ECLI:CZ:US:2009:1.US.515.06.1
sp. zn. I. ÚS 515/06
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 5. března 2009 sp. zn. I. ÚS 515/06 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů V. L. a Ing. L. P. proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2006 sp. zn. 38 Co 109/2003 a proti výrokům IV. až VI. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2002 sp. zn. 33 C 55/98, jimiž byly zamítnuty žaloby stěžovatelů v části, v níž se vůči státu domáhali též přiznání úroků z prodlení se zaplacením finanční náhrady podle §13 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů.
Výrok
Výrok III. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2006 sp. zn. 38 Co 109/2003 a výroky IV. až VI. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2002 sp. zn. 33 C 55/98 se zrušují.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení výroku III. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2006 sp. zn. 38 Co 109/2003 a výroků IV. až VI. rozsudku Městského soudu v Brně (dále též "městský soud") ze dne 5. 12. 2002 sp. zn. 33 C 55/98. Shora označeným rozsudkem Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozhodl v restituční věci stěžovatelů (podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů) zejména tak, že žalovaný (Česká republika - Ministerstvo financí) je povinen zaplatit 1. žalobkyni (stěžovatelce) částku 5 000 Kč v hotovosti a vydat jí cenné papíry, které nemají povahu státního dluhopisu, v ceně 95 714,97 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku, zaplatit 2. žalobci - M. P., který není stěžovatelem, neboť později zemřel - částku 5 000 Kč v hotovosti a vydat mu cenné papíry, které nemají povahu státního dluhopisu, v ceně 95 714,97 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku, a zaplatit 3. žalobci (stěžovateli) částku 10 000 Kč a vydat mu cenné papíry, které nemají povahu státního dluhopisu, v ceně 34 406,40 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku.
Návrh 1. žalobkyně (stěžovatelky) co do částky 30 414,73 Kč a úroků z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 131 129,70 Kč od 1. 4. 1999 do uspokojení nároku byl zamítnut, stejně jako návrh 2. žalobce (M. P.) co do částky 30 414,73 Kč a úroků z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 131 129,70 Kč do uspokojení nároku a návrh 3. žalobce (stěžovatele) co do částky 217 853,10 Kč a úroků z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 262 259,50 Kč od 1. 4. 1999 do uspokojení nároku.
Proti uvedenému rozsudku, a to proti částem výroků IV., V. a VI. (shora citované zamítavé výroky), podali všichni žalobci v zákonné lhůtě odvolání. O něm rozhodl Krajský soud v Brně (dále též "krajský soud") tak, že v napadené části výroku IV., jíž byla zamítnuta žaloba 1. žalobkyně do výše 8 744,32 Kč, byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaný je povinen vydat 1. žalobkyni cenné papíry, které nemají povahu státního dluhopisu, v ceně 8 744,32 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. V napadené části výroku V., jíž byla zamítnuta žaloba 2. žalobce do výše 8 744,32 Kč, změnil krajský soud rozsudek městského soudu tak, že žalovaný je povinen vydat 2. žalobci cenné papíry, které nemají povahu státního dluhopisu, v ceně 8 744,32 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Napadeným výrokem III. pak Krajský soud v Brně rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se v napadených částech výroků IV. a V., jimiž byla zamítnuta žaloba 1. žalobkyně a 2. žalobce na zaplacení úroků z prodlení ve výši 12 % ročně z částek 131 129,70 Kč od 1. 4. 1999 do uspokojení nároku, a v napadené části výroku VI., jíž byla zamítnuta žaloba 3. žalobce na zaplacení úroků z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 262 259,50 Kč od 1. 4. 1999 do uspokojení nároku, potvrzuje. Pro úplnost lze uvést, že ostatní výroky rozsudků, ostatně ústavní stížností nenapadené, se týkají zejména nákladů řízení.
Obecné soudy v daném případě dospěly k závěru, že žalobci jsou oprávněnými osobami dle §3 odst. 1 a 4 písm. e) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, a že nemovitosti, o které se jednalo, přešly na stát v rozhodném období; smlouva o převodu nemovitostí ze dne 20. 1. 1965 byla právními předchůdci žalobců uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. V tomto případě však šlo o nemovitosti znehodnocené do té míry, že je nelze užívat, takže oprávněná osoba mohla místo vydání nemovitosti požadovat finanční náhradu podle §13 zákona č 87/1991 Sb.; tato náhrada byla stěžovatelům přiznána.
Odvolací soud však dále uvedl, a to je i podstatou ústavní stížnosti, že soud prvního stupně nepochybil, pokud v napadených částech výroků IV. a V. zamítl žalobu 1. žalobkyně a 2. žalobce na zaplacení úroků z prodlení a v napadené části výroku VI. zamítl žalobu 3. žalobce na zaplacení úroků z prodlení. Prohlásil, že dle stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 15. 7. 1993, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (č. 34, ročník 1993), nedošlo-li k vydání věci oprávněné osobě, je nárok podle zákona č. 87/1991 Sb. nárokem této osoby, který nebyl ještě realizován. Finanční náhrada se stanoví podle cenových předpisů a v případě důvodnosti základu uplatněného nároku je výše plnění zjištěna až po provedeném dokazování a následně stanovena v rozhodnutí soudu. Vztah věřitele a dlužníka podle §517 občanského zákoníku může vzniknout mezi oprávněnou osobou a státem teprve od právní moci vyhovujícího rozsudku soudu o přiznání finanční náhrady podle §13 zákona č. 87/1991 Sb. I když Nejvyšší soud vyslovil i odlišný názor (viz rozsudek sp. zn. 2 Cdon 723/96; pozn. zřejmě 2 Cdon 723/97), byl prý - podle odvolacího soudu - překonán vývojem rozhodovací praxe v průběhu doby. S ohledem na shora uvedený závěr, vyplývající ze stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu, neposoudil odvolací soud odvolání žalobců jako důvodné v částech napadených výroků IV., V., a VI., "pokud těmito byl soudem prvního stupně zamítnut požadovaný úrok z prodlení". Napadené části těchto výroků byly proto odvolacím soudem jako věcně správné potvrzeny.
II.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že obecné soudy obou stupňů porušily jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 95 Ústavy České republiky a že současně porušily jejich ústavně garantovanou zásadu rovnosti před zákonem.
Stěžovatelé konstatovali, že matka stěžovatelů V. L. a M. P. (paní A. P.) požádala dne 28. 4. 1991 tehdejší Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci o poskytnutí finanční náhrady za československým státem v roce 1962 okupovaný a následně demolovaný nemovitý majetek - dům v ulici Koněvova 82 v Brně s dílnou a garážemi. Tento dům se všemi součástmi byl po okupaci státem zbourán a teprve dne 20. 1. 1965 došlo mezi A. P., jejím manželem K. P., každým z nich podílovým spoluvlastníkem k ideální 1/4, a J. P. a A. P., každým z nich podílovým spoluvlastníkem k ideální 1/4 předmětných nemovitostí, jako prodávajícími a československým státem zastoupeným Krajským investorským útvarem Brno jako kupujícím k uzavření dodatečné kupní smlouvy ohledně předmětných nemovitostí. Tato smlouva byla uzavřena - jak bylo prokázáno - v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek a týkala se fakticky jen převodu vlastnictví pozemků, neboť stavby v době jejího uzavření již neexistovaly. Citovanou žádost A. P. postoupilo Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci dne 2. 12. 1991 příslušnému Ministerstvu financí. Tato žádost A. P. tedy byla doručena Ministerstvu financí v zákonné lhůtě dle §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. v tehdy platném znění, totiž ve lhůtě do jednoho roku ode dne jeho účinnosti, jíž nabyl 1. 4. 1991. Stěžovatel Ing. L. P. (a ostatní oprávněné osoby) dne 2. 12. 1998 požádal Ministerstvo financí o finanční náhradu za části pozemků náležející k předmětnému domu Koněvova 82 v Brně, které byly citovanou kupní smlouvou z 20. 1. 1965 převedeny na stát a které nebylo možné vydat oprávněným osobám. Protože Ministerstvo financí neuspokojilo žádost paní A. P. (posléze zemřelé) dobrovolně a vzneslo proti nároku oprávněných osob účelové námitky týkající se základu nároku, zajistily oprávněné osoby znalecký posudek soudního znalce M. Č. z května 1995, č. deníku 880/95, o ceně předmětných státem okupovaných a před uzavřením kupní smlouvy z 20. 1. 1965 zbořených nemovitostí, a uplatnily žalobou z 22. 12. 1997 své nároky na finanční náhradu u soudu.
Podáním ze dne 27. 7. 1999 rozšířily oprávněné osoby původně žalovanou částku o finanční náhradu za nevydané části pozemků na základě znaleckého posudku jmenovaného znalce z 27. 4. 1999, č. d. 1027/99; uplatnily i nárok na zákonné příslušenství svých pohledávek z titulu finanční náhrady, a sice na zákonný úrok z prodlení ve výši 12 % z dlužné částky ročně za dobu od 1. 4. 1999 do zaplacení. Jistina finančních náhrad byla oprávněným osobám, mezi nimi stěžovatelům, přiznána citovanými (napadenými) rozsudky Městského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2002 č. j. 33 C 55/98-207 a Krajského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2006 sp. zn. 38 Co 109/2003. Obecné soudy však nepřiznaly oprávněným osobám nárok na zaplacení zákonných úroků z prodlení s odvoláním na stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 15. 7. 1993, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 34, roč. 1993 (srov. shora), podle kterého je prý nárok na finanční náhradu nárokem, který "nebyl dosud realizován", a jeho výše je prý zjištěna po provedeném dokazování a následně "stanovena v rozhodnutí soudu". Přitom odvolací Krajský soud v Brně zmínil i odlišný (a podle stěžovatelů "zákonný") právní názor Nejvyššího soudu na tuto otázku v rozsudku ve věci sp. zn. 2 Cdon 723/97 a uvedl, že tento zákonný názor "byl překonán vývojem rozhodovací praxe v průběhu doby".
Uvedený právní názor obecných soudů obou stupňů a též současnou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ve věci posouzení povahy nároku na finanční náhradu dle §13 zákona č. 87/1991 Sb. považují stěžovatelé za nezákonnou, nesprávnou a nespravedlivou. Co do vývoje rozhodovací praxe Nejvyššího soudu poté, co týž v obdobných věcech již rozhodoval zákonným způsobem, se prý nelze ubránit přesvědčení, že za touto změnou rozhodovací praxe stojí "politická objednávka", tj. řešit omezení dramaticky narůstajícího státního dluhu nezákonnou praxí na úkor oprávněných osob. Především je podle stěžovatelů nutno uvést, že nárok na finanční náhradu je svou povahou speciálním nárokem na náhradu škody vzniklé oprávněným osobám tím, že jejich nemovitosti odňaté státem jim nelze vydat, ať již pro demolici, tj. pro neoprávněné zničení předmětných nemovitostí (jak tomu bylo v tomto případě u převážné části nároku), anebo pro zákonnou překážku fakticky zvýhodňující povinnou osobu, jak je tomu v daném případě u části pozemků, které nebyly vydány dle §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Zákon č. 87/1991 Sb. je svou povahou speciálním zákonem občanského práva, stejně tak jako jeho novely a zákony související. Rozhodovací praxe obecných soudů opírající se o citované stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z roku 1993 nebere v úvahu, že určení výše finanční náhrady není otázkou právní, ale otázkou odbornou. K určení výše této náhrady podle cenových předpisů platných ke dni účinnosti restitučního zákona, tj. k 1. 4. 1991, jsou povoláni soudní znalci a výše náhrady má být určena nikoli až v soudním řízení, nýbrž primárně již při opatřování podkladů pro vyřízení žádostí oprávněných osob příslušným ústředním správním orgánem - Ministerstvem financí - a dobrovolném poskytnutí této finanční náhrady (§13 odst. 4 věta třetí).
Nesprávný a nezákonný právní názor obecných soudů nebere - podle stěžovatelů - v úvahu ani čl. IV zákona č. 115/1994 Sb., kterým se doplňuje zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění zákona č. 458/1990 Sb., zákona č. 528/1990 Sb., zákona č. 137/1991 Sb. a zákona č. 264/1992 Sb., a mění zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákona č. 264/1992 Sb., zákona č. 267/1992 Sb. a zákona č. 133/1993 Sb., jímž byl mimo jiné změněn zákon č. 87/1991 Sb. s účinností již od dubna 1994. V čl. IV odst. l zákona č. 115/1994 Sb. se stanoví doba splatnosti nároku na poskytnutí finanční náhrady dle §13 zákona č. 87/1991 Sb. tak, že tento nárok je Ministerstvo financí povinno uspokojit dle §13 odst. 3 do 6 měsíců od podání žádosti. Pokud tato doba splatnosti uplynula marně, což se v tomto případě z důvodů nikoli na straně oprávněných osob stalo, pak zákon stanoví náhradní dobu splatnosti do tří let od své účinnosti, tj. do dubna 1997. Pokud jde o nárok na náhradu za nevydané části pozemků, uplatněný po účinnosti zákona č. 115/1994 Sb., pak tento zákon ve svém čl. IV odst. 2 stanoví dobu splatnosti do jednoho roku od doručení žádosti. V tomto případě byl nárok na náhradu za zaniklé stavby splatný do 2. 6. 1999. Jestliže by Ministerstvo financí řádně a v souladu s §3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění platném v rozhodné době, který se vztahoval nejen na rozhodovací činnost správního orgánu ve správním řízení, ale podle výslovného §3 odst. 5 správního řádu i na jeho ostatní činnost, a v souladu s §13 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. postupovalo při vyřizování žádosti o finanční náhradu za zaniklé stavby, pak by vyzvalo včas a řádně matku stěžovatelky V. L. k zajištění potřebného znaleckého posudku pro stanovení finanční náhrady za zaniklé stavby; ta by tento posudek zajistila obdobně, jak to učinili právní nástupci A. P. před podáním žaloby ve věci z 22. 12. 1997.
Podle stěžovatelky se tedy oprávněné osoby mohly domáhat nároku na zaplacení úroku z prodlení se zaplacením peněžitého dluhu, tj. finanční náhrady, stanovené v penězích dle §517 odst. 2 občanského zákoníku, neboť zákon č. 87/1991 Sb. jako zvláštní zákon tuto věc (sice) neupravuje, leč ani použití obecné úpravy nevylučuje; to již od 3. 6. 1992, nejpozději pak od dubna 1997. Jestliže oprávněné osoby pro zjednodušení věci požadovaly v soudním řízení zákonné úroky z prodlení až od 1. 4. 1999, nebyl podle stěžovatelů dán žádný zákonný důvod pro nevyhovění žalobě v této části, navíc s použitím stanoviska Nejvyššího soudu přijatého před účinností zákona č. 115/1994 Sb. Pokud by Ministerstvo financí postupovalo řádně a zákonným způsobem při vyřizování žádosti oprávněných osob o zaplacení finanční náhrady za nevydané části pozemků, bylo by uspokojilo tento nárok dle čl. IV odst. 2 zákona č. 115/1994 Sb. do 2. 12. 1999.
Stěžovatelé konečně uvedli, že podání této stížnosti proti napadeným nezákonným částem rozsudků obecných soudů významně přesahuje jejich osobní zájmy. Rozhodnutí Ústavního soudu o jejich stížnosti totiž zamezí dalšímu pokračování uvedené nezákonné praxe, která, byť v České republice není judikatura soudů pramenem práva, prý vyvolala vlnu nesprávných rozhodnutí řady obecných soudů v obdobných věcech; to může právní zástupce stěžovatelů doložit např. nepravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 5. 2006 sp. zn. 22 C 102/2004. Proti tomuto výroku sice podal právní zástupce stěžovatelů v právním zastoupení žalobců v oné věci odvolání, leč lze důvodně předpokládat, že odvolací Městský soud v Praze rozhodne o něm obdobně, opět s odkazem na citované nespravedlivé stanovisko Nejvyššího soudu. Stěžovatelé doplnili, že jestliže obecné soudy některým oprávněným osobám nárok na zákonný úrok z prodlení jako příslušenství nároku na zaplacení finanční náhrady zákonně a spravedlivě přiznaly a obdobně postiženým nikoli, došlo k zásadnímu porušení ústavně garantované zásady rovnosti občanů před zákonem. Navíc je zřejmé, že tato praxe obecných soudů v posledních letech není odůvodněna speciálním výkladem zákona, ale záměrným ignorováním zákonných ustanovení, jichž má být na věc použito. Jde tedy - podle stěžovatelů - o aplikaci svévolnou, která má za následek porušování základních práv a svobod. Tato aplikace nechápe právní řád jako ucelený a logicky skloubený systém právních předpisů, ale jako tříšť nelogických výjimek z obecných zásad tam, kde se to - podle stěžovatelů - právě hodí.
III.
Krajský soud v Brně, Městský soud v Brně i Ministerstvo financí ve svých vyjádřeních k ústavní stížnosti odkázaly na obsah napadených rozsudků obecných soudů.
Všichni účastníci řízení výslovně souhlasili s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.
IV.
Ústavní soud se nejdříve musel vypořádat se vzniklou situací procesní. Stěžovatelé totiž uvedli, že ústavní stížnost v této věci podávají i ve prospěch svého bratra M. P., náhle zemřelého dne 4. 4. 2006, posledně bytem K. ul. 73, Brno. Dědické řízení sp. zn. 94 D 284/2006 u Městského soudu v Brně, sp. zn. Nd 137/2006 u soudní komisařky notářky L. P., nebylo v době podání ústavní stížnosti dosud skončeno a zemřelý zůstavitel zanechal tři dědice - pozůstalou manželku a dvě děti; není prý dosud zřejmé, kdo z nich tento nárok zdědí.
K tomu je třeba zejména uvést, že zmíněný M. P. ani nebyl v ústavní stížnosti uveden jako stěžovatel a podat ústavní stížnost "ve prospěch" někoho jiného není možné. Jelikož však Ústavní soud ústavní stížnosti vyhovuje a vrací ji - v rozsahu zrušených výroků napadených rozsudků - k dalšímu řízení, bude na obecných soudech, aby se v pokračujícím řízení zabývaly i zmíněnou problematikou, tedy zjistily stav věci v probíhajícím nebo již skončeném dědickém řízení, a aby umožnily i dědicům M. P., budou-li tito chtít, vstup do předmětného řízení.
V.
Ústavní soud dospěl po přezkoumání veškerých shromážděných podkladů k danému případu k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že mu nepřísluší přezkoumávat celkovou zákonnost rozhodování obecných soudů, ani nahrazovat jejich dokazování a hodnocení provedených důkazů. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je však oprávněn posoudit, zda v předchozím řízení nebyla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelů, mezi nimi především právo na soudní a jinou právní ochranu a na spravedlivý proces. Opakovaně je tím zdůrazňována povinnost obecných soudů interpretovat jednotlivá ustanovení právních předpisů v prvé řadě z pohledu jejich účelu a smyslu, zejména se zřetelem na ochranu ústavně garantovaných základních práv a svobod jednotlivců.
Podstatou ústavní stížnosti je otázka, zda oprávněná osoba podle zákona č. 87/1991 Sb. má v případě přiznání finanční náhrady za nevydané nemovitosti i nárok na zaplacení úroků z prodlení.
Obecné soudy se v dané věci opřely o argumentaci obsaženou ve stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 15. 7. 1993, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (č. 34, ročník 1993), podle kterého nedošlo-li k vydání věci oprávněné osobě, je nárok podle zákona č. 87/1991 Sb. nárokem této osoby, který nebyl ještě realizován; finanční náhrada se stanoví podle cenových předpisů a v případě důvodnosti základu uplatněného nároku je výše plnění zjištěna až po provedeném dokazování a následně stanovena v rozhodnutí soudu. Vztah věřitele a dlužníka podle §517 občanského zákoníku může podle uvedeného stanoviska Nejvyššího soudu vzniknout mezi oprávněnou osobou a státem teprve od právní moci vyhovujícího rozsudku soudu o přiznání finanční náhrady podle §13 zákona č. 87/1991 Sb.
Je však zjevné, že soudní praxe jednotná nebyla a některým restituentům byly úroky z prodlení přiznány; zde je nutno konstatovat, že Ústavnímu soudu se pro podstatu věci mnohem přiléhavější a ve svém důsledku spravedlivější jeví závěr, ke kterému dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 11. 1996 sp. zn. 2 Cdon 723/97 (tedy v období po vydání shora citovaného stanoviska), jejž zmínili i stěžovatelé. Tam Nejvyšší soud mimo jiné vyslovil, že dovolatelce je třeba přisvědčit v tom, že restituční zákon je ve vztahu k občanskému zákoníku zákonem speciálním. Ze vzájemného vztahu obou těchto zákonů vyplývá, že pro ně platí obecná zásada, že není-li některá otázka speciálním předpisem upravena (včetně takové úpravy, kterou je aplikace obecné normy v této otázce vyloučena), je třeba vycházet z její úpravy v normě obecné. Jestliže tedy restituční zákon sankci za prodlení žalované s poskytnutím finanční náhrady nestanoví (narozdíl od §19 odst. 5 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů) a jestliže ani uplatnění této sankce nevylučuje (v této souvislosti srovnej §10 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., kterým je ve vztahu mezi oprávněnou a povinnou osobou vyloučeno uplatnění nároků souvisejících s vydávanou věcí, než jsou uvedeny v tomto zákoně), je aplikace §517 odst. 2 občanského zákoníku v dané věci v souladu s výše uvedenou zásadou. Podle názoru Nejvyššího soudu je totiž finanční náhrada ve smyslu restitučního zákona, není-li poskytnuta ve lhůtě k tomu stanovené, peněžitým dluhem žalované České republiky, na čemž nemůže nic změnit ani okolnost, že zcela nebo zčásti spočívá ve vydání cenných papírů, které nemají povahu státních dluhopisů (poznámka: nárok je přitom příslušenstvím pohledávky).
Ústavní soud, jak již výše uvedl, považuje tento názor za mnohem přesvědčivější, než je starší (uvedené) stanovisko Nejvyššího soudu. Přesto však i k němu považuje za nutné dodat několik argumentů ústavněprávních.
Ústavní soud především znovu připomíná, že restitučními zákony se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd a stát a jeho orgány jsou povinny postupovat podle restitučního zákona v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma má být alespoň částečně kompenzována. Ústavní soud již vícekrát vyslovil, že ke splnění účelu a cíle restitucí je zejména nutné, aby obecné soudy interpretovaly restituční zákony ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji, v duchu snahy o zmírnění některých majetkových křivd, v jejichž důsledku k přechodu majetku došlo. Tento závěr platí obecně, tedy nejen ve vztahu k samotnému základu nároku, ale i ve vztahu k jeho příslušenství. Demokratický právní stát nemůže vytvářet další křivdy, a to ani za pomoci zdánlivě adekvátního výkladu zákona, který je však zbytečně sofistikovaný, formalistický a vede k závěrům, které restituenti právem považují za nespravedlivé.
Ústavní soud proto dovozuje, že v podobných případech je (obecně vzato) namístě zdůraznit i zvláštní postavení, které má justice jako garant hodnot právního státu. Je třeba vyjít z požadavku, podle kterého je nezbytně důležité, aby soudy v demokratické společnosti vzbuzovaly u občanů důvěru. Účastníci řízení, tím spíše restituenti, u kterých má dojít k alespoň částečné nápravě křivd způsobených totalitním režimem, oprávněně očekávají, že soud bude nestranný a spravedlivý v každém ohledu a v každé fázi řízení, neboť v této oblasti mají význam i pouhá zdání. Jedná se o obecnou zásadu, mnohdy zdůrazňovanou i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, podle které spravedlnost musí být nejen vykonána, ale musí být i vidět, že vykonána byla (justice must not only be done, it must also be seen to be done).
Z hlediska výše uvedených zásad je zřejmé, že mnohdy složité restituční řízení nevyvazuje orgány veřejné moci z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení konkrétního případu. Právní stát, jenž přistoupil k restitucím, musí mít i na správních úřadech dostatečně odborně informovaný aparát - nota bene jestliže od přijetí klíčových restitučních zákonů uplynulo již mnoho let - který je schopen a ochoten odpovědně posoudit postup v jednotlivých případech, maje na zřeteli i zájem oprávněných osob. Ministerstvo financí není v restitucích primárně v pozici toliko ochránce státního majetku, ale též v roli orgánu, který má ve spolupráci s oprávněnými osobami zjistit, jakým ústavním a zákonným způsobem má být konkrétní majetková křivda kompenzována.
Pokud státní orgán, v daném případě Ministerstvo financí, dobrovolně nepřizná finanční náhradu podle zákona č. 87/1991 Sb. a vstupuje s oprávněnými osobami do mnohdy dlouholetého sporu, je takový přístup v zásadě možný, ale je nutno akceptovat i případné důsledky s tím spojené. Orgán veřejné moci (stát) tedy musí počítat s tím, že pokud soud následně restituentovi nárok přizná, stát se vystavuje riziku povinnosti zaplatit i úroky z prodlení, jako ostatně každý jiný účastník soudního sporu; Ministerstvo financí (stát) nemá totiž v takovém sporu žádné privilegované postavení. V případě opačného postupu by Ministerstvo financí mohlo rozhodnutí ve věci např. i jakkoli oddalovat a třeba i záměrně komplikovat, aniž by za to neslo jakékoli následky. Zde je však namístě poznamenat, že uvedený názor samozřejmě neplatí absolutně a vždy, tedy že by bylo nutno v každém případě úroky z prodlení přiznat nebo je přiznat v plné uplatněné výši; vždy je třeba vycházet z okolností konkrétní věci, neboť je jistě představitelné, že některá prodlení v restitučním řízení mohou způsobit i oprávněné osoby. Takto, se zřetelem na účel a smysl restitucí, je třeba vykládat i specialitu restitučních zákonů vůči předpisům obecným, a ne naopak, jak to v podstatě učinily obecné soudy a jak se zřejmě domnívá i Ministerstvo financí, tedy interpretovat je, pokud něco nestanoví výslovně, vždy v neprospěch restituenta, a to i tam, kde nelze - při dobré vůli a nikoli v rozporu se zákonem - objektivně nalézt žádné relevantní právní překážky.
Proto rovněž nelze souhlasit s názorem vyjádřeným ve shora citovaném starším stanovisku Nejvyššího soudu, totiž že v případě důvodnosti základu uplatněného nároku je výše plnění zjištěna až po provedeném dokazování a následně stanovena v rozhodnutí soudu a že vztah věřitele a dlužníka může vzniknout mezi oprávněnou osobou a státem teprve od právní moci vyhovujícího rozsudku soudu o přiznání finanční náhrady.
Ve věci není dále možné ponechat bez povšimnutí, že v daném případě dochází neodůvodněně i k několika nerovnostem, které dosahují ústavní roviny. Bylo prokázáno, že majetek právních předchůdců stěžovatelů byl bezdůvodně okupován státem a ti byli následně nuceni podepsat vnucenou kupní smlouvu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Jejich majetek byl zdevastován a neexistuje. K původní křivdě způsobené totalitním státem tedy přistupuje nerovnost ve srovnání s těmi restituenty, kterým byl jejich majetek v restituci vydán, a mohou jej tedy zhodnotit v aktuálních cenách nemovitostí, nebo jim byla poskytnuta finanční náhrada mnohem dříve, takže ji při pečlivém hospodaření mohli dále rozmnožit. V této souzené věci je však stěžovatelům - s odstupem řady let - přiznána finanční náhrada v cenách z roku 1991 a nejsou jim přiznány ani úroky z prodlení. Restituenti však tuto situaci nezavinili a zjevně nemohou ani za zdlouhavé restituční řízení. K tíži oprávněných osob nelze přičítat něco, co bylo a je napravitelné ústavně konformním výkladem restitučního zákona. Navíc, jak je z výše uvedeného textu zřejmé, některým restituentům úroky z prodlení přiznány byly; tvoří se tu tedy nedůvodně různé kategorie osob, které by jinak měly být ve srovnatelném postavení.
Porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny může být i situace, kdy v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část skutečností, která vyšla v řízení najevo, eventuálně - nebo tím spíše - pokud byla účastníkem řízení namítána, nicméně obecný soud ji v celém souhrnu posuzovaných skutečností právně nezhodnotil, aniž by např. dostatečným způsobem odůvodnil jejich irelevantnost. Pokud obecný soud postupuje takto, dopouští se mj. i libovůle, zakázané v čl. 2 odst. 2 Listiny.
V tomto směru nelze přehlédnout ani to, co stěžovatelé výslovně uváděli mimo jiné ve svém odvolání. Prohlásili, že soud prvního stupně ve vztahu k žalobcům 1, 2 a 3 nesprávně aplikoval ustanovení §3 odst. 5 zákona č. 71/1967 Sb. a nepřiznal jim úroky z prodlení. Podle nich neobstojí argument, že neposkytnutí finanční náhrady dle ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb., která nebyla ještě stanovena, nemá povahu dluhu ve smyslu §517 odst. 1 občanského zákoníku a že se žalovaný nedostal do prodlení sankcionovaného zákonným úrokem z prodlení. Navíc je nutno přihlédnout k tomu, že všichni žalobci se nedomáhali přiznání úroků z prodlení za dobu od podání příslušných výzev nebo od podání žaloby ve věci, ale až od 1. 4. 1999, tj. od doby, kdy byla určena výše náhrady i za nevydatelné části pozemků parcelní číslo st. 541/1 a parcelní číslo 1477 v katastrálním území Staré Brno. Finanční náhrada je podle stěžovatelů svou povahou paušalizovaným nárokem na náhradu škody. Restituenti konečně uvedli, že jsou při současné právní úpravě poškozováni již tím, že je jim finanční náhrada poskytována dle cen nemovitostí k 1. 4. 1991 bez ohledu na vývoj cen nemovitosti a bez ohledu na vývoj inflace české koruny od uvedené doby. S těmito závěry v zásadě souhlasí i Ústavní soud.
Obecné soudy se však ani těmito námitkami - z hlediska výše uvedených podrobně vyjádřených názorů - řádně nezabývaly. Proto nelze jejich hodnocení skutkových zjištění považovat za ucelené a kompletní, stejně tak jako nelze považovat za správný a spravedlivý právní závěr, k němuž ve věci dospěly. Tím obecné soudy porušily zákaz libovůle podle čl. 2 odst. 2 Listiny a svým postupem zasáhly i do práva stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Jelikož Ústavní soud zjistil, že v dané věci došlo k porušení shora uvedených ústavně zaručených základních práv stěžovatelů, bylo ústavní stížnosti vyhověno podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jak je dostatečně zřejmé z výroku i odůvodnění tohoto nálezu.