ECLI:CZ:US:2011:1.US.3391.10.1
sp. zn. I. ÚS 3391/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti obchodních společností 1) HAR CZ, a.s., sídlem Nádražní 18, Český Těšín, 2) Těšínská leasingová společnost, spol. s r.o., sídlem Poděbradova 1152, Ostrava - Moravská Ostrava, obě zast. JUDr. Josefem Prachovským, advokátem, sídlem ul. 1.máje 398, Třinec - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.9.2010, č.j. 22 Cdo 3550/2008-435, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22.6.2007, č.j. 8 Co 289/2007-354, a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 30.11.2006, č.j. 32 C 148/2003-354, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a společnosti DOM POLSKI, a.s., sídlem Poděbradova 53, Ostrava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Společnou ústavní stížností napadly stěžovatelky v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud"), protože - podle jejich názoru - jimi byl porušen čl. 90 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"), čl. 11 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Tvrdí, že ve smyslu čl. 90 Ústavy nelze vykládat zásadu volného hodnocení důkazů tak, že skutečnosti či důkazy k nim navržené žalobcem soud vyhodnotí jednostranně, má-li současně k dispozici stejného právního významu a se stejnou důkazní silou skutečnosti či důkazy k nim přednesené a navržené stranou žalovanou. Konkrétně jde o kupní smlouvu, k níž uvádějí, že pokud strana žalobce vyhotovila návrh smlouvy dne 7.7.1997 a který strana žalovaná akceptovala po dvou dnech, pak nalézání jakési mentální rezervace na straně zástupce prodávajícího je vybočením z uvedené zásady, porušením zásady nestrannosti a vytvořením právní nejistoty. Soudy, aniž měly k tomu důkaz, vyloučily prohlášení zástupce žalobce učiněné na předmětné kupní smlouvě o tom, že jako plně způsobilý k právním úkonům tuto smlouvu podepsal podle své pravé, vážné a svobodné vůle. Připomínají, že smyslem ochrany vlastnického práva podle čl. 11 Listiny je zajištění rovného postavení účastníků daného právního vztahu, nikoliv že žalobce bude upřednostněn rozhodnutími soudů tím, že má naléhavý právní zájem na žádaném určení, protože tak rozhodl velký senát občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu pod sp.zn. 31 Cdo 1836/2005, aniž by sám straně kupující - jedné ze žalovaných - zaplatil kupní cenu; takto založená nerovnost spočívá v tom, že žalobce je opět vlastníkem předmětných nemovitostí a současně držitelem kupní ceny. Svým závěrem vytvořil Nejvyšší soud stav nerovnosti účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), neboť jeden z nich se domáhat ochrany vlastnického práva může důvodně či po právu, kdežto ten druhý nikoli. Stěžovatelky považují za nepřípustné, že soudy I. a II. stupně uvedly ve svých rozhodnutích, v čem konkrétně spočívá naléhavý právní zájem na žádaném určení, aniž by tyto skutečnosti žalobce uvedl sám, a tak unesl břemeno tvrzení; toto pochybení přehlédl i Nejvyšší soud. Tento soud chybně vyložil názor stěžovatelek na platnost kupní smlouvy, pokud na str. 3 odůvodnění napadaného usnesení uvádí, že na odlišných skutkových závěrech údajně nezpochybňují právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že zpochybňují skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Přitom stěžovatelky od samého začátku poukazují na ta skutková tvrzení, z nichž pramení smysl či cíl kupní smlouvy, a na to, že nic jiného záměrem strany prodávající nebylo, než převést vlastnické právo; tato skutková tvrzení byla prokázána návrhem vzešlým ze strany prodávajícího a následně jeho přijetím ze strany kupujícího. Za další vadu považují fakt, že rozhodnutí soudu I. stupně i soudu II. stupně jsou opřena o výpověď Ing. T., který jako zástupce žalobce byl přítomen jednání, avšak jeho výslech soudy označily jako výslech svědka, a této svědecké výpovědi přikládaly větší právní význam při hodnocení merita věci. Nejvyššímu soudu stěžovatelky vytýkají, že dovolání nebylo projednáno veřejně za jejich účasti (čl. 38 odst. 2 Listiny). Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatelky navrhují, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy ČR, Listiny a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 90 Ústavy:
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Čl. 11 Listiny odst. 1 :
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 37 odst. 3 Listiny:
Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
Čl. 38 odst. 2 Listiny:
Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
II.
Z předložených podkladů a ze spisu okresního soudu zjistil Ústavní soud následující relevantní skutečnosti:
Vedlejší účastnice se žalobou doručenou okresnímu soudu dne 6.5.2003 domáhala určení, že je vlastníkem individualizovaných nemovitostí v kat. úz. Moravská Ostrava; žalobu posléze rozšířila na žádost o určení, že kupní smlouva ze dne 9.7.1997 mezi ní a druhou stěžovatelkou je neplatná a aby soud uložil povinnost první stěžovatelce nemovitosti vyklidit. Žalobu odůvodnila tvrzením, že kupní smlouva, kterou byly předmětné nemovitosti prodány druhé stěžovatelce a jež je následně vložila do základního kapitálu první stěžovatelky, je absolutně neplatná, jako důvod neplatnosti uváděla, že smlouva nebyla uzavřena s úmyslem převést vlastnické právo na třetí osoby, nýbrž s úmyslem zajistit zaplacení jejích závazků vůči druhé stěžovatelce ze smluv o půjčce; tomuto úmyslu odpovídala i výše kupní ceny, neboť nemovitosti v hodně cca 60 mil. Kč byly prodávány za 7 mil. Kč, tedy odpovídající cca dlužné částce. Vedlejší účastnice uváděla i další důvody neplatnosti smlouvy a doplnila, že nikdy druhou stěžovatelku nevyzvala k zaplacení kupní ceny.
Okresní soud rozsudkem ze dne 30.11.2006, č.j. 32 C 148/2003-354, určil, že vlastníkem předmětných nemovitostí je vedlejší účastnice (výrok I.), zamítl žalobu na určení neplatnosti kupní smlouvy (výrok II.), rozhodl o nákladech řízení (výrok III. a IV.) a k samostatnému projednání vyloučil řízení o vyklizení nemovitostí (výrok V.). Základem jeho rozhodnutí byl zjištěný skutkový stav a z něj vyvozené právní závěry; vzal za prokázané, že uzavřením kupní smlouvy nebyl sledován skutečný převod vlastnictví, ale mělo jít jen o určitou formu zajištění půjčky, jejíž existence nebyla mezi účastníky sporná, tudíž vzal soud za prokázané, že ani u jedné ze smluvních stran nebyla dán dostatek vážnosti vůle k uzavření kupní smlouvy, proto považoval tuto smlouvu za absolutně neplatnou podle §37 odst. 1 obč. zákoníku. Dále vzal za prokázané, že skutečnou vůlí jednajících stran bylo poskytnutí nemovitostí jako formy zajištění vrácení půjčených peněz spočívající v tom, že nezaplacením dlužné částky se věřitel stane vlastníkem nemovitostí, že však šlo svou podstatou o ujednání o tzv. propadné zástavě, které je neplatné podle §39 obč. zákoníku neplatné. Další důvod neplatnosti spatřoval v rozporu s dobrými mravy, neboť konstatoval hrubý nepoměr mezi hodnotou věci a hodnotou pohledávky, na jejíž úhradu by bez dalšího věc měla sloužit. Žalobu na určení neplatnosti zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu, protože tuto otázku hodnotil jako předběžnou ve vztahu k určení vlastnického práva.
Proti rozsudku okresního soudu podala první stěžovatelka odvolání, na jehož základě krajský soud rozsudkem ze dne 22.6.2007, č.j. 8 Co 289/2007-390, prvostupňový rozsudek v napadených výrocích I. a III. potvrdil. Krajský soud zaujal stanovisko, že skutkový stav byl zjištěn správně, soud I. stupně hodnotil provedené důkazy v souladu s §132 obč. soudního řádu a přejal závěr okresního soudu o tom, že vůlí účastníků nebylo uzavřít kupní smlouvu, stejně jako závěr o rozporu s dobrými mravy s ohledem na sjednanou kupní cenu; v detailech odkázal na podrobné odůvodnění právních závěrů.
