ECLI:CZ:US:2002:1.US.416.01
sp. zn. I. ÚS 416/01
Nález
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě ve věci stěžovatelů P. S., a M. Š. o ústavních stížnostech proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. 7 Tvo 70/2001, takto:
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. 7 Tvo
70/2001, se zrušuje.
Odůvodnění:
Stěžovatelé podali včas návrhy na zahájení řízení před
Ústavním soudem, které Ústavní soud obdržel dne 9. 7. 2001. Podle
ustanovení §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění
pozdějších předpisů, Ústavní soud svým usnesením ze dne 4. 10.
2001, sp. zn. I. ÚS 416/01, spojil jejich ústavní stížnosti ke
společnému projednání a rozhodnutí.
Stěžovatelé se ve svých shodných návrzích domáhají, aby
Ústavní soud zrušil usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 6.
2001, sp. zn. 7 Tvo 70/2001, jímž byly zamítnuty jako nepřípustné
podle §148 odst. 1 písm. a) tr. řádu jejich stížnosti proti
usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 5. 2001, sp. zn. 7 To
40/01, kterými byly zamítnuty jejich žádosti o propuštění z vazby
na svobodu.
Stěžovatelé tvrdili, že tímto rozhodnutím Nejvyšší soud ČR
porušil jejich ústavně zaručená základní práva na soudní ochranu
a přístup k soudu, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod, a právo na zákonného soudce a soud dle čl. 38 odst.
1 Listiny základních práv a svobod, přičemž nedbal ani požadavku
symetrie v zákonném omezení základních práv a svobod, jak je
zakotven v čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod,
a nešetřil základní práva a svobody včetně zákazu jejich zneužití
k jiným účelům podle odst. 4 téhož článku.
Uvedli, že zákon připouští stížnost proti rozhodnutí o vazbě
a v případech žádosti o propuštění z vazby, kterou stěžovatelé
u vrchního soudu podali, nejde o věc, ve které by v prvním stupni
rozhodoval městský soud. Proto podmínku rozhodování soudem ve věci
v prvním stupni mají za splněnou, když vrchní soud nerozhodoval
jako soud odvolací, ale byl v pozici soudu prvního stupně. Dále
uvedli, že v minulosti shodný názor zaujalo i trestní kolegium
Nejvyššího soudu ČR (stanovisko z 11. 5. 1998 sp. zn. Stn 4/98),
v němž tuto praxi většiny soudů, připouštějící stížnost proti
rozhodnutí o vazbě, označilo za správnou. Ostatně vrchní soud ve
svém poučení podání stížnosti připustil. Stěžovatelé souhlasí
s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem v řízení
o ústavní stížnosti.
K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil
předseda senátu Nejvyššího soudu ČR tak, že navrhl zamítnutí
ústavní stížnosti, protože napadené rozhodnutí není v rozporu
v nálezem Ústavního soudu ani názorem kolegia Nejvyššího soudu ČR,
ale reaguje pouze podrobněji na problematiku ustanovení §141 tr.
řádu. Dodal, že dikce "jestliže rozhoduje ve věci v I. stupni"
v ustanovení §141 odst. 2 tr. řádu nemůže mít ten význam, že
odvolací soud se při rozhodování o nějaké dílčí otázce, která
stojí mimo meritum věci vymezené podanou obžalobou a odvoláním
podaným proti rozsudku soudu I. stupně, stává sám soudem prvního
stupně. Dodal, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání.
Vedlejší účastník, městské státní zastupitelství, ve svém
vyjádření uvedl, že napadené rozhodnutí pokládá s ohledem na
ustanovení §141 odst. 2 tr. řádu za správné, neboť zákon stížnost
v tomto případě skutečně nepřipouští. Rovněž souhlasí s upuštěním
od ústního jednání.
Ústavní stížnosti jsou důvodné.
Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů i z podaných ústavních
stížností vyplývá, že stěžovatelé proti odsuzujícímu rozsudku
Městského soudu v Praze podali odvolání a v průběhu řízení před
Vrchním soudem v Praze podal obžalovaný Šišma žádost o propuštění
z vazby a rovněž soudu předložil písemný slib ve smyslu §73 odst.
1 písm. b) tr. řádu. Rovněž obžalovaný Straka podal žádost
o propuštění z vazby na svobodu.
Vrchní soud o žádosti obžalovaného Šišmy rozhodl tak, že ji
podle §72 odst. 2 tr. řádu zamítl a podle §73 odst. 1 písm. b)
tr. řádu nepřijal písemný slib obžalovaného ani nabídku peněžité
záruky manželky obžalovaného podle §73a odst. 1 tr. řádu. Vrchní
soud zamítl podle §72 odst. 2 tr. řádu i žádost obžalovaného
Straky o propuštění za vazby na svobodu.
Proti těmto usnesením podali stěžovatelé k Nejvyššímu soudu
ČR stížnosti v souladu s poučením vrchního soudu, že "proti tomuto
rozhodnutí lze podat do tří dnů ode dne oznámení k Nejvyššímu
soudu ČR stížnost".
Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 7. 6. 2001, sp. zn.
7 Tvo 70/2001, přijatým v neveřejném zasedání, tyto stížnosti
zamítl podle §148 odst. 1 písm. a) tr. řádu jako nepřípustné,
aniž by přezkoumal správnost výroků napadených usnesení
a předcházející řízení. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že shledal,
že stížnosti nejsou přípustné, neboť byly podány proti usnesením
odvolacího soudu a podle ustanovení §141 odst. 2 tr. řádu lze
usnesení soudu napadnout stížností jen v těch případech, kde to
zákon výslovně připouští a jestliže rozhoduje ve věci v prvním
stupni. Uvedl, že vrchní soud je soudem odvolacím, byť rozhoduje
o žádostech obžalovaných o propuštění z vazby v rámci odvolacího
řízení ve skutečnosti poprvé. Je toho názoru, že odvolací soud se
nestává soudem prvního stupně, pokud v rámci odvolacího řízení
usnesením rozhoduje, byť poprvé, o něčem jiném než o odvolání
proti rozsudku soudu prvního stupně.
Ústavní soud jako ochránce ústavnosti se s výše uvedenými
závěry Nejvyššího soudu ČR nemohl ztotožnit a musel postupovat
v dané věci v souladu ve svou judikaturou (srov. nález ve věci sp.
zn. III. ÚS 86/98, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení
- svazek 11, č. 79, vydání 1. Praha, C. H. Beck 1999).
Ustanovení §141 odst. 2 tr. řádu doslovně zní: "Stížností
lze napadnout každé usnesení vyšetřovatele nebo policejního
orgánu. Usnesení soudu a státního zástupce lze stížností napadnout
jen v těch případech, kde to zákon výslovně připouští a jestliže
rozhodují ve věci v prvním stupni." Podle názoru Ústavního soudu
slovním vyjádřením - rozhoduje ve věci v prvním stupni - není
míněn soud prvního stupně, který je příslušný rozhodovat o meritu
věci, ale ten soud, který je povolán k rozhodování dílčí otázky
poprvé, a tedy je ho třeba pokládat v této souvislosti za soud
"rozhodující v prvním stupni." Takto specifikované usnesení soudu
se spravuje vlastním procesním režimem a kde je ze zákona
přezkoumatelné vyšším soudem, má povahu rozhodnutí prvostupňového,
bez ohledu na skutečnost, v kterém stupni obecného soudu bylo
přijato.
I podle názoru Nejvyššího soudu ČR, který dovodil ve svém
rozhodnutí sp. zn. 7 Tvo 13/2000, ustanovení §141 odst. 2 tr.
řádu je třeba vykládat se zřetelem k požadavkům, vyplývajícím
z ústavně garantovaného práva na soudní ochranu. Stejně tak otázku
přípustnosti přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu, která se
netýkají rozhodování ve věci samé (např. o vazbě, o vyloučení
soudců nebo o pořádkové pokutě), vzhledem k zásadě spravedlivého
procesu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, která je podle čl. 10 Ústavy ČR bezprostředně
závazná a má přednost před zákonem, posoudil Nejvyšší soud ČR ve
svých rozhodnutích sp. zn. 15 Tvo 155/2001 a sp. zn. 15 Tvo
165/2001.
Protože k základním zásadám spravedlivého procesu dle čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod, spolu s požadavkem
nezávislého a nestranného rozhodování, patří i vyloučení libovůle
v soudní jurisdikci, a tedy rovněž i přezkoumatelnost rozhodnutí
soudu nižšího stupně soudem vyššího stupně, pak tam, kde zákon
připouští dvojí výklad, je v intencích zásad spravedlivého procesu
nezbytné dát při jeho aplikaci přednost tomu z nich, který je ve
své interpretaci s ústavním pořádkem republiky co nejvíce souladný
(srov. nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 48/95 Ústavní soud ČR: Sbírka
nálezů a usnesení - svazek 5, č. 21, vydání 1. Praha, C. H. Beck
1997).
Za tohoto stavu je nezbytné, aby o této otázce, která se týká
osobní svobody stěžovatelů a kterou se tito domáhali rozhodnutí
z hlediska ochrany své osobní svobody pro ně příznivější, bylo
Nejvyšším soudem ČR jednáno a rozhodnuto, protože jeho stávající
postoj k řešení předmětné otázky činí proces jako celek
nespravedlivým.
Proto Ústavní soud dospívá k závěru, že napadeným usnesením
Nejvyššího soudu ČR, kterým nebylo respektováno právo stěžovatelů
na soudní ochranu, došlo k porušení článku 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod, které princip spravedlivého
procesu zakotvují.
Vzhledem k tomu se již Ústavní soud nezabýval tvrzeným
porušením dalších základních práv a svobod stěžovatelů, na něž
ústavní stížnosti poukazovaly.
Proto Ústavní soud ústavním stížnostem vyhověl a napadené
usnesení zrušil.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 2. července 2002