ECLI:CZ:US:2001:1.US.508.99
sp. zn. I. ÚS 508/99
Usnesení
I. ÚS 508/99
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. P., zastoupeného JUDr. P. Š., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 8. 1999, sp. zn. 10 Ca 126/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, kterou Ústavní soud obdržel dne 15. 10. 1999, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 8. 1999, sp. zn. 10 Ca 126/99, kterým bylo zrušeno rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu v Táboře, ze dne 29. 3. 1999, č. j. PÚPr/1102/99-Ri, a věc byla pozemkovému úřadu vrácena k dalšímu řízení.
Tímto rozhodnutím pozemkový úřad rozhodl podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), že stěžovatel je vlastníkem konkrétně označených nemovitostí v katastrálních územích Vyhnanice, Hodětín, Blatec, Podboří, Řepeč, Stádlec, Sudoměřice u Bechyně, Bežerovice, Křída u Stádlce, Svinky a Černýšovice. V odůvodnění uvedl, že stěžovatel uplatnil restituční nárok podáním ze dne 28. 7. 1992 jako syn původního vlastníka A. P. st., zemřelého 20. 4. 1979, a je tedy oprávněnou osobou podle §4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě. Z podkladů, shromážděných v průběhu správního řízení, pozemkový úřad zjistil, že předmětný zemědělský majetek přešel do vlastnictví státu na podkladě výměru KNV České Budějovice, který byl vydán 14. 5. 1949, tedy v rozhodném období podle §4 odst. 1 zákona o půdě. Po zhodnocení důkazů shledal pozemkový úřad, že v daném případě je naplněn restituční titul ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. r) a §6 odst. 2 zákona o půdě. Dlužno uvést, že pozemkový úřad v tomto řízení vycházel z právního názoru přezkumného soudu, kterým byl Městský soud v Praze. Tento soud svým rozsudkem ze dne 3. 2. 1999, sp. zn. 28 Ca 7/98, zrušil předchozí rozhodnutí pozemkového úřadu v dané věci ze dne 20. 10. 1997, č. j. PÚPr/3792/97-Ri, kterým bylo rozhodnuto, že stěžovatel není vlastníkem předmětných nemovitostí.
Podstatou sporu v dané věci jsou otázky, spojené s osobou, povinnou k vydání těchto nemovitostí. Pozemkový úřad ve shodě s názorem Městského soudu v Praze považoval za povinnou osobu Státní rybářství Hluboká nad Vltavou, s. p., jako právního nástupce Státního rybářství Tábor, s. p., které nemovitosti užívalo ke dni účinnosti zákona o půdě. Podle názoru Krajského soudu v Českých Budějovicích, který ve věci rozhodoval na základě opravného prostředku Státního rybářství Hluboká nad Vltavou, s. p., (vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem), však pozemkový úřad zcela pominul skutečnost, že jím vydané rozhodnutí není vykonatelné, když označená povinná osoba předmětné nemovitosti nevlastní. Současným vlastníkem je totiž Rybářství Tábor, a. s., které tyto nemovitosti získalo v rámci privatizace od Fondu národního majetku a nikoliv převodem od povinné osoby. Z tohoto důvodu podle Krajského soudu v Českých Budějovicích na daný případ nelze vztáhnout ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě a převod, uskutečněný Fondem národního majetku označit za neplatný. Krajský soud proto uzavřel, že rozhodnutí pozemkového úřadu není správné, neboť oprávněné osobě přiznává vlastnictví k nemovitostem, které nejsou ve vlastnictví osoby povinné. Z téhož důvodu podle krajského soudu také není toto rozhodnutí vykonatelné a soud je proto zrušil a věc vrátil pozemkovému úřadu k dalšímu řízení.
Stěžovatel je toho názoru, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích došlo k porušení čl. 1, čl. 3, čl. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Uvedl, že se plně ztotožňuje s odůvodněním rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 1999, sp. zn. 28 Ca 7/98. Podle stěžovatele je zjevné, že vykonatelnost rozhodnutí o vydání nemovitostí je pouze zástupným problémem, neboť rozhodnutím pozemkového úřadu se neurčuje povinnost nemovitosti vydat, ale stanovuje se, že oprávněná osoba - stěžovatel je jejich vlastníkem. Jestliže bylo o týchž nemovitostech rozhodnuto v procesu privatizace, stalo se tak v rozporu s ustanovením §3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů. Podle názoru stěžovatele nic nemůže bránit tomu, aby po obnovení jeho vlastnického práva v restitučním řízení bylo za pomoci určovací žaloby stanoveno, že oprávněná osoba je výhradním vlastníkem předmětných nemovitostí. Stěžovatel se domnívá, že s ohledem na dosavadní průběh restitučního řízení a rozdílnost názorů odvolacích soudů nelze tuto záležitost ukončit bez zásahu Ústavního soudu. V současné době je totiž situace taková, že pozemkový úřad bude při svém novém rozhodování vázán názorem Krajského soudu v Českých Budějovicích a opět podle stěžovatele rozhodne, že nemovitosti se mu nevydávají. Proti tomuto rozhodnutí podá stěžovatel, mající bydliště v Praze, opravný prostředek k Městskému soudu v Praze, jehož názor je rozdílný od názoru Krajského soudu v Českých Budějovicích, takže lze opět očekávat zrušení rozhodnutí, proti kterému se zase odvolá vedlejší účastník. Z tohoto důvodu podal stěžovatel ústavní stížnost, ač si je vědom skutečnosti, že proces restituce není napadeným rozhodnutím pravomocně ukončen, neboť podle jeho názoru takto nemůže dojít k vydání konečného rozhodnutí.
II.
Za účelem komplexního posouzení daného případu si Ústavní soud vyžádal zaslání příslušného spisového materiálu Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního úřadu v Táboře, pozemkového úřadu, jakož i vyjádření těchto orgánů veřejné moci, i když tak obvykle činí pouze tehdy, pokud není dán některý z formálních důvodů, pro který je nutno ústavní stížnost odmítnout (§43 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že respektuje nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 195/97, jakož i závěr Městského soudu v Praze, že na daný případ nedopadá ustanovení §14a zákona o půdě. Rozhodnutí pozemkového úřadu nezrušil proto, že předmětné nemovitosti byly privatizovány, ale z toho důvodu, že se pozemkový úřad nevypořádal se skutečností, že vydané rozhodnutí nebylo vykonatelné, když povinná osoba, označená v rozhodnutí, tyto nemovitosti nevlastní. Okresní úřad Tábor, pozemkový úřad se stručně vyjádřil tak, že se plně ztotožňuje s obsahem ústavní stížnosti stěžovatele.
Jak již naznačil výše, Ústavní soud se vždy musí nejdříve zabývat otázkou, zda jsou splněny všechny formální náležitosti, kladené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na ústavní stížnost. Podle §75 odst. 1 citovaného zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V daném případě je nepochybné a je si toho vědom i stěžovatel, že restituční řízení nebylo dosud ukončeno. Ústavní stížnost tedy byla podána předčasně, přičemž stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky, poskytnuté mu zákonem k ochraně jeho práva. Ústavní soud zde odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k zásahům orgánů veřejné moci dána pouze subsidiárně.
Pokud jde o stěžovatelův poukaz na nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 22/94, je nutno konstatovat, že se stěžovatel mýlí, když uvádí, že s ohledem na obsah tohoto nálezu je možno jeho ústavní stížnost projednat a napadený rozsudek zrušit. Tento nález vycházel z poněkud odlišné procesní situace a závěry v něm uvedené nelze ve zkoumaném případě použít (blíže viz. Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 4, nález č. 55). K otázce interpretace §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, kterého se vlastně stěžovatel nepřímo dovolává a který za přesně stanovených podmínek umožňuje ústavní stížnost přijmout i když nebyly vyčerpány všechny prostředky k ochraně práva stěžovatele, Ústavní soud již dříve judikoval, že toto ustanovení představuje výjimku z obecného pravidla, což značí, že ho nelze vykládat rozšiřujícím způsobem. V daném případě požaduje stěžovatel zrušit rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým byla věc vrácena k dalšímu řízení a bude opět předmětem rozhodování pozemkového úřadu, který není povinen vyčkat rozhodnutí Ústavního soudu. Mohlo by tak teoreticky dojít i k situaci, kdy by případným zrušením napadeného rozsudku zůstalo následné rozhodnutí pozemkového úřadu nedotčeno, což by bylo nepochybně nežádoucí z hlediska principu právní jistoty. Zároveň by nebylo ani účelné, aby Ústavní soud vedl řízení ve věci, o níž paralelně jedná, nebo bude jednat jiný orgán. Z vyložených důvodů nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou.
Nad rámec uvedeného však Ústavní soud považuje za nutné zopakovat to, co již konstatoval v mnoha svých rozhodnutích. V řízení o restitučních nárocích podle zvláštních předpisů se jedná o odstranění křivd, způsobených v minulosti totalitním státem, který v době komunistického režimu flagrantním způsobem porušoval lidská práva a svobody. Jako mimořádným nárokům je jim proto třeba věnovat zvýšenou pozornost, aby nedocházelo k nevstřícnému a formalistickému přístupu, který by mohl vést k další křivdě.
Ústavní soud, aniž by si osvojoval právo nahrazovat příslušné orgány veřejné moci, rozhodující v dané věci, ke zkoumanému případu uvádí, že pokud po pečlivém zhodnocení důkazů není sporu o tom, že stěžovatel je oprávněnou osobou a je splněn konkrétní restituční titul podle zákona o půdě, je zároveň zřejmé, že vůči stěžovateli došlo v minulosti k majetkové křivdě, kterou lze zmírnit v souladu s uvedeným restitučním zákonem. Stěžovatel správně poukázal na nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 195/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, nález č. 161), ve kterém Ústavní soud vyslovil, že restituční nároky je třeba považovat za nároky primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkových posunů a že ustanovení §14a zákona o půdě je spojeno s nálezem, publikovaným pod č. 29/1996 Sb., přičemž mu nemůže být dána přednost před ustanovením §5 odst. 3 tohoto zákona. Ústavní soud zdůrazňuje, že případné úkony státu, resp. Fondu národního majetku, nerespektující zmíněnou přednost restitučních nároků, nemohou být vykládány k tíži oprávněné osoby, které musí být poskytnuta ochrana v rámci obecné justice. Příliš formalistický postup při výkladu právního předpisu, který nebere zřetel na stěžovatelova ústavně zaručená základní práva a svobody, by mohl v daném případě vést k jejich porušení. Interpretace restitučních zákonů musí vycházet z jejich účelu a smyslu a zohlednit cíle, kterých chtěl zákonodárce touto právní úpravou dosáhnout.
Budou- li příslušné orgány veřejné moci (pozemkový úřad, resp. Krajský soud v Českých Budějovicích) vykládat danou problematiku v pokračujícím řízení i z naznačených ústavněprávních hledisek, potom nemůže podle názoru Ústavního soudu dojít k situaci, která podle stěžovatele již nastala a vedla jej k podání předčasné ústavní stížnosti, totiž, že by mu postupem soudů bylo odepřeno vydání konečného rozhodnutí, souladného s jeho ústavně zakotvenými právy. Ústavní soud zde připomíná, že i sama ochrana ústavnosti není pouze úkolem tohoto soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci a v tomto rámci zejména obecných soudů. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě odráží zmíněná zásada subsidiarity i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána. Ze zmíněného důvodu však byla také, jak výše vyloženo, ústavní stížnost stěžovatele odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ve fázi dosud neukončeného restitučního řízení nelze zcela jednoznačně předpokládat, že soudní ochrana, respektující předpisy nejvyšší právní síly, nebude stěžovateli pravomocným rozhodnutím s konečnou platností poskytnuta.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 28. února 2001
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu