ECLI:CZ:US:2006:1.US.264.06
sp. zn. I. ÚS 264/06
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 8. listopadu 2006 sp. zn. I. ÚS 264/06 ve věci ústavní stížnosti E. H. proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 6. 6. 2005 č. j. 20 C 252/2004-26, jímž byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit částku 13 220 Kč a náklady řízení.
I. Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 6. 6. 2005 č. j. 20 C 252/2004-26 byla stěžovatelce odňata možnost jednat před soudem a bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 6. 6. 2005 č. j. 20 C 252/2004-26 se ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka ve včas podané ústavní stížnosti napadla v záhlaví uvedený rozsudek Okresního soudu Brno-venkov (dále též "okresní soud"), jímž jí byla, jako žalované, uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 13 220 Kč a náklady řízení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. V návrhu uvedla, že vydání rozsudku předcházelo soudní řízení, v němž se vedlejší účastník domáhal zaplacení dlužné částky ze smlouvy o půjčce, soud v něm vydal platební rozkaz, který posléze zrušil, neboť jej nebylo možno doručit stěžovatelce. Následně soud provedl pátrání po pobytu stěžovatelky a dospěl k závěru, že na adrese trvalého pobytu se nezdržuje, tudíž je neznámého pobytu. Usnesením ze dne 6. 4. 2005 č. j. 20 C 252/2004-20 jí ustanovil opatrovníka - soudní tajemnici okresního soudu. Dne 6. 6. 2005 bylo ve věci provedeno jednání, bez přítomnosti účastníků, nebyla přítomna stěžovatelka ani její opatrovník, takže nemohly být vzneseny námitky vůči důkazní nedostatečnosti pouhých kopií předložených listin. Po projednání věci vydal okresní soud rozsudek, který byl opatrovníkovi doručen dne 17. 6. 2005; opatrovník proti němu odvolání nepodal, stěžovatelce rozsudek nikdy doručen nebyl. O tomto řízení neměla stěžovatelka žádnou povědomost, bylo jí až doručeno usnesení okresního soudu o nařízení exekuce a výzva exekutora k úhradě. Až nahlédnutím do exekučního spisu dne 1. 3. 2006 se seznámila s obsahem rozsudku.
2. Porušení základních práv spatřuje stěžovatelka v postupu okresního soudu:
a) při ustanovení opatrovníka, protože samotná skutečnost, že se nezdržovala v trvalém bydlišti ještě není podkladem pro závěr, že je neznámého pobytu (na poště oznámila změnu bydliště, faktický pobyt byl znám jejím příbuzným, Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou a orgán péče o děti s ní v té době byly v kontaktu),
b) pátrání okresního soudu po pobytu stěžovatelky bylo formální (soud učinil pouze dotazy na její pobyt ve vazbě či výkonu trestu a na centrální evidenci obyvatel),
c) okresní soud nezkoumal, zda podmínky pro zastupování opatrovníkem trvají i v dalším průběhu řízení (ještě před vydáním rozsudku měla i na adrese svého faktického pobytu hlášen trvalý pobyt),
d) zastoupení opatrovníka nebylo řádným zastoupením účastníka (zástupcem má být prioritně osoba, u které je možnost důvodně předpokládal motivaci zájmem zastoupeného, u soudního úředníka taková motivace předpokládána není),
e) opatrovník byl pracovníkem soudu, který ve věci rozhodoval (jde o zdroj kolize zájmů a důvod rozporu s účelem institutu ustanovení opatrovníka),
f) soud trpěl ryze formální výkon zastoupení a opatrovníka jeho zastoupení pro nečinnost nezprostil.
3. Stěžovatelka s odkazy na judikaturu Ústavního soudu má za to, že ustanovením opatrovníka a provedením řízení byla porušena její základní práva, a to práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dle čl. 38 odst. 2 Listiny, dle §90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") - (správně má být "dle čl. 90 Ústavy") a dle §96 Ústavy (správně má být "dle čl. 96 Ústavy") a navrhla, aby Ústavní soud napadený rozsudek zrušil. Současně navrhla - s ohledem na zahájení řízení o exekuci - odklad jeho vykonatelnosti.
4. Usnesením ze dne 26. 5. 2006 č. j. I. ÚS 264/06-10 Ústavní soud vyhověl návrhu stěžovatelky a vykonatelnost napadeného rozsudku odložil.
5. Relevantní znění příslušných článků Listiny a Ústavy, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 38 odst. 2 Listiny:
Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
Čl. 90 Ústavy:
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Čl. 96 Ústavy:
Všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva.
Jednání před soudem je ústní a veřejné; výjimky stanoví zákon. Rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně.
II.
6. Podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti.
7. Okresní soud vyjádřil názor, že byly dány podmínky pro ustanovení opatrovníka, neboť zjistil, že z místa trvalého pobytu se stěžovatelka odstěhovala bez udání adresy, ve vazbě nebo výkonu trestu nebyla. Procesní úpravu otázky zjišťování pobytu či místa, kde se stěžovatelka zdržuje, považuje za velmi vágní, neboť nejsou dána jasná pravidla, co vše je soud povinen učinit pro zjištění pobytu účastníka dříve, než mu ustanoví opatrovníka, a v tomto směru formuloval i náměty de lege ferenda. Přitom připomenul, že některé instituty stěžovatelka mohla využít již v současné době, že však k tomu neměla právní povinnost. Částečně se ztotožnil se stěžovatelkou v tom, že pátrání mohlo být důkladnější, bylo využito pouze skutečné minimum pro zjištění jejího pobytu a korektně přiznal (s ohledem na změnu v osobě předsedy senátu), že informace o pobytu zjištění šetřením soudu nebyly (v době rozhodování) čerstvé a že soud mohl šetření opakovat. K řádnosti plnění povinností opatrovníka se necítí být oprávněn vyjádřit, tvrzení, že se jednání nezúčastnil, že nepodal odvolání, nejsou sporná, v té souvislosti vyjádřil názor, že by bylo vhodnější ustanovovat jako opatrovníky advokáty, ale že by stát musel být připraven hradit nemalé náklady. Kolizi zájmů opatrovníka odmítl, protože byl sice zaměstnancem soudu, ale nebyl podřízen rozhodujícímu soudci. S názorem uvedeným sub 6 (pozn. red.: zde sub 2.f) se neztotožnil, protože hodnocení činnosti opatrovníka by bylo porušením zásady rovnosti stran; ke zproštění funkce opatrovníka musí být splněny zákonné podmínky, důvod pro takový postup nebyl zjištěn. Okresní soud závěrem vyjádření uvedl, že z hlediska úzkého výkladu zákona nedošlo po formální stránce k pochybení a opatrovník byl ustanoven v souladu se zákonem. Z hlediska širšího výkladu uznává, že mohl provést více úkonů směřujících ke zjištění pobytu a místa zdržování se stěžovatelky. Z těchto důvodů ponechává na Ústavním soudu rozhodnutí o ústavní stížnosti, aniž by ve vyjádření navrhoval, jak by rozhodnutí mělo znít.
8. Vedlejší účastník na výzvu k vyjádření nereagoval.
9. Ze spisu okresního soudu sp. zn. 20 C 252/2004 Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastník podal dne 23. 1. 2004 vůči stěžovatelce návrh na zahájení řízení, jímž se domáhal úhrady dlužné částky. Uvedl v něm dvě adresy stěžovatelky, a to místo trvalého pobytu a místo přechodného pobytu. Okresní soud vydal platební rozkaz, který se nepodařilo doručit na žádnou z obou adres. Z tohoto důvodu byl následně platební rozkaz zrušen a soud zjišťoval u Městského úřadu v Tišnově a na Centrálním registru občanů, kam se stěžovatelka odstěhovala, a u Vězeňské služby České republiky, zda je ve vazbě nebo výkonu trestu. V průběhu června a července 2004 obdržel odpovědi, z nichž vyplynulo, že trvalý pobyt má stěžovatelka stále hlášen na místě uvedeném v žalobě, že nemá hlášený přechodný pobyt a že není ve vazbě ani ve výkonu trestu. Usnesením ze dne 6. 4. 2005 č. j. 20 C 252/2004-20 okresní soud stěžovatelce ustanovil opatrovníka, a to soudní tajemnici tohoto soudu; usnesení bylo vyvěšeno na úřední desce soudu a nabylo právní moci 14. 5. 2005. Nařízeného jednání na 6. 6. 2005 se nikdo z účastníků ani jejich zástupců nezúčastnil, tudíž na základě předložených listin vydal okresní soud rozsudek č. j. 20 C 252/2004-26, kterým žalobě vyhověl; protože proti němu nebylo podáno odvolání, rozsudek nabyl právní moci 5. 7. 2005. Na základě referátu soudce byl poté spis předán tajemnici k porozsudkové agendě; touto tajemnici byla, shodou okolností, opatrovnice stěžovatelky. Dne 12. 4. 2006 do spisu nahlédla právní zástupkyně stěžovatelky.
III.
10. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou splněny všechny formální náležitosti ústavní stížnosti; zejména zkoumal, zda byla dodržena šedesátidenní lhůta pro její podání, resp. zda je ústavní stížnost přípustná. Napadený rozsudek okresního soudu totiž nabyl právní moci již 5. 7. 2005, aniž by proti němu bylo podání odvolání, a ústavní stížnost byla osobně předána do podatelny Ústavního soudu až dne 2. 5. 2006. Ve své judikatuře již obdobnou situaci Ústavní soud řešil (např. ve věci sp. zn. I. ÚS 559/2000; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, nález č. 111) a při posuzování přípustnosti přihlédl ke skutečnosti, že z důvodu ustanovení opatrovníka nebylo předmětné rozhodnutí stěžovatelce nikdy doručeno, a nemohla tak vyčerpat všechny prostředky poskytnuté zákonem k ochraně jejích práv (uvedl, že podstatou ústavní stížnosti je právě otázka, zda soud postupoval správně, když stěžovatelce ustanovil opatrovníka). Pokud jde o lhůtu k podání ústavní stížnosti, vzal v úvahu, že stížnost byla podána v zákonné lhůtě počítané ode dne, kdy se stěžovatelka o existenci rozsudku dozvěděla. Jak vyplývá z narativní části (viz předchozí odstavec), jde o případ zcela srovnatelný, přičemž Ústavní soud vychází z toho, že s obsahem napadeného rozsudku se stěžovatelka seznámila až nahlédnutím do exekučního spisu, tj. 1. 3. 2006; lhůta k podání stížnosti tak zůstala zachována.
11. Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelky je opodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že v průběhu řízení před okresním soudem bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Ve svých předchozích rozhodnutích (např. nálezy sp. zn. II. ÚS 27/2000, I. ÚS 204/2000, I. ÚS 559/2000; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 23, nález č. 97, svazek 24, nález č. 157, svazek 27, nález č. 111). Ústavní soud opětovně zdůrazňoval, že i nepřítomnému účastníkovi soudního řízení musí být zajištěna ochrana jeho zájmů a základních práv. Funkce opatrovníka nebyla totiž stanovena, aby usnadňovala činnost soudu v tom, že by měl kam odesílat písemnosti, ale byla vytvořena proto, aby byly důsledně hájeny zájmy účastníka, který se nemůže účastnit řízení, a vykonávat tak svá práva a plnit povinnosti. Podle §29 odst. 3 občanského soudního řádu může předseda senátu, pokud neučiní jiná opatření, ustanovit opatrovníka mj. též účastníkovi, jehož pobyt není znám. Důvod, pro který se účastníkovi opatrovník ustanovuje, však musí být pečlivě prokázán, je tedy třeba vyčerpat všechny dostupné možnosti ke zjištění jeho místa pobytu. Tyto závěry mají svůj původ především v tom, že opatrovnictví osobě neznámého pobytu je institucí sui generis, obsahově značně odlišnou od ostatních případů opatrovnictví. Pojmovým znakem tohoto zastoupení je omezení trvání vztahu mezi zástupcem a zastoupeným do doby, než se zjistí pobyt zastoupeného a než se tento dozví o vedeném řízení. Odpadne-li podmínka neznámého pobytu účastníka, zastoupení zaniká. Z toho vyplývá, že je-li účastníkovi řízení ustanoven opatrovník, ač k tomu nebyly splněny podmínky formulované v §29 odst. 3 občanského soudního řádu, jde o případ, kdy účastníkovi byla nesprávným postupem soudu v průběhu řízení odňata možnost jednat před soudem.
12. Stěžovatelce je třeba přisvědčit v tom, že ke dni 6. 4. 2005, kdy jí soud ustanovil opatrovníka, nebyly pro takový postup splněny předpoklady. Okresní soud především nevyčerpal všechny dostupné prostředky ke zjištění pobytu stěžovatelky. Pro zodpovězení otázky, zda je znám její pobyt, měl k dispozici jen správy z evidence obyvatel a od městského úřadu. Měl ovšem také přiměřeným způsobem prověřit, proč se stěžovatelka nezdržuje v místě uvedeném v evidenci obyvatel, nabízela se i možnost požádat o součinnost policejní orgán v místě posledního bydliště k ověření, kdo v bytě bydlí a mohl by podat soudu podrobnější informace. Nadto je nutno připomenout, že šetření, jež má předcházet ustanovení opatrovníka účastníkovi, jehož pobyt není znám, musí být dostatečně aktuální, aby mohlo být oporou pro závěr, že důvody pro ustanovení opatrovníka jsou dány ke dni vydání usnesení (srov. nález sp. zn. I. ÚS 204/2000; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, nález č. 157). Soud se ovšem v tomto rozhodném období zjišťováním pobytu stěžovatelky nezabýval a spokojil se se zastaralými zprávami vydanými téměř před rokem. Z těchto důvodů se ustanovení opatrovníka stěžovatelce jeví Ústavnímu soudu jako zcela formální úkon, jenž měl pouze urychlit soudní řízení. Tomu napovídá i skutečnost, že opatrovník se nezúčastnil jednání před nalézacím soudem a že nepodal odvolání. To potvrzuje jeho formální přístup k projednávané věci bez snahy zajistit ochranu zájmů a práv nepřítomné stěžovatelky. Pokud tedy soud pokračoval v řízení s ustanoveným opatrovníkem, aniž by pro takový postup byly splněny zákonné předpoklady, odňal stěžovatelce možnost jednat před soudem, čímž porušil nejen článek 38 odst. 2 Listiny, ale v konečném důsledku i článek 36 odst. 1 Listiny, zakotvující právo na soudní a jinou právní ochranu.
13. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov byla odňata možnost stěžovatelky jednat před soudem a bylo porušeno její právo na soudní ochranu, vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny; proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu napadená rozhodnutí zrušil.