ECLI:CZ:US:2004:1.US.55.04
sp. zn. I. ÚS 55/04
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera - ze dne 18. srpna 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04 ve věci ústavní stížnosti V. Š. proti usnesení Nejvyššího soudu z 8. 10. 2003 sp. zn. 3 Tdo 1128/2003, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 11. 6. 2003 sp. zn. 12 To 69/2003 a proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou z 16. 12. 2002 sp. zn. 10 T 12/2002, jímž byl stěžovatel shledán vinným spácháním trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru, a proti postupu Ministerstva spravedlnosti při vyřizování podnětu ke stížnosti pro porušení zákona z 11. 8. 2003.
I. Usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 10. 2003 sp. zn. 3 Tdo 1128/2003, rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 6. 2003 č. j. 12 To 69/2003-317 a rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 16. 12. 2002 č. j. 10 T 12/2002-264 byla porušena základní práva stěžovatele garantovaná čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Tato rozhodnutí se ruší.
III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností ze dne 27. 1. 2004 se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2003 (3 Tdo 1128/2003), rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 6. 2003 (12 To 69/2003-317) a rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 16. 12. 2002 (10 T 12/2002-264) a domáhal se též ochrany proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, který spatřoval v postupu Ministerstva spravedlnosti při vyřizování podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona. Stěžovatel tvrdil, že orgány veřejné moci ve věci, v níž byl shledán vinným spácháním trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru (§249a odst. 2 trestního zákona), porušily jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na účinný prostředek nápravy podle čl. 13 Úmluvy a právo domáhat se stanoveným postupem soudní ochrany svého práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina).
Stěžovatel, který byl odsouzen za jednání, jehož se měl dopustit jako majitel domu ve vztahu ke své nájemnici, v ústavní stížnosti uvedl, že byl nejprve okresním soudem shledán vinným tím, že neoprávněně přerušil přívod elektrické energie do bytu poškozené L. K. Na základě jeho odvolání se věcí zabýval krajský soud, který zrušil rozsudek okresního soudu v celém rozsahu a nově jej uznal vinným tím, že zamezil přívodu elektrické energie zejména tím, že nechal zazdít rozvaděč do bytu poškozené.
Přitom stěžovatel v průběhu celého řízení namítal, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, protože nebylo prokázáno, že zavinil rozbití rozvaděče. Stěžovatel poté, co se dozvěděl o rozbití rozvaděče, nechal jej pouze z důvodů bezpečnosti zazdít, což krajský soud považoval za pouhou výmluvu. Jeho výrok skutkově vymezuje, že stěžovatel zamezil přívodu elektrické energie zejména tím, že nechal zazdít rozvaděč. V tom však nelze spatřovat úmyslné zavinění neoprávněného bránění v užívání bytu, a to ani úmysl nepřímý. Zazděním došlo pouze k zabezpečení rozvaděče, nevznikla však nepřekonatelná překážka bránící jeho opravě, kterou mohla provést na náklady stěžovatele poškozená. Věc měla být řešena na úrovni občanskoprávní. Navíc nebyl naplněn materiální znak trestného činu, vzhledem ke způsobu jednání a k minimálním následkům, za situace kdy bylo poškozené již od konce ledna 2001 nabídnuto několik náhradních bytů. Odmítnutím nabídek poškozená zabránila naplnění skutkové podstaty trestného činu. Není bez významu, že poškozená dlužila menší částku na nájemném a bez souhlasu vlastníků poskytovala v bytě podnájem dalším osobám. Těmito aspekty se odvolací soud řádně nezabýval. Navíc soud zaměnil skutek, který byl obsahem obžaloby, a místo aby v odvolacím řízení dospěl k jednoznačnému a nezpochybnitelnému závěru, zda rozvaděč rozbil či nerozbil stěžovatel, soustředil se na otázku, kdo nechal zazdít elektrický rozvaděč. Stěžovatel byl obžalován a v prvním stupni odsouzen za to, že přestřihl dráty a zcela zdemoloval rozvodnou skříň. Odvolací soud však stěžovatele odsoudil za jiný skutek, a tím jej zbavil možnosti podání řádného opravného prostředku proti zcela novému rozhodnutí. Tím porušil §2 odst. 8 a §220 trestního řádu (dále též "tr. řád" nebo "tr. ř.").
Zkoumáním těchto skutečností, které měly zásadní vliv na odsuzující výrok a kterými byl porušen trestní řád, se nikdo nezabýval, protože dovolání, kterým stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu, bylo Nejvyšším soudem odmítnuto. V odůvodnění usnesení se konstatuje, že napadený rozsudek krajského soudu netrpí hmotněprávními vadami, a dále se uvádí, že je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, čímž odkazuje na stížnost pro porušení zákona.
Souběžně s dovoláním se stěžovatel domáhal nápravy i podnětem k podání stížnosti pro porušení zákona, který podal (stejně jako dovolání) dne 11. 8. 2003. Ministerstvo spravedlnosti však dopisem ze dne 8. 10. 2003 sdělilo, že proti rozhodnutím, jejichž zrušení se lze domáhat cestou dovolání, může ministr spravedlnosti podat stížnost pro porušení zákona pouze ve lhůtě do dvou měsíců od doručení pravomocného rozhodnutí soudu státnímu zástupci. Tato lhůta uplynula 3. 9. 2003, a proto nebylo možno věc přezkoumat pro absenci trestního spisu, neboť byl předložen Nejvyššímu soudu s dovoláním. Podle stěžovatele nelze s ohledem na současné technické možnosti přenosu dat a informací odůvodnění postupu ministerstva považovat za adekvátní. Ministr spravedlnosti se podnětem vůbec nezabýval, ačkoli byl podán dostatečně dlouhou dobu před uplynutím lhůty. (Na tento postup si stěžovatel stěžoval, avšak ministerstvo sdělilo, že k pochybení nedošlo.) Vlivem nesprávného postupu ministerstva nemohla být věc bez zavinění stěžovatele projednána Nejvyšším soudem na základě stížnosti pro porušení zákona a stěžovatel byl zbaven práva na účinné prostředky nápravy podle čl. 13 Úmluvy.
Soudy podle stěžovatele porušily i jeho právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny, protože napadená rozhodnutí byla vydána v rozporu s ústavně stanoveným postupem, jsou projevem libovůle a vykračují z ústavně stanovených mezí. Odsuzující rozsudky byly vydány na základě nezákonného postupu a dovolací soud odkázal na ostatní mimořádné opravné prostředky, přičemž podaným podnětem ke stížnosti pro porušení zákona se ministerstvo nezabývalo. Proto se stěžovatel domáhal ochrany proti postupu Ministerstva spravedlnosti a žádal zrušení rozhodnutí Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu.
II.
Z textu rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (10 T 12/2002-264) vyplývá, že tento soud uznal dne 16. 12. 2002 stěžovatele vinným tím, že "dne 24. 1. 2001 kolem 8:00 hodin v K., okres Rychnov nad Kněžnou, v domě č. p. 40, ulice I., neoprávněně přerušil přívod elektrické energie do bytu L. K., a tak jí zabránil a brání v řádném užívání bytu.". V odůvodnění rozsudku se uvádí, že stěžovatel v přípravném řízení odmítl vypovídat a pouze uvedl, že údajný zásah do elektroinstalace byl povinen provést jako vlastník na základě odborného vyjádření, protože za stávajícího stavu si nedovolí nemovitost uvést do stavu před 24. 1. 2001. V hlavním líčení stěžovatel vyloučil, že by rozbil rozvaděč. Pouze nechal rozvaděč zazdít z důvodu bezpečnosti, když několika "elektrikáři" mu bylo řečeno, že oprava rozvaděče není možná. Elektrická energie nejde připojit, neboť je nutné provést rekonstrukci rozvodů. Pokud je poškozenou označován jako viník, je to odůvodněno jejich spory, které mají od doby, co dům koupil, když svědkyni vytkl, že ve svém bytě ubytovává další osoby, od nichž vybírá nájemné. Svědkyně sama na nájemném dluží 4 000 Kč a brání pokračování rekonstrukce, neboť se odmítá přestěhovat, ačkoli jí byly opakovaně nabízeny náhradní byty. Tvrzení stěžovatele bylo dle soudu vyvráceno svědkyní K., která v době přerušení dodávky elektřiny slyšela na chodbě mj. hlas stěžovatele a následně jej oknem viděla odcházet z domu. V té době v jejím bytě bydlel její přítel F. Š., který byl všemu přítomen a šel věc ohlásit na policii. Svědkyně potvrdila nabídku náhradního bydlení - v jednom případě šlo o dvě třídy, v druhém případě o chatu za nájemné 3 500 Kč, kdy by majitelé domu přispívali 800 - 1 000 Kč, a dále byl zakoupen byt, který by jí však byl pouze (sic) pronajat, což nepřijala, a potvrdila, že u ní půl roku bydlel pan M., avšak bezúplatně. Soud neshledal důvodu, proč by tato výpověď svědkyně učiněná po řádném poučení o následcích křivé výpovědi měla být nepravdivá. Navíc byla podle soudu podporována výpovědí vedoucí správního odboru městského úřadu, která viděla poškozenou rozvodnou skříň a zahájila řízení o obnovení předešlého stavu (§5 občanského zákoníku), které skončilo smírem, neboť vlastníci domu koupili objekt, v němž poškozené nabídli byt, s čímž souhlasila. Soud uzavřel, že ačkoli stěžovatel vylučoval, že rozvaděč rozbil, nutno přihlédnout k jeho prvotnímu vyjádření v přípravném řízení, kde tvrdil, že údajný zásah musel provést z důvodu bezpečnosti, z jehož kontextu je zřejmé, že se vyjadřuje k přerušení dodávky elektřiny, a nikoli k zazdění rozvaděče, protože to vyplývá z popisu skutku ve sdělení obvinění. Tím připustil zásah do elektroinstalace, který později zásadně odmítal. Přerušením dodávky elektřiny bylo poškozené znemožněno řádně užívat byt. K zajišťování náhradního bydlení přistoupil stěžovatel až poté, co bylo sděleno obvinění.
Na základě odvolání stěžovatele se věcí v rozsahu vytýkaných vad (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval Krajský soud v Hradci Králové, který rozsudkem ze dne 11. 6. 2003 (12 To 69/2003-317) rozsudek okresního soudu zrušil, a nově uznal stěžovatele vinným tím, že "v přesně nezjištěný den koncem ledna 2001 v K.í, okr. Rychnov nad Kněžnou, v domě č. p. 40, ulice I., zamezil přívodu elektrické energie zejména tím, že nechal zazdít rozvaděč do bytu . K., a tak jí zabránil v řádném užívání bytu.". V odůvodnění odvolací soud uvedl, že před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že někdo rozbil rozvaděč, čímž bylo zamezeno v přívodu elektrické.energie do bytu poškozené, a stěžovatel nepochybně věděl o přerušení dodávky elektrické. energie. V této situaci však neučinil nic, aby tento stav byl napraven. Naopak nechal rozvaděč zazdít, a tím opravu znemožnil. Tvrzení stěžovatele o nutnosti zazdít rozvaděč z bezpečnostních důvodů považoval krajský soud za pouhou výmluvu, protože zcela jednoznačně chtěl svědkyni dělat naschvály. Zda rozvody byly či nebyly v pořádku, není rozhodující, protože až: "do doby zásahu (sic) obžalovaného el. proud v bytě poškozené... zcela normálně fungoval. Jestliže obžalovaný hodlal provádět větší stavební úpravy a rekonstrukce i el. instalace, neznamená to ještě, že může...zamezit přívodu el. energie do jednoho z bytů a způsobit situaci, že ani provizorně nelze sjednat nápravu." (str. 4 rozsudku krajského soudu). Ke stěžovatelově námitce, že musel nechat zazdít rozvaděč z bezpečnostních důvodů, soud poznamenal, že z rozhodnutí městského úřadu (předběžné opatření vydané v rámci řízení o uvedení v předešlý stav), byť bylo v rámci obnovy řízení zrušeno, bylo jednoznačné, jak si má počínat. Krajský soud konstatoval, že v době činu poškozená byt řádně (sic) užívala a stěžovatel neměl právo počínat si způsobem uvedeným ve výroku rozsudku. Stěžovatel neměl oprávnění k zamezování v řádném užívání bytu. Ani v případě, že by poškozená ubytovávala jiné osoby, aniž by měla souhlas vlastníka domu, a ani námitka, že poškozená stěžovateli něco dluží, nemohou být v dané věci významné, a v žádném případě nejsou důvodem pro zproštění stěžovatele obžaloby (str. 5 rozsudku krajského soudu).
Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2003 (3 Tdo 1128/2003), kterým odmítl dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu, vyplývá, že bylo shledáno zjevně neopodstatněným, protože z hlediska uplatněného dovolacího důvodu [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] nebylo shledáno, že napadený rozsudek je zatížen hmotněprávními vadami, se kterými stěžovatel spojoval nesprávné právní posouzení předmětného skutku. Nejvyšší soud uvedl (str. 3 odst. 4 usnesení Nejvyššího soudu): "Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tzn., že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek, nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu ust. §2 odst. 5 a 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ust. §265b odst. 1 písm. g) tř. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotněprávního názoru. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného.". Na základě tohoto právního názoru Nejvyšší soud uzavřel, že pokud stěžovatel namítá, že z provedeného dokazování nebylo možno dospět k závěru o jeho úmyslném zavinění, a pokud poukazem na skutkové okolnosti namítal nedostatek konkrétní společenské nebezpečnosti svého jednání, je zřejmé, že dovolací důvod dílem spatřoval v porušení procesních zásad o hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. řádu). Stěžovatel se domáhal revize skutkových zjištění soudů obou stupňů, tedy dovolání zčásti uplatnil na procesním, a nikoli hmotněprávním základě. Tato část dovolacích námitek byla posouzena jako neodpovídající důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a Nejvyšší soud přiměřeně odkázal na (nepublikovaná) usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 732/02 a sp. zn. I. ÚS 412/02.
Z hlediska uplatněného důvodu považoval Nejvyšší soud dovolání za "právně relevantní" výlučně v té části, v níž namítalo, že jednání popsané ve výroku o vině ani další skutkové okolnosti zjištěné soudem neodpovídají znaku skutkové podstaty trestného činu neoprávněného zásahu do práva k bytu (249a odst. 2 trestního zákona). Dovolací soud upozornil, že odvolací soud založil závěr o zavinění na zjištění, že stěžovatel, ač věděl o poruše, neučinil nic k nápravě tohoto stavu, a naopak nechal rozvaděč zazdít, čímž opravu znemožnil. Nejvyšší soud konstatoval, že ze skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud vycházel, lze dovodit, že stěžovatel po formální stránce naplnil všechny znaky předmětného trestného činu. Proto zbývalo posoudit, zda nebyl stupeň nebezpečnosti jednání stěžovatele natolik nízký, že by jej bylo možno hodnotit jako nepatrný, neboť v takovém případě by o trestný čin nešlo, i když by jinak byly naplněny jeho znaky. Ani o takový případ se podle Nejvyššího soudu nejednalo, protože podle ustálené judikatury je možno o nepřekročení nepatrného stupně nebezpečnosti hovořit pouze tam, kde jednání nebude odpovídat ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané skutkové podstaty. Odvolací soud však podle dovolacího soudu takové výjimečné skutečnosti neshledal a pokud se stěžovatel domáhal jejich zjištění v řízení o mimořádném opravném prostředku na podkladě vlastního rozboru provedených důkazů, nebylo možno dovolání v této části podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné [§265i odst. 1 písm. e) tr. ř.].
III.
K výzvě se k ústavní stížnosti vyjádřil Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou prostřednictvím předsedkyně senátu Mgr. Z. U. (§42 odst. 4 a §30 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), která pouze odkázala na odůvodnění svého rozhodnutí a současně na rozsudek krajského soudu. Vyjádřil se též Krajský soud v Hradci Králové, který prostřednictvím předsedkyně senátu JUDr. J. Š. odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, s tím že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou. Krajské a okresní státní zastupitelství se vzdaly postavení vedlejších účastníků.
K vyjádření byl vyzván i ministr spravedlnosti, za nějž se vyjádřil ředitel odboru organizace a dohledu JUDr. J. B., který uvedl, že ministerstvo postupovalo v souladu s trestním řádem. Podnět k podání stížnosti byl ministerstvu doručen 12. 8. 2003 a téhož dne byl postoupen podle §389a tr. ř. Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze k řízení, k jehož žádosti o zaslání spisu bylo Okresním soudem v Rychnově nad Kněžnou přípisem ze dne 1. 9. 2003 sděleno, že stěžovatel podal ve své věci dovolání a spis bude odeslán Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o dovolání. Po tomto zjištění vrchní státní zastupitelství, v souladu s §32 odst. 2 vyhlášky č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli, ve znění pozdějších předpisů, vrátilo podnět dne 23. 9. 20003 ministerstvu bez prošetření věci, s upozorněním, že lhůta k podání stížnosti podle 266a odst. 1 tr. ř. uplynula dne 3. 9. 2003, tedy dříve, než bylo (dne 23. 9. 2003) ministerstvo informováno o podaném dovolání a o nedostupnosti spisu. Proto je nutno odmítnout námitku, že postupem ministerstva nemohla být věc projednána Nejvyšším soudem na základě stížnosti pro porušení zákona, a nelze akceptovat ani námitku, že ministerstvo mělo dostatek času k provedení přezkumného řízení. Stěžovatel pomíjí, že podnět byl postoupen vrchnímu státnímu zastupitelství k řízení stanovenému §389a tr. řádu a byl s odkazem na ustanovení §32 odst. 2 zmíněné vyhlášky vrácen zpět dne 23. 9. 2003 bez prošetření. Je zřejmé, že postupem podle trestního řádu nemohlo ministerstvo (§266a odst. 1 tr. ř.) a vrchní státní zastupitelství (§389a tr. ř.) věc na základě podnětu přezkoumat.
K ústavní stížnosti se k výzvě obsáhle vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně Mgr. M. B., která uvedla, že z rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že k přezkumu dodržování §2 odst. 5 a 6 trestního řádu slouží jiné mimořádné opravné prostředky než dovolání. Dovolání přitom bylo do trestního řádu zavedeno s účinností od 1. 1. 2002, s cílem dosáhnout důkladnějšího uplatnění zásad kontradiktorního procesu, který preferuje rovnost stran a nezasahuje nepřípustně do zásady obžalovací. Byl tak vytvořen právní mechanismus, jehož účelem je umožnit státu efektivně uplatnit veřejný zájem na dosažení účelu trestního řízení a zároveň dostát požadavkům plynoucím z čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy - tedy dostát zejména požadavku rovnosti účastníků řízení. Nejvyššímu státnímu zástupci je nyní mj. svěřeno oprávnění podat dovolání proti pravomocným rozhodnutím ve věci samé, a to i v neprospěch obviněného. Touto koncepcí byl nahrazen nevyhovující stav, kdy podání mimořádného opravného prostředku, stížnosti pro porušení zákona, bylo svěřeno pouze ministru spravedlnosti jako představiteli moci výkonné. Ministr spravedlnosti byl oprávněn podat stížnost pro porušení zákona jak ve prospěch, tak v neprospěch obviněného, který podobné oprávnění neměl a sám se nemohl domoci přezkoumání pravomocného meritorního rozhodnutí Nejvyšším soudem. Záměrem zavedení dovolání do systematiky mimořádných opravných prostředků tedy de iure bylo, při respektování práva na spravedlivý proces, umožnit obviněnému přímo dosáhnout nápravy zřejmých, v zákoně taxativně vymezených vad pravomocných rozhodnutí, jejichž rozsah je opět taxativně stanoven zákonem.
Stížnost pro porušení zákona, kterou je i za stávající právní úpravy oprávněn podat pouze ministr spravedlnosti, stále zůstává součástí komplexu mimořádných opravných prostředků v trestním řízení, i když s podstatným omezením, protože v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněného nemá Nejvyšší soud kasační a apelační pravomoc, ale je oprávněn pouze akademickým výrokem sjednocovat judikaturu "pro futuro". S ohledem na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu je stížnost pro porušení zákona jediným prostředkem, jímž se obviněný může dovolat nápravy nesprávného rozhodnutí, jehož vada, byť by byla hmotněprávní povahy, má původ v nesprávném skutkovém zjištění. Tento mimořádný opravný prostředek však neposkytuje obviněnému záruku, že se domůže práva na projednání věci před Nejvyšším soudem, neboť podání či nepodání stížnosti pro porušení zákona je odvislé od rozhodnutí ministra spravedlnosti, jenž vystupuje za stát jako státní orgán v postavení procesní strany, která má oproti obviněnému zřetelně výhodnější procesní postavení.
V projednávané věci došlo k situaci, která zvýrazňuje disproporci rovnosti obviněných, jejichž věc byla zatížena procesními vadami nebo vadnými skutkovými zjištěními, ve srovnání s obviněnými, jejichž věc postihla vada, kterou Nejvyšší soud kvalifikuje jako nesprávné právní posouzení skutku. Stěžovatel se domáhal podání stížnosti pro porušení zákona proto, aby byly přezkoumány vady ve skutkových zjištěních a vadném posouzení provedených důkazů. Ministr nevyužil svého oprávnění, ale jednal v intencích zákona, neboť v případě, že je podáno dovolání, může stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení pravomocného rozhodnutí státnímu zástupci. Naopak k přezkoumání došlo na základě dalšího mimořádného opravného prostředku, totiž dovolání, ovšem pouze z titulu kvalifikovaných právních námitek, které bylo možné podřadit pod dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy ve smyslu námitek právních, které nemají původ v nesprávném právním posouzení skutku.
Uvedená disproporce je ve smyslu již v minulosti formulovaných vyjádření k ústavním stížnostem důsledkem nesprávné aplikační praxe Nejvyššího soudu, který velmi restriktivním způsobem aplikuje ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to v tom smyslu, že nepřipouští právě revizi skutkových zjištění. Je zřejmé, že takový výklad odporuje smyslu a záměru zavedení tohoto mimořádného opravného prostředku do trestního procesu. V dovolacím řízení by mělo být možné domáhat se na základě kvalifikované právní námitky i přezkoumání skutkových zjištění. Nesprávné zjištění skutkového stavu totiž má, aplikuje-li soud důsledně hmotné právo, samozřejmě vždy vliv na nesprávné právní posouzení skutku. Současná aplikační praxe Nejvyššího soudu spočívající v zúžené interpretaci citovaného ustanovení je ve svém důsledku i porušením čl. 13 Úmluvy, tedy porušením práva na účinné opravné prostředky, neboť podle tohoto ustanovení každý, jehož práva a svobody přiznané Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné prostředky nápravy před národním orgánem. Závěrem nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Ústavní soud vyslovil nálezem, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2003 (3 Tdo 1128/2003) byl porušen čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), který je vyjádřením principu rovnosti účastníků řízení jako jednoho z komponentů základního práva na spravedlivý proces podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a aby dále toto rozhodnutí zrušil.
K výzvě se k ústavní stížnosti vyjádřil i Nejvyšší soud prostřednictvím předsedy senátu JUDr. E. T., který v rovině trestněprávní především odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. K argumentům v rovině ústavněprávní poznamenal, že stěžovatel se ústavní stížností domáhá v další instanci revize hmotněprávních závěrů Nejvyššího soudu, dílem polemizuje s hodnocením důkazů provedeným soudy nižších stupňů a odvolacímu soudu navíc vytýká též údajné procesní pochybení spočívající v porušení zásady totožnosti skutku. V posuzované věci však Nejvyšší soud neodepřel stěžovateli uplatnění práva na projednání mimořádného opravného prostředku (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny), podaným dovoláním se řádně zabýval v rozsahu vymezeném zákonem, a odmítl je teprve poté, když zjistil že dovolatelem uplatněné hmotněprávní námitky nelze považovat za opodstatněné. Na základě uplatněného dovolacího důvodu však nemohl přistoupit k přezkumu skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů (tj. sám hodnotit provedené důkazy) ani se zabývat namítanými procesními vadami. Je zapotřebí uvést, že z jednotlivých dovolacích důvodů vymezených v §265b odst. 1 tr. řádu nevyplývá právo dovolatele na skutkový přezkum pravomocných rozhodnutí v řízení o dovolání. Toto právo přitom nelze dovodit ani z obsahu Listiny či Úmluvy, která výslovně stanoví právo na dvoustupňové trestní řízení (čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě). Listina ani Úmluva neupravují právo na přezkum rozhodnutí odvolacího soudu v trestní věci na podkladě jakéhokoli dalšího řádného či mimořádného opravného prostředku. Jestliže byl do právního řádu České republiky z rozhodnutí zákonodárce zaveden institut dovolání a zákonodárce současně omezil možnost věcného projednání tohoto mimořádného opravného prostředku na přesně vymezené dovolací důvody, nelze mu z výše uvedených důvodů vytknout, že by tím porušil požadavky ústavnosti. Předseda senátu vyjádřil přesvědčení, že ani Nejvyššímu soudu nelze vytýkat, že podané dovolání přezkoumával pouze v té části, ve které bylo ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu právně relevantní.
Předseda senátu dodal, že k přezkumu rozhodnutí z hlediska správnosti skutkových zjištění, popř. dalších procesních či hmotněprávních pochybení slouží zásadně institut odvolání jako řádného opravného prostředku. Tím je realizováno právo na dvojstupňové trestní řízení (čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě). Naproti tomu Listina ani Úmluva nestanoví žádné další základní právo na přezkum pravomocných rozhodnutí v trestní věci. Do našeho právního řádu ovšem zákonodárce zavedl i instituty mimořádných opravných prostředků (dovolání, stížnost pro porušení zákona, obnova řízení), jež za určitých podmínek umožňují přezkum pravomocných výroků v trestních věcech. Především stížnost pro porušení zákona je určena k nápravě vad, jejichž existence byla tvrzena stěžovatelem, zejména nelze-li namítané vady současně podřadit pod některý z dovolacích důvodů. Ačkoli stížnost pro porušení zákona může podat výlučně ministr spravedlnosti, má obviněný právo dát podnět k jejímu podání. Po prošetření důvodnosti tohoto podnětu ministr spravedlnosti rozhodne, zda stížnost podá. Byť z ustanovení §266 odst. 1 tr. řádu vyplývá, že jde o fakultativní rozhodnutí ministra, má předseda senátu Nejvyššího soudu za to, že: "uplatnění stížnosti není projevem ministrovy libovůle, neboť jinak by se v důsledku toho jednalo o akt odepření spravedlnosti. Lze proto předpokládat, že stížnost pro porušení zákona bude z podnětu obviněného podána ve všech konkrétních případech, kde ministr spravedlnosti, na základě příslušných podkladů shledá, že k porušení zákona došlo v kvalitě předpokládané ustanovením §266 odst. 1 tr. ř. a že by tedy nebylo spravedlivé na stabilitě pravomocného rozhodnutí trvat.". Závěrem předseda senátu vyjádřil přesvědčení, že v řízení před Nejvyšším soudem ani jeho rozhodnutím nedošlo k porušení trestního řádu, ani jiné v České republice účinné normy, zejména Listiny a Úmluvy. K porušení ústavně zaručených práv či svobod stěžovatele nedošlo, a proto navrhl odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. 10 T 12/2002, který k důkazu provedl. Podle §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci pro tento případ souhlas dali a od ústního jednání bylo následně upuštěno.
IV.
Ústavní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu aplikace "jednoduchého" práva, a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Interpretace zákonných a podzákonných právních norem, která nešetří základní práva v co nejvyšší míře, při současném dodržení účelu aplikovaných právních norem, anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pak znamenají porušení základního práva či svobody.
Ústavní soud, vědom si toho, že není oprávněn rozhodovat o vině a trestu stěžovatele, ale že je oprávněn posoudit, zda rozhodnutími obecných soudů nedošlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod, posuzoval věc nejprve z hlediska dotčení komplexu práv na spravedlivý proces, tak jsou tato základní práva formulována v čl. 36 a násl. Listiny a v čl. 6 Úmluvy a v ustálené judikatuře týkající se těchto ustanovení [srov. např. rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 615/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 25, nález č. 35, str. 273; sp. zn. II. ÚS 301/98, Sbírka rozhodnutí, svazek 13, nález č. 45, str. 325; sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 34, str. 257; sp. zn. IV. ÚS 78/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 28, nález č. 129, str. 109; všechna dostupná pod těmito spisovými značkami též na www.judikatura.cz). Nejprve byl hodnocen postup Nejvyššího soudu. A to z hlediska zachování ústavního principu rovnosti u dvou kategorií obviněných: těch, kteří tvrdí, že jejich věc byla zatížena procesními vadami nebo vadnými skutkovými zjištěními vedoucími k zásahu do jejich základního práva, ve srovnání s obviněnými tvrdícími, že jejich věc postihla vada, kterou Nejvyšší soud kvalifikuje jako nesprávné právní posouzení skutku.
Nutno mít na paměti podstatu věci, v níž se stěžovatel obrátil na Nejvyšší soud. Stěžovatel byl státním zástupcem obžalován za to, že přerušil přívod elektrického proudu do bytu své nájemnice, a tím jí protiprávně bránil v řádném užívání nájemního bytu. V průběhu celého řízení stěžovatel popíral, že by přívod přerušil, a naopak nijak nepopíral, že poté, co mu byl zásah do rozvaděče oznámen, dal pokyn k jeho zazdění, protože odhalený rozvaděč představoval nebezpečí pro osoby pohybující se v domě. Stěžovatel tvrdil, že nemohl dát pokyn k opravě rozvaděče, protože takový zásah nebyl možný bez rekonstrukce rozvodů. Stěžovatel odmítal nést odpovědnost za pouhou opravu rozvaděče, protože mu bylo osobami, které pokládal za odborníky, sděleno, že to je za stávajícího stavu nebezpečné. Okresní soud v hlavním líčení dospěl k závěru, že to byl stěžovatel, kdo poškodil rozvaděč, a proto ho shledal vinným tímto činem, z nějž ho usvědčovala poškozená. V odvolání proti tomuto rozsudku stěžovatel zopakoval svou obhajobu (rozvaděč nerozbil; zazdít jej nechal z důvodu bezpečnosti) a krajský soud ve veřejném zasedání uznal námitku, že nebylo prokázáno, že by stěžovatel rozvaděč rozbil. Avšak současně shledal, že i tak byly naplněny znaky stíhaného trestného činu, protože stěžovatel, ač věděl o rozbití rozvaděče, nečinil nic, aby byl opraven, ale naopak jej nechal zazdít.
V odvolacím řízení došlo na základě obhajoby stěžovatele k posunu v obsahu stíhaného jednání. Odvolací soud pozměnil skutkovou větu, ale provedená změna neodpovídá obsahu odůvodnění, kde je přesto uvedeno, že do zásahu stěžovatele proud fungoval, a soud tak skutkovou větu upravil pouze formálně. Neoprávněný zásah stěžovatele byl vedle toho spatřován v nečinnosti při povinnosti konat - umožnit opravu či opravit rozvaděč. Tímto jednáním odvolací soud vinil stěžovatele, přitom se nevypořádal s obhajobou, že dát pokyn k opravě bylo nebezpečné. Ústavní soud při respektování rámce vymezeného pro jeho rozhodování konstatuje, že tato obhajoba nebyla přesvědčivým způsobem vyvrácena. Ze znaleckého posudku V. B., který má celkem deset řádků, vyplývá, že znalec vycházel z fotografií rozvaděče, přičemž nelze přezkoumat, jak dospěl k závěru, že rozvaděč mohl být zprovozněn bez celkové rekonstrukce elektroinstalace. Tyto skutečnosti nevyplývají ani z doplnění posudku, které má čtyři řádky, ani z výpovědi znalce u hlavního líčení, z níž mj. vyplynulo, že předmětný posudek je druhým soudním posudkem znalce za 11 let jeho působení. Znalec v hlavním líčení vypověděl, že prováděl jen prohlídku, nikoli revizi elektroinstalace, přičemž neměl k dispozici "doklady k nemovitosti". Ústavní soud konstatuje, že takto provedený důkaz není podle jeho názoru způsobilý vyvrátit obhajobu stěžovatele, který dne 5. 4. 2001 po sdělení obvinění uvedl, že "pokud je kdokoli ochoten na své náklady obnovit přívod elektrické energie do bytu, který užívá paní K. a převezme odpovědnost za stav elektrorozvodů v domě i za celou nemovitost, dám souhlas k takovému postupu. Jako vlastník si za stávajícího stavu nedovolím uvést nemovitost do stavu před 24. 1. 2001.".
Protože ke zvratu ve vymezení obsahu stíhaného jednání došlo v odvolacím řízení, obrátil se stěžovatel na Nejvyšší soud s námitkou vadného právního posouzení skutku, avšak Nejvyšší soud se touto námitkou odmítl zabývat s tím, že z přezkumu v rámci dovolacího řízení je vyloučeno přezkoumávání dodržení postupu podle §2 odst. 5 a 6 tr. ř., a odkázal jej na jiný mimořádný opravný prostředek - stížnost pro porušení zákona. Námitku porušení zásady obžalovací stěžovatel výslovně uplatnil v podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona (stejně jako zmínil, že bylo podáno dovolání). Avšak v předmětné věci ministr spravedlnosti, z technicko-organizačních důvodů stížnost nepodal. Podnětem se vůbec věcně nezabýval. Při odůvodňování správnosti postupu odvolacího soudu Nejvyšší soud upozornil, že odvolací soud založil závěr o zavinění na zjištění, že stěžovatel, ač věděl o poruše, neučinil nic k nápravě tohoto stavu, a naopak nechal rozvaděč zazdít, čímž opravu znemožnil. Z tohoto hlediska se zásah stěžovatele jevil Nejvyššímu soudu jako podstatný, a dále konstatoval, že vzhledem ke skutkovým zjištěním, ze kterých odvolací soud vycházel, lze dovodit, že stěžovatel po formální stránce naplnil všechny znaky předmětného trestného činu. Zcela přitom pominul, zda odvolací soud, který provedl podstatný posun ve vymezení stíhaného skutku, měl pro takový postup uspokojivou důkazní oporu. Z vyjádření předsedy senátu Nejvyššího soudu přitom vyplývá, že i námitka porušení totožnosti skutku, která je reflexem zásady obžalovací, je považována za procesní námitku, která může být před Nejvyšším soudem účinně namítána pouze v rámci řízení o stížnosti pro porušení zákona. Přitom z dřívějšího rozhodnutí téhož senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2003 (sp. zn. 3 Tdo 921/2002 - všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou pod svými značkami dostupná na www.nsoud.cz/rozhod.php) nepochybně vyplývá, že dovolací soud považoval porušení obžalovací zásady za námitku způsobilou založit meritorní (resp. kvazimeritorní) přezkum napadeného rozhodnutí z hlediska dodržení obžalovací zásady. Tento postup je logický, protože v případě porušení zásady totožnosti skutku odvolacím soudem by byl obviněný zbaven práva na účinný prostředek nápravy, protože by byl zcela odkázán na stížnost pro porušení zákona, tedy na procesní prostředek, který není v jeho dispozici.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že v předmětné věci podle jeho názoru nelze situaci stěžovatele přičíst vadnému postupu jeho obhájkyně, tj. že nedostatečně kvalifikovaně koncipovala dovolání, resp. že učinila špatné rozhodnutí při volbě mimořádného opravného prostředku. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není v otázce, zda je námitka porušení zásady totožnosti skutku způsobilá přivodit přezkum v rámci dovolacího řízení natolik jednotná, aby mohla odůvodnit takto rigorózní přístup. V rozhodnutí ze dne 25. 2. 2004 (sp. zn. 3 Tdo 85/2004) Nejvyšší soud na základě úvahy o nedodržení zásady totožnosti skutku tvrzené v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadené rozhodnutí v neprospěch obviněného zrušil (srov. i rozhodnutí ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. 6 Tdo 482/2004, kdy se Nejvyšší soud při přezkumu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dodržením totožnosti skutku zabýval.) Naopak v rozhodnutí ze dne 15. 1. 2004 (6 Tdo 1389/2003) se konstatuje, že "výtky ohledně nedodržení totožnosti skutku odvolacím soudem a že dokazováním v odvolacím řízení bylo odejmuto právo odvolání, nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod, ale ani pod jiný zákonem stanovený dovolací důvod.". V případě dovolání podávaných ve prospěch obviněných Nejvyšší soud častěji konstatoval, že taková námitka není sto přivodit přezkum podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (např. rozhodnutí ze dne 23. 10. 2002 sp. zn. 7 Tdo 793/2002 nebo ze dne 12. 11. 2003 sp. zn. 6 Tdo 1226/2003). Z rozhodnutí o dovolání podaném v neprospěch obviněného ze dne 12. 11. 2002 (3 Tdo 545/2002) vyplývá, že námitka porušení totožnosti skutku je podřaditelná pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. (podobně i rozhodnutí ze dne 23. 10. 2002 sp. zn. 5 Tdo 494/2002). (Tento dovolací důvod nemůže použít odsouzený tvrdící porušení zásady totožnosti skutku ve svůj neprospěch v odvolacím řízení. Jde o prostředek jímž se brojí proti zastavení trestního stíhání, proti odklonu, resp. proti postoupení věci jinému orgánu). Tato rozhodnutí zároveň budí určitou pochybnost, zda panuje symetrie mezi oprávněním obhajoby a obžaloby účinně namítat porušení zásady totožnosti skutku a zda je přístup dovolacího soudu ve všech ohledech v souladu se zásadou rovnosti.
Nejvyšší soud se při posuzování důvodnosti dovolání opřel o úvahy odvolacího soudu, avšak přehlédl, že tento soud fakticky uznal odvolací námitku neprokázání žalovaného skutku, avšak bez dalšího dokazování dospěl k závěru, že stěžovatel je vinen tím, že přívod elektřiny neobnovil. Ani z protokolu o veřejném zasedání přitom nelze zjistit, jak dospěl krajský soud k závěru, že žádná námitka stěžovatele nemůže vyvrátit závěr, že mu žádná překážka (například povinnost dodržovat bezpečností předpisy) nebránila v obnovení dodávky elektřiny. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu ani ze soudního spisu nelze zjistit, že by se soud náležitě vypořádal s výše uvedenou obhajobou stěžovatele a že dal stěžovateli možnost procesně reagovat na posun v obsahu stíhaného jednání, což nutně vede k závěru, že nebyla respektována zásada obžalovací, tak jak je chápána v systému sporného řízení dvou rovných stran, kde představuje důležitou kautelu práva na spravedlivý proces, neboť garantuje obžalovaným možnost vyvracet tvrzení obžaloby o tom, že se dopustili trestného jednání, a navrhovat k tomuto tvrzení důkazy. V řízení před soudem prvního stupně hrála otázka okolností zazdění rozvaděče nutně okrajovou roli, čemuž odpovídá i pozornost, která jí byla věnována v průběhu dokazování. Ústavní soud již konstatoval (nález sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004, Sbírka rozhodnutí, svazek 34, nález č. 102), že k porušení zásady presumpce neviny dojde i tehdy, pokud soud, veden změněným posouzením skutku "doplňuje" dosavadní skutková zjištění pouhou úvahou, kterou spolehlivě neopře o důkaz zformovaný v průběhu kontradiktorního procesu vlivem působení obou procesních stran, z jehož takto procesně zformované povahy i přes změnu právního posouzení plyne, že je způsobilý zároveň prokázat i nově konstruované posouzení [srov. čl. 6 odst. 2 ve spojení s čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy]. Shledá-li soud sám nesprávnost ve formulaci podstaty stíhaného jednání, musí z hlediska presumpce neviny zajistit, aby nové skutkové vymezení nebylo v nějakém, byť dílčím, ohledu založeno na úvaze, která neobstojí vůči námitce či důkaznímu návrhu obhajoby. (Z dlouholeté empirie demokratických soudů vyplývá, že to lze nejlépe zajistit tím, že obviněný je upozorněn, že trestné jednání může být spatřováno i v jiném jeho počínání, než bylo jednání popsané v tzv. skutkové větě obžaloby, a že je mu dána možnost reagovat na zvrat ve vymezení skutku.)
Nejvyšší soud odkázal stěžovatelovy "procesní" námitky do řízení o stížnosti pro porušení zákona, která nebyla podána. Ústavní soud podotýká, že nemůže zaujmout stanovisko k tomu, zda ministr spravedlnosti nepochybil, pokud nereagoval na podnět k podání stížnosti pro porušení zákona. Jak totiž Ústavní soud konstatoval dříve, jde o prostředek, jehož podání je výlučně v dispozici ministra spravedlnosti (např. rozhodnutí ze dne 12. 2. 1998 sp. zn. III. ÚS 365/97, Sbírka rozhodnutí, svazek 10, usn. č. 11, str. 371, nebo vystavené na www.judikatura.cz). Z obdobných důvodů Ústavní soud setrvale odmítá považovat podnět ke stížnosti pro porušení zákona za prostředek k ochraně práv ve smyslu zákona o Ústavním soudu (např. usnesení ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 9/94, Sbírka rozhodnutí, svazek 2, usn. č. 11, str. 219, a nález ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 101/95, Sbírka rozhodnutí, svazek 4, nález č. 81, str. 263). Od tohoto právního názoru se Ústavní soud neodchýlil a stížnost proti postupu ministerstva odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Ostatně z důvodové zprávy k zákonu č. 265/2001 Sb., kterým byl rozsáhle novelizován trestní řád, vyplývá, že právě soudní nepřezkoumatelnost úvah, které ministra spravedlnosti vedou k rozhodnutí o podání či nepodání stížnosti pro porušení zákona, vedly k zavedení institutu dovolání jako opravného prostředku, který bude v dispozici obou procesních stran v trestním řízení, tj. obžaloby a obhajoby. Dovolání tak mělo mj. zajistit rovný přístup k Nejvyššímu soudu a přenést rozhodování o podáních, v nichž se obvinění domáhají přezkumu, ze sféry moci výkonné do sféry moci soudní. Stížnost pro porušení zákona byla podle důvodové zprávy v trestním řádu ponechána jako nástroj pro sjednocování soudní praxe a pro přetrvávající nutnost odstranění závažných pochybení z dob komunistického režimu a pro nápravu vad z období, kdy neexistovala možnost podat dovolání. Obdobně Ministerstvo spravedlnosti argumentovalo v řízení před Ústavním soudem ve věci sp. zn. Pl. ÚS 15/01 (Sbírka rozhodnutí, svazek 24, nález č. 164, str. 201; vyhlášen pod č. 424/2001 Sb.), jehož předmětem byla ústavnost institutu stížnosti pro porušení zákona. Ministr spravedlnosti před Ústavním soudem vyjádřil souhlas s tím, že: "jestliže stát, za který vystupuje státní orgán jako procesní strana v trestním řízení (není rozhodné, zda jde v závislosti na stadiu řízení o státního zástupce či ministra spravedlnosti), disponuje ve srovnání s obviněným dalším, byť mimořádným, opravným prostředkem, zakládajícím možnost dosáhnout zrušení pravomocného rozhodnutí v trestní věci, je to v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, když z tohoto ustanovení je vyvozována rovnost procesních stran jak v civilním, tak i v trestním řízení". A i v případě stížnosti pro porušení zákona podané ve prospěch obviněného připustil: "určité pochybnosti z hlediska rovnosti zbraní ve smyslu čl. 6 Úmluvy, zejména v případě, kdy se obviněný podnětem domáhá stížnosti pro porušení zákona ve svůj prospěch, ale ministr spravedlnosti ji nepodá, neboť v těchto případech by bylo možno dovozovat rozpor se zásadami právního státu, který by měl zaručovat rovnost prostředků k ochraně práv procesních stran, resp. účastníků řízení, jako součásti práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.". Ministerstvo deklarovalo, že novela tr. řádu zavádějící dovolání odstraní uvedené nedostatky a stížnost pro porušení zákona bude marginalizována a bude určena pro výjimečné případy. Navzdory těmto předpokladům však výklad dovolacích důvodů prováděný Nejvyšším soudem z dovolacího přezkumu vyloučil otázku právní bezvadnosti vzniku skutkových zjištění a ze stížnosti pro porušení zákona učinil významný prostředek ochrany práv obviněných.
Ústavní soud pro ověření této skutečnosti požádal Nejvyšší soud o zaslání statistických údajů, které se týkají rozhodování o dovoláních a o stížnostech pro porušení zákona v trestních věcech. Nejvyšší soud po dohodě poskytl seznam rozhodnutí o trestních dovoláních a o stížnostech pro porušení zákona od roku 1997, které Ústavní soud k důkazu provedl. Z něj vyplývá, že po zavedení dovolání bylo v roce 2002 podáno 1203 dovolání a 130 stížností pro porušení zákona ("SPZ"), v roce 2003 pak 1616 dovolání a 245 SPZ a do května 2004 bylo podáno 718 dovolání a 115 SPZ. Přitom v letech 1997 - 2001, tedy v období, kdy možnost podat dovolání neexistovala, bylo podáváno 209 (1997), 227 (1998), 282 (1999), 390 (2000) a 400 (2001) SPZ. Nelze tedy říci, že by dovolání nahradilo stížnost pro porušení zákona. Z analýzy způsobu vyřízení vyplývá, že neklesl počet věcí, u nichž Nejvyšší soud rozhodl o stížnosti pro porušení zákona meritorním vyhovujícím výrokem: v letech 1997 - 2001 bylo zrušeno (či ke zproštění obžaloby či zastavení stíhání) vedlo 70 % stížností (1029 věcí, v roce 1997 šlo o 168 věcí, v roce 1998 o 180 věcí, v r. 1999 o 189, v roce 2000 o 286 a v roce 2001 o 206 věcí) - zamítnuto bylo 22 % stížností. V letech 2002 - 2004 (květen) bylo na základě stížnosti pro porušení zákona zrušeno (a k přikázání, či zproštění či zastavení vedlo) 71 % věcí (458 věcí, 89 v roce 2002, 177 v roce 2003 a 62 do května 2004) - zamítnuto bylo jen 16 % stížností. Z porovnání vyplývá, že počet věcí, v nichž Nejvyšší soud shledal porušení zákona, je po zavedení dovolání srovnatelný se stavem, kdy dovolání v trestním řádu nebylo zakotveno. Dovolání byla v letech 2002 - 2004 (květen) vyřizována tak, že 67 % jich bylo odmítnuto a 22 % bylo vyřízeno tzv. "jinak", tedy bez jakéhokoli přezkumu. Zrušeno a přikázáno, resp. zproštěním skončilo 6 % věcí (v roce 2002 šlo o 56 věcí, v roce 2003 o 120 věcí a do května 2004 o 42 věcí). O jednotlivých důvodech odmítnutí dovolání Nejvyšší soud statistiku nevede, avšak z údajů publikovaných pracovníky Nejvyššího soudu v odborné literatuře lze usoudit, že nadpoloviční většina dovolání je odmítnuta, aniž by tato podání byla podrobena alespoň kvazimeritornímu přezkumu (v roce 2002 bylo 62 % z odmítnutých dovolání odmítnuto, protože Nejvyšší soud dospěl k závěru, že byla podána z jiného než ze zákonného důvodu, 18 % z odmítnutých věcí bylo odmítnuto po provedení kvazimeritorního přezkumu - Doležel, R., Richter, M.: První rok dovolacího řízení in Trestněprávní revue č. 2, ročník 2003). Souhrnná data tedy spíše potvrzují poznatky zjištěné Ústavním soudem při rozhodovací praxi: stížnost pro porušení zákona nijak neoslabila svůj význam a mnoho dovolání, jejichž bezúspěšné podání je u odsouzených zatíženo vysokým soudním poplatkem (a lze tedy usuzovat, že jejich podání je zvažováno i z tohoto hlediska), je odmítnuto bez jakéhokoli přezkumu, poukazem na nemožnost zabývat se namítanými vadami. Projednávaný případ je tedy spíše reprezentantem převažující praxe než výjimečným vybočením.
Při projednávání stěžovatelova dovolání Nejvyšší soud explicitně nepřipustil meritorní přezkum z hlediska námitek týkajících se tvrzeného porušení procesního postupu předepsaného pro zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů (§2 odst. 5 a 6 tr. ř.), a to bez ohledu na závažnost důsledků pro spravedlivé rozhodnutí věci (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 4 a čl. 90 Ústavy). Systematický výklad povahy dovolacích důvodů, tak jak jej provádí Nejvyšší soud, výslovně počítá s možností nápravy prostřednictvím stížnosti pro porušení zákona - zohledňuje ji jako efektivní prostředek nápravy, který mají odsouzení k dispozici, ačkoli je zjevné, že takovým prostředkem není. V logice tohoto systematického výkladu je neudržitelné, aby Nejvyšší soud přehlížel námitky poukazující na vady, jejichž odstranění výkladem vyhradil prostředku, jímž dovolatelé nedisponují. Z hlediska ochrany základních práv garantujících spravedlnost je lhostejno, zda vada spočívá na právním či skutkovém základě. Přitom Nejvyšší soud vykládá trestní řád restriktivně, takže není k dispozici efektivní prostředek k nápravě určitých vad. Mezi obviněnými, u nichž ministr, veden nepřezkoumávatelnými úvahami, využije práva podat stížnost pro porušení zákona, a mezi obviněnými u nichž tak neučiní, není rovnost. Pokud zákonné vymezení dovolacích důvodů vede v rozhodovací praxi k vyloučení určitých vad, které mohly vést k zásahu do základního práva z přezkumu v rámci dovolacího řízení, a je zjevné, že jiný opravný prostředek nemají odsouzení k dispozici, pak to nutně vede k závěru, že trestní řád zakládá protiústavní nerovnost odsouzených. V takové situaci je Nejvyšší soud povinen buď vyložit trestní řád ústavně konformním způsobem, a takový přezkum umožnit, nebo předložit Ústavnímu soudu návrh na zrušení těch ustanovení trestního řádu, která brání v meritorním, resp. kvazimeritorním přezkumu námitek protiústavního procesního postupu (čl. 95 odst. 2 Ústavy).
Interpretace dovolacích důvodů, která odkazuje námitky stěžovatele do řízení o stížnosti pro porušení zákona, ačkoli je zjevné, že jde o prostředek, který stěžovatel nemá ve své dispozici, je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Ústavní soud je seznámen s restriktivním výkladem důvodnosti dovolání, který Nejvyššímu soudu umožňuje vůbec se věcně nezabývat významnou většinou podaných dovolání (čímž znak důvodnosti fakticky přesouvá do kategorie přípustnosti). Tento postup Nejvyššího soudu, stavící jedno stadium dovolacího řízení mimo rámec spravedlivého procesu, byl Ústavním soudem opakovaně kritizován ve věcech, které přezkoumával Nejvyšší soud a kde až Ústavní soud shledal vážné porušení práva na spravedlivý proces, které předtím Nejvyšší soud nenalezl (nález sp. zn. IV. ÚS 558/02, Sbírka rozhodnutí, svazek sv. 30, nález č. 95, str. 391; nález sp. zn. IV. ÚS 564/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 30, nález č. 108, str. 489; sp. zn. IV. ÚS 565/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 31, nález č. 113, str. 21; nebo - rovněž na www. judikatura.cz vystavené - nálezy ze dne 20. 2. 2004 sp. zn. IV. ÚS 219/03 a ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04, Sbírka rozhodnutí, svazek 32, nálezy č. 25 a č. 42). Přitom v nálezu ze dne 2. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 180/03 (Sbírka rozhodnutí, svazek 32, nález č. 32) musel Ústavní soud přisvědčit stěžovateli, že rozhodovací praxe Nejvyššího soudu o dovoláních je natolik restriktivní, že jej nelze nutit k jeho podávání tam, kde je důvod se domnívat, že Nejvyšší soud takové dovolání odmítne jako dovolání uplatněné na skutkovém základě. Tento závěr však nemůže znamenat, že by Ústavní soud akceptoval názor, že k nápravě skutkových a procesních pochybení, které Nejvyšší soud vylučuje z přezkumu, slouží ústavní stížnost.
Dovolací řízení se v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou a rozhodovací praxe nesmí narušovat ústavní zásadu rovnosti účastníků řízení. Stejně tak musí rozhodovací praxe obecných soudů interpretovat domácí právo konformně se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z relevantních mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 2 Ústavy). Ústavní soud připomíná, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy obsahuje procesní ustanovení, s nimiž musí být ustanovení jednoduchého procesního práva interpretována souladně, a to včetně těch ustanovení trestního řádu, která vymezují dovolací důvody uvedené v §265b tr. řádu. Neobstojí tedy ani námitka nedostatku kompetence dovolacího soudu zabývat se dovoláními podanými z jiných důvodů, než jsou důvody vyplývající z Nejvyšším soudem aplikovaného výkladu tr. řádu. Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4 a čl. 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. V tomto duchu je třeba vykládat i zákonné vymezení dovolacích důvodů, ze kterého nemůže být vyvozen rozhodovací postup, který by zakládal různost v možnosti přístupu odlišných skupin účastníků řízení k Nejvyššímu soudu (čl. 37 odst. 3 Listiny).
K argumentaci Nejvyššího soudu nutno podotknout, že tento závěr nemusí nijak narušit povahu dovolání jako výjimečného opravného prostředku. (Ústavní soud si je vědom, že tr. řád používá výraz "mimořádný opravný prostředek", avšak v daných souvislostech nelze považovat za rozhodující znak mimořádnosti, jež je ustáleně spojována jen s okolností, že je napadáno pravomocné rozhodnutí, nikoli se zásadním zúžením množiny napadnutelných rozhodnutí, ani se zásadním zúžením úhlu posuzování.) Z ustanovení §265i odst. 1 písm. e) a f) tr. ř. umožňujících odmítnutí dovolání po kvazimeritorním přezkumu je zřejmé, že je vytvořen prostor pro základní selekci podání a že lze stanovením rovného kritéria zabránit jeho zahlcení podáními, kterým sice nelze vyhovět, ale jejichž projednání běžnou procedurou by blokovalo rozhodovací kapacitu dovolacího soudu, a omezovalo by tak ostatní dovolatele v jejich právu na projednání věci v přiměřené lhůtě. Ústavní soud již konstatoval (usnesení ze dne 11. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 176/04, Sbírka rozhodnutí, svazek 33, usn. č. 31), že práva dovolatelů, jejichž dovolání jsou zjevně neopodstatněná, nebo nezpůsobilá změnit postavení dovolatele zde neobstojí v konkurenci s právy ostatních dovolatelů, jejichž dovolání důvodná jsou. Rozdíl mezi odmítnutím pro důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. a) až d) tr. řádu a mezi odmítacími důvody podle §265b odst. 1 písm. e) a f) tr. řádu spočívá v tom, že k odmítnutí podle posledních dvou důvodů dochází na základě přezkumu obsahu dovolacích námitek, se kterými se musí Nejvyšší soud věcně (byť stručně) vypořádat.
Dovolatele nelze odkazovat na prostředek nápravy, jejž nemají v dispozici. Mj. i proto, že by se tím vytvářel z ústavní stížnosti nástroj k nápravě vážných procesních vad, nebo vad ve zjištění skutkového stavu. K nápravě či k vypořádání takových námitek musí být vytvořen procesní prostor v rámci soustavy obecných soudů, která zahrnuje i Nejvyšší soud. Z hlediska práva na spravedlivý proces platí, že ne každá námitka zhojitelná v dovolacím řízení je zhojitelná v řízení o ústavní stížnosti, a nikoli naopak, že ne každý důvod k podání ústavní stížnosti je zároveň důvodem dovolání. Opačná koncepce je z hlediska čl. 4 a 83 Ústavy neudržitelná (naopak JUDr. P. Hrachovec: Dovolání v trestním řízení-první rok v praxi in Bulletin advokacie 5/03, str. 19; text shrnuje převažující pojetí rozhodovací praxe Nejvyššího soudu). Ústavní soud v rámci řízení o ústavní stížnosti přezkoumává všechny typy rozhodnutí orgánů veřejné moci, tedy nejen soudů (civilních, trestních a správních), ale i orgánů exekutivních, tam kde již není k dispozici jiný prostředek k ochraně práva. Je-li dovolání výjimečným opravným prostředkem, jehož účelem je vedle sjednocování judikatury i ochrana práv, pak ústavní stížnost, z hlediska svého ústavního vymezení, nemůže být postavena vedle dovolání s tím, že vady které jsou výkladem vyloučeny z jakéhokoli přezkumu v rámci dovolacího řízení, mohou být zhojeny v řízení o ústavní stížnosti. Tím by se z ústavní stížnosti stal specializovaný mimořádný opravný prostředek pro nápravu procesních a skutkových pochybení obecných soudů, což však nelze, s ohledem na ústavní vymezení role Ústavního soudu, připustit (čl. 83 Ústavy). Naopak lze požadovat, aby Nejvyšší soud cestou interpretace ustanovení tr. ř. o dovolání zajistil naplnění obou zmíněných účelů řízení o dovolání.
Ne každé pochybení v postupu obecných soudů otevírá v řízení o mimořádném opravném prostředku cestu k přezkumu. Musí jít o takové pochybení, kde by odepření přezkumu vyvolalo zásah do základního práva, který naopak měl být odčiněn. V podmínkách právního státu a vzhledem k obsahu čl. 10 ve spojení s čl. 4 a čl. 95 odst. 1 Ústavy je samozřejmé, že obsah základního práva Nejvyšší soud vyloží při respektování judikatury závazně vykládající Listinu a Úmluvu. Z čl. 95 odst. 1 Ústavy ve vztahu k trestnímu řádu vyplývá, že přezkumný rámec nelze vymezit tak, že bude omezeno základní právo na přístup k soudu pro dovolatele, který jinak v celém řízení střežil svá práva náležitým procesním postupem, avšak přesto, a to jen v důsledku pochybení soudů nižších stupňů, došlo k zásahu do jeho základního práva. Stejně tak musí výklad dovolacích důvodů respektovat ústavní příkaz rovnosti účastníků řízení zakotvený mj. v čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 37 odst. 3 Listiny. Z ústavního pořádku vyplývá, že jsou-li ve hře základní práva, musí být ochránitelná cestou všech opravných prostředků. Výklad dovolacích důvodů, který a priori odhlíží od procesních vad řízení, jehož výsledek posuzuje, a odmítá se jimi zabývat - bez ohledu na jejich závažnost - staví postup Nejvyššího soudu mimo ústavní rámec. Ústavní soud již konstatoval, že v ústavním pořádku není zakotveno právo stěžovatele na mimořádný opravný prostředek (shodně pro civilní řízení sp. zn. Pl. ÚS 1/03, Sbírka rozhodnutí, svazek 32, nález č. 15; vyhlášen pod č. 153/2004 Sb.; dostupný na www.judikatura.cz). Avšak to neznamená při existenci takového opravného prostředku, že by jeho posuzování stálo z hlediska ústavnosti mimo rámec spravedlivého procesu, jinými slovy, že se rozhodování o dovolání, byť jen v některé ze svých částí, nachází v ústavněprávním vakuu a že trestní řád nemusí být vykládán ústavně konformním způsobem.
Dalšími námitkami stěžovatele se Ústavní soud nezabýval, neboť shledaný zásah do základního práva sám o sobě vedl k nutnosti zrušit rozhodnutí, jímž bylo do základních práv stěžovatele zasaženo.
V.
S přihlédnutím k zásadě sebeomezení a minimalizace zásahů do soudního rozhodování Ústavní soud zkoumal, zda může zrušit pouze usnesení Nejvyššího soudu, neboť již jeho postupem došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Avšak zjištěné pochybnosti o správnosti a úplnosti skutkového stavu, stejně jako pochybnosti o tom, zda vůbec existovaly důvody k trestněprávnímu zásahu do občanskoprávního vztahu, nutily Ústavní soud ke zrušení rozsudků krajského a především okresního soudu, protože k náležitému zjištění skutkového stavu je určen zejména soud prvního stupně. Rozhodnutí obecných soudů byla zrušena podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Ve zbývající části byla stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) téhož zákona].