ECLI:CZ:US:2007:1.US.452.07.1
sp. zn. I. ÚS 452/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti V. M., zastoupeného Mgr. Ing. P. L.,proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 25.10.2005, sp. zn. 2 T 109/2004, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 14 To 28/2006, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.10.2006, sp.z n. 6 Tdo 1278/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů citovaná v záhlaví. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo dle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina"). Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Jak Ústavní soud zjistil z obsahu vyžádaného soudního spisu, stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jehož se měl dopustit tím, že dne 19. 10. 2003 kolem 11.40 hodin na dvoukolejném úseku železniční trati, jako mistr stavby rekonstrukce trakčního vedení vydal zprostředkovaně příkaz k zahájení pracovního úkonu spočívajícího v přestřižení a demontáži řetězovky, aniž by pracoviště zajistil vypnutím elektrického proudu trakčního vedení nad první kolejí, kdy P. K. jako vedoucí pracovní skupiny na základě zprostředkovaného příkazu a při nezajištění odpojovaného úseku zkratovacími tyčemi vydal pokyn k provedení úkonu, přičemž pracovník P. H. provádějící odstřižení řetězovky pákovými kleštěmi v důsledku dotyku kovových kleští s trakčním vedením pod napětím 3000 voltů byl zasažen elektrickým proudem a utrpěl zástavu srdeční činnosti na 30 minut a závažné poškození mozku s předpokládaným dlouhodobým léčením a trvalými následky spočívajícími v tzv. psychoorganickém syndromu. Za to byl stěžovatel odsouzen podle §224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích byl napadený rozsudek okresního soudu v celém rozsahu zrušen. Krajský soud znovu rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák., protože dne 19. 10. 2003 kolem 11.40 hodin na dvoukolejném úseku železniční trati, v pozici mistra při rekonstrukci trakčního vedení dal v rozporu s ustanovením §135 odst. 4 písm. c), d) zákoníku práce a článku 67 - 77, 81 - 82, 86 - 88, 91 - 92 ČSN 34 3100 zprostředkovaně pokyn k zahájení pracovního úkonu spočívajícího v přestřižení a demontáži řetězovky, aniž by pracoviště zajistil vypnutím elektrického proudu trakčního vedení nad 1. kolejí, kdy P. K. jako vedoucí pracovní skupiny na základě zprostředkovaného pokynu a při nezajištění odpojovaného úseku zkratovacími tyčemi vydal pokyn k provedení úkonu, přičemž pracovník P. H. provádějící odstřižení řetězovky pákovými kleštěmi v důsledku dotyku kovových kleští s trakčním vedením pod napětím 3000 V byl zasažen elektrickým proudem a utrpěl zástavu srdeční činnosti na 30 minut a závažné poškození mozku s předpokládaným dlouhodobým léčením a trvalými následky spočívajícími v tzv. psychoorganickém syndromu. Za to stěžovatele odsoudil podle §224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let.
Proti citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, podal stěžovatel dovolání. Ohledně námitek směřujících do porušení procesních pravidel vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., Nejvyšší soud konstatoval, že je pod stěžovatelem uplatněný dovolací důvod dle ust. §265b odst. 1 písm. g) tr.ř., ani pod jiný dovolací důvod podřadit nelze. Co se týče dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., v rámci něhož stěžovatel de facto namítl, že postupem soudu prvního stupně byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení konaném dne 25. 10. 2005, shledal Nejvyšší soud, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou. Proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání stěžovatele odmítl.
II.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí, opatření nebo jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele (srov. ust. §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení otázky, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Již na tomto místě lze konstatovat, že část této ústavní stížnosti vyjadřuje v podstatě spíše nesouhlas s hodnocením důkazů provedených obecnými soudy - svědčící o přesvědčení stěžovatele o věcné nesprávnosti napadených rozhodnutích - s cílem zvrátit rozhodnutí ve svůj prospěch, což samo o sobě staví Ústavní soud do role, která mu nepřísluší. V tomto duchu stěžovatel argumentuje kupříkladu tím, že "má stěžovatel za to, že by měl Ústavní soud přezkoumat i hodnocení jednotlivých důkazů, týkajících se posouzení jeho viny, neboť okresní soud dle stěžovatele jednostranně hodnotil důkazy ... nedostatečně byli vyslechnuti zainteresovaní pracovníci, kteří by se mohli k celé události vyjádřit..."
Co do ústavní stížností otevřené skutkové roviny (trestního) řízení, platí jako obecná zásada, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod srov. kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Z hlediska ústavněprávního je na místě uvést, že nahlíženo na trestní řízení jako na celek, obecné soudy ohledně trestného činu, za jehož spáchání byl stěžovatel odsouzen, opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy (šlo zejména o výpovědi velkého počtu svědků, znalecký posudek, lékařské zprávy, odborné vyjádření, zprávy o ohledání místa činu, vyšetřovací pokus a další), které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu ust. §2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se soudy při hodnocení důkazů řídily, vyložily dostatečně zevrubně, tedy v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému závěru o spáchání předmětného skutku, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. I kdyby přitom byly napadené skutkové závěry kritizovatelné z hlediska jejich správnosti, ústavněprávní reflex (jak bylo vyloženo) má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což stěžovatel nedoložil. K tomu však nedošlo.
Za tohoto stavu nelze obecným soudům - i pokud jde o právní posouzení věci (resp. jejích jednotlivých částí) - nic podstatného vytknout. Jejich rozhodnutí postrádá prvky svévole, jsou logická a přesvědčivá a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Proto jsou i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Ústavní soud se dále zaměřil na základní konkrétní námitky stěžovatele.
1) Stěžovatel namítal, že v době, kdy mělo dojít k úrazu, měl "pod sebou" jinou skupinu pracovníků (které udílel pokyny a která byla povinna plnit tyto pokyny), kdežto skupina zaměstnanců, u které se stal úraz, byla vedena zaměstnancem K., a tato skupina pracovala samostatně a nezávisle na stěžovateli. Zde Ústavní soud poukazuje na str. 6-7 napadeného rozsudku krajského soudu, kde se v podstatě krajský soud obsahově s uvedenou námitkou pečlivě a přesvědčivě vypořádává (srov. zejména údaj, že stěžovatel v daném okamžiku rozhodoval o tom, jaké práce a kdy budou provedeny, a byl také z pozice svého pracovního zařazení mistra odpovědný za dodržování bezpečnosti práce u všech pracovních čet).
2) Stěžovatel dále tvrdil, že při vyšetřovacím pokusu nebyly vytvořeny "různé skupinky", které by představovaly jednotlivé zaměstnance tak, aby byl zadokumentován postup, jakým způsobem měli jednotliví zaměstnanci udílet či rozebírat rozkazy. K tomu Ústavní soud uvádí, že podstata a účel předmětného vyšetřovacího pokusu byla podle obsahu spisu jiná; šlo především o prokázání toho, zda mohl poškozený P. H. skutečně pracovními kleštěmi zasáhnout živé trakční vedení, zda mohlo tedy i dojít k zasažení jeho těla elektrickým proudem a zda byla jiná možnost zasažení elektrickým proudem vyloučena (rovněž prozkoumání možných stop pod el. obloukem; srov. str. 130 spisu). K tomu lze dodat, že důkaz vyšetřovacím pokusem provádějí orgány činné v trestním řízení jen pokud shledají naplněny podmínky jeho provedení dle ust. §104c odst. 1 trestního řádu; vzhledem k tomu, že tyto orgány v dané věci vyšetřovací pokus - ve vztahu k stěžovatelem požadovanému "zadokumentování" postupu, jakým způsobem měli jednotliví zaměstnanci udílet či rozebírat rozkazy - neprovedly, lze z toho vyvodit (a contrario), že takové podmínky v relaci ke stěžovatelem prezentovaném účelu za naplněné neshledaly. Nárok stěžovatele na provedení vyšetřovacího pokusu k prověření, upřesnění nebo zjištění právě jím požadované skutečnosti dovozovat nelze. Navíc je namístě uvést, že v ust. §104c odst. 2 trestního řádu je vyjádřena subsidiarita vyšetřovacího pokusu jako procesního úkonu a důkazního prostředku, který má být používán jen tehdy, jestliže nelze účelu vyšetřovacího pokusu dosáhnout jinak. Z toho vyplývá, že smyslem a účelem zavedení tohoto institutu do trestního řádu nebylo zajistit, aby provádění vyšetřovacího pokusu bylo v trestním řízení pravidlem. Z odůvodnění napadených rozhodnutí a z obsahu spisu přitom vyplývá, že postup, jakým způsobem měli jednotliví zaměstnanci udílet či rozebírat rozkazy, bylo možné výslechem (svědků) dostatečně zjistit.
3) Stěžovatel dále namítal, že na listině označené jako fotodokumentace je uvedeno, že ohledání místa činu bylo provedeno dne 18.10.2003, přičemž trestný čin se měl stát až dne 19.10.2003. Toto tvrzení stěžovatelovo je sice opřeno o reálný děj (k ohledání místa činu došlo dne 19.10.2003 - č.l. 123 spisu, přičemž na poukazované listině označené jako fotodokumentace je uvedeno jako datum provedení ohledání místa činu den 18.10.2003 - č.l. 144 spisu), jedná se však zjevně toliko o nedopatření orgánu činného v trestním řízení, který se zmýlil v odkazu na datum konání ohledání místa činu o pouhý jeden den; jde tedy o drobné, čistě formální pochybení, nemající ve vztahu k dané věci prakticky žádný reálný význam.
4) Stěžovatel rovněž brojí proti údajným nesrovnalostem ohledně protokolu o lékařském vyšetření poškozeného H. Jak však zjistil Ústavní soud z vyžádaného spisu, uvedenou námitku stěžovatel v řízení před soudem prvního a druhého stupně nevznesl, ačkoli tak učinit mohl. Je tedy zjevné, že tato námitka je konstruována a (v řízení o ústavní stížnosti) uplatněna až ex post; takový postup však není přípustný. Námitka, která mohla být uplatněna v řízeních před obecnými soudy, nemůže být uplatněna až v řízení o ústavní stížnosti. Ústavní soud se tedy takovou novou námitkou stěžovatele nemohl - právně relevantně - zabývat. Tento postup odpovídá i jeho ustálené judikatuře (srov. např. I. ÚS 650/99, III. ÚS 129/01). K tomu lze dodat jako obiter dictum, že o tento protokol o lékařském vyšetření nebyly vlastní rozhodovací důvody v napadených rozsudků soudů opřeny, neboť soudy reflektovaly znalecký posudek a lékařské zprávy o dosavadním průběhu léčení, které měly dokládat toliko následky předmětného skutku na zdraví poškozeného (srov. např. str. 5 rozsudku okresního soudu).
5) Stěžovatel dále namítal, že okresní soud nebral v úvahu důkazy, které navrhoval, zejména důkaz označený jako znalecký posudek Ing. T. a důkazy výslechem svědků.
Co se týče navrženého důkazu znaleckým posudkem Ing. T., stěžovatel směřuje tuto námitku jen proti postupu soudu prvního stupně, a v podstatě tak nereflektuje i existenci rozhodnutí soudu odvolacího. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že podle čl. 4 Ústavy České republiky jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Takto vymezenou soudní moc není možné zúžit pouze na ochranu prováděnou Ústavním soudem, ale rozumí se jí soudní moc vůbec, tedy i soudy obecné. Řízení před soudem prvního a druhého stupně pak nelze pojímat izolovaně, jako dvě řízení na sobě nezávislá, vzájemně nepropojená, ale je nutno je chápat a hodnotit jako jeden celek. Tak hodnotí ústavnost konkrétního řízení i Ústavní soud; to je projevem jeho materiálního nahlížení na ochranu základních práv a svobod. Pokud by tedy, bráno hypoteticky, prvostupňové rozhodnutí obecného soudu obsahovalo kupříkladu nedostatky odůvodnění, a tato chyba by byla napravena soudem druhostupňovým, bylo by tím zásadně zajištěno dodržení základních práv stěžovatele. V tomto materiálním duchu nahlížel Ústavní soud i na projednávanou věc a dospěl k závěru o nedůvodnosti citované stěžovatelovy námitky. Týž se totiž domáhal doplnění řízení provedením důkazu znaleckým posudkem Ing. T. též před krajským soudem. Jak potom vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu (str. 7-8), ten velmi podrobně a přesvědčivě odůvodnil neprovedení tohoto důkazu; poukázal konkrétním způsobem na to, že znalec se v míře nebývalé vyjadřuje ke skutečnostem, které mu nepřísluší (např. k hodnocení důkazů, k míře zavinění, k právním závěrům), a dovodil, že lze důvodně pochybovat o jeho objektivitě a nepodjatosti. Proto krajský soud považoval provedení tohoto důkazu za nadbytečné a Ústavnímu soudu nepřísluší takový závěr ze své ústavně vymezené pozice přehodnocovat.
Pokud jde o námitku, že okresní soud nebral v úvahu stěžovatelem navrhované důkazy (zejména výslechy svědků), poukazuje Ústavní soud na její neurčitost, neboť z ní nelze dovodit, jaké důkazy (výslech jakých svědků) měl stěžovatel okresnímu soudu navrhovat k provedení a v jaké fázi řízení před okresním soudem. Taková neurčitost námitky potom logicky způsobuje - v jistém směru - nemožnost jejího přezkoumání, neboť Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionalisticky a detailně zkoumat celý spis a hledat to, co ani sám stěžovatel konkrétně nevyslovil.
Jestliže by však Ústavní soud přesto usiloval podřadit uvedenou námitku pod eventuální reálný stav (a v jistém smyslu tak doplňoval neurčitě projevenou vůli stěžovatele zobrazenou v citované námitce), mohl by snad dovozovat, že tím měl stěžovatel na mysli své důkazní návrhy zaslané okresnímu soudu dne 5.6.2005 (str. 378-379 spisu). Nelze však stěžovateli dát za pravdu, že tyto důkazní návrhy okresní soud nereflektoval. Naopak, podle protokolu o hlavním líčení ze dne 12.7.2005 okresní soud vyhlásil usnesení, kterým návrh na provedení důkazů uvedených v podání stěžovatele z 5.6.2005, s výjimkou návrhu na výslech svědka R. a K., v celém rozsahu zamítl (str. 416 spisu). Byť sice nevyhovění takovému návrhu stěžovatele explicitně nezdůvodnil (což by byl žádoucí stav), z obsahu odůvodnění jeho rozhodnutí implicitně vyplývá, že provádění dalších důkazů považoval za nadbytečné neboť z odůvodnění jeho rozhodnutí plyne přesvědčení, že již provedené důkazy k prokázání rozhodných skutečností postačují (srov. obdobně např. II. ÚS 744/06). Implicitní závěr okresního soudu o nadbytečnosti provedení těchto důkazů přitom plyne i z toho, že paušálně neodmítl navržené důkazy, ale dva navržené důkazy provedl (sv. R., K.) a následně ihned (srov. str. 471 spisu) přistoupil k vyhlášení rozsudku. Tedy v samotné okolnosti, že okresní soud v protokolu o jednání ani v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně neuvedl důvody, které jej vedly k zamítnutí určitých stěžovatelem navržených důkazů, nelze v dané věci spatřovat dosah do ústavněprávní roviny, tj. zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud vychází z materiálního pojetí výkladu ústavních práv, a proto ne každé formální pochybení v řízení musí nutně vést k derogaci napadeného rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti připomíná i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle které čl. 6 odst. 1 Úmluvy zavazuje soudy k odůvodňování rozhodnutí, nicméně nemůže ji chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (viz Van Hurk proti Nizozemí, 1994). Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu (viz Ruir Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994) [srov. např. II. ÚS 391/05].
6) Stěžovatel označuje za hlavní námitku to, že mu prý nebyl poskytnut čas a možnost přípravy obhajoby; to za situace, kdy si zvolil obhájce, leč okresní soud žádost obhájce o odročení jednání nerespektoval a jednání bylo nařízeno jak bez účasti obhájce, tak i stěžovatele. Z obsahu spisu plyne, že stěžovatel měl uvedenou námitkou v konkretizované skutkové rovině na mysli následující. K jednomu z odročených hlavních líčení, na den 25.10.2005, byl stěžovatel předvolán dne 13.10.2005 (str. 462 spisu). Dne 24.10.2005 však v 16h05 sdělil telefonicky Mgr. Ing. L. okresnímu soudu, že je obhájcem stěžovatele a zároveň požádal o odročení hlavního líčení, které se mělo konat následující den (str. 463 spisu). Následně, tj. v 16h30 téhož dne byla okresnímu soudu tato žádost o odročení hlavního líčení zaslána faxem s odůvodněním, že se obhájce chce seznámit se spisem (str. 464 spisu). Současně obhájce soudu zaslal faxem i plnou moc, kterou mu stěžovatel udělil dne 24.10.2005 (str. 465 spisu). Okresní soud potom postupoval tak, že provedl hlavní líčení dne 25. 10. 2005 v nepřítomnosti řádně obeslaného stěžovatele a jeho obhájce (str. 469 spisu).
Ústavní soud v souvislosti s touto námitkou poukazuje na to, že ji stěžovatel uplatnil již v řízení odvolacím a dovolacím, a krajský soud i Nejvyšší soud se jí v odůvodnění napadených rozhodnutích detailně zabývaly (str. 5 odůvodnění rozhodnutí krajského soudu, str. 8-9 odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu). Oba soudy správně vyšly z právního názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu sp. zn. III. ÚS 83/96 (na který ostatně explicitně odkazovaly), že "z odpovědnosti obhajovaného za (včasnou) volbu obhájce však nikterak nevyplývá povinnost obecného soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům obhájce (obžalovaného), byť by obžalobu převzal obhájce v sebekratší době; běh času potřebného k přípravě obhajoby (včetně využití práva na volbu obhájce) je totiž třeba zaměřit od soudu k obhájci a nikoli naopak, takže je věcí (profesní odpovědností) obhájce, převezme-li zastoupení "na poslední chvíli", jak se se svými zákonnými a etickými povinnostmi vypořádá; změnou v osobě zvoleného obhájce není proto obecný soud v průběhu řízení co do jeho režimu nikterak vázán." Oba soudy pak správně dovodily, že vzhledem k tomu, že se nejedná o případ nutné obhajoby a obžalovaný stěžovatel o ustanovení obhájce soud nepožádal, bylo jeho věcí zajistit si obhájce včas. Na úvahy krajského soudu a Nejvyššího soudu uvedené v odůvodnění jejich rozhodnutí a na jejich závěr - že skutečnost, že si stěžovatel zvolil obhájce den před konáním předmětného hlavního líčení a tento obhájce, který zmocnění přijal, požádal (z důvodu přípravy obhajoby) o odročení tohoto hlavního líčení, přičemž i stěžovatele z účasti na tomto jednání omluvil - nezakládala nemožnost (překážku) provedení hlavního líčení v jejich nepřítomnosti, a že tedy postupem okresního soudu, pokud provedl hlavní líčení dne 25. 10. 2005 v nepřítomnosti stěžovatele a jeho právního zástupce, nedošlo ani k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele - postačí pro jejich ústavní konformitu toliko odkázat.
III.
Stěžovatel sice ústavní stížností napadl i usnesení Nejvyššího soudu, konkrétně však proti němu nic nenamítal. Z obsahu ústavní stížnosti lze dovodit, že implicitně Nejvyššímu soudu vytýká právě to, jak Nejvyšší soud reagoval na jeho předchozí námitku, tedy že okresní soud žádost obhájce o odročení hlavního líčení nerespektoval, či že hlavní líčení bylo provedeno bez účasti obhájce i stěžovatele. S touto námitkou se však Nejvyšší soud, jak již Ústavní soud výše uvedl, vypořádal ústavně konformně. I další části napadeného usnesení Nejvyššího soudu shledal Ústavní soud z ústavněprávního hlediska za plně přijatelné.
Za tohoto stavu Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost dle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. června 2007
Vojen Güttler v.r.
předseda senátu