ECLI:CZ:US:2003:1.US.230.03
sp. zn. I. ÚS 230/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti M. T., zastoupeného advokátem JUDr. Č. V., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 11.12.2000, sp. zn. 29 T 2/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem uznal Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, stěžovatele (společně s B. K.) vinným pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 2, 4 trestního zákona ve znění novely provedené zákonem č. 253/1997 Sb. a za tuto trestnou činnost mu uložil trest odnětí svobody v trvání šesti roků.
Stěžovatel v ústavní stížnosti ze dne 16. 4. 2003 tvrdí, že krajský soud porušil jeho základní práva, zejména čl. 8 odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Domnívá se, že obecný soud nesprávně zjistil skutkový stav věci a že byl proto zbaven svobody v rozporu se zákonem. Má zato, že krajský soud provedené důkazy vyhodnotil tendenčně a v jeho neprospěch. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále uvádí, že se proti napadenému rozsudku krajského soudu odvolal, avšak Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 27. 5. 2002, sp. zn. 2 To 88/2002, jeho odvolání zamítl.
Stěžovatel proto navrhl, aby byl v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, zrušen.
Ustavní soud zjistil, že stěžovatel podal proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci dovolání, které však Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 29. 1. 2003 odmítl.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. K tomu, aby byla způsobilá projednání a rozhodnutí Ústavním soudem je však nutné, aby splňovala všechny zákonem stanovené procesní i materiální náležitosti a podmínky.
Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Podle odst. 4 stejného ustanovení musí být k ústavní stížnosti přiložena kopie rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.
Z citovaných ustanovení je zřejmé, že před podáním ústavní stížnosti - představující subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod - je nutné vyčerpat všechny ostatní procesní prostředky k ochraně práv, které právní řád České republiky připouští. To výslovně stanoví i ustanovení §75 odst. 1 citovaného zákona. Zároveň ovšem platí, že Ústavní soud je vázán podaným návrhem (tzn. petitem, nikoliv jeho odůvodněním) a nemůže jej překračovat, jelikož je v dispozici stěžovatele posoudit, který zásah orgánu veřejné moci považuje za protiústavní a proti kterému tedy bude ústavní stížnost brojit.
Pokud však stěžovatel nenapadne rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně jeho práva, nýbrž toliko rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto koncipovaném návrhu rozhodovat meritorně. Jestliže by tak totiž učinil, podané ústavní stížnosti případně i vyhověl a napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci zrušil, zůstalo by přesto nadále nedotčeno nenapadené rozhodnutí o posledním procesním prostředku, což by zjevně vyvolalo stav značné právní nejistoty (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 58/95, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, str. 331).
V souzené věci Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel napadá toliko v záhlaví citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, o čemž svědčí nejen obsah ústavní stížnosti a její petit, nýbrž i obsah připojené plné moci. Je tedy zřejmé, že stěžovatel v daném případě sice považoval dovolání za poslední prostředek k ochraně svých práv, který musí vyčerpat ještě před podáním ústavní stížnosti, nicméně ani rozhodnutí dovolacího soudu (ani předcházející rozhodnutí odvolacího soudu) ústavní stížností nenapadl.
Proto Ústavní soud uzavírá, že se nemůže meritorně zabývat podanou ústavní stížností, jelikož v ní stěžovatel nenapadl rozhodnutí o posledním prostředku k ochraně práva, kterým v daném případě bylo citované usnesení Nejvyššího soudu ČR.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že na této skutečnosti nic nemění ani sdělení Ústavního soudu, publikované pod č. 32/2003 Sb. Toto sdělení je totiž relevantní z hlediska postupu Ústavního soudu při posuzování zachování lhůty k podání ústavní stížnosti v případech podání mimořádného opravného prostředku, nikoliv však při hodnocení toho, které rozhodnutí orgánu veřejné moci musí být ústavní stížností napadeno, aby se jí mohl Ústavní soud ve shora uvedeném smyslu meritorně zabývat.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. června 2003
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj