infUs2xVecEnd, infUsVec2, infUsBrne, infUsKratkeRadky-238-001,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 02.04.2002, sp. zn. I. ÚS 553/2000 [ nález / KLOKOČKA / výz-3 ], paralelní citace: N 43/26 SbNU 3 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:1.US.553.2000

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

K účelu a smyslu restitučních zákonů

Právní věta Různé nejasnosti, resp. pochybení v postupu státních orgánů, které rozhodovaly v daném případě v období dvou totalitních režimů, nelze podle přesvědčení Ústavního soudu vykládat v neprospěch stěžovatelů. Ke splnění účelu a cíle restitucí je nutné, aby všechny příslušné orgány veřejné moci vycházely ze speciální úpravy restitučních předpisů a aby zejména v duchu snahy o zmírnění některých majetkových křivd interpretovaly zákonem stanovené okolnosti, v jejichž důsledku k přechodu majetku došlo. Je proto nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Pro řešení tohoto případu nelze přehlédnout ustanovení §2 odst. 2 tohoto zákona, jež bylo do uvedeného zákona vloženo zákonem č. 212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem. Podle citovaného ustanovení je oprávněnou osobou státní občan České republiky, který pozbyl majetek v rozsahu určeném zvláštním předpisem v období od 29. září 1938 do 8. května 1945 a vznikly mu majetkové nároky podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., avšak tento majetek nebyl oprávněné osobě vrácen, ani nebyla podle těchto předpisů odškodněna, ač podle nich odškodněna měla být, ani nebyla odškodněna podle mezinárodních smluv uzavřených mezi Československou republikou a jinými státy po druhé světové válce.

ECLI:CZ:US:2002:1.US.553.2000
sp. zn. I. ÚS 553/2000 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. V. K., a K. K-ové, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2000, sp. zn. 38 Ca 490/99, a rozhodnutí Okresního úřadu - okresního pozemkového úřadu v Benešově ze dne 9. 11. 1999, č. j. PÚ 533/93-4799, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2000, sp. zn. 38 Ca 490/99, a rozhodnutí Okresního úřadu - okresního pozemkového úřadu v Benešově ze dne 9. 11. 1999, č. j. PÚ 533/93-4799, se zrušují. Odůvodnění: I. Ústavní stížností ze dne 12. 9. 2000 se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2000, sp. zn. 38 Ca 490/99, a rozhodnutí Okresního úřadu - okresního pozemkového úřadu v Benešově ze dne 9. 11. 1999, č. j. PÚ 533/93-4799. Pozemkový úřad rozhodl, že stěžovatelé nejsou vlastníky specifikovaných nemovitostí, zapsaných ve vložkách č. 8 a 167 pozemkové knihy pro katastrální území Ch. V odůvodnění uvedl, že stěžovatelé uplatnili nárok na vydání těchto nemovitostí podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb."). Ve správním řízení bylo zjištěno, že na základě rozhodnutí z 12. 11. 1942 byly nemovitosti odňaty původním vlastníkům I. a L. F-ovým a převedeny na Vystěhovalecký fond pro Čechy a Moravu (Auswanderungsfond für Böhmen und Mähren). Okresní soud civilní v Praze rozhodl dne 25. 4. 1951 (č. j. Nc LI 496/49-22), že majetkový převod nemovitostí, zapsaných ve vložce č. 167 pozemkové knihy pro k. ú. Chotýšany, na Vystěhovalecký fond byl protiprávní. Nemovitosti však nebyly pozůstalým po původních vlastnících vráceny, ale byla jim přiznána finanční náhrada ve výši 87 992,60 Kčs. Krajský soud v Praze jako soud odvolací citované usnesení částečně zrušil a uložil svým rozhodnutím ze dne 12. 6. 1951, č. j. 27 Ok 378/51-27, soudu prvého stupně, aby prošetřil, zda se nejedná o majetek, na který by se vztahoval zákon č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, jelikož se jednalo o zemědělský majetek. Usnesením Lidového soudu civilního v Praze ze dne 8. 10. 1953, č. j. 79 No 96/52-40, bylo poté rozhodnuto, že čsl. stát je povinen zaplatit pozůstalosti L. F. částku 78 088,10 Kčs a pozůstalosti I. F-ové částku 9 904,50 Kčs, jako náhradu ve smyslu čl. III. zákona č. 79/1948 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon ze dne 16. 5. 1946, č. 128 Sb. (dále jen "zákon č. 79/1948 Sb."). Pozemkový úřad proto uzavřel, že vlastnictví k předmětným nemovitostem nebylo převedeno v rozhodném období podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., způsobem taxativně stanoveným v ustanovení §6 odst. 1 písm. a) až u) citovaného zákona a rozhodl, jak výše uvedeno. Městský soud v Praze, rozhodující o opravném prostředku stěžovatelů, rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil. Soud konstatoval, že ve výpisu z knihovní vložky č. 8 pozemkové knihy k. ú. Ch. sice není uveden zápis o přechodu vlastnického práva k nemovitostem na Vystěhovalecký fond, avšak se shora uvedených soudních rozhodnutí je zřejmé, že nárok na vrácení nemovitostí podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících (dále jen "zákon č. 128/1946 Sb."), byl pozůstalostmi po L. a I. F-ových uplatněn v celém rozsahu (týkal se jak nemovitostí, zapsaných v knihovní vložce č. 167, tak nemovitostí ve vložce č. 8 téže pozemkové knihy). Vzhledem k tomu, že nemovitosti byly přiděleny obci Ch., byla pozůstalostem přiznána náhrada podle čl. III. zákona č. 79/1948 Sb. V daném případě tedy došlo k vypořádání nároku podle zákona č. 128/1946 Sb., a nevyplacení částek, přiznaných pozůstalostem, nenaplňuje žádný z restitučních titulů, vyjmenovaných v ust. §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Stěžovatelé jsou toho názoru, že rozhodnutími, jež byla napadena ústavní stížností došlo k porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Své námitky rozčlenili do několika bodů: Za prvé uvedli, že pozemky, specifikované ve vložce č. 8 pozemkové knihy pro k. ú. Ch. na Vystěhovalecký fond vůbec nepřešly, neboť tento převod není v této pozemkové knize uveden. Stěžovatelé se na rozdíl od městského soudu domnívají, že z uvedených soudních rozhodnutí nevyplývá, že by nárok na vrácení nemovitostí podle zákona č. 128/1946 Sb., byl uplatněn v celém rozsahu, neboť i tam se hovoří pouze o vložce č. 167. Přitom je prý nesporné, že až do roku 1949 mohlo dojít k platnému převodu vlastnictví k nemovitostem jen zápisem do pozemkové knihy. Podle stěžovatelů původní vlastníci přišli o vlastnictví těchto nemovitostí až převodem na obec Ch. v roce 1956, tedy v rozhodném období a je tak naplněn restituční titul dle ust. §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. Pozemek par. č. 299, který byl zahrnut ve vložce č. 167 pozemkové knihy, byl sice převeden na Vystěhovalecký fond, tento převod byl však dle stěžovatelů od samého počátku neplatný podle zákona č. 128/1946 Sb., což bylo potvrzeno uvedenými soudními rozhodnutími. Co se týče názoru, vyjádřeného v napadeném rozsudku Městského soudu v Praze, že nevyplacení náhrady nenaplňuje žádný z restitučních titulů, stěžovatelé zdůraznili, že restitučním titulem podle §6 odst. 1 písm. o) zákona č. 229/1991 Sb. je zcela jednoznačně i znárodnění nebo zestátnění bez vyplacení náhrady. Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníka řízení, vedlejšího účastníka řízení a zaslání příslušných spisových materiálů. Městský soud v Praze jako účastník řízení před Ústavním soudem ve svém vyjádření ze dne 29. 12. 2000 zcela odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a doplnil, že z citovaných soudních rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že nárok na vrácení nemovitosti podle zákona č. 128/1946 Sb. byl řešen v celém rozsahu pozůstalosti po L. a I. F-ových a bylo o něm rozhodnuto. Ve vyjádření Okresního úřadu v Benešově - okresního pozemkového úřadu ze dne 2. 1. 2001 je rovněž uvedeno, že předmětný nárok byl vypořádán podle zákona č. 128/1946 Sb. a nezbylo než konstatovat, že žádný z restitučních titulů podle zákona č. 229/1991 Sb. nebyl naplněn. II. Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že mu nepřísluší přezkoumávat celkovou zákonnost rozhodování obecných soudů a správních orgánů, ani nahrazovat dokazování a hodnocení provedených důkazů. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je však oprávněn posoudit, zda v předchozím řízení nebyla porušena ústavně zaručená základní práva, mezi nimi především právo na soudní a jinou právní ochranu a na spravedlivý proces. Po seznámení se spisovým materiálem a po zhodnocení podstatných okolností případu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. V předmětné věci má zásadní význam posouzení otázky, kdy byl právním předchůdcům stěžovatelů odňat jejich nemovitý majetek. Zákon č. 229/1991 Sb. je stejně jako ostatní restituční zákony založen na zásadě, že se restituuje to, co na stát přešlo v rozhodném období. Československý stát při nápravě poměrů po 2. světové válce vycházel z toho, že anexe jednoho státu druhým je nulitním právním aktem, a proto jsou bez dalšího nulitní i akty okupační moci proti takovému státu. Majetkové změny v oblasti veřejnoprávní proto prováděl automaticky, nicméně v případě majetku osob soukromého práva byla náprava stavu způsobeného dobou nesvobody provázena i opatřeními proti těm, kteří stát v době jeho ohrožení zradili. Při restitucích po roce 1945 tak byly přezkoumávány národnost a postoje i těch, kteří byli v době okupace postiženi. Z tohoto postupu nebyly vyňaty ani osoby, které byly pro svůj židovský původ postiženy v době nesvobody v největším rozsahu. Pro osoby soukromého práva platila pro obnovení jejich vlastnických vztahů především zvláštní právní úprava provedená dekretem č. 5/1945 Sb. a zákonem č. 128/1946 Sb. V daném případě tedy pozemkový úřad i městský soud zcela správně zjišťovaly, zda stěžovatelé, resp. jejich právní předchůdci dosáhli restituce předmětných nemovitostí podle zákona č. 128/1946 Sb., tzn. zda nabyli vlastnictví k nim ještě před rozhodným obdobím ve smyslu zákona o půdě. S některými rozhodujícími skutečnostmi zkoumaného případu se však tyto orgány veřejné moci dostatečně nevyrovnaly. V příslušném spisovém materiálu Okresního úřadu v Benešově - okresního pozemkového úřadu, z něhož oba rozhodující orgány vycházely, je obsažen částečný výpis z pozemkové knihy pro k. ú. Ch., ze kterého vyplývá, že nemovitost, zapsaná ve vložce č. 167, byla podle rozhodnutí z 12. 11. 1942 převedena z původních vlastníků L. a I. F-ových na Vystěhovalecký fond pro Čechy a Moravu. Pro nemovitosti, zapsané ve vložce č. 8 původního vlastníka L. F., však takový zápis chybí a nachází se zde toliko záznam, že podle §5 vyhlášky č. 303/1952 bylo vloženo právo vlastnické pro Čsl. stát v operativní správě MNV v Ch. Ve výroku rozhodnutí Okresního soudu civilního v Praze ze dne 25. 4. 1951, č. j. Nc LI 496/49-22, který rozhodoval v restituční věci pozůstalosti po L. F. a I. F-ové, je uvedeno, že majetkový převod nemovitostí, zapsaných ve vložce č. 167 pozemkové knihy pro k. ú. Chotýšany na Vystěhovalecký fond, je neplatný a přiznává se náhrada dle čl. III. zákona č. 79/1948 Sb. ve výši 87 992,60 Kčs. V odůvodnění soud uvedl, že přihlášení dědicové po L. F. a I. F.-ové (kteří pozbyli nemovitost v době okupace v důsledku rasové perzekuce), K. K-ová a O. L., prokázali státní a národní spolehlivost a dále že majetek podle rozhodnutí ONV ve Vlašimi nepodléhá konfiskaci. Z odůvodnění dalších soudních rozhodnutí v dané věci (usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 1951, usnesení Lidového soudu civilního v Praze ze dne 8. 10. 1953), jakož i z výše přiznané finanční náhrady sice vyplývá, že soudy zřejmě rozhodovaly i o nemovitostech, zapsaných ve vložce č. 8, podle názoru Ústavního soudu však nelze zamítnutí celého restitučního nároku opřít v zásadě pouze o tato usnesení, aniž by bylo najisto stanoveno, kdy k přechodu těchto nemovitostí na stát skutečně došlo, přičemž při tomto posuzování nutno vycházet z celého komplexu právních předpisů, platných v době tvrzené ztráty vlastnického práva. Ústavní soud je tedy toho názoru, že zjištěné skutečnosti, vycházející z dostupných listin týkajících se majetkoprávního osudu nemovitostí zapsaných zejména ve vložce č. 8 pozemkové knihy pro katastrální území Ch., jsou natolik rozporuplné, že není dostatečně podložen závěr, že vlastnictví nepřešlo na stát nebo na jiné právnické osoby v rozhodném období dle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. způsobem, stanoveným dle ust. §6 odst. 1. Nezbývá než konstatovat, že jakkoliv se může dokazování v naznačeném směru jevit jako obtížné a problematické, orgány veřejné moci nelze vyvázat z ústavní povinnosti zajistit spravedlivou ochranu oprávněným zájmům účastníků řízení. Různé nejasnosti, resp. pochybení v postupu státních orgánů, které rozhodovaly v daném případě v období dvou totalitních režimů, nelze podle přesvědčení Ústavního soudu vykládat v neprospěch stěžovatelů. Ústavní soud již dříve judikoval, že ke splnění