Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.03.2002, sp. zn. I. ÚS 282/01 [ nález / PAUL / výz-3 ], paralelní citace: N 40/25 SbNU 321 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:1.US.282.01

sp. zn. I. ÚS 282/01 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ing. J. J.proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2001, čj. 30 Ca 480/2000-35, takto: I. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2001, čj. 30 Ca 480/2000-35, se ruší. II. Návrh na zrušení přílohy A občanského soudního řádu - zákon č. 99/1963 Sb. - ve větě "rozhodnutí, dle zákona č. 172/1990 Sb., o vysokých školách, dle §18 odst. 2", se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto nálezu citované usnesení Krajského soudu v Brně, kterým bylo zastaveno řízení o jeho návrhu na přezkoumání rozhodnutí rektora Masarykovy univerzity, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí děkana Právnické fakulty Masarykovy univerzity, o nepřijetí k prezenčnímu studiu v magisterském studijním programu Právo a právní věda. Namítá, že uvedeným rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 4, čl. 82 odst. 1, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby napadené usnesení bylo zrušeno a zároveň navrhuje, aby Ústavní soud "vypustil z přílohy A občanského soudního řádu v části školství větu "rozhodnutí, dle zákona č. 172/1990 Sb., o vysokých školách, dle §18 odst. 2" a tomu odpovídající charakteristiku. Stěžovatel v odůvodnění návrhu především uvádí, že jelikož §248 odst. 3 o. s. ř. používá termín "na základě ustanovení uvedených v příloze A", nemohl Krajský soud v Brně při posuzování otázky, je-li rozhodnutí rektora do rozhodnutí děkana o přijetí přezkoumatelné, vycházet z ustanovení uvedených v příloze A o. s. ř., neboť tato ustanovení odkazují na zákon č. 172/1990 Sb., a to konkrétně na jeho §18 odst. 2, a tento byl k 1. červenci 1998 zrušen a nemohl být tak v době rozhodování soudu relevantním právním předpisem. Z této dikce občanského soudního řádu, a obzvláště přílohy A, nelze používat charakteristiku rozhodnutí jako hlavní kritérium bez ohledu na ustanovení, ke kterému se vztahuje, neboť toto vyplývá z dikce §248 odst. 3, který používá termín ustanovení. Z výše uvedeného vyplývá, že obsah přílohy A v oblasti školství, týkající se zákona č. 172/1990 Sb., je postaven aktuálním zákonem o vysokých školách mimo platnou právní úpravu, když vychází z ustanovení neplatného právního předpisu. Stěžovatel dále tvrdí, že za použití charakteristiky rozhodnutí, uvedené v příloze A o. s. ř., nelze dospět k závěru Krajského soudu v Brně, že rozhodnutí rektora je vyloučeno z přezkumu, neboť se týká "rozhodnutí rektora (u vysokých škol, které se nečlení na fakulty, akademického senátu) vysoké školy o odvolání do rozhodnutí děkana v otázkách přijetí či nepřijetí ke studiu na vysoké škole". Na základě jazykové analýzy lze podle názoru stěžovatele dospět k jednoznačnému závěru, který se týká podmínek, které musí být splněny, aby se vyplnila tato charakteristika a rozhodnutí rektora bylo vyloučeno z přezkumu podle §248 o. s. ř. ve smyslu zákona č. 172/1990 Sb. Tyto podmínky jsou následující: Podmínka č. 1.: Musí se jednat o rozhodnutí rektora o odvolání podle §18 odst. 2 zákona č. 172/1990 Sb. Podmínka č. 2.: Děkan nevydal rozhodnutí o přijetí respektive nepřijetí ke studiu na vysoké škole. Tyto dvě podmínky musí být splněny současně, aby příslušné rozhodnutí bylo vyloučeno z přezkoumání soudem. Jelikož v případě stěžovatele děkan vydal rozhodnutí o nepřijetí ke studiu, pak by ani za účinnosti zákona č. 172/1990 Sb. nebyla splněna podmínka č. 2 a rozhodnutí rektora by bylo přezkoumatelné. Soud podle mínění stěžovatele z dikce přílohy A o. s. ř. vytrhl pouze text "rozhodnutí rektora vysoké školy o odvolání" a jako o takovém bez ohledu na dále v příloze A uvedené rozhodoval. Pokud tedy soud vycházel z názoru, že předložka "do" znamená směrem do něčeho, v daném případě rozhodnutí děkana, pak nelze akceptovat výklad, že prostým potvrzením rozhodnutí učinil rektor rozhodnutí směřující do rozhodnutí děkana, když toto v ničem nezměnil. Pokud bychom tedy chápali předložku "do" ve smyslu směřující do něčeho, i pak je zcela nezpochybnitelné, že tuto předložku je možné chápat i časově, jak je předpokládáno výše, a pokud tedy existují dva výklady smyslu charakteristiky přílohy A o. s. ř., pak je nutno vždy brát za směrodatný ten výklad, který je ve prospěch práv občana našeho státu. K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu vyjádřili účastníci, resp. vedlejší účastníci řízení, tj. Krajský soud v Brně a Masarykova univerzita v Brně. Předseda senátu Krajského soudu v Brně ve svém vyjádření ze dne 25. 