Následné dovolání stěžovatelek shledal Nejvyšší soud nepřípustným, proto ho usnesením ze dne 14.9.2010, č.j. 22 Cdo 3550/2008-435, odmítl.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s listinnými podklady Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatelek na zrušení napadených rozhodnutí je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů.
Vlastní, obsahově velmi stručnou, ústavní stížnost je třeba rozdělit do dvou úrovní, přičemž první z nich zahrnuje výhrady k meritu věci, druhá se týká mimořádného opravného prostředku.
Podstata soudního sporu je založena na dovršení zákonem stanovených předpokladů pro převod vlastnického práva. Přitom je notorietou, že aktuální právní úprava vycházela (a dodnes vychází) z dvoustupňové konstrukce nabytí vlastnictví, což u nemovitostí je konkretizováno na titul (konkrétní typ smlouvy o převodu nemovitostí) a na způsob převodu (od 1.1.1993 je jím vklad do katastru nemovitostí). Oba předepsané stupně jsou na sobě vzájemně závislé, působí mezi nimi sukcesivní vazba, a jen naplnění obou předpokladů je způsobilé dovršit převod vlastnického práva. U převodního titulu je vyžadován jeho vznik, platnost a obligační účinnost, přičemž tyto charakteristiky musí titul naplňovat (díky zvolené právní regulaci účinků vkladu do katastru nemovitostí) nejpozději v den podání návrhu na vklad. V posuzované věci se obecné soudy zevrubně zabývaly zjištěním, zda kupní smlouva uzavřená mezi druhou stěžovatelkou a vedlejší účastnicí naplňuje kvalitativní vlastnosti, jež jsou tradičně označovány jako náležitosti právního úkonu (stanovené náležitosti mají objektivní povahu a jejich zkoumání není vyloučeno ani případným prohlášením smluvních stran, že byly naplněny). Ústavní soud kvituje, že obecné soudy nevycházely z pouhého textu kupní smlouvy, ale zabývaly se tzv. kontextem, tedy zjišťovaly i okolnosti, za nichž byla smlouva uzavírána. Jestliže ze zjištěných skutečností soudy dovodily, že smlouva nebyla uzavřena vážně, či byla sjednána jako propadná zástava (srov. zejména str. 15 odůvodnění rozsudku okresního soudu), nemohla se druhá stěžovatelka stát vlastníkem předmětných nemovitostí, nemohla je ani (v duchu zásady nemo plus iuris ad alienum transferre potest, quam ipse habet), převést do vlastnictví první stěžovatelky. Z těchto důvodů byla plně namístě žaloba vedlejší účastnice na určení jejího vlastnictví, a proto nemohlo rozhodnutími obecných soudů dojít k zásahu do základního práva stěžovatelek, které by bylo porušením čl. 11 odst. 1 Listiny. Z tohoto hlediska mají procesní prostředky ochrany vlastnictví, které následně slouží k zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí toliko podpůrný význam. Ústavnímu soudu je znám vývoj judikatorních názorů na použití určovací žaloby v souladu s §80 písm. c) obč. soudního řádu, zejména její vztah k žalobě na plnění a v posuzování tzv. naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. V této souvislosti konstatuje, že současný stav v posuzování přípustnosti této žaloby je již ustálen a je plně ústavně konformní, proto také nemohlo dojít k vytvoření nerovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), neboť z povahy použitého prostředku neplyne, že by žalobce neměl naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva, aniž by sám musel nutně zaplatit kupní cenu - povaha absolutní neplatnosti kupní smlouvy znamená, že taková povinnost mu nevznikla.
Námitka směřující vůči Nejvyššímu soudu, že dovolání nebylo projednáno veřejně za účasti stěžovatelek, čímž mělo dojít k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, nemá základ v právní úpravě (srov. §243a odst. 1 obč. soudního řádu, podle něhož rozhoduje Nejvyšší soud o dovolání zásadně bez jednání.)
Ústavní soud uzavírá, že ve svém souhrnu nedošlo ani k porušení čl. 90 Ústavy, protože obecné soudy postupovaly v intencích příslušných procesních i hmotněprávních předpisů, zejména neporušily zásadu volného hodnocení důkazů, jak stěžovatelky též v ústavní stížnosti namítají.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelek, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu