího soudu ČR.
Stěžovatel v rozšíření ústavní stížnosti zejména uvádí, že porušení svých základních práv a svobod podle čl. 1 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy spatřuje v interpretaci zákona v příkrém rozporu s jeho textem. Nejvyšší soud ČR prý svým postupem porušil zásadu rovnosti před zákonem a dostal se do příkrého rozporu s judikaturou Ústavního soudu, neboť své rozhodnutí opírá o to, že neexistuje podpora názorů stěžovatele v důvodových zprávách k zákonům a v právní vědě. Tvrzení, že zákonodárce nesledoval prolomení zásady, podle které nikdo nemůže na jiného převést více práv, než sám má, nemá vliv na to, že zákonodárce tak skutečně učinil. Posuzovat jeho záměr pak soudu nepřísluší. Stěžovatel dále uvedl, že gramatický výklad zákona by měl mít přednost před interpretačními prostředky, jichž Nejvyšší soud při svém rozhodnutí užil. Důvodové zprávy k zákonům jsou pouze vodítkem. Nelze se prý opírat ani o právní vědu, neboť názory předních odborníků na tuto otázku nejsou jednotné. O zmíněné zásadě "nikdo nemůže na druhého převést více práv, než sám má" pak lze uvažovat jen tam, kde její použití zákon nevylučuje, jako je tomu právě v případě ust. §130 odst. 2 obč. zák. nebo v případě ust. §486 obč. zák., jež je podle komentáře k OZ (Jehlička, Švestka a kolektiv: Občanský zákoník, komentář, 4. vydání 1997, C.H.BECK, str. 407) považováno za jednu z výjimek z této zásady. Z této formulace vyplývá, že zmíněná zásada připouští v oblasti občanského práva i výjimky další. Důvody pro uplatnění restriktivního výkladu ust. §130 odst. 2 občanského zákoníku považuje stěžovatel za nedostatečné a jeho použití za neodůvodněné.
Stěžovatel dále tvrdí, že vůli zákonodárce lze dovozovat z významu, který vyplývá z litery zákona, do níž je tato vůle vtělena a nikoli naopak. Sama skutečnost, že zákonodárce formuloval svoji vůli lakonicky a "s něčím nepočítal", není důvodem k tomu, aby byl zákonu přikládán jiný význam, než který vyplývá z jeho znění. Slovo "stejná" obsažené ve výrazu "má oprávněný držitel stejná práva jako vlastník" (viz §130 odst. 2 OZ) proto nelze vykládat ani restriktivně, ani extenzivně, nýbrž doslovně, a to ve smyslu jeho jednoznačného významu (shodná, rovná). Odchýlení by znamenalo absurdní chápání výrazu "stejná" jako výrazu "podobná", popřípadě "částečně jiná", což stěžovatel považuje za nepřípustné. V této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ČR ze dne 19.11.1996, sp.zn. IV. ÚS 279/95 a názor v něm vyslovený, že "Při výkladu a použití zákona je (...) třeba vycházet z toho, co zákonodárce v zákoně uvedl, nikoliv z toho, co snad uvést chtěl a do zákona nevtělil.", s nímž je prý napadený rozsudek Nejvyššího soudu ČR v rozporu.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Krajský soud v Ostravě, Nejvyšší soud ČR a dále vedlejší účastník město Havířov.
Krajský soud v Ostravě zejména uvedl, že nesouhlasí s názorem stěžovatele, že tento na základě kupní smlouvy uzavřené dne 5. 3. 1992 nabyl řádně v souladu s českým právním řádem vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Přitom odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí a popírá námitky stěžovatele, že mu byly předmětné nemovitosti napadeným rozhodnutím bez deklarace veřejného zájmu a bez náhrady odňaty, čímž došlo k porušení jeho základních práv zaručených ústavou. Zároveň sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.
Nejvyšší soud ČR na úvod svého vyjádření konstatoval, že jde o řešení závažného problému a proto bude mít rozhodnutí Ústavního soudu pro právní praxi zásadní význam. Dále zejména uvedl, že smlouva, kterou nabyl předmětné nemovitosti Ing. H. od Technických služeb města Havířova, byla uznána absolutně neplatnou; pak ovšem ... žalovaný nabyl nemovitost od nevlastníka. Z toho důvodu bylo třeba řešit otázku, zda lze nabýt věci do vlastnictví od oprávněného, který vlastníkem není. Dovolací soud dospěl k závěru, který je záporný.
