ECLI:CZ:US:2002:1.US.553.2000
sp. zn. I. ÚS 553/2000
Nález
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. V. K., a K. K-ové, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2000, sp. zn. 38 Ca 490/99, a rozhodnutí Okresního úřadu - okresního pozemkového úřadu v Benešově ze dne 9. 11. 1999, č. j. PÚ 533/93-4799, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2000, sp. zn.
38 Ca 490/99, a rozhodnutí Okresního úřadu - okresního pozemkového
úřadu v Benešově ze dne 9. 11. 1999, č. j. PÚ 533/93-4799, se
zrušují.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností ze dne 12. 9. 2000 se stěžovatelé domáhali
zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2000, sp.
zn. 38 Ca 490/99, a rozhodnutí Okresního úřadu - okresního
pozemkového úřadu v Benešově ze dne 9. 11. 1999, č. j. PÚ
533/93-4799. Pozemkový úřad rozhodl, že stěžovatelé nejsou
vlastníky specifikovaných nemovitostí, zapsaných ve vložkách č.
8 a 167 pozemkové knihy pro katastrální území Ch. V odůvodnění
uvedl, že stěžovatelé uplatnili nárok na vydání těchto nemovitostí
podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě
a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen "zákon č. 229/1991 Sb."). Ve správním řízení bylo zjištěno, že
na základě rozhodnutí z 12. 11. 1942 byly nemovitosti odňaty
původním vlastníkům I. a L. F-ovým a převedeny na Vystěhovalecký
fond pro Čechy a Moravu (Auswanderungsfond für Böhmen und Mähren).
Okresní soud civilní v Praze rozhodl dne 25. 4. 1951 (č. j. Nc LI
496/49-22), že majetkový převod nemovitostí, zapsaných ve vložce
č. 167 pozemkové knihy pro k. ú. Chotýšany, na Vystěhovalecký fond
byl protiprávní. Nemovitosti však nebyly pozůstalým po původních
vlastnících vráceny, ale byla jim přiznána finanční náhrada ve
výši 87 992,60 Kčs. Krajský soud v Praze jako soud odvolací
citované usnesení částečně zrušil a uložil svým rozhodnutím ze dne
12. 6. 1951, č. j. 27 Ok 378/51-27, soudu prvého stupně, aby
prošetřil, zda se nejedná o majetek, na který by se vztahoval
zákon č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, jelikož se jednalo
o zemědělský majetek. Usnesením Lidového soudu civilního v Praze
ze dne 8. 10. 1953, č. j. 79 No 96/52-40, bylo poté rozhodnuto, že
čsl. stát je povinen zaplatit pozůstalosti L. F. částku 78 088,10
Kčs a pozůstalosti I. F-ové částku 9 904,50 Kčs, jako náhradu ve
smyslu čl. III. zákona č. 79/1948 Sb., kterým se mění a doplňuje
zákon ze dne 16. 5. 1946, č. 128 Sb. (dále jen "zákon č. 79/1948
Sb."). Pozemkový úřad proto uzavřel, že vlastnictví k předmětným
nemovitostem nebylo převedeno v rozhodném období podle ustanovení
§4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., způsobem taxativně stanoveným
v ustanovení §6 odst. 1 písm. a) až u) citovaného zákona
a rozhodl, jak výše uvedeno.
Městský soud v Praze, rozhodující o opravném prostředku
stěžovatelů, rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil. Soud
konstatoval, že ve výpisu z knihovní vložky č. 8 pozemkové knihy
k. ú. Ch. sice není uveden zápis o přechodu vlastnického práva
k nemovitostem na Vystěhovalecký fond, avšak se shora uvedených
soudních rozhodnutí je zřejmé, že nárok na vrácení nemovitostí
podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově
právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti
a z jiných zásahů do majetku vzcházejících (dále jen "zákon č.
128/1946 Sb."), byl pozůstalostmi po L. a I. F-ových uplatněn
v celém rozsahu (týkal se jak nemovitostí, zapsaných v knihovní
vložce č. 167, tak nemovitostí ve vložce č. 8 téže pozemkové
knihy). Vzhledem k tomu, že nemovitosti byly přiděleny obci Ch.,
byla pozůstalostem přiznána náhrada podle čl. III. zákona č.
79/1948 Sb. V daném případě tedy došlo k vypořádání nároku podle
zákona č. 128/1946 Sb., a nevyplacení částek, přiznaných
pozůstalostem, nenaplňuje žádný z restitučních titulů,
vyjmenovaných v ust. §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.
Stěžovatelé jsou toho názoru, že rozhodnutími, jež byla
napadena ústavní stížností došlo k porušení čl. 11 a čl. 36 odst.
1 Listiny základních práv a svobod. Své námitky rozčlenili do
několika bodů: Za prvé uvedli, že pozemky, specifikované ve vložce
č. 8 pozemkové knihy pro k. ú. Ch. na Vystěhovalecký fond vůbec
nepřešly, neboť tento převod není v této pozemkové knize uveden.
Stěžovatelé se na rozdíl od městského soudu domnívají, že
z uvedených soudních rozhodnutí nevyplývá, že by nárok na vrácení
nemovitostí podle zákona č. 128/1946 Sb., byl uplatněn v celém
rozsahu, neboť i tam se hovoří pouze o vložce č. 167. Přitom je
prý nesporné, že až do roku 1949 mohlo dojít k platnému převodu
vlastnictví k nemovitostem jen zápisem do pozemkové knihy. Podle
stěžovatelů původní vlastníci přišli o vlastnictví těchto
nemovitostí až převodem na obec Ch. v roce 1956, tedy v rozhodném
období a je tak naplněn restituční titul dle ust. §6 odst. 1
písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. Pozemek par. č. 299, který byl
zahrnut ve vložce č. 167 pozemkové knihy, byl sice převeden na
Vystěhovalecký fond, tento převod byl však dle stěžovatelů od
samého počátku neplatný podle zákona č. 128/1946 Sb., což bylo
potvrzeno uvedenými soudními rozhodnutími. Co se týče názoru,
vyjádřeného v napadeném rozsudku Městského soudu v Praze, že
nevyplacení náhrady nenaplňuje žádný z restitučních titulů,
stěžovatelé zdůraznili, že restitučním titulem podle §6 odst. 1
písm. o) zákona č. 229/1991 Sb. je zcela jednoznačně i znárodnění
nebo zestátnění bez vyplacení náhrady.
Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření
účastníka řízení, vedlejšího účastníka řízení a zaslání
příslušných spisových materiálů. Městský soud v Praze jako
účastník řízení před Ústavním soudem ve svém vyjádření ze dne 29.
12. 2000 zcela odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku
a doplnil, že z citovaných soudních rozhodnutí jednoznačně
vyplývá, že nárok na vrácení nemovitosti podle zákona č. 128/1946
Sb. byl řešen v celém rozsahu pozůstalosti po L. a I. F-ových
a bylo o něm rozhodnuto. Ve vyjádření Okresního úřadu v Benešově
- okresního pozemkového úřadu ze dne 2. 1. 2001 je rovněž uvedeno,
že předmětný nárok byl vypořádán podle zákona č. 128/1946 Sb.
a nezbylo než konstatovat, že žádný z restitučních titulů podle
zákona č. 229/1991 Sb. nebyl naplněn.
II.
Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že mu nepřísluší
přezkoumávat celkovou zákonnost rozhodování obecných soudů
a správních orgánů, ani nahrazovat dokazování a hodnocení
provedených důkazů. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je však
oprávněn posoudit, zda v předchozím řízení nebyla porušena ústavně
zaručená základní práva, mezi nimi především právo na soudní
a jinou právní ochranu a na spravedlivý proces. Po seznámení se
spisovým materiálem a po zhodnocení podstatných okolností případu
dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
V předmětné věci má zásadní význam posouzení otázky, kdy byl
právním předchůdcům stěžovatelů odňat jejich nemovitý majetek.
Zákon č. 229/1991 Sb. je stejně jako ostatní restituční zákony
založen na zásadě, že se restituuje to, co na stát přešlo
v rozhodném období. Československý stát při nápravě poměrů po 2.
světové válce vycházel z toho, že anexe jednoho státu druhým je
nulitním právním aktem, a proto jsou bez dalšího nulitní i akty
okupační moci proti takovému státu. Majetkové změny v oblasti
veřejnoprávní proto prováděl automaticky, nicméně v případě
majetku osob soukromého práva byla náprava stavu způsobeného dobou
nesvobody provázena i opatřeními proti těm, kteří stát v době jeho
ohrožení zradili. Při restitucích po roce 1945 tak byly
přezkoumávány národnost a postoje i těch, kteří byli v době
okupace postiženi. Z tohoto postupu nebyly vyňaty ani osoby, které
byly pro svůj židovský původ postiženy v době nesvobody
v největším rozsahu. Pro osoby soukromého práva platila pro
obnovení jejich vlastnických vztahů především zvláštní právní
úprava provedená dekretem č. 5/1945 Sb. a zákonem č. 128/1946 Sb.
V daném případě tedy pozemkový úřad i městský soud zcela správně
zjišťovaly, zda stěžovatelé, resp. jejich právní předchůdci
dosáhli restituce předmětných nemovitostí podle zákona č.
128/1946 Sb., tzn. zda nabyli vlastnictví k nim ještě před
rozhodným obdobím ve smyslu zákona o půdě. S některými
rozhodujícími skutečnostmi zkoumaného případu se však tyto orgány
veřejné moci dostatečně nevyrovnaly.
V příslušném spisovém materiálu Okresního úřadu v Benešově
- okresního pozemkového úřadu, z něhož oba rozhodující orgány
vycházely, je obsažen částečný výpis z pozemkové knihy pro k. ú.
Ch., ze kterého vyplývá, že nemovitost, zapsaná ve vložce č. 167,
byla podle rozhodnutí z 12. 11. 1942 převedena z původních
vlastníků L. a I. F-ových na Vystěhovalecký fond pro Čechy
a Moravu. Pro nemovitosti, zapsané ve vložce č. 8 původního
vlastníka L. F., však takový zápis chybí a nachází se zde toliko
záznam, že podle §5 vyhlášky č. 303/1952 bylo vloženo právo
vlastnické pro Čsl. stát v operativní správě MNV v Ch. Ve výroku
rozhodnutí Okresního soudu civilního v Praze ze dne 25. 4. 1951,
č. j. Nc LI 496/49-22, který rozhodoval v restituční věci
pozůstalosti po L. F. a I. F-ové, je uvedeno, že majetkový převod
nemovitostí, zapsaných ve vložce č. 167 pozemkové knihy pro k. ú.
Chotýšany na Vystěhovalecký fond, je neplatný a přiznává se
náhrada dle čl. III. zákona č. 79/1948 Sb. ve výši 87 992,60 Kčs.
V odůvodnění soud uvedl, že přihlášení dědicové po L. F. a I.
F.-ové (kteří pozbyli nemovitost v době okupace v důsledku rasové
perzekuce), K. K-ová a O. L., prokázali státní a národní
spolehlivost a dále že majetek podle rozhodnutí ONV ve Vlašimi
nepodléhá konfiskaci. Z odůvodnění dalších soudních rozhodnutí
v dané věci (usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 1951,
usnesení Lidového soudu civilního v Praze ze dne 8. 10. 1953),
jakož i z výše přiznané finanční náhrady sice vyplývá, že soudy
zřejmě rozhodovaly i o nemovitostech, zapsaných ve vložce č. 8,
podle názoru Ústavního soudu však nelze zamítnutí celého
restitučního nároku opřít v zásadě pouze o tato usnesení, aniž by
bylo najisto stanoveno, kdy k přechodu těchto nemovitostí na stát
skutečně došlo, přičemž při tomto posuzování nutno vycházet
z celého komplexu právních předpisů, platných v době tvrzené
ztráty vlastnického práva.
Ústavní soud je tedy toho názoru, že zjištěné skutečnosti,
vycházející z dostupných listin týkajících se majetkoprávního
osudu nemovitostí zapsaných zejména ve vložce č. 8 pozemkové knihy
pro katastrální území Ch., jsou natolik rozporuplné, že není
dostatečně podložen závěr, že vlastnictví nepřešlo na stát nebo na
jiné právnické osoby v rozhodném období dle ustanovení §4 odst.
1 zákona č. 229/1991 Sb. způsobem, stanoveným dle ust. §6 odst.
1. Nezbývá než konstatovat, že jakkoliv se může dokazování
v naznačeném směru jevit jako obtížné a problematické, orgány
veřejné moci nelze vyvázat z ústavní povinnosti zajistit
spravedlivou ochranu oprávněným zájmům účastníků řízení. Různé
nejasnosti, resp. pochybení v postupu státních orgánů, které
rozhodovaly v daném případě v období dvou totalitních režimů,
nelze podle přesvědčení Ústavního soudu vykládat v neprospěch
stěžovatelů. Ústavní soud již dříve judikoval, že ke splnění účelu
a cíle restitucí je nutné, aby všechny příslušné orgány veřejné
moci vycházely ze speciální úpravy restitučních předpisů a aby
zejména v duchu snahy o zmírnění některých majetkových křivd
interpretovaly zákonem stanovené okolnosti, v jejichž důsledku
k přechodu majetku došlo. Je proto nezbytné vycházet
z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou
založeny na zjištěných skutkových okolnostech.
Ústavní soud zdůrazňuje, že rozhodoval pouze o ústavnosti
rozhodování orgánů veřejné moci o nárocích stěžovatelů podle
zákona č. 229/1991 Sb., nikoli podle zákona č. 243/1991 Sb.,
kterým se upravují některé otázky související se zákonem č.
229/1991 Sb. (dále jen "zákon č. 243/1991 Sb."). Pro řešení
zkoumaného případu však nelze přehlédnout ustanovení §2 odst. 2
tohoto zákona, jež bylo do uvedeného zákona vloženo zákonem č.
212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd způsobených
holocaustem. Podle citovaného ustanovení je oprávněnou osobou
státní občan České republiky, který pozbyl majetek v rozsahu
určeném zvláštním předpisem v období od 29. září 1938 do 8. května
1945 a vznikly mu majetkové nároky podle dekretu prezidenta
republiky č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., avšak
tento majetek nebyl oprávněné osobě vrácen, ani nebyla podle
těchto předpisů odškodněna, ač podle nich odškodněna měla být, ani
nebyla odškodněna podle mezinárodních smluv uzavřených mezi
Československou republikou a jinými státy po druhé světové válce.
Stěžovatelé Ústavnímu soudu k jeho dotazu sdělili, že své nároky,
týkající se předmětných nemovitostí uplatnili podle uvedeného
ustanovení zákona č. 243/1992 Sb. dne 22. 6. 2001. Následně
Ústavní soud obdržel rozhodnutí Okresního úřadu Benešov
- okresního pozemkového úřadu ze dne 16. 7. 2001 o přerušení
řízení podle citovaného zákona do doby, než bude ve věci ústavní
stížnosti, týkající se nároku stěžovatelů podle zákona č.
229/1991 Sb., rozhodnuto Ústavním soudem.
S ohledem na shora uvedené bude na pozemkovém úřadu, aby
znovu posoudil, zda ke ztrátě vlastnického práva stěžovatelů,
resp. původních vlastníků nemovitostí došlo v rámci rozhodného
období podle zákona č. 229/1991 Sb. nebo mimo ně (především co se
týče nemovitostí, zapsaných ve vložce č. 8 pozemkové knihy pro k.
ú. Chotýšany), a po doplnění dokazování tak zjistil, zda a který
z použitých restitučních předpisů se na které nemovitosti
vztahuje. Závěrem je třeba uvést, že posouzení těchto otázek spadá
do výlučné pravomoci příslušných orgánů veřejné moci a Ústavní
soud jejich konečné řešení nikterak nepředjímá. Zároveň však
připomíná, že restitučními zákony se demokratická společnost snaží
alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných
křivd a stát a jeho orgány jsou povinny postupovat podle
restitučního zákona v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž
újma má být alespoň částečně kompenzována. Jelikož v daném případě
Ústavní soud ze shora vyložených důvodů zjistil, že došlo
k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,
stěžovatelům v plném rozsahu vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil
[§82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
ve znění pozdějších předpisů]. Pokud však stěžovatelé namítali
i porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod, odkazuje
Ústavní soud pro stručnost na svoji ustálenou judikaturu, podle
které dané ustanovení chrání vlastnictví již existující,
konstituované a nikoliv pouhý tvrzený nárok na ně.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně 2. dubna 2002