účelu a cíle restitucí je nutné, aby všechny příslušné orgány veřejné moci vycházely ze speciální úpravy restitučních předpisů a aby zejména v duchu snahy o zmírnění některých majetkových křivd interpretovaly zákonem stanovené okolnosti, v jejichž důsledku k přechodu majetku došlo. Je proto nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Ústavní soud zdůrazňuje, že rozhodoval pouze o ústavnosti rozhodování orgánů veřejné moci o nárocích stěžovatelů podle zákona č. 229/1991 Sb., nikoli podle zákona č. 243/1991 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb. (dále jen "zákon č. 243/1991 Sb."). Pro řešení zkoumaného případu však nelze přehlédnout ustanovení §2 odst. 2 tohoto zákona, jež bylo do uvedeného zákona vloženo zákonem č. 212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem. Podle citovaného ustanovení je oprávněnou osobou státní občan České republiky, který pozbyl majetek v rozsahu určeném zvláštním předpisem v období od 29. září 1938 do 8. května 1945 a vznikly mu majetkové nároky podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., avšak tento majetek nebyl oprávněné osobě vrácen, ani nebyla podle těchto předpisů odškodněna, ač podle nich odškodněna měla být, ani nebyla odškodněna podle mezinárodních smluv uzavřených mezi Československou republikou a jinými státy po druhé světové válce. Stěžovatelé Ústavnímu soudu k jeho dotazu sdělili, že své nároky, týkající se předmětných nemovitostí uplatnili podle uvedeného ustanovení zákona č. 243/1992 Sb. dne 22. 6. 2001. Následně Ústavní soud obdržel rozhodnutí Okresního úřadu Benešov - okresního pozemkového úřadu ze dne 16. 7. 2001 o přerušení řízení podle citovaného zákona do doby, než bude ve věci ústavní stížnosti, týkající se nároku stěžovatelů podle zákona č. 229/1991 Sb., rozhodnuto Ústavním soudem. S ohledem na shora uvedené bude na pozemkovém úřadu, aby znovu posoudil, zda ke ztrátě vlastnického práva stěžovatelů, resp. původních vlastníků nemovitostí došlo v rámci rozhodného období podle zákona č. 229/1991 Sb. nebo mimo ně (především co se týče nemovitostí, zapsaných ve vložce č. 8 pozemkové knihy pro k. ú. Chotýšany), a po doplnění dokazování tak zjistil, zda a který z použitých restitučních předpisů se na které nemovitosti vztahuje. Závěrem je třeba uvést, že posouzení těchto otázek spadá do výlučné pravomoci příslušných orgánů veřejné moci a Ústavní soud jejich konečné řešení nikterak nepředjímá. Zároveň však připomíná, že restitučními zákony se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd a stát a jeho orgány jsou povinny postupovat podle restitučního zákona v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma má být alespoň částečně kompenzována. Jelikož v daném případě Ústavní soud ze shora vyložených důvodů zjistil, že došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, stěžovatelům v plném rozsahu vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil [§82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Pokud však stěžovatelé namítali i porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod, odkazuje Ústavní soud pro stručnost na svoji ustálenou judikaturu, podle které dané ustanovení chrání vlastnictví již existující, konstituované a nikoliv pouhý tvrzený nárok na ně. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně 2. dubna 2002

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2002:1.US.553.2000
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 553/2000
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 43/26 SbNU 3
Populární název K účelu a smyslu restitučních zákonů
Datum rozhodnutí 2. 4. 2002
Datum vyhlášení 2. 4. 2002
Datum podání 15. 9. 2000
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Klokočka Vladimír
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí správní
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 128/1946 Sb.
  • 229/1991 Sb., §4 odst.1, §6 odst.1
  • 243/1991 Sb.
  • 5/1945 Sb.
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík rozhodné období
znárodnění
vlastnické právo/přechod/převod
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-553-2000
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 35560
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-26