Právní úvahy, jež k tomu vedly, jsou obsaženy v článku "Může oprávněný držitel převést vlastnictví k věci?" publikovaném v Právních rozhledech č. 9/2000, na který Nejvyšší soud ČR odkázal. Dále uvedl, že při výkladu §130 odst. 2 obč. zák. je třeba brát v úvahu i právo dosavadního vlastníka, který by byl v případě přijetí právního názoru stěžovatele zbaven vlastnictví, a to bez náhrady, neboť by nemohl uplatnit vůči oprávněnému držiteli ani nároky z bezdůvodného obohacení. Ustanovení o tom, že oprávněný držitel si může započíst dobu, po kterou měl věc v oprávněné držbě jeho předchůdce, by se tak omezila na případy dědění, neboť každý nabyvatel by od oprávněného držitele nabýval vlastnictví, čímž by došlo k naprostému převratu v posuzování běhu vydržení v naší právní historii. Při posuzování věci je proto třeba poměřovat práva toho, kdo věc nabude od oprávněného držitele a vlastnické právo jejího vlastníka, které požívá zvýšenou ochranu. K výtkám stěžovatele Nejvyšší soud ČR uvedl, že sporné ustanovení vyložil pomocí historického, doktrinálního a systematického výkladu, jehož cílem bylo nalezení takového výkladu, který směřuje k rozumnému a spravedlivému uspořádání právních vztahů. Pokud stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu, sp.zn. IV. ÚS 279/95, vytrhuje jej z kontextu a opomíjí jiná východiska Ústavního soudu s důrazem na rozumný a spravedlivý výklad práva, jakož i zvýšenou ochranu vlastnického práva.
Nejvyšší soud ČR dále v doplnění svého vyjádření zejména dodal, že doslovný výklad §130 odst. 2 by sice dal za pravdu spíše stěžovatelově pojetí, avšak soud může dát za určitých podmínek přednost i jinému než doslovnému (a izolovanému) výkladu zákona. K tomu citoval z judikatury Ústavního soudu názor, že soud se může odchýlit (při zachování racionální argumentace) od doslovného znění zákona, jestliže to vyžaduje účel zákona, historie jeho vniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku (viz nález Pl. ÚS 21/96). Odkázal rovněž na názor Ústavního soudu, že z mnoha myslitelných výkladů zákona je třeba v každém případě použít pouze takový, který respektuje ústavní principy, je-li takový výklad možný (viz nález Pl. ÚS 19/98). Při doslovném výkladu §130 odst. 2 obč. zák. by bylo nutno dovodit, že postavení vlastníka a oprávněného držitele se nijak neliší a vyvstala by otázka, proč zákon vůbec zná institut oprávněné držby a proč jej nenahradí vlastnictvím. Má-li oprávněný držitel právo věc držet, nemohl by vůči němu vlastník v případě totožnosti práv uplatnit ani reivindikační žalobu, neboť §126 odst. 1 obč. zák. stanoví, že vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje, zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. Neoprávněnost zásahu a zadržování věci neprávem by však nebylo možné oprávněnému držiteli vytknout. Oprávněný držitel by také mohl pro případ smrti odkázat věc dědici, který by k ní nabyl vlastnictví. Vzhledem k tomu, že čl. 11 odst. 1 Listiny zaručuje dědění, má vlastník nepochybně právo, aby po jeho smrti přešlo vlastnictví k jeho věcem na dědice. Totéž právo by tedy měl i oprávněný držitel. Lze shrnout, že při doslovném výkladu zmíněného ustanovení by nebylo rozdílu mezi oprávněným držitelem a vlastníkem. Ačkoliv tedy má oprávněný držitel právo věc držet, musí toto právo v případném sporu ustoupit lepšímu právu vlastníka, i když ani to z výslovného znění zákona nevyplývá.
Nejvyšší soud ČR v závěru svého vyjádření uvedl, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.
Vedlejší účastník ve svém vyjádření zejména uvedl, že stěžovatel prodal jako statutární zástupce Technických služeb města Havířova dne 5. 4. 1991 předmětné nemovitosti Ing. O. H., a to bez předchozího souhlasu ministerstva financí v rozporu s ust. §35 vyhl.č. 119/88 Sb. Stalo se tak před účinností zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku ČR do majetku obcí. Kupující Ing. O. H. pak následně 16. 3. 1992 prodal jednu z takto nabytých pozemkových parcel stěžovateli jako fyzické osobě. Proto je vedlejší účastník toho názoru, že i kdyby Ústavní soud dospěl k závěru, že Ing. O. H. byl oprávněným držitelem a že oprávněný držitel může platně převést na jiného vlastnické právo, které sám nemá, pak je třeba přihlédnout k ust. §3 občanského zákoníku, že "totiž celé výše popsané jednání stěžovatele je v rozporu s dobrými mravy". Na ústním jednání před Ústavním soudem vedlejší účastník netrvá.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k následujícím závěrům.
Podstata sporu tkví v otázce, zda osoba, která je v dobré víře, že převodce je vlastníkem věci, může od převodce, který je oprávněným držitelem, vlastnictví k věci nabýt.
