infUs2xVecEnd, infUsVec2, infUsKratkeRadky-150-001,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 02.07.2002, sp. zn. I. ÚS 416/01 [ nález / WAGNEROVÁ / výz-3 ], paralelní citace: N 83/27 SbNU 3 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:1.US.416.01

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Rozhodování soudů o propuštění z vazby

Právní věta Protože k základním zásadám spravedlivého procesu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, spolu s požadavkem nezávislého a nestranného rozhodování, patří i vyloučení libovůle v soudní jurisdikci, a tedy rovněž i přezkoumatelnost rozhodnutí soudu nižšího stupně soudem vyššího stupně, pak tam, kde zákon připouští dvojí výklad, je v intencích zásad spravedlivého procesu nezbytné dát při jeho aplikaci přednost tomu z nich, který je ve své interpretaci s ústavním pořádkem republiky co nejvíce souladný (srov. nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 48/95, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5, č. 21, vydání 1., Praha, C. H. Beck 1997).

ECLI:CZ:US:2002:1.US.416.01
sp. zn. I. ÚS 416/01 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě ve věci stěžovatelů P. S., a M. Š. o ústavních stížnostech proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. 7 Tvo 70/2001, takto: Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. 7 Tvo 70/2001, se zrušuje. Odůvodnění: Stěžovatelé podali včas návrhy na zahájení řízení před Ústavním soudem, které Ústavní soud obdržel dne 9. 7. 2001. Podle ustanovení §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud svým usnesením ze dne 4. 10. 2001, sp. zn. I. ÚS 416/01, spojil jejich ústavní stížnosti ke společnému projednání a rozhodnutí. Stěžovatelé se ve svých shodných návrzích domáhají, aby Ústavní soud zrušil usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. 7 Tvo 70/2001, jímž byly zamítnuty jako nepřípustné podle §148 odst. 1 písm. a) tr. řádu jejich stížnosti proti usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 5. 2001, sp. zn. 7 To 40/01, kterými byly zamítnuty jejich žádosti o propuštění z vazby na svobodu. Stěžovatelé tvrdili, že tímto rozhodnutím Nejvyšší soud ČR porušil jejich ústavně zaručená základní práva na soudní ochranu a přístup k soudu, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a právo na zákonného soudce a soud dle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, přičemž nedbal ani požadavku symetrie v zákonném omezení základních práv a svobod, jak je zakotven v čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a nešetřil základní práva a svobody včetně zákazu jejich zneužití k jiným účelům podle odst. 4 téhož článku. Uvedli, že zákon připouští stížnost proti rozhodnutí o vazbě a v případech žádosti o propuštění z vazby, kterou stěžovatelé u vrchního soudu podali, nejde o věc, ve které by v prvním stupni rozhodoval městský soud. Proto podmínku rozhodování soudem ve věci v prvním stupni mají za splněnou, když vrchní soud nerozhodoval jako soud odvolací, ale byl v pozici soudu prvního stupně. Dále uvedli, že v minulosti shodný názor zaujalo i trestní kolegium Nejvyššího soudu ČR (stanovisko z 11. 5. 1998 sp. zn. Stn 4/98), v němž tuto praxi většiny soudů, připouštějící stížnost proti rozhodnutí o vazbě, označilo za správnou. Ostatně vrchní soud ve svém poučení podání stížnosti připustil. Stěžovatelé souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem v řízení o ústavní stížnosti. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil předseda senátu Nejvyššího soudu ČR tak, že navrhl zamítnutí ústavní stížnosti, protože napadené rozhodnutí není v rozporu v nálezem Ústavního soudu ani názorem kolegia Nejvyššího soudu ČR, ale reaguje pouze podrobněji na problematiku ustanovení §141 tr. řádu. Dodal, že dikce "jestliže rozhoduje ve věci v I. stupni" v ustanovení §141 odst. 2 tr. řádu nemůže mít ten význam, že odvolací soud se při rozhodování o nějaké dílčí otázce, která stojí mimo meritum věci vymezené podanou obžalobou a odvoláním podaným proti rozsudku soudu I. stupně, stává sám soudem prvního stupně. Dodal, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání. Vedlejší účastník, městské státní zastupitelství, ve svém vyjádření uvedl, že napadené rozhodnutí pokládá s ohledem na ustanovení §141 odst. 2 tr. řádu za správné, neboť zákon stížnost v tomto případě skutečně nepřipouští. Rovněž souhlasí s upuštěním od ústního jednání. Ústavní stížnosti jsou důvodné. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů i z podaných ústavních stížností vyplývá, že stěžovatelé proti odsuzujícímu rozsudku Městského soudu v Praze podali odvolání a v průběhu řízení před Vrchním soudem v Praze podal obžalovaný Šišma žádost o propuštění z vazby a rovněž soudu předložil písemný slib ve smyslu §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu. Rovněž obžalovaný Straka podal žádost o propuštění z vazby na svobodu. Vrchní soud o žádosti obžalovaného Šišmy rozhodl tak, že ji podle §72 odst. 2 tr. řádu zamítl a podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu nepřijal písemný slib obžalovaného ani nabídku peněžité záruky manželky obžalovaného podle §73a odst. 1 tr. řádu. Vrchní soud zamítl podle §72 odst. 2 tr. řádu i žádost obžalovaného Straky o propuštění za vazby na svobodu. Proti těmto usnesením podali stěžovatelé k Nejvyššímu soudu ČR stížnosti v souladu s poučením vrchního soudu, že "proti tomuto rozhodnutí lze podat do tří dnů ode dne oznámení k Nejvyššímu soudu ČR stížnost". Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. 7 Tvo 70/2001, přijatým v neveřejném zasedání, tyto stížnosti zamítl podle §148 odst. 1 písm. a) tr. řádu jako nepřípustné, aniž by přezkoumal správnost výroků napadených usnesení a předcházející řízení. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že shledal, že stížnosti nejsou přípustné, neboť byly podány proti usnesením odvolacího soudu a podle ustanovení §141 odst. 2 tr. řádu lze usnesení soudu napadnout stížností jen v těch případech, kde to zákon výslovně připouští a jestliže rozhoduje ve věci v prvním stupni. Uvedl, že vrchní soud je soudem odvolacím, byť rozhoduje o žádostech obžalovaných o propuštění z vazby v rámci odvolacího řízení ve skutečnosti poprvé. Je toho názoru, že odvolací soud se nestává soudem prvního stupně, pokud v rámci odvolacího řízení usnesením rozhoduje, byť poprvé, o něčem jiném než o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Ústavní soud jako ochránce ústavnosti se s výše uvedenými závěry Nejvyššího soudu ČR nemohl ztotožnit a musel postupovat v dané věci v souladu ve svou judikaturou (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 86/98, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 11, č. 79, vydání 1. Praha, C. H. Beck 1999). Ustanovení §141 odst. 2 tr. řádu doslovně zní: "Stížností lze napadnout každé usnesení vyšetřovatele nebo policejního orgánu. Usnesení soudu a státního zástupce lze stížností napadnout jen v těch případech, kde to zákon výslovně připouští a jestliže rozhodují ve věci v prvním stupni." Podle názoru Ústavního soudu slovním vyjádřením - rozhoduje ve věci v prvním stupni - není míněn soud prvního stupně, který je příslušný rozhodovat o meritu věci, ale ten soud, který je povolán k rozhodování dílčí otázky poprvé, a tedy je ho třeba pokládat v této souvislosti za soud "rozhodující v prvním stupni." Takto specifikované usnesení soudu se spravuje vlastním procesním režimem a kde je ze zákona přezkoumatelné vyšším soudem, má povahu rozhodnutí prvostupňového, bez ohledu na skutečnost, v kterém stupni obecného soudu bylo přijato. I podle názoru Nejvyššího soudu ČR, který dovodil ve svém rozhodnutí sp. zn. 7 Tvo 13/2000, ustanovení §141 odst. 2 tr. řádu je třeba vykládat se zřetelem k požadavkům, vyplývajícím z ústavně garantovaného práva na soudní ochranu. Stejně tak otázku přípustnosti přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu, která se netýkají rozhodování ve věci samé (např. o vazbě, o vyloučení soudců nebo o pořádkové pokutě), vzhledem k zásadě spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která je podle čl. 10 Ústavy ČR bezprostředně závazná a má přednost před zákonem, posoudil Nejvyšší soud ČR ve svých rozhodnutích sp. zn. 15 Tvo 155/2001 a sp. zn. 15 Tvo 165/2001. Protože k základním zásadám spravedlivého procesu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, spolu s požadavkem nezávislého a nestranného rozhodování, patří i vyloučení libovůle v soudní jurisdikci, a tedy rovněž i přezkoumatelnost rozhodnutí soudu nižšího stupně soudem vyššího stupně, pak tam, kde zákon připouští dvojí výklad, je v intencích zásad spravedlivého procesu nezbytné dát při jeho aplikaci přednost tomu z nich, který je ve své interpretaci s ústavním pořádkem republiky co nejvíce souladný (srov. nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 48/95 Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5, č. 21, vydání 1. Praha, C. H. Beck 1997). Za tohoto stavu je nezbytné, aby o této otázce, která se týká osobní svobody stěžovatelů a kterou se tito domáhali rozhodnutí z hlediska ochrany své osobní svobody pro ně příznivější, bylo Nejvyšším soudem ČR jednáno a rozhodnuto, protože jeho stávající postoj k řešení předmětné otázky činí proces jako celek nespravedlivým. Proto Ústavní soud dospívá k závěru, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR, kterým nebylo respektováno právo stěžovatelů na soudní ochranu, došlo k porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, které princip spravedlivého procesu zakotvují. Vzhledem k tomu se již Ústavní soud nezabýval tvrzeným porušením dalších základních práv a svobod stěžovatelů, na něž ústavní stížnosti poukazovaly. Proto Ústavní soud ústavním stížnostem vyhověl a napadené usnesení zrušil. Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 2. července 2002

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2002:1.US.416.01
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 416/01
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 83/27 SbNU 3
Populární název Rozhodování soudů o propuštění z vazby
Datum rozhodnutí 2. 7. 2002
Datum vyhlášení 2. 7. 2002
Datum podání 9. 7. 2001
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Wagnerová Eliška
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
  • 209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §141, §148 odst.1 písm.a
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík procesní postup
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-416-01
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 38300
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-25