Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 05.12.2001, sp. zn. I. ÚS 535/2000 [ nález / KLOKOČKA / výz-2 ], paralelní citace: N 193/24 SbNU 449 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:1.US.535.2000

sp. zn. I. ÚS 535/2000 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. arch. R. Š., zastoupeného advokátem Mgr. M. S., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 7. 2000, sp. zn. 22 Ca 327/99, ve spojení s rozhodnutím Okresního úřadu v Novém Jičíně, okresního pozemkového úřadu, ze dne 31. 5. 1999, č. j. PÚ/1684/99,4441/92-Ša-72/9, takto: Ústavní stížnosti se vyhovuje a rozsudek Krajského soudu v Ostravě z 12. 7. 2000, sp. zn. 22 Ca 327/99, a rozhodnutí Okresního úřadu v Novém Jičíně, okresního pozemkového úřadu, ze dne 31. 5. 1999, č. j. PÚ/1684/99-4441/92-Ša-72/9, se zrušují. Odůvodnění: I. Stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti namítal, že postupem shora uvedených orgánů veřejné moci došlo k porušení jeho ústavně zaručených práva svobod. Konkrétně měl za to, že došlo k porušení čl. 1, 90, 95 odst. 1 a čl 12 odst. 2 Ústavy ČR. Stěžovatel uvedl, že byl v roce 1949 z politických důvodů vyloučen z ČSLA z důvodu spolupráce s anglickým odbojem. Byl zatčen a zařazen do tábora nucených prací. Odtud se mu podařilo uprchnout do západní zóny Německa a postupně se dostal až do USA a stal se v roce 1959 občanem USA. Po událostech ze 17. listopadu 1989 se začal zajímat o dění ve své vlasti. Dostavil se na československý zastupitelský úřad v USA a požádal o obnovení československého státního občanství. Tímto úřadem byl stěžovatel odkázán na úřady v Československu. Na jaře 1991 se do Československa stěžovatel vrátil a ihned požádal o vystavení dokladů o československém státním občanství. Dne 15. 5. 1991 potvrdil Okresní úřad v Novém Jičíně stěžovateli, že nebyl propuštěn ze státního svazku a následně mu byl 17. 5. 1991 vydán občanský průkaz v Praze 4. Stěžovatel dále uvedl, že uplatnil řádně a včas restituční nárok podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), a to jako syn původního vlastníka Lesního velkostatku F. Okresní úřad v Novém Jičíně, okresní pozemkový úřad (dále jen "pozemkový úřad") se stěžovatelem jednal jako s oprávněnou osobou podle zákona o půdě, schválil uzavřené dohody mezi stěžovatelem a povinnými osobami na vydání majetku. Zemědělský majetek stěžovatel poté převzal a začal uplatňovat své vlastnické právo. Stěžovatel konstatoval, že do restitučního procesu vstoupil též jeho bratranec Ing. O. Š. (dále jen "vedlejší účastník"), který uplatnil nárok na vydání shodných nemovitostí jako stěžovatel. Pozemkový úřad po provedeném šetření s ním jako s oprávněnou osobou nejednal a nezahrnul jej mezi účastníky restitučního řízení, a to s odkazem na posloupnost pořadí oprávněných osob uvedenou v zákoně o půdě v ust. §4 odst. 2. Vedlejší účastník začal zpochybňovat existenci státního občanství stěžovatele s tím, že nemohl jako občan USA získat občanství ČSFR. Stěžovatel uvedl, že proto koncem roku 1992 se dostavil na Okresní úřad v Opavě, referát vnitřních věcí, kde celou věc konzultoval. Jak uvedl, pro jistotu mu bylo doporučeno, aby podal žádost o udělení občanství. Tuto žádost podal stěžovatel z opatrnosti následně dne 28. 12. 1992, přičemž k jejímu vyřízení došlo až dne 11. 2. 1993 a stěžovatel obdržel listinu o českém občanství. Stěžovatel namítal, že nedodržením třicetidenní správní lhůty pro vyřízení této jednoduché žádosti došlo k prodlení, na jehož základě v pozdější době Krajský soud v Ostravě opakovaně konstatoval, že stěžovatel až do 11. 2. 1993 nebyl občanem ČR a tudíž nevyhověl lhůtě k uplatnění nároku podle zákona o půdě (tj. do 31. 1. 1993). Proti rozhodnutí, jímž pozemkový úřad vyhověl stěžovateli, podal vedlejší účastník opravný prostředek k Městskému soudu v Praze. Městský soud ve svém rozsudku ze dne 4. 1. 1995, sp. zn. 33 Ca 30/94, rozhodl tak, že vedlejší účastník měl být účastníkem předmětného restitučního řízení. Soud zároveň konstatoval, že stěžovatel splňuje všechny podmínky restitučního zákona. Stěžovatel ve své stížnosti uvedl, že po vydání rozsudku Městského soudu v Praze uzavřel další dohody na vydání majetku s povinnými osobami, přičemž pozemkový úřad tyto dohody schválil. Protože byl pozemkový úřad vázán právním názorem Městského soudu v Praze, rozhodl zároveň tak, že se vedlejší účastník stal účastníkem předmětného restitučního řízení. Vedlejší účastník dále napadl rozhodnutí pozemkového úřadu o schválení dohod o vydání majetku opravným prostředkem u Krajského soudu v Ostravě. Tento soud pak napadené rozhodnutí svým rozsudkem ze dne 6. 3. 1998, sp. zn. 22 Ca 480/97, zrušil, konstatoval, že stěžovatel nesplňuje podmínku občanství tak, jak je stanovena v zákoně o půdě a vrátil věc pozemkovému úřadu k dalšímu řízení. Tento rozsudek Krajského soudu v Ostravě stěžovatel napadl ústavní stížností (sp. zn. III. ÚS 268/98), jež však byla tehdy pro nepřípustnost odmítnuta s tím, že rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě nebylo rozhodnutím meritorním a že stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které měl k dispozici. Pozemkový úřad následně, jsa vázán právním názorem Krajského soudu v Ostravě, rozhodl tak, že neschválil dohody o vydání nemovitostí uzavřené mezi stěžovatelem a povinnými osobami podle zákona o půdě. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel opravný prostředek ke Krajskému soudu v Ostravě, který napadeným rozsudkem rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil. Stěžovatel ve své stížnosti zdůraznil, že rozhodnutími orgánů veřejné moci byl vyloučen z okruhu oprávněných osob podle zákona o půdě a tedy zbaven již vydaného rodinného majetku (stejně jako v padesátých letech jeho otec). Uvedl, že až do rozhodnutí Policejního prezidia ČR ze dne 2. 3. 1994 byl považován za občana ČSFR (ČR). V tomto rozhodnutí byl zrušen správní akt bývalé OS VB Praha 4, podle kterého byl stěžovateli vydán dne 17. 5. 1991 občanský průkaz. Stěžovatel namítal, že podle právního názoru Krajského soudu v Ostravě, vysloveného v napadeném rozsudku, byl de facto i de iure tímto správním aktem zbaven občanskoprávního statutu daného občanským průkazem, se všemi důsledky z toho plynoucími (se zpětnými účinky). Tento výklad označil stěžovatel za nesprávný, neboť došlo k porušení principu právní jistoty a ochrany stěžovatele v právo. Tímto výkladem i samotným rozhodnutím se zároveň ocitly v právní nejistotě všechny povinné osoby, se kterými byly uzavřeny dohody o vydání majetku s následným schválením ze strany pozemkového úřadu. V závěru své ústavní stížnosti se stěžovatel pozastavil nad skutečností, že na straně jedné byl od 17. 5. 1991 považován za občana tehdejší ČSFR, a to se všemi právy a povinnostmi, přičemž na straně druhé, pokud se jedná o ochranu jeho oprávněných požadavků, zastávají orgány veřejné moci názor opačný. Stěžovatel vyslovil názor, že nelze přistoupit na skutečnost, že v daném konkrétním případě, z důvodu formálního přístupu, nebude naplněn účel zákona a ve svém důsledku tak bude místo napravení křivdy spáchána další křivda. Soudce zpravodaj, když zjistil, že ústavní stížnost splňuje potřebné náležitosti, požádal účastníky o vyjádření ke stížnosti a současně o vyslovení, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání. Na žádost Ústavního soudu Pozemkový fond České republiky sdělil 22. 10. 2001, že se vzdává postavení vedlejšího účastníka v řízení o této ústavní stížnosti. Město F. 23. 10. 2001 v dopise podepsaném starostou sdělilo, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání v této věci a že se vzdává postavení vedlejšího účastníka. Okresní úřad v Novém Jičíně 19. 10. 2001 ve svém obsáhlejším vyjádření, v dopise podepsaném vedoucím referátu okresního pozemkového úřadu, sdělil, že Pozemkový úřad považuje stížnost R. Š. za důvodnou a to i přesto, že kromě rozsudku Krajského soudu v Ostravě je stížností napadáno též rozhodnutí Pozemkového úřadu. Tímto rozhodnutím pozemkového úřadu bylo totiž o nároku ing. R. Š. rozhodováno v intencích právního názoru Krajského soudu v Ostravě, s nímž se Pozemkový úřad neztotožňuje. Za dané situace však nemohl o nároku stěžovatele rozhodnout jinak. Také Okresní úřad v Novém Jičíně souhlasil s upuštěním od ústního jednání. Státní podnik Vítkovice dopisem z 23. 10. 2001 sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání a že stížnost samu považuje - přes různé právní názory - za opodstatněnou. Současně se však vzdává postavení vedlejšího účastníka. Vojenské lesy a statky ČR 26. 10. 2001 jako vedlejší účastník sdělily, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání. K ústavní stížnosti samé stanovisko nezaujaly. Lesy České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové 26. 10. 2001 vyslovily souhlas s upuštěním od ústního jednání a sdělily, že považují stěžovatele za oprávněnou osobu a proto s ním uzavřely dohodu o vydání věci. Navrhují, aby ústavní stížnosti bylo vyhověno a napadená rozhodnutí zrušena. Krajský soud v Ostravě pak 24. 10. 2001 souhlasil s upuštěním od ústního jednání a uvedl, že ústavní stížnost nepokládá za důvodnou a poukazuje na právní argumentaci svého rozsudku, na omezené možnosti Ústavního soudu zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a na okolnost, že napadený rozsudek nepředstavuje poslední rozhodnutí ve věci, protože řízení u pozemkového úřadu pokračuje. 26. 10. 2001 sdělil rovněž ing. R. Š., že souhlasí s upuštěním od ústního jednání. Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti z 31. 10. 2001 ing. O. Š., bratranec stěžovatele, vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání a poukázal zejména na skutečnost, že stěžovatel nepochybně v roce 1959 ztratil na základě Úmluvy o naturalizaci mezi Československem a Spojenými státy americkými československé státní občanství. Opětovné nabytí státního občanství mohlo následovat pouze cestou jeho udělení, což se stalo až rozhodnutím ministerstva vnitra ČR ze dne 11. 2. 1993. Dále vyslovil názor, že vydání občanského průkazu nepochybně nenahrazuje rozhodnutí příslušného státního orgánu o udělení státního občanství. Dovodil, že Krajský soud v Ostravě nepochybil, když zjistil, že stěžovatel ve lhůtě k tomu určené (v rozhodné době) ještě nebyl státním občanem České republiky. II. Ústavní soud po přezkoumání spisového materiálu a zvážení všech okolností dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. V jednání stěžovatele, které nepochybně směřovalo k získání resp. potvrzení státního občanství, došlo sice k pochybení, ještě více však v chování orgánů veřejné moci. Právě pochybení státu vedlo ve svých důsledcích Krajský soud v Ostravě k rozhodnutí o nesplnění podmínky státního občanství pro uplatnění restitučního nároku stěžovatele. Je pravdou, že stěžovatel, který nabyl amerického státního občanství naturalizací v roce 1959, věděl, anebo měl vědět, že na základě úmluvy z roku 1929 a následných prováděcích předpisů bylo toto nabytí amerického občanství spojeno se ztrátou československého občanství. Proto bylo na místě, aby po svém návratu do Československa stěžovatel požádal o udělení státního občanství. Když mu však Okresní úřad v Novém Jičíně 15. 5. 1991 na jeho žádost o potvrzení státního občanství vystavil doklad o tom, že nedošlo k jeho propuštění ze státního svazku, předpokládal, že své státní občanství neztratil a požádal o vydání občanského průkazu, který bez obtíží obdržel 17. 5. 1991 v Praze 4. Stěžovatel se následně spolehl na ustanovení zákona č. 75/1957 Sb., podle něhož zápisy v občanském průkazu nahrazují osvědčení o československém státním občanství a ostatní veřejné listiny. S těmito doklady uplatnil 13. 5. 1992 nárok na restituci nemovitostí, jež původně patřily jeho otci. Jeho nárok byl rozhodnutím Pozemkového úřadu v Novém Jičíně z 26. 2. 1993 plně uznán. Stěžovatel zemědělský majetek pak převzal a začal uplatňovat vlastnické právo. Nárok na vydání zmíněných nemovitostí uplatnil však též bratranec stěžovatele. Pozemkový úřad jej původně nezahrnul mezi účastníky restitučního řízení s odkazem na posloupnost oprávněných osob dle §4 odst. 2 zákona o půdě. O. Š. následně zpochybnil existenci státního občanství stěžovatele. V důsledku toho rozhodnutím Policejního prezídia ČR z 2. 3. 1994 byl stěžovatel zbaven statutu občana České republiky. Již na základě prvních vznesených pochybností o státním občanství obrátil se 28. 12. 1992 ing. arch. R. Š. na Okresní úřad v Opavě s žádostí o udělení státního občanství, aby tak vyloučil další případné námitky svého bratrance, přičemž vzal na vědomí poučení o tom, že znovunabytím zdejšího občanství ztrácí občanství USA a byl ujištěn, že jeho žádost bude řádně a včas vyřízena, neboť poukázal na to, že po 31. 1. 1993 by mu uplynula zákonná lhůta, kterou měl k uplatnění nároku. Stěžovatel se tedy nejprve spolehl na potvrzení státního orgánu o tom, že nedošlo k jeho propuštění ze státního svazku, přičemž následné vystavení občanského průkazu a další postup státních orgánů (pozemkového úřadu) ho utvrzoval v přesvědčení, že splňuje státoobčanskou podmínku pro restituci a že tudíž kroky, které učinil, byly přiměřené a dostačující. Když poté, co O. Š., bratranec stěžovatele, zpochybnil jeho státní občanství, podal z opatrnosti Okresnímu úřadu v Opavě žádost o udělení státního občanství, spolehl se opět na korektní postup státního orgánu, jemuž nic nebránilo v tom, aby v tomto jednoduchém případě vystavil potřebný doklad ve lhůtě, která je v §49 Správního řádu stanovena na maximum 30 dnů. Ve skutečnosti však úřad vystavil listinu až 45 dnů po podání žádosti, tedy v době, kdy již stěžovateli uplynula lhůta pro řádné uplatnění restitučního nároku. Okresní úřad v Opavě prodlel přesto, že podaná žádost splňovala všechny požadavky a neexistoval důvod, který by byl mohl vést k zamítnutí žádosti. Právě v důsledku této okolnosti nárok stěžovatele, který jinak splňuje všechny podmínky pro restituci majetku, byl rozhodnutím Okresního úřadu v Novém Jičíně, okresního pozemkového úřadu z 31. 5. 1999 a následně i rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze 12. 7. 2000 zamítnut s poukazem na ustanovení §13 zákona o půdě, podle něhož "neuplatněním práva ve lhůtě právo zanikne". Ústavní soud při posouzení věci vzal v úvahu vyjádření Okresního úřadu Nový Jičín, okresního pozemkového úřadu, v němž se poukazuje na skutečnost, že při zamítavém rozhodnutí pozemkového úřadu nemohl tento úřad jednat jinak, než respektovat předcházející právní názor Krajského soudu v Ostravě, přičemž zdůraznil, že se s tímto názorem pozemkový úřad neztotožňuje. Ústavní soud vzal dále v úvahu, že stěžovatel uplatnil své restituční nároky v době účinnosti novely zákona o půdě (zák. č. 93/1992 Sb.), jehož §4a odst. 1 přikazuje "dotčeným orgánům státní správy poskytnout pomoc tomu, kdo tvrdí, že je oprávněnou osobou" a "přispět k objasnění věci". Státní orgány po vystavení příslušných dokladů, a to potvrzení o tom, že nedošlo k propuštění ze státního svazku, dále po vystavení občanského průkazu a konečně i po rozhodnutí o tom, že je stěžovatel vlastníkem restituovaných nemovitostí, jednoznačně vycházely z toho, že podmínka státního občanství je u stěžovatele naplněna a svým chováním stěžovatele v tomto přesvědčení utvrzovaly. Všechna předcházející pochybení státu by byla ve svých negativních důsledcích napravena, kdyby Okresní úřad v Novém Jičíně vystavil stěžovateli doklad o udělení státního občanství včas. Ačkoliv stěžovatel podal svou žádost o udělení státního občanství s dostatečnou časovou rezervou a měl právo předpokládat, že úřad rozhodne maximálně ve lhůtě 30 dnů, jak předepisuje §49 Správního řádu, a přestože upozornil na okolnost, že po 34 dnech od podání žádosti by mu v případě nečinnosti správního orgánu marně uplynula lhůta k uplatnění nároku, byla mu listina o udělení státního občanství vystavena až 11. 2. 1993, tj. 45 dní po podání žádosti. Důvody, které vedly Krajský soud v Ostravě k rozhodnutí, napadenému ústavní stížností, mají své příčiny nepochybně v předchozím jednání státních orgánů. Ústavní princip právního státu předpokládá, že se stát vůči občanům chová v souladu s povinnostmi, které sám sobě stanovil, přičemž občan na základě principu právní jistoty má právo se spolehnout na věrohodnost státu při plnění jeho závazků. Jestliže správní orgán nevystavil stěžovateli listinu o udělení státního občanství v důsledku neodůvodněných průtahů ve lhůtě, kterou si stanovil a jestliže tímto počínáním státu byla promeškána lhůta k uplatnění restitučního nároku, mohl by stěžovatel vůči státu nepochybně uplatňovat nárok na náhradu škody, jež mu tímto pochybením státu vznikla. Na druhé straně však poukazuje Ústavní soud na princip přiměřenosti práva, který velí akceptovat splnění podmínky státního občanství i v tom případě, kdy k opožděnému vystavení osvědčení došlo jednoznačně pochybením státu, pokud žadatel včas a úplně splnil podmínky státem mu stanovené a lhůty mu uložené. To, že stát neuplatňoval státní moc v mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), nepramení z jednání stěžovatele, ale státu samého, a nemůže být uplatňováno ex post jako nástroj k omezení před tím již státem uznaného vlastnického práva, požívajícího ochrany dle čl. 11 Listiny. V daném případě Ústavní soud shledal porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, podle něhož smyslem a úkolem státní moci je sloužit občanům, jakož i ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle nichž při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Na okraj Ústavní soud poznamenává, že způsob, kterým stát vůči stěžovateli zasáhl, přivodil škodu nejen stěžovateli, ale zpochybnil i základní princip právní jistoty. Vzhledem ke všem uvedeným okolnostem rozhodl Ústavní soud, jak je ve výroku uvedeno. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně 5. prosince 2001