9. 2001 uvedl, že z odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé, z jakých důvodů soud dospěl k závěru, že žaloba směřuje proti rozhodnutí, které je vyloučeno z přezkumu, a pro stručnost na něj odkazuje. Konstatoval, že soud nesdílí názor stěžovatele, že došlo k porušení práva obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí, stejně jako dalších práv, na něž stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje. V závěru navrhuje, aby Ústavní soud návrh stěžovatele na vydání nálezu zamítl. Rektor Masarykovy univerzity v Brně ve svém vyjádření ze dne 27. 12. 2001 především vyslovil nesouhlas s názorem stěžovatele, že pokud má být vyloučena možnost domáhat se, aby rozhodnutí správního orgánu bylo přezkoumáno soudem, musí být současně splněny ve vztahu na zákon o vysokých školách (dříve zákon č. 172/1990 Sb., nyní zákon č. 111/1998 Sb., ve znění zákona č. 147/2001 Sb.) a na přílohu A o. s. ř., dvě podmínky: musí se jednat o rozhodnutí rektora o odvolání a děkan nevydal rozhodnutí o přijetí resp. nepřijetí ke studiu na vysokých školách. Vedlejší účastník poukazuje dále na to, že jak v úpravě podle zákona č. 172/1990 Sb., tak v nyní platné úpravě podle zákona č. 111/1998 Sb., ve znění zákona č. 147/2001 Sb., kde řeší přijímání uchazečů ke studiu ustanovení §50 odst. 2 a odst. 7, se výslovně uvádí, že "o přijetí ke studiu ve studijním programu, který uskutečňuje fakulta, rozhoduje děkan fakulty. Uchazeč může požádat o přezkoumání rozhodnutí. Rektor změní rozhodnutí, které by bylo vydáno v rozporu se zákonem, vnitřním předpisem vysoké školy nebo její součásti nebo podmínkami stanovenými podle §49 odst. 1 a odst. 3 zákona, jinak žádost zamítne a původní rozhodnutí potvrdí". V ustanovení §50 odst. 4 citovaného zákona se pak uvádí, že "na rozhodování o přijetí ke studiu se nevztahují předpisy o správním řízení." Rektor dochází k závěru, že jak v předchozí, tak v současné platné právní úpravě, je otázka přijetí či nepřijetí uchazeče ke studiu vnitřní záležitostí vysoké školy a konečné rozhodnutí přísluší vždy rektorovi. Shoduje se proto s právním názorem Krajského soudu v Brně, vyjádřeným v napadeném usnesení. Z obsahu spisu Krajského soudu v Brně a ostatních podkladů Ústavní soud zjistil, že se stěžovatel dne 15. června 2000 zúčastnil přijímacího řízení ke studiu na Právnické fakultě Masarykovy univerzity. Přijímací zkoušky proběhly ve formě testu, který byl bodován. Stěžovatel obdržel 924 z maximálně možného počtu 1200 bodů, a rozhodnutím děkana nebyl přijat ke studiu, protože nesložil přijímací zkoušku. S ohledem na nesrovnalosti ve vyhodnocení některých odpovědí požádal děkana o přezkoumání rozhodnutí. Na základě této žádosti děkan své rozhodnutí opravil tak, že stěžovateli přiznal dalších 12 bodů a vypustil údaj o nesložení přijímací zkoušky, nicméně závěr o nepřijetí ke studiu nezměnil. Takto pozměněné rozhodnutí postoupil děkan rektorovi Masarykovy univerzity, který je potvrdil. Toto rozhodnutí stěžovatel napadl žalobou u Krajského soudu v Brně, ve které požadoval jeho zrušení. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 7. 2. 2001 řízení o žalobě zastavil. Dospěl totiž k závěru, že žaloba směřuje proti rozhodnutí, jež nemůže být přezkoumáváno soudem. Takový závěr odůvodnil Krajský soud v Brně především tím, že podle ustanovení §248 odst. 3 o. s. ř. jsou z rozhodnutí správních orgánů vyloučena i rozhodnutí, vydaná na základě ustanovení uvedených v příloze A. Z přílohy A pak vyplývá, že v oboru školství je vyloučeno domáhat se, aby rozhodnutí rektora vysoké školy v otázkách přijetí či nepřijetí ke studiu na vysoké škole podle ustanovení §18 odst. 2 zákona č. 172/1990 Sb., o vysokých školách, bylo přezkoumáno. Zákon č. 172/1990 Sb. byl však s účinností od 1. 7. 1998 zrušen zákonem č. 111/1998 Sb., o vysokých školách. Krajský soud v Brně se proto zabýval otázkou, zda i po novele je rozhodnutí o nepřijetí ke studiu na vysoké škole vyloučeno z přezkumu. Soud zkoumal, zda charakteristika rozhodnutí zůstala stejná a z ustanovení §50 zákona č. 111/1998 Sb. dovodil, že charakteristika rozhodnutí rektora, který přezkoumává rozhodnutí děkana o nepřijetí ke studiu na vysoké škole, je stejná. Stejně jako v zákoně č. 172/1990 Sb. se totiž jedná o rozhodnutí rektora vysoké školy o odvolání do rozhodnutí děkana v otázce přijetí či nepřijetí ke studiu na vysoké škole. Krajský soud v Brně tak dospěl k závěru, že rozhodnutí rektora, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí děkana o nepřijetí ke studiu na vysoké škole, je i nadále z přezkumu vyloučeno. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti, příslušného spisového materiálu a vyjádření účastníků řízení, Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh je důvodný. Ústavní soud se v souladu se svou ustálenou judikaturou necítil vázán odůvodněním ústavní stížnosti, ale toliko jejím petitem, a přistoupil k problematice nikoliv z pohledu event. dvojího výkladu dikce dotčené části přílohy A o. s. ř., jak ji odlišně podávají stěžovatel a vedlejší účastník, ale z hlediska praxí i teorií potvrzených obecných přístupů k přezkoumatelnosti či nepřezkoumatelnosti rozhodnutí uvedených v příloze A o. s. ř. Ústavní soud především konstatoval, že rektor Masarykovy univerzity, resp. děkan Právnické fakulty Masarykovy univerzity, v dané věci rozhodoval v postavení orgánu veřejné správy, jak ho chápe čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a autenticky pak definuje §244 odst. 2 o. s. ř. (rozhodnutí.dalších právnických osob, pokud jim zákon svěřuje rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy). Rozhodnutí rektora Masarykovy univerzity o výsledku přijímacího řízení má tedy charakter rozhodování ve věcech veřejné správy, protože má autoritativní povahu a kladné rozhodnutí je podmínkou sine qua non pro studium na vysoké škole. Listina základních práv a svobod v čl. 36 odst. 2 stanoví, že ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak (tedy jestliže takový přezkum nevyloučí). Tuto problematiku tzv. správního soudnictví podrobněji upravuje občanský soudní řád v ustanovení §244 a násl. Kromě jiného stanoví případy, kdy je přezkum správního aktu nepřípustný. V ustanovení §248 odst. 1 a 2 o. s. ř. obecně vypočítává, které správní akty nepodléhají přezkumu, v odst. 3 téhož ustanovení pak dále uvádí, že "kromě toho jsou z přezkoumávání soudem vyloučena rozhodnutí správních orgánů vydaná na základě ustanovení uvedených v příloze A...jakož i rozhodnutí, jejichž přezkoumávání vyloučí zvláštní zákony". Rozhodování podle §50 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, a o změně některých dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění zákona č. 147/2001 Sb., nelze podřadit pod obecně vypočtené správní akty v ustanovení §248 odst. 1 a 2 o. s. ř., taktéž příloha A o. s. ř. výslovně nestanoví nemožnost přezkumu takového rozhodnutí. Pokud vylučuje z přezkumu rozhodnutí podle již zrušeného zákona č. 172/1990 Sb., teorie i praxe nedostatek výslovného zákonného vyloučení z přezkumu podle nového zákona vykládá tak, že v takovém případě je přezkum možný (srov. dikci "vyloučena rozhodnutí...vydaná na základě ustanovení uvedených v příloze"). Takový názor ostatně odpovídá i Ústavním soudem uplatňovanému principu priority ústavně konformní interpretace zákonných ustanovení, ze kterého vyplývá, že v případě, že zákon připouští dvojí výklad, je v intencích uplatnění zásad spravedlivého (řádného) procesu nezbytné dát při jeho aplikaci přednost tomu z nich, který je ve své interpretaci s ústavním pořádkem České republiky co nejvíce souladný (nález sp. zn. III. ÚS 86/98, publikovaný pod č. 79, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 11). Tomu pak v daném případě konvenuje i ústavní pravidlo, že zákonná omezení základních práv a svobod nesmí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena (čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Konečně - v souladu s dikcí §248 odst. 3 o. s. ř. in fine - ani samotný zákon č. 111/1998 Sb., ve znění zákona č. 147/2001 Sb., přezkoumání daného rozhodnutí ve správním soudnictví nevylučuje (obdobně srov. též usnesení sp. zn. I. ÚS 620/2000, publikované pod č. 44, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 20). Pro možnost přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné správy o subjektivních právech a povinnostech fyzických nebo právnických osob pak není rozhodující, zda bylo vydáno v řízení podle zákona č. 71/1967 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, či zda jsou výsledkem jinak procesně upraveného řízení, případně jejich vydání předcházelo řízení, které není upraveno vůbec (srov. §244 odst. 3 o. s. ř.). Na základě výše uvedeného Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnosti vyhovět a napadené usnesení Krajského soudu v Brně podle ustanovení §82 odst. 2 a 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zrušit z důvodu porušení ústavně garantovaného práva na spravedlivý (řádný) proces, zejména ve smyslu čl. 36 odst. 2 a 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v návaznosti na čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, neboť Krajský soud v Brně se dopustil denegatio iustitae, když odmítl opravným prostředkem napadené rozhodnutí orgánu veřejné správy přezkoumat, ačkoliv v souladu s platnou právní úpravou tak učinit měl. Porušení čl. 4, čl. 82 odst. 1, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR Ústavní soud neshledal, ostatně stěžovatel namítané porušení ani nijak nespecifikoval, resp. neuvedl dostatečně konkrétně, v čem ho spatřuje (kupř. v čem spočívalo porušení nezávislosti soudce při výkonu funkce). Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že ustanovení čl. 90 Ústavy ČR je především kompetenční normou, která vymezuje úkoly soudní moci. Ústavně zaručené subjektivní právo z tohoto ustanovení bezprostředně dovodit nelze. Takové ustanovení samo o sobě je jen reflexem, nikoli zakotvením subjektivního veřejného ústavního práva. Je jeho institucionální zárukou ve formě existence soudní moci (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 17/2000, publikované pod č. 25, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19). Citovaná ustanovení, stejně jako čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR tedy přímo negarantují základní práva a svobody, neboť v podstatě upravují toliko principy činnosti soudů - přičemž jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR) - nicméně významně souvisejí s právem na spravedlivý (řádný) proces (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 16/97, publikovaný pod č. 52, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8). Pokud jde o návrh (který ovšem stěžovatel nijak neodůvodnil), aby Ústavní soud "vypustil z přílohy A občanského soudního řádu v části školství větu "rozhodnutí, dle zákona č. 172/1990 Sb., o vysokých školách, dle §18 odst. 2" a tomu odpovídající charakteristiku, Ústavní soud jej chápe jako návrh na zrušení části přílohy A o. s. ř., jehož aplikací mělo dojít k porušení práva. Neshledal však důvod k přerušení řízení a postoupení návrhu k rozhodnutí plénu Ústavního soudu. Ústavní soud totiž zjistil, že příloha A o. s. ř. již stěžovatelem citovanou větu neobsahuje. Proto Senát Ústavního soudu návrh - vzhledem k tomu, že petitem je Ústavní soud vázán - v této části usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a), b), zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že i v případě, že by tuto část návrhu dále posuzoval, musel by ji odmítnout jako návrh nepřípustný. Nálezem Ústavního soudu ze dne 27. června 2001 (s odložením vykonatelnosti do 31. 12. 2002), kterým byla zrušena celá část pátá "Správní soudnictví (§244 - §250s) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, bylo totiž zrušeno i ustanovení §248 odst. 3 o. s. ř., které hovoří o příloze A, "která je součástí tohoto zákona". Jelikož tedy bylo zrušeno ustanovení, na základě kterého byla příloha A součástí o. s. ř., tím byla (implicite) zrušena i tato příloha. Projednání návrhu by tak bránila překážka rei iudicatae. Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 26. března 2002