Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 16.10.2001, sp. zn. I. ÚS 322/2000 [ nález / KLOKOČKA / výz-2 ], paralelní citace: N 150/24 SbNU 105 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:1.US.322.2000

sp. zn. I. ÚS 322/2000 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Městské části Praha 6, zastoupené starostou P. B., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2000, č. j. 5 Cmo 21/2000-77, takto: Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2000, č. j. 5 Cmo 21/2000-77, se zrušuje. Odůvodnění: Stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti se domáhala zrušení shora uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze. Ke své stížnosti uvedla, že Krajský obchodní soud v Praze rozhodl dne 22. 11. 1999, usnesením sp. zn. 13 Cm 61/94, v právní věci navrhovatele České spořitelny, a. s., Praha (v této ústavní stížnosti "1. vedlejší účastník"), proti odpůrcům: D. O. (dále jen "2. vedlejší účastník"), M.i L. (dále jen "3. vedlejší účastník") a K. M. (dále jen "4. vedlejší účastník"), o zaplacení 10 920 Kč s přísl. tak, že O. D. ustanovil dle §29 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), opatrovníka, a to stěžovatelku - Městskou část Praha 6, zastoupenou Obvodním úřadem pro Prahu 6. Krajský obchodní soud uvedené rozhodnutí odůvodnil tím, že se 2. vedlejší účastník nezdržuje v místě svého trvalého ani přechodného pobytu a nelze mu doručit ani na jinou z adres, které se podařilo soudu zjistit dotazem u centrální evidence obyvatelstva. Rozhodnutí soudu prvního stupně vychází z toho, že smyslem opatrovnictví je v konkrétním případě hájit práva účastníka a že takovou funkci může plnit obec, jde-li o osoby v ní usedlé. Stěžovatelka proti tomuto usnesení Krajského obchodního soudu podala v zákonné lhůtě odvolání. Vrchní soud v Praze své stěžovatelkou napadené usnesení, jímž potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, odůvodnil ustanovením §27 občanského zákoníku (dále jen "o. z."), resp. §29 o. s. ř. Odvolací soud dospěl k závěru, že je logické ustanovit orgán místní správy opatrovníkem, když ostatní vhodné osoby pro tuto funkci nezbývají. Vrchní soud zároveň konstatoval, že považuje za nedůvodnou námitku stěžovatelky v tom směru, že se nejedná v jejím případě o orgán místní správy, jímž je obvodní úřad, je však obcí svého druhu. Stěžovatelka zejména namítala, že ustanovení §27 odst. 3 o. z. se vztahuje k předcházejícímu odstavci tohoto zákona, tj. k ustanovení opatrovníka osobám zbaveným způsobilosti k právním úkonům nebo se způsobilostí omezenou. Některé správní orgány sice mají povinnost vykonávat funkci opatrovníka nezletilých [např. okresní úřady dle §19 písm. b) zákona č. 114/1988 Sb.], nebo nesvéprávným osobám, nikoli však jiným osobám, které jsou v jejich obvodu hlášeny k trvalému pobytu. Podle názoru stěžovatelky, která ve smyslu ustanovení §21 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, resp. §14 odst. 2 zákona č. 418/1990 Sb., vykonává v přenesené působnosti státní správu v rozsahu stanoveném zvláštními zákony, žádný zvláštní zákon neukládá povinnost vykonávat funkci opatrovníka zletilé a svéprávné osobě. Stěžovatelka vyslovila nesouhlas s aplikací ustanovení §27 odst. 3 o. z. jako zvláštního ustanovení ve vztahu k zákonu o obcích. Podle názoru stěžovatelky soud může ustanovit opatrovníka tomu, jehož pobyt není znám, dle ustanovení §29 odst. 2 o. s. ř., a to pouze za předpokladu, že osoba stanovená opatrovníkem s převzetím této funkce souhlasí a je ochotna takovou funkci skutečně zastávat. Tento svůj právní názor stěžovatelka opřela zejména o ustanovení čl. 2 odst. 4 Ústavy a o ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle nichž nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka byla toho mínění, že výkon funkce jí žádný zákon neukládá a ona sama s ustanovením funkce opatrovníka a s tímto souvisejícím výkonem funkce nesouhlasí, považovala napadené usnesení za takové rozhodnutí, které je v rozporu s jejími výše uvedenými, ústavně zaručenými, právy a svobodami. Stěžovatelka kromě toho uvádí, že soud nevyčerpal možnosti ke zjištění pobytu žalovaných a dále poukazuje na okolnost, že pobyt bratra žalovaného O. D. - J. D. - je znám, takže jistě by bylo vhodnější, kdyby byl opatrovníkem ustanoven bratr žalovaného. Ústavní soud po zvážení věcné i procesní stránky dané problematiky dospěl k závěru, že návrh na zrušení napadeného usnesení Vrchního soudu je důvodný. Ustanovení opatrovníka soudem dle §29 o. s. ř. není dvoustranným soukromoprávním ujednáním, ale rozhodnutím soudu, proti němuž se ustanovený opatrovník může odvolat, přičemž může např. namítnout, že nezastižitelnost účastníka nebyla spolehlivě prokázána a nebyly vyčerpány všechny prostředky ke zjištění místa jeho pobytu. Pokud je ustanovena opatrovníkem obec a napadne takové rozhodnutí soudu odvoláním, musí odvolací soud zkoumat, zda byly splněny předpoklady jejího ustanovení opatrovníkem. Ukončení opatrovnické funkce zaniká buď odpadnutím důvodu, pro který opatrovnictví vzniklo anebo rozhodnutím soudu o odvolání opatrovníka. Ústavní soud vychází z toho, že při ustanovení opatrovníka soud zvažuje splnění předpokladů a podmínek, stanovených zákonem: soud ustanoví opatrovníka také tomu, jehož pobyt není znám, jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů nebo vyžaduje-li to veřejný zájem, anebo shledá-li k tomu jiný vážný důvod (§29 o. s. ř.). Ústavní soud k dané problematice podotýká, že ustanovení opatrovníka účastníku řízení, jehož pobyt není znám, musí vždy předcházet šetření o tom, zda jsou dány předpoklady pro tento postup v řízení a současně je zapotřebí zvažovat, zda není možno použít jiné opatření. Tento závěr je možno opřít o skutečnost, že např. účastníku, který se zdržuje v cizině, lze ustanovit opatrovníka jen tehdy, jestliže opatření učiněná ke zjištění jeho adresy zůstala bezvýsledná. Soud by měl vyžadovat na žalobci, aby svá tvrzení o neznámém pobytu žalovaného náležitě doložil. Obdobná povinnost nastává, jedná-li se o osobu zdržující se v tuzemsku. V uvedeném případě dospěl Ústavní soud k názoru, že obecné soudy nesplnily svou zákonnou povinnost vyhledávací. Obecné soudy aplikovaly na předmětnou věc ustanovení §29 odst. 2 o. s. ř. a účastníkovi, jehož pobyt není znám, byl opatrovník (stěžovatelka) nesprávně ustanoven již bez ohledu na další potřebná šetření. Ve smyslu ustanovení §27 odst. 3 o. z. ustanoví soud opatrovníkem orgán místní správy, popřípadě jeho zařízení, jestliže je oprávněno vystupovat svým jménem (§18 odst. 1 o. z.) za předpokladu, nemůže-li být opatrovníkem ustanoven příbuzný fyzické osoby ani jiná osoba, která splňuje podmínky pro ustanovení opatrovníkem. Z logického a gramatického výkladu ustanovení §27 o. z. vyplývá, že ustanovení §27 odst. 3 by mělo být zřejmě aplikováno pouze ve vazbě na ust. §27 odst. 2 cit. zák., tzn. v případě fyzické osoby, která byla rozhodnutím soudu zbavena způsobilosti k právním úkonům nebo jejíž způsobilost byla rozhodnutím soudu omezena. Pak je dle citované právní úpravy zákonným zástupcem této osoby soudem stanovený opatrovník. Odhlédne-li Ústavní soud od této dikce, nemůže souhlasit s postupem obecných soudů, pokud se vůbec nezabývaly shora uvedeným zákonným předpokladem pro případné ustanovení stěžovatelky opatrovníkem, a to povinností zkoumat, zda nemůže být opatrovníkem ustanoven příbuzný fyzické osoby ani jiná osoba, která by splňovala podmínky pro ustanovení opatrovníkem. V činnosti soudů v projednávané věci došlo k porušení ustanovení čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Konkrétně je třeba uvést, že soudy neprovedly dostatečná preventivní opatření případného střetu zájmů stěžovatelky a 2. vedlejšího účastníka. Stěžovatelce nebyl vymezen rozsah práv a povinností, které opatrovnictví přináší a též jí nebyly poskytnuty náležité informace nezbytné k řádnému výkonu opatrovnictví ve smyslu hájení práv opatrovance. Obecné soudy se nevypořádaly se všemi námitkami uvedenými v opravných prostředcích a nevyužily případnou možnost nařídit jednání k jejich projednání. Ve smyslu ustanovení §214 odst. 2 o. s. ř. sice jednání není třeba v dané věci nařizovat, avšak citované ustanovení na straně druhé umožňuje toto jednání soudu v odůvodněných případech nařídit. Takto konstruované ustanovení by mělo vést obecné soudy ke zvažování, zda v každém jednotlivém případě nejde o tak závažnou věc, v níž by měly být v této fázi řízení zjišťovány sporné skutečnosti, a jednání případně nařídit. V dané věci, dle názoru Ústavního soudu, k nařízení ústního jednání mělo dojít, a to vzhledem ke shora uvedeným závažným námitkám stěžovatelky. Ústavní soud v návaznosti na výše uvedené ve smyslu ustanovení §82 odst. 2 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnosti vyhověl a usnesení Vrchního soudu v Praze tak, jak je uvedeno v enunciátu nálezu, zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně 16. října 2001