infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21.02.2007, sp. zn. I. ÚS 521/06 [ nález / GÜTTLER / výz-2 ], paralelní citace: N 35/44 SbNU 443 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2007:1.US.521.06.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

K celkovému posuzování spravedlnosti konkrétního trestního procesu (nedoručení rozhodnutí o spojení věci)

Právní věta Rozhodnutí policejního orgánu o spojení věcí dle §20 odst. 1 trestního řádu je ve smyslu §119 odst. 2 trestního řádu usnesením, přičemž se jeho oznámení nedělo "vyhlášením v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit"; bylo nezbytné - s ohledem na §137 odst. 3 in fine trestního řádu - oznámit dané usnesení doručením jeho opisu jak stěžovateli, tak jeho obhájci. Jestliže tak orgány činné v trestním řízení neučinily, postupovaly v rozporu s §137 odst. 1 a 3 trestního řádu a předmětné rozhodnutí o spojení věcí zákonem stanoveným postupem nebylo vydáno. Ne každé případné porušení podústavního práva automaticky znamená (bez dalšího zkoumání veškerých okolností případu) i porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod konkrétního stěžovatele; pouze nesprávná aplikace práva, kterou lze opodstatněně kvalifikovat jako takovou aplikaci, jež má za následek porušení základních práv a svobod stěžovatele, může být pak důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci. Ústavní soud neposuzuje postup orgánů veřejné moci ani převážně, ani výlučně jen v jeho formálním vyjádření. Naopak, ať už při konkrétní či abstraktní kontrole norem či při přezkumu výkonu státní moci zvažuje skutečnou povahu konkrétního postupu orgánů veřejné moci a v něm poté nalézá případný zásah do základních práv a svobod v jejich materiálním pojetí, tímto přístupem Ústavní soud mimo jiné respektuje doktrínu materiálního právního státu, na kterou se ve své judikatuře opakovaně odvolává. Smyslem lidskoprávních principů nalézajících své vyjádření v právu na obhajobu je přitom zabezpečit, aby byly v trestním řízení objasněny všechny významné okolnosti svědčící nejen v neprospěch, ale i ve prospěch obviněného, a aby orgány činné v tomto řízení ke všem těmto okolnostem náležitě přihlédly. Měřítkem rozhodování Ústavního soudu je i intenzita, s níž bylo zasaženo do Ústavou České republiky zaručených základních práv či svobod stěžovatele. V této souvislosti je třeba uvážit, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k negaci či k nepřiměřenému (a v tom rámci tudíž ústavně neakceptovatelnému) omezení základního práva; takový závěr - přirozeně podle okolností případu - nelze zpravidla vztáhnout k dílčímu zásahu do (trvajících procesních) ústavně zaručených základních práv, a to zejména tehdy, je-li předtím, jakož i následně jejich realizace v průběhu procesu řádně umožněna. Ústavní soud uvádí, že podle ustálené judikatury hodnotí spravedlnost procesu jako celku; jinými slovy, k vyhovění ústavní stížnosti přistupuje v zásadě jen tehdy, jestliže dospěje k názoru, že namítané a důvodné procesní pochybení ze strany orgánu veřejné moci vede k závěru, že proces jako celek byl nespravedlivý a že proto i jeho výsledek se může jako nespravedlivý jevit. K vyhovění ústavní stížnosti proto Ústavní soud v zásadě nepřistupuje v situaci, kdy ze strany orgánů veřejné moci sice k určitému pochybení došlo, avšak jeho intenzita a existující příčinná souvislost mezi porušením práva a jeho důsledky spravedlnost procesu jako celek narušit nemohla.

ECLI:CZ:US:2007:1.US.521.06.1
sp. zn. I. ÚS 521/06 Nález Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů - ze dne 21. února 2007 sp. zn. I. ÚS 521/06 ve věci ústavní stížnosti P. E. proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 24. 3. 2004 sp. zn. 13 T 780/2002, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 2. 9. 2004 sp. zn. 6 To 74/2004 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2006 sp. zn. 3 Tdo 193/2006, jimiž byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy krádeže, poškozování cizí věci a neoprávněného držení platební karty, odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody, byl mu uložen trest propadnutí věci i povinnost nahradit způsobenou škodu a jeho odvolání bylo jako nedůvodné zamítnuto a dovolání odmítnuto. Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů citovaná v záhlaví a tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina") a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny. Jak Ústavní soud zjistil z přiložených dokumentů a z vyžádaného spisu, rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 24. 3. 2004 sp. zn. 13 T 780/2002 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem krádeže dílem dokonaným, dílem nedokonaným podle 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 trestního zákona a podle §8 odst. 1 trestního zákona k témuž trestnému činu, dále trestnými činy poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 trestního zákona, krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 trestního zákona a neoprávněného držení platební karty podle §249 b) trestního zákona. Za tyto trestné činy byl podle §247 odst. 3 trestního zákona za použití §35 odst. 1 trestního zákona odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) trestního zákona zařazen do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) trestního zákona mu byl uložen trest propadnutí věci, a to jednoho páru svářečských rukavic a šroubováku s růžovou umělohmotnou rukojetí. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla stěžovateli a spoluobžalovanému J. S. uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit škodu způsobenou trestným činem poškozeným. Proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti podali stěžovatel (a rovněž spoluobžalovaný) odvolání, kterými se zabýval ve veřejném zasedání konaném dne 2. 9. 2004 Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně. Ten svým usnesením sp. zn. 6 To 74/2004 odvolání obou obviněných podle §256 trestního řádu zamítl, neboť shledal, že nejsou důvodná. Stěžovatel podal proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, dovolání. Nejvyšší soud však shledal, že dovolání stěžovatele nebylo podáno z důvodů uvedených v zákoně, a rozhodl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu tak, že je odmítá. K ústavní stížnosti se na výzvu Ústavního soudu vyjádřil Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně, který pouze odkázal na obsah odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení a současně vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem. Okresní soud v Uherském Hradišti ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že při projednávání a meritorním rozhodování věci nezjistil, že by bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny. Jestliže byl totiž stěžovatel v přípravném řízení omezen na svobodě vazbou, "tak při existenci důvodu nutné obhajoby podle §36 odst. 1 písm. a) trestního řádu mu byl ustanoven obhájce, a to Mgr. Jan Pavlík". Ustanovený obhájce po dobu přípravného řízení plně vykonával obhajobu stěžovatele v celé šíři, nikoliv omezeně. Tak tomu bylo i v řízení před soudem. Okresní soud navrhl, aby byla ústavní stížnost zcela zamítnuta a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem. Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil též Nejvyšší soud, když toliko uvedl, že pokud jde o uplatněné argumenty stěžovatele, je zapotřebí především odkázat na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, kde je rozebrán jeho právní názor v předmětné trestní věci. Následně uvedl, že nedošlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. V závěru svého vyjádření přitom Nejvyšší soud vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem. Vyjádření Okresního soudu v Uherském Hradišti a Nejvyššího soudu bylo zasláno stěžovateli k replice. Ten pouze uvedl, že je stále přesvědčen, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno jeho ústavní právo na obhajobu a s tím související právo na spravedlivý proces. V podrobnostech stěžovatel odkázal na písemné vyhotovení ústavní stížnosti. Současně vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem. II. Ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud zjistil, že podstatou ústavní stížnosti je námitka, že ustanovený obhájce Mgr. Jan Pavlík vykonával obhajobu po celé trestní řízení pouze ve věci vedené u Policie České republiky, OŘ, SKPV Pelhřimov pod ČTS: ORPE-401/OK-2002, pro niž byl ustanoven opatřením Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 13. 9. 2002 sp. zn. 7 Nt 31/2002. Totiž, vzhledem k tomu, že ostatní věci, tj. trestní věc pod ČTS ORUH-767/KPV-OOK-2002 a pod ČTS: ORJH-625/Tč-OK-2002 nebyly zákonným způsobem spojeny ke společnému projednání (rozhodnutí o spojení těchto trestních věcí nebyla doručena ani stěžovateli ani jeho ustanovenému obhájci, přičemž navíc rozhodnutí o věci pod ČTS: ORJH-625/Tč-OK-2002 nemělo být dle stěžovatele vydáno vůbec), neměl ustanovený obhájce k obhajobě v těchto dalších věcech zákonné zmocnění a obhajobu tak ani vykonávat nemohl. Od počátku se však jednalo o případy nutné obhajoby, neboť stěžovatel byl v době zahájení těchto trestních stíhání ve vazbě. Proto důkazy, které byly následně orgány činnými v trestním řízení provedeny a opatřeny při úkonech, kterých by se jinak ustanovený obhájce mohl zúčastnit, jsou procesně nepoužitelné a soud z nich při svém rozhodování neměl vycházet. Popsaným nezákonným postupem orgánů činných v trestním řízení došlo prý zároveň k porušení základního práva stěžovatele na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny a rovněž jeho základního práva na spravedlivý proces. Ústavní soud - se zřetelem na námitky stěžovatele - zjistil z obsahu vyžádaného spisu, že usnesením policejního orgánu Okresního ředitelství Policie v Havlíčkově Brodě, Služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 2. 9. 2002 pod ČTS: ORHB-397/OOK-2002 bylo zahájeno jeho trestní stíhání pro trestný čin krádeže dle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 trestního zákona (s. 239 spisu). Následně bylo usnesením policejního orgánu Okresního ředitelství Policie v Pelhřimově, Služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 3. 9. 2002 pod ČTS: ORPE-401/OK-2002 zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin krádež dle §247 odst. 1 písm. a), b), e), odst. 2 trestního zákona. Obě citované trestní věci byly usnesením policejního orgánu spojeny ke společnému řízení pod ČTS: ORPE-401/OK-2002 (s. 649-650 spisu). Usnesením Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 13. 9. 2002 sp. zn. 7 Nt 31/2002 byl stěžovatel vzat do vazby, a tím u něho vznikl důvod nutné obhajoby ve smyslu §36 odst. 1 písm. a) trestního řádu (s. 670-1 spisu). Opatřením Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 13. 9. 2002 sp. zn. 7 Nt 31/2002 byl stěžovateli ustanoven obhájce Mgr. Jan Pavlík, a to pro řízení vedené u policejního orgánu Okresního ředitelství Policie v Pelhřimově, Služby kriminální policie a vyšetřování, pod ČTS: ORPE-401/OK-2002 (s. 721 spisu). Proti stěžovateli bylo též zahájeno trestní stíhání usnesením policejního orgánu Okresního ředitelství Policie v Uherském Hradišti, Služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 19. 9. 2002 pod ČTS: ČTS: ORUH-767/KPV-OOK-2002 pro trestný čin krádeže dle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního zákona a pro trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 trestního zákona. Dne 14. 10. 2002 vydal policejní orgán Okresní ředitelství Policie v Uherském Hradišti, Služba kriminální policie a vyšetřování, pod ČTS: ORUH-767/KPV-OOK-2002 rozhodnutí, kterým spojil věc vedenou doposud ČTS: ORUH-767/KPV-OOK-2002 a věc vedenou pod ČTS: ORPE-401/OK-2002 pod věc nadále vedenou u policejního orgánu Okresního ředitelství Policie v Uherském Hradišti, Služby kriminální policie a vyšetřování, a to pod ČTS: ORUH-767/KPV-OOK-2002 (s. 651 spisu). Usnesením policejního orgánu Okresního ředitelství Policie v Jindřichově Hradci, Služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 16. 10. 2002 pod ČTS: ORJH-625/TČ-OK-2002 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin krádeže dle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního zákona a pro trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 trestního zákona. Dne 23. 10. 2002 vydal policejní orgán Okresní ředitelství Policie v Uherském Hradišti, Služba kriminální policie a vyšetřování, pod ČTS: ORUH-767/KPV-OOK-2002 rozhodnutí, kterým spojil věc vedenou doposud ČTS: ORUH-767/KPV-OOK-2002 a pod ČTS: ORJH-625/TČ-OK-2002 pod věc nadále vedenou u policejního orgánu Okresního ředitelství Policie v Uherském Hradišti, Služby kriminální policie a vyšetřování, a to pod ČTS: ORUH-767/KPV-OOK-2002 (s. 652 spisu). Ústavní soud byl dále veden následujícími úvahami. 1. Ústavní soud se logicky nejdříve zabýval otázkou (byť to stěžovatel výslovně nenamítal, neboť soud není vázán odůvodněním ústavní stížnosti), zda ke spojení věcí může dojít již v přípravném řízení trestním, a to policejním orgánem, či jen v řízení před soudem. Reflektoval totiž možný argument, že trestní řád ohledně spojení věcí ke společnému řízení již v přípravném řízení trestním nic výslovně nestanoví; současně ustanovení trestního řádu věnovaná společnému řízení (a s ním souvisejícímu spojení věcí) jsou přitom umístěna pod oddíl, nadepsaný "Pravomoc a příslušnost soudů"; na základě toho by se mohl jevit jako racionálně argumentačně podložený závěr, že ke spojení věcí může dojít až v řízení před soudem, tj. po podání obžaloby. Teprve v případě kladného posouzení této otázky by bylo relevantní posuzovat dodržení zákonného postupu ohledně jednotlivých rozhodnutí o spojení řízení. Ústavní soud k takto vymezené výkladové otázce uvádí, že podle ustanovení §20 odst. 1 trestního řádu (ve znění účinném jak v době rozhodování příslušných policejních orgánů o spojení věcí, tak v době rozhodování Ústavního soudu o dané věci) "Proti všem obviněným, jejichž trestné činy spolu souvisí, o všech útocích pokračujícího nebo hromadného trestného činu a o všech částech trvajícího trestného činu se koná společné řízení, pokud tomu nebrání důležité důvody. O jiných trestných činech se koná společné řízení tehdy, je-li takový postup vhodný z hlediska rychlosti a hospodárnosti řízení.". Zákon tedy v této souvislosti výslovně používá pojmu "obviněný"; zároveň platí, že řízení před soudem je zahajováno až podáním obžaloby, resp. teprve podáním obžaloby přechází věc na soud (srov. §180 a násl. trestního řádu). Pokud by trestní řád sledoval, aby ke spojení věcí mohlo dojít jen v řízení před soudem a nikoliv již v přípravném řízení trestním, pak by zákon musel používat pojem "obžalovaný", a nikoliv "obviněný", jak je tomu v citovaném ustanovení. Kromě jazykové roviny výkladu ustanovení §20 odst. 1 trestního řádu hovoří pro možnost spojení věcí (a tak vedení společného řízení) již v přípravném řízení trestním i samotný smysl tohoto institutu (teleologická rovina výkladu); ten spočívá v tom, aby celé trestní řízení (tzn. nejen řízení před soudem) probíhalo ekonomicky a účelně a aby - v konečné fázi - mohl soud lépe zhodnotit míru zavinění jednotlivých obviněných a lépe odstupňovat tresty v závislosti na konkrétním případu. Vzhledem k tomu není relevantní systematické začlenění tohoto ustanovení pod oddíl "Pravomoc a příslušnost soudů". Přitom je zřejmé, že všechna rozhodnutí o postupu vyšetřování a o provádění vyšetřovacích úkonů v přípravném řízení trestním zásadně činí sám vyšetřovatel, byť s výjimkou případů, kdy je podle zákona třeba souhlasu státního zástupce (srov. §164 odst. 5 trestního řádu). Trestní řád však nestanoví, že v případě spojení věcí rozhoduje namísto vyšetřovatele státní zástupce. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud usuzuje, že policejní orgán má právo rozhodovat v přípravném řízení trestním podle stávající právní úpravy o spojení věcí a policejní orgán tedy nijak nepochybil, jestliže této své pravomoci využil. 2. Otázkou druhou bylo, zda ke spojení věcí (výše citovaným rozhodnutím policejního orgánu ze dne 14. 10. 2002 a 23. 10. 2002, dále též jako "daná rozhodnutí o spojení věcí") došlo v souladu se zákonem (trestním řádem), což současně tvořilo podstatu námitek ústavní stížnosti. S ohledem na své ústavní vymezení - dle kterého Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí orgánu veřejné moci upravující procesní postup v průběhu vyšetřování, protože se jedná o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení (navíc ex post, tj. po již pravomocně skončeném trestním řízení), a se zřetelem na to, že stěžovatel své námitky vůči rozhodnutí o spojení věcí směřoval toliko do procesní stránky, nikoli do sféry věcné (tj. zda zde byly naplněny zákonné důvody pro spojení věcí) - nepřezkoumával Ústavní soud rozhodnutí policejního orgánu o spojení věcí po stránce věcné. Jestliže policejní orgán dospěl v rozhodnutích o spojení věcí k závěrům, že mezi příslušnými trestními věcmi stěžovatele je souvislost a podmínky spojení věcí jsou proto dány, neshledal Ústavní soud z ústavněprávního hlediska žádný důvod tento právní závěr zpochybňovat. Jak uvedeno výše, stěžovatel směřoval své námitky toliko do procesní stránky daných rozhodnutí o spojení věcí. Ve vztahu k rozhodnutí policejního orgánu dle §20 odst. 1 trestního řádu ze dne 14. 10. 2002 stěžovatel namítal, že nebylo doručeno ani jemu ani jeho ustanovenému obhájci. Ústavní soud - po nahlédnutí do spisu - dává v tomto směru stěžovateli za pravdu, neboť z obsahu spisu skutečně nevyplývá, že by toto rozhodnutí policejního orgánu bylo stěžovateli či jeho právnímu zástupci doručeno. Ústavní soud shledal, že tím došlo k porušení §137 odst. 1 trestního řádu, dle kterého "Usnesení je třeba oznámit osobě, které se přímo dotýká, jakož i osobě, která k němu dala svým návrhem podnět; usnesení soudu se oznámí též státnímu zástupci. Oznámení se děje buď vyhlášením usnesení v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit, anebo doručením opisu usnesení.". Vzhledem k tomu, že rozhodnutí policejního orgánu o spojení věcí dle §20 odst. 1 trestního řádu je ve smyslu §119 odst. 2 trestního řádu usnesením, přičemž se jeho oznámení nedělo "vyhlášením v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit", bylo nezbytné - s ohledem na §137 odst. 3 in fine trestního řádu - oznámit dané usnesení doručením jeho opisu jak stěžovateli, tak jeho obhájci. Jestliže tak orgány činné v trestním řízení neučinily, postupovaly v rozporu s §137 odst. 1 a 3 trestního řádu a předmětné rozhodnutí o spojení věcí zákonem stanoveným postupem nebylo vydáno. Stěžovatel dále namítal, že nedošlo vůbec k vydání rozhodnutí o spojení věcí, pokud jde o usnesení policejního orgánu Okresního ředitelství Policie v Jindřichově Hradci, Služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 16. 10. 2002 pod ČTS: ORJH-625/TČ-OK-2002. K tomu dodal, že pokud bylo vydáno, nebylo doručeno ani stěžovateli ani jeho obhájci. Ústavní soud však z vyžádaného spisu zjistil, že dne 23. 10. 2002 vydal policejní orgán Okresní ředitelství Policie v Uherském Hradišti, Služba kriminální policie a vyšetřování, pod ČTS: ORUH-767/KPV-OOK-2002 rozhodnutí, kterým spojil věc vedenou doposud ČTS: ORUH-767/KPV-OOK-2002 a ČTS: ORJH-625/TČ-OK-2002 pod věc nadále vedenou u policejního orgánu Okresního ředitelství Policie v Uherském Hradišti, Služby kriminální policie a vyšetřování, pod ČTS: ORUH-767/KPV-OOK-2002 (s. 652 spisu). V tomto směru tedy nelze dát stěžovateli za pravdu. Nicméně, pokud jde o doručení tohoto rozhodnutí, závěry uvedené v předchozím odstavci platí i pro tento případ; tím, že orgány činné v trestním řízení nedoručily předmětné usnesení stěžovateli a jeho obhájci, postupovaly v rozporu s §137 odst. 1 a 3 trestního řádu a předmětné rozhodnutí o spojení věcí nebylo vydáno zákonem stanoveným postupem. 3. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že v dané věci bylo porušeno podústavní právo. Nicméně je třeba obecně zdůraznit - leč i konkrétně ve vztahu k případu stěžovatele - že ne každé případné porušení podústavního práva automaticky znamená (bez dalšího zkoumání veškerých okolností případu) i porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod konkrétního stěžovatele; pouze nesprávná aplikace práva, kterou lze opodstatněně kvalifikovat jako takovou aplikaci, jež má za následek porušení základních práv a svobod stěžovatele, může být pak důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci. Bylo proto třeba dále zkoumat, zda výše zjištěná nezákonnost současně založila porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele. a) Stěžovatel shledával ve výše uvedeném pochybení orgánů činných v trestním řízení dosah do ústavněprávní roviny, neboť prý bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny; porušení práva na obhajobu mělo být konkrétně naplněno tím, že - vzhledem k výše rozebíranému spojení věcí ke společnému řízení nezákonným způsobem - ustanovený obhájce neměl k obhajobě ve věcech vedených pod ČTS: ORUH-767/KPV-OOK- 2002 a ČTS: ORJH-625/Tč-OK-2002 "zákonné zmocnění" a obhajobu tak ani vykonávat nemohl. Proto ustanovený obhájce nemohl uplatnit svá práva podle §§41, 165 odst. 2, 3 trestního řádu a důkazy, které byly následně orgány činnými v trestním řízení provedeny a opatřeny při úkonech, kterých by se jinak ustanovený obhájce mohl zúčastnit, jsou proto procesně nepoužitelné a soud z nich při svém rozhodování neměl vycházet. b) Ústavní soud dovozuje, že shora vymezená nezákonnost, vzniklá neoznámením dvou předmětných usnesení stěžovateli a jeho obhájci doručením jejich opisu, měla za následek, že stěžovatel a jeho obhájce nemohli proti nim podat stížnost (srov. §141 odst. 2 větu první trestního řádu, dle které "Stížností lze napadnout každé usnesení policejního orgánu."). Vzhledem k tomu je možné - s poukazem na §140 odst. 1 trestního řádu - konstruovat závěr, že daná usnesení o spojení věcí ke společnému řízení a rozhodnutí nenabyla nikdy právní moci [pokud totiž zákon stížnost proti usnesení připouští, musí nastat ještě některá z eventualit uvedených pod písm. aa) až cc) v §140 odst. 1 písm. b) trestního řádu, aby usnesení mohlo nabýt právní moci]. Z formálně právního pohledu by tak bylo možné přisvědčit stěžovateli, že ve vztahu k uvedeným věcem neměl obhájce, ačkoli byly dány podmínky nutné obhajoby a obhájce tak mít musel. Přitom již jen z dikce čl. 40 odst. 3 Listiny vyplývá, že pod rozsah ústavně zaručeného základního práva na obhajobu spadá též právo na ustanovení obhájce soudem v případě, že si ho nezvolí, ačkoli podle zákona ho mít musí (srov. čl. 40 odst. 3 Listiny, dle kterého "Obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Jestliže si obhájce nezvolí, ačkoliv ho podle zákona mít musí, bude mu ustanoven soudem."). Vzhledem k tomu, že podle §36 odst. 1 písm. a) trestního řádu stěžovatel obhájce mít musel, lze - leč pouze na první pohled - dospět k závěru, že jeho právo na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny bylo porušeno. c) Nicméně je nutno v této souvislosti zdůraznit, že - bráno obecným pohledem - Ústavní soud neposuzuje postup orgánů veřejné moci ani převážně ani výlučně jen v jeho formálním vyjádření. Naopak, ať už při konkrétní či abstraktní kontrole norem či při přezkumu výkonu státní moci zvažuje skutečnou povahu konkrétního postupu orgánů veřejné moci a v něm poté nalézá případný zásah do základních práv a svobod v jejich materiálním pojetí, tímto přístupem Ústavní soud mimo jiné respektuje doktrínu materiálního právního státu, na kterou se ve své judikatuře opakovaně odvolává. V tomto duchu posuzuje dodržení lidskoprávních záruk ústavního pořádku v konkrétní věci, tedy zásadně z hlediska jejich skutečného a účinného uplatnění, a to s ohledem na funkci, kterou v trestním řízení plní. Smyslem lidskoprávních principů nalézajících své vyjádření v právu na obhajobu je přitom zabezpečit, aby byly v trestním řízení objasněny všechny významné okolnosti, svědčící nejen v neprospěch, ale i ve prospěch obviněného, a aby orgány činné v tomto řízení ke všem těmto okolnostem náležitě přihlédly. Tak se má zajistit, aby nevinný nebyl odsouzen, aby viník byl odsouzen jedině za to, co skutečně spáchal, a aby mu byl uložen spravedlivý a zákonný trest. V tomto "materiálním" duchu tedy Ústavní soud posuzoval stěžovatelem argumentačně vymezené porušení práva na obhajobu, tj. z toho hlediska, zda v souzené věci neabsentovalo její skutečné a účinné uplatnění s ohledem na funkci, kterou má v trestním řízení plnit. d) Ústavní soud z obsahu vyžádaného spisu dovodil - byť lze konstruovat závěr, že stěžovatel ve vztahu k věcem vedených pod ČTS: ORUH-767/KPV-OOK- 2002 a ČTS: ORJH-625/Tč-OK-2002 formálně - de iure neměl obhájce, ačkoli jej dle trestního řádu musel mít - že de facto obhájce rovněž ve vztahu k těmto věcem měl. Soudem ustanovený obhájce Mgr. Jan Pavlík se totiž účastnil daného trestního řízení již od svého ustanovení obhájcem dne 13. 9. 2002 (první usnesení o zahájení trestního stíhání bylo vydáno dne 2. 9. 2002), tj. v podstatě už od samotného počátku přípravné fáze; přitom vzhledem k tomu, že se konalo společné řízení o všech trestných činech stěžovatele, obhájce - jak vyplynulo též z obsahu vyžádaného spisu - činil logicky v rámci společného řízení jednotlivé úkony ve vztahu ke všem původně samostatným dílčím trestním věcem stěžovatele, tedy i ve vztahu k věcem vedeným původně pod ČTS: ORUH-767/KPV-OOK- 2002 a ČTS: ORJH-625/Tč-OK-2002. Fakt konání společného řízení ve všech trestních věcech stěžovatele vzal tedy obhájce na vědomí (i když s ním - ve shora namítaném rozsahu - nesouhlasil) a byl aktivní jak ve vazebních řízeních, tak v rámci dokazování, resp. v celém trestním řízení stěžovatele (aniž by jakkoli rozlišoval mezi věcmi zákonným způsobem spojenými a těmi, v jejichž případě trestní řád dodržen nebyl). Přitom - jak Ústavní soud zjistil ze spisu - obhájce stěžovatele nejen že obhajobu fakticky vykonával ve vztahu ke všem věcem, o kterých se konalo společné řízení, ale tuto obhajobu vykonával vskutku řádně, tj. konal všechny potřebné úkony v rámci trestního řízení (činil za stěžovatele návrhy, včetně návrhů na dokazování, podával za něho žádosti a opravné prostředky, nahlížel do spisu, zúčastňoval se vyšetřovacích úkonů, kladl stěžovateli i jiným vyslýchaným osobám otázky a další), a není důvodu se domnívat, že by jeho postup nebyl v souladu s procesním postojem obviněného. Stěžovatel navíc v průběhu trestního řízení nevznesl žádnou námitku ani ve vztahu k obhájci ani k způsobu vedení obhajoby, z čehož lze - jakožto v jistém smyslu z objektivní skutečnosti - presumovat závěr o přesvědčení stěžovatele o řádném výkonu obhajoby jeho obhájcem v rámci celého trestního řízení. Z uvedených důvodů je třeba argumentaci stěžovatele, že ustanovený obhájce nemohl uplatnit svá práva dle trestního řádu a že důkazy, které byly následně orgány činnými v trestním řízení provedeny a opatřeny při úkonech, kterých by se jinak ustanovený obhájce mohl zúčastnit, jsou proto procesně nepoužitelné a že z nich soud při svém rozhodování neměl vycházet, jako nepřípadnou odmítnout. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru - jak již uvádí výše - že jakkoli by se mohlo jevit, že stěžovatel ve vztahu k věcem vedených pod ČTS: ORUH-767/KPV-OOK- 2002 a ČTS: ORJH-625/Tč-OK-2002 formálněprávně obhájce neměl, byť jej dle trestního řádu musel mít (a že tím snad mohlo dojít k porušení jeho práva na obhajobu), skutečnost je jiná; stěžovatel de facto rovněž ve vztahu k těmto věcem obhájce měl, neboť ustanovený obhájce ve skutečnosti vykonával obhajobu ve vztahu ke všem trestním věcem stěžovatele, o kterých se společné řízení konalo. Pokud tedy Ústavní soud nahlížel na ústavně zaručené právo na obhajobu z materiálního hlediska, tj. v duchu materiálního právního státu, nezbylo mu než konstatovat - se zřetelem na námitky v ústavní stížnosti - že skutečné a účinné uplatnění práva na stěžovatelovu obhajobu s ohledem na funkci, kterou v trestním řízení plní, existovalo, bylo reálně plněno a k porušení čl. 40 odst. 3 Listiny ve smyslu namítaném stěžovatelem tedy nedošlo. Naopak, ve světle shora uvedených skutečností, se tvrzení stěžovatele o jeho porušení jeví jako účelové. 4. Nicméně, přes výše uvedený závěr, zvažoval Ústavní soud ještě další souvislosti. Jak bylo již deklarováno shora, nezákonnost postupu orgánů činných v trestním řízení, vzniklá neoznámením dvou předmětných usnesení o spojení věcí ke společnému řízení stěžovateli a jeho obhájci doručením jejich opisu, měla za důsledek nemožnost podat proti nim opravný prostředek, tj. stížnost. Přitom je zřejmé, že právo na obhajobu je složeno z mnoha komponentů, z nichž jedním je bezpochyby právo podávat opravné prostředky, pokud to zákon připouští. V dané věci byla stížnost přípustná ex lege, a proto je nepochybné, že v této souvislosti došlo k omezení stěžovatelova práva na obhajobu (srov. výše). Vzdor tomu nelze přehlédnout, že měřítkem rozhodování Ústavního soudu je i intenzita, s níž bylo zasaženo do Ústavou České republiky zaručených základních práv či svobod stěžovatele. V této souvislosti je třeba uvážit, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k negaci či k nepřiměřenému (a v tom rámci tudíž ústavně neakceptovatelnému) omezení základního práva; takový závěr - přirozeně podle okolností případu - nelze zpravidla vztáhnout k dílčímu zásahu do (trvajících procesních) ústavně zaručených základních práv, a to zejména tehdy, je-li předtím, jakož i následně jejich realizace v průběhu procesu řádně umožněna. Podle přesvědčení Ústavního soudu v této konkrétní posuzované věci nelze odhlédnout od toho, že právo obviněného na podání stížnosti proti usnesení policejního orgánu je sice komponentem ústavně deklarovaného práva obviněného na obhajobu, náležejícího mu ve všech stadiích řízení; právo na obhajobu je však v rovině práva jednoduchého zaručeno v podobě rozličných dílčích práv, přičemž všechny jeho jednotlivé složky dohromady jej vytvářejí, resp. naplňují v jeho celku. Ústavní soud přitom ze spisu nezjistil již žádná další pochybení orgánů činných v trestním řízení, která by zasahovala do práva stěžovatele na obhajobu. Nutno podotknout, že v ostatních případech bylo právo stěžovatele podávat opravné prostředky v průběhu procesu řádně umožněno. Ústavní soud tedy konstatuje, že z pohledu vedení řádného procesu jako celku, v němž - s výjimkou v tomto bodu uvedenou - svědčilo stěžovateli po celou dobu řízení (vedle všech ostatních obhajovacích práv) též právo podávat opravné prostředky, neshledal namítaný nedostatek dostatečným důvodem, který by byl způsobilý kasaci napadených rozhodnutí založit. V této souvislosti pak nelze nevidět, že šlo o procesní stadium upínající se k přípravnému řízení a navíc vztahující se k rozhodnutí policejního orgánu upravujícímu pouze procesně-technický postup v průběhu vyšetřování, sledující urychlení řízení, a nemající tak bezprostřední vztah k věci samé. 5. Pokud stěžovatel namítal porušení svého práva na spravedlivý proces vůbec, Ústavní soud uvádí, že podle ustálené judikatury hodnotí spravedlnost procesu jako celku; jinými slovy, k vyhovění ústavní stížnosti přistupuje v zásadě jen tehdy, jestliže dospěje k názoru, že namítané a důvodné procesní pochybení ze strany orgánu veřejné moci vede k závěru, že proces jako celek byl nespravedlivý a že proto i jeho výsledek se může jako nespravedlivý jevit. K vyhovění ústavní stížnosti proto Ústavní soud v zásadě nepřistupuje v situaci, kdy ze strany orgánů veřejné moci sice k určitému pochybení došlo, avšak jeho intenzita a existující příčinná souvislost mezi porušením práva a jeho důsledky spravedlnost procesu jako celek narušit nemohla. Právě o takovou situaci šlo i v souzené věci. I když Ústavní soud zjistil porušení podústavního práva v rovině procesní, nutno reflektovat - jak je výše uvedeno - mimo jiné i to, že se takové porušení vztahovalo k rozhodnutí policejního orgánu upravujícímu toliko procesně-technický postup v průběhu vyšetřování, které sledovalo urychlení řízení a nemělo tak přímý vztah k věci samé. Současně již žádné další procesní pochybení orgánů činných v trestním řízení Ústavní soud nezjistil; ostatně, ani sám stěžovatel nic takového netvrdil. V projednávané věci totiž obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 trestního řádu) a zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 trestního řádu). V napadených rozhodnutích uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů a při posuzování viny a trestu (§125 odst. 1 trestního řádu). Důkazy, provedené v tomto trestním řízení, vytvořily nepřerušený řetězec, který obecným soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině stěžovatele. Pokud pak stěžovatel napadl ústavní stížností i usnesení Nejvyššího soudu, který jeho věc neposoudil meritorně, nutno dodat, že z jeho podání není patrné, jakého pochybení, jež by (navíc) mělo vést k porušení jeho ústavně zaručených práv, se měl Nejvyšší soud dopustit. Přitom z odůvodnění daného usnesení je zřejmé, že ten se námitkami stěžovatele uplatněnými v dovolání zabýval a svůj závěr, že tyto námitky z hlediska obsahového neodpovídají dovolacím důvodům ve smyslu §265b trestního řádu, řádně zdůvodnil; proto Ústavní soud na toto rozhodnutí může zcela odkázat. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že řízení jako celek bylo spravedlivé, takže ani z tohoto hlediska k porušení čl. 36 Listiny zjevně nedošlo. Důvod ke kasaci napadených rozhodnutí - i se zřetelem k této stěžovatelově námitce - proto neshledal. 6. Stěžovatel konečně tvrdil, že námitku, že mu byl sice obhájce ustanoven, ale pouze pro část soudem projednávané věci, uplatnil již před okresním soudem při hlavním líčení, leč ten na ni nereagoval. K tomu Ústavní soud uvádí následující. Především je nutno poukázat na nejasnost určení časového okamžiku, kdy měl stěžovatel uplatnit takovou námitku před okresním soudem (stěžovatel pouze uvádí toliko "při hlavním líčení"); taková neurčitost námitky způsobuje potom logicky nemožnost jejího přezkoumání, neboť úkolem Ústavního soudu nemůže být perfekcionisticky sledovat všechny detaily spisu a snažit se takovou neurčitou námitku stěžovatele porovnat s případnou reálnou skutečností. Ústavní soudu přesto zjistil, že stěžovatel tuto námitku uplatnil v hlavním líčení před Okresním soudem v Uherském Hradišti dne 17. 9. 2003 (s. 1198 spisu); to však učinil pouze v rámci žádosti o propuštění z vazby, přičemž okresní soud na ni - byť ne detailně - obsahově reagoval ve svém rozhodnutí této o žádosti (s. 1227 spisu). Neopírá se tedy o skutečnost tvrzení stěžovatele, že by na vznesenou námitku okresní soud nijak nereagoval. Další zmínku, že by uvedenou námitku uplatňoval stěžovatel v hlavním líčení před okresním soudem i v jiném případě, již Ústavní soud ve spise nenalezl. Pokud stěžovatel dále tvrdil, že "Soud nereagoval ani na námitku stěžovatele, že usnesení o zahájení trestního stíhání policejního orgánu v Jindřichově Hradci ze dne 16.10.2002 ČTS: ORJH-625/Tč-OK-2002 neobsahuje poučení stěžovatele o nutné obhajobě", Ústavní soud uvádí, že se v tomto případě jedná o tvrzení, které je neurčité ještě ve větší míře; stěžovatel nejen že nijak nespecifikuje, kdy vznesl takovou námitku, ale současně neuvádí, u kterého soudu (poznámka: bylo rozhodováno ve třech stupních) a v rámci jakého procesního úkonu tak učinil. Přitom Ústavní soud - zaměřuje se na úsek trestního řízení vztahující se k věci samé a nikoliv na jednotlivá vazební rozhodnutí, která v podstatě nejsou vlastním předmětem řízení o dané ústavní stížnosti - nenalezl ve spise žádnou zmínku, že by tato námitka stěžovatele měla oporu v reálném ději, tj. že byla vůbec vznesena; v této souvislosti opět zdůrazňuje zásadu, že vzhledem k jeho ústavně vymezenému postavení jako soudu, jehož funkcí je toliko ochrana ústavnosti, nemůže perfekcionisticky reflektovat každou podrobnost ve spisu a snažit se takovou neurčitou námitku stěžovatele s případnou reálnou skutečností sladit. 7. Ze všech uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost dle §82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zamítnout.

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2007:1.US.521.06.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 521/06
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 35/44 SbNU 443
Populární název K celkovému posuzování spravedlnosti konkrétního trestního procesu (nedoručení rozhodnutí o spojení věci)
Datum rozhodnutí 21. 2. 2007
Datum vyhlášení 28. 3. 2007
Datum podání 31. 7. 2006
Datum zpřístupnění 27. 4. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 2
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - OS Uherské Hradiště
Soudce zpravodaj Güttler Vojen
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku zamítnuto
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 40 odst.3, čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §36 odst.1 písm.a, §165, §20 odst.1, §137 odst.1, §137 odst.3
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /právo na obhajobu
Věcný rejstřík doručování
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-521-06_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 53649
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-11