Ústavní soud v prvé řadě nesouhlasí s tvrzením stěžovatelů, že rozsudkem Nejvyššího soudu ČR nebyla jeho majetku poskytnuta žádná ochrana, neboť Nejvyšší soud ČR prý souzenou věc hodnotil v příkrém rozporu s textem zákona, a opřel se toliko o to, že nelze nalézt oporu pro právní názor stěžovatele v důvodových zprávách k zákonům a v právní vědě. Z odůvodnění napadeného rozsudku však vyplývá, že se Nejvyšší soud ČR s náležitou a přesvědčivou argumentací vypořádal s otázkou, zda oprávněný držitel mohl či nemohl na jiného převést vlastnické právo k předmětným nemovitostem, tedy i s posouzením toho, zda se na základě takového převodu stal stěžovatel vlastníkem předmětných nemovitostí. Toliko v rozhodnutí obecných soudů o určení vlastnictví v neprospěch některého z účastníků (v daném případě stěžovatele) a v právním názoru, jejž zastávají, nelze spatřovat porušení základního práva vlastnického a práva na soudní ochranu. V tomto směru neshledal Ústavní soud tzv. extrémní nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a vykonanými skutkovými zjištěními či dokonce libovůli při interpretaci zákonných ustanovení ani jiná pochybení v jejich rozhodování a vedení řízení; proto se neztotožňuje ani s tvrzením stěžovatele, že oba soudy svým rozhodnutím porušily čl. 90 Ústavy tím, že by zákonem stanoveným způsobem neposkytly ochranu jeho vlastnickému právu.
Rozhodnutí obou soudů nelze považovat za zásah do vlastnického práva stěžovatele v rozporu s ústavněprávními principy jeho ochrany vyjádřenými v čl. 11 Listiny základních práv a svobod i z dalších důvodů. Citovaný článek, jak plyne z ustálené judikatury Ústavního soudu, chrání totiž pouze vlastnická práva již existující, konstituovaná a nikoli pouze tvrzený nárok na ně. Tak je tomu i v souzené věci, neboť jejím meritem bylo právě posouzení toho, zda se stěžovatel vůbec mohl stát vlastníkem předmětných nemovitostí na základě jejich nabytí od oprávněného držitele; stranou nemůže zůstat ani skutečnost, že vedlejší účastník neztratil svou pozici vlastníka, pokud sám nezcizil (prodejem, darem či jinak) předmětné nemovitosti ve prospěch "oprávněného držitele" - Ing. O. H., což vyplývá z toho, že kupní smlouva mezi nimi uzavřená dne 5. 4. 1991 byla uznána za neplatnou.
V této souvislosti Ústavní soud opakuje, že obecné soudy rozhodly (čl. 90 Ústavy) zákonným způsobem a že plně respektovaly právo stěžovatele na spravedlivý proces, jejž zaručuje čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tím poskytly, jak stěžovateli (jako účastníku neúspěšnému), tak i vedlejšímu účastníku (jako účastníku úspěšnému), procesní ochranu, již zákon vyžaduje; pokud jde o řízení o určení vlastnictví k věci, chrání obecné soudy - jako již bylo uvedeno - až do svého rozhodnutí pouze možnost uplatnit "tvrzená" vlastnická práva účastníků v mezích daných zákonem a prostředky, které jsou jim zákonem svěřeny. Soudy nemohou poskytnout ochranu tvrzenému vlastnickému právu kteréhokoliv z účastníků v jiném smyslu nebo hranice této procesní ochrany jakkoliv překročit, byť i jen tím, že by prezumovaly ochranu vlastnického práva toho z účastníků, který v době řízení atributy vlastnictví vykonává. To proto, že ochrana vlastnického práva náleží v celém rozsahu jen skutečnému vlastníku věci. Kdo jím opravdu je, však bylo právě jádrem řízení jako skutečnost sporná.
Vlastní námitky stěžovatelů, jak vyplývá z jejich ústavních stížností, v podstatě směřují proti odlišné interpretaci zákona a proti právnímu názoru obecných soudů, jež se opírají o jiné druhy výkladů než jen o výklad doslovný, který prosazuje stěžovatel. Ústavní soud rovněž usuzuje, že použití výkladu systematického, doktrinálního, historického a v neposlední řadě i logického, je namístě, poněvadž nelze připustit shodné postavení oprávněného držitele věci a jejího vlastníka, neboť - jak je uvedeno výše - ochrana vlastnického práva náleží v celém svém rozsahu jen vlastníku věci. Podstata tohoto základního práva nemůže být jakkoliv dělitelná (s výjimkou spoluvlastnictví) nebo být v kolizi mezi dvěma či více osobami.
Proto Ústavní soud, jsa si vědom zvláštního významu této problematiky, považuje za ústavním principům odpovídající a smyslu a účelu zákona vyhovující ten výklad, který Nejvyšší soud ČR přijal a který náležitě a přesvědčivě odůvodnil.
Ústavní soud na závěr připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není vrcholem soustavy obecných soudů a v principu nezasahuje do jejich činnosti. Úkolem Ústavního soudu tedy není ani sjednocování běžné judikatury obecných soudů, neboť k tomu je povolán Nejvyšší soud ČR jako vrchol obecné soudní soustavy. Z toho důvodu bylo plně věcí Nejvyššího soudu ČR přijmout názor, že oprávněný držitel mohl dále převést na jinou osobu v rámci dispozice s předmětnými nemovitostmi pouze právo oprávněné držby, nikoliv však vlastnické právo k nim. Z hlediska ústavnosti není rovněž úkolem Ústavního soudu, jak již vícekrát judikoval, ochrana tzv. běžné (obyčejné) zákonnosti, pokud se současně nejedná o porušení ústavních práv stěžovatele. Taková situace však v souzené věci nenastala.
Ze všech těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2001
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu