ECLI:CZ:US:2008:1.US.55.06.1
sp. zn. I. ÚS 55/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. M. zastoupeného JUDr. Wandou Krygielovou, advokátkou se sídlem Praha 6, Vlastina 23, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 7. 2004, čj. 10 K 29/95 - 390, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 2004, čj. 1 Ko 516/2004 - 610, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 6. 2005, čj. Nco 144/2005 - 877, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel svou ústavní stížností, podanou na poště dne 7. 2. 2006, kterou si sepsal sám, napadl shora označená rozhodnutí obecných soudů a způsob, jakým probíhá konkursní řízení, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále též "krajský soud") pod sp. zn. 10 K 29/95. Po výzvě Ústavního soudu k odstranění vad návrhu byla dne 20. 3. 2006 doručena ústavní stížnost podepsaná advokátkou, doplněná její plnou mocí ze dne 13. 3. 2006.
Dne 3. 8. 2006 došlo Ústavnímu soudu doplnění ústavní stížnosti, v jehož petitu je výslovně navrženo zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Další podání, doručené dne 28. 8. 2006, obsahuje návrh, aby Ústavní soud vydal předběžné opatření, kterým by uložil správci konkursní podstaty nepokračovat v jednání směřujícímu k dražbě nemovitostí patřících do podstaty.
Ačkoli byl stěžovatel, ve výzvě Ústavního soudu k odstranění vad, výslovně upozorněn, že na Ústavní soud se může obracet pouze prostřednictvím své advokátky, zasílal Ústavnímu soudu další obsáhlá podání, kterými svou stížnost doplňoval. Posláním právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem není, aby advokát pouze potvrdil návrh, sepsaný samotným stěžovatelem, ale aby advokát návrh zpracoval, podal a stěžovatele v řízení zastoupil. Povinné právní zastoupení není filtrem, který by zamezoval účastníkům v přístupu k Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, ale slouží k zajištění kvalifikované ochrany práv stěžovatelů v podobě právně kvalifikovaných a fundovaných procesních úkonů. Ústavní soud proto mohl přihlížet pouze k obsahu podání sepsaných a poslaných advokátkou stěžovatele.
Stěžovatel napadl (v podáních, k jejichž obsahu mohl Ústavní soud přihlédnout shora naznačeným způsobem ) rozhodnutí obecných soudů, vydaná v řízení o konkursu na jeho majetek. Stěžovatel, který podnikal jako fyzická osoba, zejména tvrdí, že v jeho případě nebyly splněny podmínky pro prohlášení konkursu. Veškerá rozhodnutí ve věci vydaná jsou nezákonná a porušují jeho základní ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 11 odst. 1, 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel zpochybňoval platnost pohledávek jednotlivých věřitelů, které jsou podle něj buď promlčené (INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANKA, a. s.), uplatněné aktivně nelegitimovanými subjekty (CZ CREDIT REAL, k. s. a Eiger Asset Managament AG), v nalézacím řízení nepřiznané (Triola, a. s.) nebo jsou natolik sporné (PLEAS, a. s., Sofin, a. s.), že je konkursní soud neměl brát na zřetel. Rovněž namítl, že v řízení o odvolání proti usnesení o prohlášení konkursu nemohl, kvůli procesním chybám krajského soudu, uplatňovat dostatečně svá procesní práva a vrchní soud se vůbec nevypořádal s jeho důkazními návrhy. Soudkyně krajského soudu ignorovala jeho návrhy na zproštění funkce správce konkursní podstaty, svou pravomoc o tom rozhodovat postoupila věřitelskému výboru. Nezákonně postupovala i v řízení o námitce stěžovatele o její podjatosti. Uvedené nenapravil ani vrchní soud, který zmíněnou soudkyni nevyloučil.
Stěžovatel označil za protiústavní ustanovení §66b odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, pro jeho rozpor s čl. 11 Listiny, zrušení tohoto ustanovení však výslovně nenavrhl.
Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odložil, podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), vykonatelnost všech rozhodnutí krajského soudu v konkursním řízení vedeném pod sp. zn. 10 K 29/95, usnesení vrchního soudu ze dne 15. 11. 2004, čj. 1 Ko 516/2004 - 610, a usnesení téhož soudu ze dne 8. 6. 2005, čj. Nco 144/2005 - 877. Navrhl zrušení obou označených usnesení spolu s usnesením krajského soudu ze dne 26. 7. 2004, čj. 10 K 29/95 - 390.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že věc po předchozím soudci převzala nynější soudkyně dne 2. 5. 2003. Z toho důvodu byl konkurs prohlášen až dne 26. 7. 2004. Krajský soud odkázal na podání správce s připojenými listinami, v nichž úpadce - stěžovatel uznává pohledávky navrhovatelů. Na každý úkon soudu si stěžovatel podává stížnost, podává opakované námitky podjatosti rozhodující soudkyně, do všech rozhodnutí soudu se odvolává. Se správcem stěžovatel nespolupracuje, nepředložil ani seznam majetku a závazků. Opakovaně navrhuje, aby soud zakázal správci zpeněžovat majetek podstaty, což je v rozporu se smyslem zákona o konkursu a vyrovnání.
Na toto vyjádření reagoval stěžovatel replikou ze dne 11. 7. 2008, ve které se podrobně vrátil k podstatě svých argumentů v ústavní stížnosti.
II.
Z ústavní stížnosti, přiložených dokumentů a z rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že krajský soud vyhlásil usnesením ze dne 16. 7. 2004 konkurs na majetek stěžovatele poté, co dospěl k závěru, že stěžovatel, jako dlužník, je ve smyslu §1 odst. 2 a §12a zákona o konkursu a vyrovnání v úpadku formou platební neschopnosti.
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále též "odvolací soud") usnesením ze dne 15. 11. 2004 usnesení krajského soudu potvrdil. Souhlasil s jeho závěrem, že stěžovatel je v úpadku ve formě platební neschopnosti, protože bylo prokázáno, že po delší dobu neplnil své splatné závazky vůči více věřitelům a nedoložil, že má dostatek likvidních prostředků k úhradě svých závazků. Dovolání proti usnesení odvolacího soudu odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 1090/2005, jako nepřípustné.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, protože v daném případě byly podmínky pro prohlášení konkursu splněny. Z dostatečně odůvodněných usnesení krajského a odvolacího soudu zřetelně vyplývá, na základě jakých pohledávek konkrétních věřitelů byl prohlášen konkurs. Stěžovatel poněkud pominul, že v době prohlášení konkursu existovaly desítky dalších věřitelů, kterým své dluhy po delší dobu nesplácel (§1 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání).
Pokud jde o návrh stěžovatele, týkající se tzv. jiného zásahu orgánu veřejné moci a o návrh na vydání předběžného opatření, Ústavní soud souhlasí se závěrem krajského soudu, podle kterého, bylo-li účelem zákona o konkursu a vyrovnání uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku (§1 odst. 1), prostředkem k dosažení tohoto účelu bylo prohlášení konkursu, který měl vést k poměrnému uspokojení věřitelů z majetku tvořícího konkursní podstatu (§2 odst. 3). Jedním z faktorů, zajišťujících řádný průběh konkursu, bylo ustanovení správce, který s odbornou péčí (§8 odst. 2) spravuje konkursní podstatu. Je tedy proti smyslu tohoto zákona, aby úpadce neustálými obstrukčními kroky bránil správci v plnění jeho povinností, k nimž bezesporu patří i zpeněžování podstaty (při splnění zákonem daných podmínek). Formulováno jinak, pokud by správce nemohl zpeněžovat podstatu a prodávat movitý a nemovitý majetek do podstaty náležející, nikdy by cíle konkursu dosaženo nebylo. Námitka stěžovatele, označující takový postup za "vyvlastnění" v rozporu s čl. 11 Listiny, je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud nezjistil, že by konkrétním postupem správce podstaty tak, jak jej stěžovatel popsal, docházelo k porušování jakýchkoli základních ústavně zaručených práv stěžovatele.
Ústavní soud také neshledal, že by důkazní řízení před obecnými soudy (stěžovatelem namítané neprovedení jím navrhovaných důkazů v odvolacím řízení před vrchním soudem), vykazovalo jakékoli ústavně právní deficity. I v tomto směru považuje soud stížnost za zjevně neopodstatněnou.
Ústavní stížnost, v části směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 6. 2005, čj. Nco 144/2005 - 877 (kterou nebyla soudkyně Krajského soudu v Ústí nad Labem vyloučena z projednání a rozhodnutí věci sp. zn. 10 K 29/95), musel, vzhledem k datu podání ústavní stížnosti, posoudit jako opožděnou a odmítnout ji podle §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Pokud stěžovatel požadoval, aby byly odstraněny průtahy v dovolacím řízení, je nutno konstatovat, že řízení o jeho dovolání skončilo dne 7. 9. 2006. Je tedy zřejmé, že tento stěžovatelem tvrzený zásah orgánu veřejné moci již není zásahem aktuálním. Z konstantní judikatury Ústavního soudu (viz nález sp. zn. II. ÚS 284/04 [Sbírka nálezů a usnesení, sv. 34, str. 269]; nález sp. zn. II. ÚS 7/03 [Sbírka nálezů a usnesení, sv. 34, str. 239]; nebo nález sp. zn. IV. ÚS 202/02 [Sbírka nálezů a usnesení, sv. 27, str. 325]) i nauky (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, C. H. Beck, I. vydání 2001, str. 296 a násl.), vyplývá, že ústavní stížnost může být úspěšně uplatňována pouze proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci. Směřuje-li ústavní stížnost proti neaktuálnímu a netrvajícímu zásahu orgánu veřejné moci, jedná se o stížnost zjevně neopodstatněnou.
Samotné konkursní řízení do dnešního dne skončeno nebylo. Z podkladů, které má Ústavní soud k dispozici, je zřejmé, že se jedná o věc složitou jak svým rozsahem, tak obsahově i právně. Stejně tak je zřejmé, že stěžovatel svými procesními úkony nijak nepřispěl k rychlému vyřízení věci. Na jedné straně požaduje rychlé vyřízení věci, na straně druhé tomu všemi prostředky brání.
Jak výše uvedeno, Ústavní soud dospěl k závěru, že prohlášením konkursu nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele, zejména proto, že podmínky pro jeho prohlášení byly splněny a obecné soudy tak při svém rozhodování postupovaly ústavně souladným způsobem. Ústavní soud má zato, že v daném konkursním řízení nebyla porušena žádná ústavně zaručená základní práva stěžovatele.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že pro odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí nebyly shledány věcné ani zákonné důvody (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Návrh na odklad vykonatelnosti má akcesorickou povahu, tzn. že ve spojení s ústavní stížností sdílí její osud. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, je odmítnut i návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a nemusí být výslovně zmíněn ve výrokové části usnesení, kterým je ústavní stížnost odmítnuta. Uvedené platí v plném rozsahu i pro návrh na zrušení zákona, jiného právního předpisu nebo jejich ustanovení.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl v části jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání [§43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu] a v části jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu