ECLI:CZ:US:2003:1.US.433.01
sp. zn. I. ÚS 433/01
Nález
Nález Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 30. ledna 2003 sp. zn. I. ÚS 433/01 ve věci ústavní stížnosti Ing. V. K. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě z 19. 4. 2001 sp. zn. 22 Ca 618/2000, jímž bylo zastaveno řízení ve věci přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě z 26. 9. 2000 č. j. 6123/120/2000/FŘ.
Výrok
Usnesení Krajského soudu v Ostravě z 19. 4. 2001 č. j. 22 Ca 618/2000-35 se zrušuje.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal 13. 7. 2001 k poštovní přepravě ústavní stížnost, jíž se domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě z 19. 4. 2001 č. j. 22 Ca 618/2000-35, jímž bylo rozhodnuto o zastavení řízení ve věci přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě z 26. 9. 2000 č. j. 6123/120/2000/FŘ. Soud řízení zastavil, neboť žaloba byla údajně podána opožděně. V návrhu stěžovatel poukazuje na okolnost, že soud vycházel ze zjištění, že rozhodnutí správce daně bylo doručeno pouze jeho zástupci, kterého považoval za zástupce s plnou mocí pro celé daňové řízení, a od okamžiku doručení počítal lhůtu pro podání správní žaloby. Stěžovatel namítá, že plná moc nebyla neomezenou plnou mocí pro celé daňové řízení, a proto nebyl důvod pro postup podle §17 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Tvrdí, že postupem soudu, který podle jeho názoru zcela nesprávně posoudil obsah plné moci, byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Krajský soud v Ostravě nepovažuje stěžovatelova tvrzení, že došlo k porušení uvedených ustanovení Listiny a Ústavy, za důvodná. Ohledně okolností, které soud vedly k zastavení řízení, odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a na obsah správního spisu. Z těchto důvodů navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Vedlejší účastník - Finanční ředitelství v Ostravě - ve svém vyjádření uvedl, že nelze akceptovat stěžovatelovo tvrzení, že pro účely podání správní žaloby je plná moc z 15. 5. 1998 neplatná. Touto plnou mocí stěžovatel zplnomocnil advokáta k zastupování v řízení o opravných prostředcích proti rozhodnutí finančního úřadu a orgánů nadřízených včetně podání správní žaloby. Tato plná moc není výslovně vázána pouze na určité konkrétní rozhodnutí vydané finančním orgánem. Proto byla chápána jako plná moc, která zplnomocňuje advokáta k zastupování stěžovatele ve věci jakéhokoli řízení o opravných prostředcích proti jakémukoliv rozhodnutí. Pokud by chtěl stěžovatel zplnomocnit advokáta k podání opravného prostředku proti jednomu konkrétnímu rozhodnutí, muselo by být toto rozhodnutí v plné moci uvedeno. Vedlejší účastník proto zastává názor, že ústavní stížnost je bezdůvodná.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti navrhovatelova podání. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou.
Věc byla v další fázi řízení hodnocena z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno stěžovatelovo základní právo nebo svoboda. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů, spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 Ca 618/2000, spisu Finančního ředitelství v Ostravě č. j. 6123/120/2000/FŘ a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Z těchto podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou ze 4. 12. 2000, podanou k poštovní přepravě 5. 12. 2000 a doručenou Krajskému soudu v Ostravě následující den, domáhal zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě z 26. 9. 2000 č. j. 6123/120/2000/FŘ, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti platebnímu výměru na penále na důchodové dani a dani z objemu mezd vydanému Finančním úřadem ve Frýdlantě nad Ostravicí 26. 7. 2000 pod č. j. 22790/00/363920/6123. Rozhodnutí odvolacího orgánu mu bylo doručeno 9. 10. 2000 a bylo doručeno i JUDr. J. T., a to 2. 10. 2000. Napadeným usnesením Krajský soud v Ostravě řízení zastavil, a to na základě posouzení otázky, zda žaloba byla podána v zákonné lhůtě, tj. do dvou měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu posledního stupně (§250b odst. 1 občanského soudního řádu). Soud považoval za prokázané, že žalobce byl v daňovém řízení zastoupen na základě plné moci z 15. 5. 1998 JUDr. J. T., jemuž bylo také rozhodnutí doručováno a převzal je dne 2. 10. 2000. Soud dospěl k závěru, že v žalobcově případě bylo třeba aplikovat ustanovení §17 odst. 7 větu první zákona č. 337/1992 Sb. Z tohoto důvodu bylo posledním dnem lhůty k podání žaloby pondělí 4. 12. 2000, avšak žaloba byla podle podacího razítka podána k poštovní přepravě v úterý 5. 12. 2000. Protože žaloba nebyla podle názoru soudu podána v zákonné lhůtě, soud řízení zastavil.
Podstata ústavní stížnosti je založena na rozsahu plné moci. Při hodnocení je třeba vzít v úvahu, že právní vztah u dobrovolného zastoupení vzniká mezi zastoupeným a zástupcem na základě smlouvy (často nepřesně označované jako dohoda o plné moci), a k jeho obsahu patří právo zástupce zastupovat zastoupeného v dohodnutém rozsahu. Plná moc je jednostranný právní úkon zastoupeného, jenž je adresován třetím osobám, kterým se dává na vědomí, že zástupce je oprávněn zastoupeného zastupovat a v jakém rozsahu (plná moc je pouhým osvědčením existence práva určité osoby zastupovat jinou osobu). Právní teorie i praxe rozlišují různé druhy plné moci, resp. obsahu a rozsahu zástupcova oprávnění podle různých kritérií. Jde např. o všeobecnou (generální) plnou moc, která opravňuje zmocněnce ke všem právním úkonům, nebo zvláštní (speciální) plnou moc omezující se pouze na některé právní úkony, popř. některý druh právních úkonů či pouze jediný právní úkon. Kromě případů, kdy zákon výslovně požaduje speciální plnou moc k určitému právnímu úkonu (např. k odmítnutí dědictví), je věcí zmocnitele, zda ke každému právnímu úkonu, jenž má být učiněn v jeho zastoupení, vystaví zmocněnci zvláštní plnou moc, či zda mu udělí všeobecnou plnou moc. Každý druh plné moci může být omezený nebo neomezený. Podle neomezené plné moci může zmocněnec provést příslušné právní úkony podle svého volného uvážení, zachovávaje povinnosti zmocněnce, v omezené plné moci má dány směrnice, jak má postupovat. V každém případě musí být z plné moci zřejmý rozsah oprávnění zmocněnce; rozhodující je proto obsah plné moci a omezení daná inter partes nemají vůči třetím osobám žádnou právní relevanci.
V posuzovaném případě šlo o aplikaci právního předpisu upravujícího speciálně postup při doručování písemností, rozumí se samo sebou i rozhodnutí správního orgánu, ve věcech daní a poplatků v návaznosti na rozsah plné moci. Ustanovení §17 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. má následující znění:
"Má-li příjemce zástupce s neomezenou plnou mocí pro celé daňové řízení, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci. Pokud má zástupce příjemce plnou moc omezenou na určité úkony, doručuje se písemnost vztahující se k takovým úkonům příjemci i jeho zástupci. Má-li příjemce osobně v daňovém řízení něco vykonat, doručuje se písemnost jemu i jeho zástupci."
Rozhodnutí, eventuálně další písemnosti lze doručit pouze zástupci s neomezenou plnou mocí pro celé daňové řízení. Přitom stěžovatel udělil svému zástupci plnou moc, v níž byl rozsah zastoupení vymezen takto:
"pro zastupování v řízení o opravných prostředcích proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Frýdlantě nad Ostravicí a orgánů nadřízených, včetně podání správní žaloby". Je evidentní, že šlo o plnou moc speciální (procesní, a to pro určitý druh právních úkonů), neomezenou (zmocněnec nebyl limitován konkrétními pokyny zmocnitele), pro řízení o opravných prostředcích, včetně řízení o přezkumu správního rozhodnutí soudem. Jestliže zákon č. 337/1992 Sb. vymezuje daňové řízení jako řízení o daních, a posléze upravuje v samostatných částech jednotlivé jeho fáze (přípravné řízení, vyměřovací řízení, řízení o řádných opravných prostředcích, řízení o mimořádných opravných prostředcích), příp. též řízení exekuční, je evidentní, že tato plná moc nebyla udělena pro celé daňové řízení, ale pouze pro jeho vymezenou část, tj. řízení o opravných prostředcích. Jestliže soud hodnotil tuto plnou moc jako plnou moc pro celé daňové řízení, dospěl k právnímu hodnocení, které je v extrémním nesouladu (v přímém rozporu) se skutkovým zjištěním. Tímto postupem znemožnil stěžovateli realizaci jeho základního práva obsaženého v čl. 36 odst. 2 Listiny.
Z uvedených důvodů Ústavní soud podle §82 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnosti vyhověl a usnesení Krajského soudu v Ostravě z 19. 4. 2001 č. j. 22 Ca 618/2000-35 zrušil, aniž by jakýmkoliv způsobem hodnotil věcnou správnost stěžovatelových námitek směřujících vůči rozhodnutím finančních orgánů.