Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30.05.2000, sp. zn. I. ÚS 533/98 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 81/18 SbNU 197 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:1.US.533.98

sp. zn. I. ÚS 533/98 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní stížnosti V. T., proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 11. 9. 1998, sp. zn. 14 C 261/96, takto: Rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 11. 9. 1998, sp. zn. 14 C 261/96, se zrušuje. Odůvodnění: Rozhodnutím Dopravního inspektorátu Okresního ředitelství Policie ČR v Blansku (dále jen "DI OŘ") ze dne 20. 8. 1996, č.j. ORBK-1069/Ř-DI-96, o přestupku byla podle ust. §30 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o přestupcích") uložena V. T. (stěžovateli): 1. pokuta v částce 15.000 Kč a 2. zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvacetičtyř měsíců. Ve výroku je uvedeno, že zákaz činnosti mu uplyne po 24 měsících od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí a že odevzdá-li řidičský průkaz před nabytím právní moci tohoto rozhodnutí, zákaz činnosti se mu bude počítat ode dne jeho odevzdání na DI ČR. DI OŘ uvedl, že dne 4. 4. 1966 službu konající policisté B. N. a M. M. při dozoru nad silničním provozem na ulici Komenského v B. zastavovali vozidlo tovární značky Daewoo Nexia, bez státní poznávací značky, přičemž jeho řidič nereagoval, pokračoval v jízdě a zastavil až u objektu stanice technické kontroly. Na výzvu k předložení dokladů řidič prohlásil, že je u sebe nemá, u řidiče provedená dechová zkouška na alkohol byla pozitivní, avšak lékařskému vyšetření a odběru krve se řidič podrobit odmítl. Poté odešel s jiným mužem do objektu stanice technické kontroly. V osobě řidiče službu konající policisté poznali osobně známého V. T., bytem B. DI OŘ vycházel ze shromážděných důkazů (především z úředního záznamu policejní hlídky, oznámení o přestupku, výpisu z evidenční karty řidiče, stěžovatelova vyjádření a vyjádření policistů B. N. a M. M. a dospěl k závěru, že stěžovatel svým jednáním porušil ust. §5 odst. 1 písm. e) a §6 odst. 4 vyhlášky Federálního ministerstva vnitra č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích (pravidla silničního provozu), ve znění pozdějších předpisů, a naplnil tak skutkovou podstatu přestupku podle ust. §22 odst. 1 písm. d) a §30 odst. 1 písm. ch) zákona o přestupcích. Dopravní inspektorát Správy Jihomoravského kraje Policie ČR v Brně (dále jen "DI SJK") rozhodnutím ze dne 11. 10. 1996, č.j. PJM-460/DS-odv-96, výše uvedené rozhodnutí o přestupku vydané DI OŘ změnil "ve výrokové části rozhodnutí ve vztahu k uložené sankci zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvacetčtyři měsíce tak, že tato sankce počíná běžet od dne 8. 10. 1996". V ostatním citované rozhodnutí potvrdil a odvolání zamítl. DI SJK přitom vycházel z obsahu spisu doplněného o spisový materiál opatřený na základě odvolání stěžovatele a o stěžovatelem dodané přílohy. Odvolací orgán uvedl, že přezkoumal celý případ, provedl a zhodnotil důkazy, posoudil druhy a úměrnost napadeným rozhodnutím uložených sankcí a konstatoval, že jejich uložení při horní hranici odpovídá výchovnému účelu trestu a požadavkům na individuální i generální prevenci. V žalobě proti tomuto rozhodnutí DI SJK stěžovatel mimo jiné zdůraznil, že na jeho tvrzení, že nebyla řádně prokázána totožnost pachatele přestupku, stejně jako na výpovědi svědků - tuto skutečnost potvrzující (a ve spise založené) - nebyl brán při hodnocení důkazů zřetel. Stěžovatel dále uvedl, že byl krácen na svých procesních právech, kdy mu v rozporu s ust. §33 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) nebylo oznámeno konání ústního jednání, kterého se v důsledku toho nemohl účastnit a klást otázky svědkům. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 9. 1998, č.j. 14 C 261/96-15, žalobu o přezkoumání rozhodnutí DI SJK zamítl. Uvedl, že "skutková zjištění odpovídají právnímu posouzení věci a soud neshledal žádné rozpory v provedených důkazech". K námitce žalobce (stěžovatele), že nebyla řádně zjištěna totožnost osoby, jež spáchala přestupek, Městský soud v Brně dále dodal, že ze znění ust. §13 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů, vyplývá, že předvést osobu přistiženou při spáchání trestného činu nebo přestupku k prokázání její totožnosti, je právem policie a nikoliv její povinností. Lze proto mít zato, že osobní znalost osoby pachatele přestupku ze strany policistů vedla k tomu, že policie tohoto práva nevyužila. Hlavní námitky stěžovatele ohledně jeho totožnosti, totiž tvrzení, že v době spáchání přestupku nebyl v Boskovicích, nýbrž na jednání v Praze, byly podle názoru Městského soudu v Brně vyvráceny jak samotným potvrzením Českomoravského kuželkářského svazu, tak i vyjádřením V. S. a R. Š., kteří "původně potvrzené alibi žalobce (pozn. stěžovatele) na inkriminovanou hodinu zpochybnili". Městský soud v Brně vyvrátil i správnost druhé námitky stěžovatele, že byl v průběhu řízení o přestupku krácen na svých procesních právech. Městský soud v Brně uvedl, že není v rozporu se správním řádem, pokud správní orgán shromažďuje důkazy před ústním jednáním, a naopak poukázal na to, že to byl sám stěžovatel, který nevyužil možnosti, aby na podporu svých tvrzení navrhl důkazy, a pouze setrval na stanovisku, že v inkriminovaný den a hodinu byl na jednání v Praze. Městský soud v Brně proto dospěl k závěru, že DI SJK "posoudil věc po právní stránce správně, náležitě zjistil skutkový stav, z něhož správní rozhodnutí vycházelo" a že napadené rozhodnutí je v souladu se zákonem. Proto žalobu ve smyslu ust. §250j odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") zamítl. Citovaný rozsudek Městského soudu v Brně napadl stěžovatel ústavní stížností. Uvedl, že nejen rozhodnutí Městského soudu v Brně, ale i celé řízení, které mu předcházelo, považuje za "kolidující s ustanovením čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod, kterým je každému garantováno, mimo jiné, právo na spravedlivý proces". Stěžovatel protiústavnost napadeného rozhodnutí spatřuje mimo jiné v tom, že ačkoli se již od zahájení řízení "objevuje" osoba jeho bratra J. T. (kterého prý žádný z orgánů, které ve věci rozhodovaly, nepovažoval za nutné vyslechnout), Městský soud v Brně se s návrhem stěžovatele na tento výslech "vypořádal pouhým odkazem na ust. §250i o.s.ř., dle kterého se dokazování v řízení o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů neprovádí". Stěžovatel v dané souvislosti poukázal na komentářovou literaturu (Bureš, J. - Drápal, L. - Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. 2. vydání. Praha, C.H.Beck 1996, str. 752; dále jen "Komentář"), podle níž v ust. §250i odst. 1 o.s.ř. uvedená slova "dokazování se neprovádí" nelze vykládat tak, že se dokazování provádět nesmí. Stěžovatel dále poukázal na to, že Městský soud v Brně akceptoval postup policistů zjišťujících totožnost přestupce, když připustil zjištění totožnosti "založené na pouhé osobní znalosti zakročujících policistů", ačkoli ust. §13 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů, "dává policistům oprávnění předvést ke zjištění totožnosti osobu přistiženou při spáchání trestného činu nebo přestupku a taková osoba odmítne prokázat svoji totožnost". Tuto skutečnost považuje za zvláště závažnou, neboť tvrzení zakročujících policistů o tom, že jej osobně znají, je jediným a výlučným důkazem nasvědčujícím tomu, že stěžovatel skutečně přestupek spáchal. Proto stěžovatel navrhl, aby byl rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 11. 9. 1998, sp. zn. 14 C 261/96, zrušen. Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné náležitosti a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí ve věci samé. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Městský soud v Brně a dále Dopravní inspektorát Správy Jihomoravského kraje Policie ČR v Brně (i v zastoupení Dopravního inspektorátu Okresního ředitelství Policie ČR v Blansku (dále jen "Dopravní inspektorát"). Městský soud v Brně ve svém vyjádření uvedl, že v rámci "přezkumného řízení, v němž nebylo prováděno dokazování, nedošel k závěru, že by rozhodnutí správního orgánu bylo nepřezkoumatelné či zmatečné, že by bylo založeno na nedostatečných skutkových zjištěních nebo nesprávném právním posouzení". Městský soud v Brně dále odkázal na obsah rozsudku ze dne 11. 9. 1998, navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a prohlásil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. Dopravní inspektorát ve svém vyjádření především poukázal na spekulativní a nedůvodný charakter stěžovatelovy námitky týkající se nevyslechnutí jeho bratra J. T., neboť stěžovatel jeho osobu v žádném stádiu řízení do souvislosti s předmětnými přestupky neuváděl a navíc "je zde oprávněný předpoklad o jeho zaujatosti". Dopravní inspektorát dále poukázal nejen na zavádějící charakter stěžovatelovy námitky, že správní orgány postupovaly ve zřejmém rozporu s ust. §32 odst. 1 správního řádu, ale také na její vytržení z kontextu celého ustanovení §32, a to především jeho odst. 2 a odst. 5. Dopravní inspektorát dále kritizoval údajně zavádějící a nedůvodný odkaz stěžovatele na Komentář k ust. §250i o.s.ř., neboť stěžovatelova námitka o neprovedení dokazování soudem se "opírá pouze o právní názor autorů, tedy nikoli o judikaturu" a přechází zejména první část ust. odst. 1 §250i o.s.ř., podle níž je při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí pro soud rozhodující skutkový stav v době vydání napadeného rozhodnutí. Dopravní inspektorát za vysloveně zavádějící považuje také stěžovatelovu námitku zpochybňující tvrzení policistů o osobní znalosti stěžovatele, neboť ti stěžovatele "na základě místní a osobní znalosti, při přímém jednání s ním, bezpečně poznali". Podle názoru dopravního inspektorátu tato skutečnost vedla k opodstatněné úvaze správních orgánů a soudu, že tvrzení policistů o spolehlivém zjištění stěžovatele jako osoby přestupce je věrohodné. Účelovost uvedené námitky je prý patrná ze skutečnosti, že stěžovatel využil příchodu další osoby (podle zakročujících policistů pravděpodobně bratra stěžovatele), která odemkla objekt STK, čehož využil stěžovatel a do objektu - jenž byl poté zevnitř uzavřen - vstoupil. V důsledku toho ani nemohlo být se stěžovatelem ukončeno jednání, případně nemohlo být ani přikročeno k jeho eventuálnímu předvedení. Za účelový a neodůvodněný dopravní inspektorát dále považuje stěžovatelův návrh na výslech svědka JUDr. J. J., neboť tuto osobu stěžovatel během předcházejícího řízení nejmenoval a jako svědka ji nenavrhl. Za účelový lze kvalifikovat i návrh na výslech svědka J. T., neboť jde o stěžovatelova bratra, takže je oprávněný předpoklad jeho zaujatosti. Dopravní inspektorát dále uvedl, že provedenými procesními úkony a shromážděnými důkazy byl spolehlivě zjištěn a prokázán skutkový stav, věc byla posouzena a rozhodnuta v souladu s právem, a proto navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta. Dopravní inspektorát na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. Ústavní stížnost je důvodná. Pokud jde o tvrzené porušení základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), lze konstatovat, že stěžovateli - jak vyplývá z příslušného správního a soudního spisu - nebylo nijak bráněno v tom, aby se stanoveným postupem svého práva u Městského soudu v Brně domáhal. Z těchže spisů však současně vyplývá, že postupem samotného soudu jako orgánu aplikujícího právo - pokud jde o otázku naprosto spolehlivého zjištění totožnosti pachatele přestupku - nebylo využito všech možností k zajištění spravedlivé ochrany jeho práv a oprávněných zájmů jako účastníka řízení před soudem (srov. též §1 o.s.ř.) a jemu předcházejícího řízení před správními orgány. Ústavnímu soudu, který není součástí soustavy obecných soudů, sice v zásadě nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů těmito soudy, pokud jimi nedojde k porušení základních práv a svobod (stěžovatele), zaručených ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud již vícekrát vyslovil, že zpravidla není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, že není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 Ústavy) a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy; podrobněji srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. C.H.Beck Praha 1994, str. 41). Současně - a pro úplnost je nutno uvést - že v zásadě nelze spatřovat porušení čl. 36 Listiny v tom, že soud nevyhoví všem důkazním návrhům účastníků, neboť jen soudu přísluší rozhodnout, které z navržených důkazů provede a které nikoliv (§120 odst. 1 a 2 o.s.ř.). To však platí potud, pokud lze na skutkový stav v dané věci bezpečně usoudit (srov. sp. zn. III. ÚS 150/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 2. Vydání 1. C.H. Beck 1995, str. 87). Z obsahu správního spisu vyplývá (konkrétně ze zápisů o podání vysvětlení - č.l. 29 a 30), že V. S. a R. Š. v podaných vysvětleních nemohou přesně uvést, zda jednání za přítomnosti stěžovatele dne 4. 4. 1996 na sekretariátu TJ Bohemians Praha - tedy přibližně v době tvrzeného spáchání přestupku - trvalo do 18, 30 hod. (V. S.), nebo kdy bylo přesně ukončeno (R. Š.). Z obsahu správního i soudního spisu však dále plyne, že před správními orgány nebyl proveden svědecký výslech nejen V. S. a R. Š., ale ani osoby, která je ve správním spisu (č.l. 2) označována za možného bratra stěžovatele a byla v související době na místě tvrzeného přestupku přítomna. (Tato osoba umožnila stěžovateli vstup do stanice technické kontroly.) Ústavní soud proto v dané věci uvádí, že identifikace stěžovatele (jako pachatele přestupku) policisty je nepochybně velmi důležitým důkazním prostředkem, byť byla provedena na základě tvrzení osobní znalosti stěžovatele a nikoli dokladově. Současně však nelze nedbat ústavního principu rovnosti zbraní a upřít tak stěžovateli možnost, aby s úspěchem nabídl důkazy, které jeho totožnost s řidičem automobilu tovární značky Daewoo Nexia bez státní poznávací značky (který byl dne 4. 4. 1996 v 18, 45 hod. kontrolován hlídkou Policie ČR v Boskovicích, neměl předepsané doklady pro řízení motorových vozidel, byla u něho provedena pozitivní dechová zkouška na alkohol a jenž odešel do objektu stanice technické kontroly v B.) zpochybňují. Městský soud v Brně v odůvodnění svého rozhodnutí sice poukázal na ust. §250i odst. 1 in fine o.s.ř., podle kterého se při přezkoumávání zákonnosti správního rozhodnutí (kdy je pro soud rozhodující skutkový stav, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí) dokazování neprovádí. To však podle názoru obecně uznávané odborné literatury (srov. Komentář. 3. vydání 1997, str. 842) neznamená, "že se dokazování provádět nesmí". Tento názor sdílí i Ústavní soud, neboť v opačném případě by se jednalo o zcela netradiční pojetí principů spravedlivého procesu. Ústavní soud se proto v souladu s ust. §250j odst. 2 o.s.ř. domnívá, že v daném případě měl obecný soud možnost napadené rozhodnutí správního orgánu rozsudkem zrušit, neboť se nabízel závěr, že zjištění skutkového stavu je pro posouzení věci nedostačující. Je tedy zřejmé, že v souzené věci nelze z dosud provedeného dokazování bezpečně usoudit na takový skutkový stav, s nímž by byly v souladu i právní závěry obecného soudu. Proto je z hlediska spravedlivého procesu nutné vzniklou protiústavní důkazní mezeru vyloučit a dokazování doplnit. Přitom je ovšem nezbytné, aby věrohodnost provedených důkazů byla náležitě přezkoumána. V této souvislosti je na místě vyslechnout i svědka J. H., který byl - podle tvrzení stěžovatele, učiněného až při jednání Ústavního soudu - v inkriminovaný den a hodinu na místě samém před stanicí technické kontroly přítomen a jenž byl údajně zaměněn s osobou stěžovatele. Za tohoto stavu Ústavní soud usuzuje, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 9. 1998, sp. zn. 14 C 261/96, bylo právo stěžovatele na spravedlivý proces vyplývající především z čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny porušeno. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 11. 9. 1998, sp. zn. 14 C 261/96, zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 30. května 2000