ECLI:CZ:US:2007:1.US.2705.07.1
sp. zn. I. ÚS 2705/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného Mgr. Kateřinou Termerovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Opatovická 10, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 9 To 86/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se J. B. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále též "odvolací soud") pro porušení čl. 8 odst. 1, 5 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel je stíhán pro pokračující trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona (dále jen "TrZ") dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle ustanovení §8 odst. 1 TrZ, spáchaný zčásti samostatně a zčásti ve spolupachatelství podle ustanovení §9 odst. 2 TrZ dvanácti dílčími skutky v období od prosince 2004 do srpna 2005, se skutečnou nebo zamýšlenou škodou ve výši 8 617 641,-- Kč; dále pro přípravu trestného činu podvodu podle ustanovení §7 odst. 1 k §250 odst. 1, 4 TrZ a trestného činu úvěrového podvodu podle ustanovení §250b odst. 1, 4 písm. b) TrZ ve stadiu pokusu podle ustanovení §8 odst. 1 TrZ, které spáchal tím, že úmyslně padělal plnou moc, kterou měla E. T. zmocnit J. O. k prodeji svých pozemků v tržní hodnotě 9 000 000,-- Kč. Současně padělal smlouvu o rezervaci a tyto doklady předložil pobočce České spořitelny, a. s., při žádosti o poskytnutí úvěru ve výši 3 000 000,-- Kč.
Usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 15. 7. 2006, sp. zn. 20 Nt 115/2006, byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a), b) trestního řádu (dále jen "TrŘ") s omezením osobní svobody od 05.00 hod. dne 14. 7. 2006.
Ústavní stížností napadeným usnesením odvolací soud zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2007, čj. 6 T 48/2007 - 1624, (dále též "soud prvního stupně"), kterým bylo po podání obžaloby podle ustanovení §71 odst. 5 TrŘ, rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodu uvedeného v ustanovení §67 písm. a) TrŘ. Rozhodnutí odvolacího soudu předcházelo neveřejné zasedání, v němž byl stěžovatel slyšen a vyjádřil se k vazebním důvodům.
Stěžovatel tvrdil, že k jeho ponechání ve vazbě nebyly splněny zákonné podmínky. Obecné soudy se vůbec nezabývaly konkrétními okolnostmi odůvodňujícími ponechání stěžovatele ve vazbě, směřující k jeho ukrývání se či útěku, a svá rozhodnutí odůvodnily pouze odkazem na hrozící trest, čímž presumovaly vinu stěžovatele. Odvolací soud se námitkami proti ponechání stěžovatele ve vazbě vůbec nezabýval a pouze na napadené usnesení soudu prvního stupně odkázal.
Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud znovu připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není soudem nadřízeným obecným soudům ani dalším orgánům činným v trestním řízení, nevykonává nad nimi dohled či dozor. Jsou to především obecné soudy, které, se znalostí konkrétní trestní věci, stadia, ve kterém se nachází, a na základě znalostí všech okolností a souvislostí případu musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Do tzv. vazebních rozhodnutí je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem nebo jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zárukami plynoucími z ústavního pořádku. V projednávané věci Ústavní soud důvod ke svému zásahu neshledal.
Rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Vazbu je nutno respektovat jako zajišťovací institut, který slouží k dosažení účelu trestního řízení. Je přirozené, že rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoli jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě za současného zjištění, že dosud zjištěné skutečnosti (obsah spisového materiálu) nasvědčují tomu, že skutky, pro které je vedeno trestní stíhání stěžovatele, byly spáchány, mají znaky stíhaných trestných činů a jsou zřejmé i důvody k podezření, že dané trestné činy spáchal právě stěžovatel. Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu.
Z napadených usnesení vyplývá, že obecné soudy, rozhodující o vazbě, odůvodnily důvody vazby útěkové podle ustanovení §67 písm. a) TrŘ zjištěnými skutečnostmi opodstatňujícími důvodnost podezření, že stěžovatel spáchal zvlášť závažné úmyslné trestné činy s trestní sazbou od pěti do dvanácti let. Při dané právní kvalifikaci a závažnosti věci je reálně ohrožen vysokým nepodmíněným trestem odnětí svobody, neboť povaha stíhané trestné činnosti a škoda, kterou měl stěžovatel způsobit, dosahuje takové výše, že lze očekávat uložení trestu v horní části trestní sazby přesahující osm let. Důvodnost obavy z útěku tak vyplývá již ze samotné hrozby vysokým trestem, umocněné skutečností, že se jednalo o promyšlenou, pokračující trestnou činnost, páchanou delší dobu ve spolupachatelství. Současně bylo poukázáno na další skutečnosti ospravedlňující ponechání stěžovatele ve vazbě, zejména na sklony stěžovatele k páchání trestné činnosti a páchání dílčích skutků pod body 10 - 12 obžaloby v době, kdy stěžovatel věděl o svém trestním stíhání ohledně trestné činnosti popsané pod bodem II. obžaloby, čímž vzrostla i způsobená škoda, která podstatně přesahuje škodu velkého rozsahu. Proto obecné soudy dospěly k závěru, že z uvedených skutečností vyplývá důvodná obava, že stěžovatel po propuštění z vazby uprchne. Jinými slovy, že uplatněný důvod, vedoucí k omezení osobní svobody stěžovatele, neztratil na síle a významu, a tudíž je i nadále závažný a dostatečný. Z uvedených faktů je zřejmý požadavek veřejného zájmu, ospravedlňující pokračování vazby, který převážil nad právem na osobní svobodu.
Důvody zásahu do osobní svobody stěžovatele jsou v odůvodnění napadených usnesení obecných soudů dostatečným způsobem rozvedeny (§134 odst. 2 TrŘ), včetně konkrétních skutečností odůvodňujících trvání útěkové vazby (§67 a §71 odst. 5 TrŘ). Z těchto důvodů nelze odmítnout přesvědčení orgánů činných v trestním řízení o přítomnosti konkrétních skutečností, ze kterých vyplývá obava z následků předvídaných v §67 písm. a) TrŘ jako zákonného důvodu pro ústavně přípustné omezení osobní svobody, které nepřekročilo zákonem stanovenou dobu (čl. 8 odst. 1, 5 Listiny). Nevyhovění stížnosti stěžovatele samo o sobě nelze považovat za porušení jeho základních práv a svobod. Skutečnost, že stěžovatel se závěry orgánů rozhodujících o vazbě nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud neshledal ani stěžovatelem tvrzené porušení presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), což spatřoval v konstatování soudu prvního stupně o hrozbě vysokého trestu. Poukaz obecných soudů na "hrozbu vysokým trestem", jako zákonnou podmínku pro ústavně přípustné omezení osobní svobody, nelze považovat za porušení presumpce neviny, ale za konkrétní skutečnost, k níž musí obecné soudy, při hodnocení všech skutečností odůvodňující trvání vazby, přihlédnout a vypořádat se s ní v odůvodnění svých rozhodnutí, tak jak tomu bylo v projednávané věci.
Námitce stěžovatele, že usnesení odvolacího soudu není dostatečně odůvodněno a je nepřezkoumatelné, nelze přisvědčit. Odvolací soud přezkoumal usnesení soudu prvního stupně a shromážděný spisový materiál. Vyslechl stěžovatele, čímž odstranil pochybení soudu prvního stupně a posoudil provedené důkazy. V návaznosti na to posoudil námitky, ve stížnosti uplatněné, jako nedůvodné, neboť ani slyšení stěžovatele nepřineslo žádné nové skutečnosti soudu dříve neznámé, které by odůvodňovaly jiné rozhodnutí o vazbě. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně o tom, že důvody vazby, podle §67 písm. a) TrŘ, stále trvají a na jeho odůvodnění v podrobnostech odkázal. V této souvislosti je vhodné doplnit, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" a že odvolací soud "se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu" (kupř. ve věci García Ruiz proti Španělsku).
V dané věci nebylo zjištěno ani překročení zákonem stanovené maximální délky doby trvání vazby v přípravném řízení, která je u trestných činů s trestní sazbou pět až dvanáct let stanovena na jeden rok (§71 odst. 8 TrŘ). Stěžovatel byl zadržen dne 14. 7. 2006, do vazby byla vzat den následující (15. 7. 2006) a obžaloba byla podána k soudu prvního stupně dne 13. 7. 2007. Rovněž usnesení soudu prvního stupně ze dne 10. 8. 2007 o ponechání stěžovatele ve vazbě, napadené ústavní stížností, bylo vydáno v zákonné třicetidenní lhůtě (§71 odst. 5 TrŘ).
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu