ECLI:CZ:US:2009:1.US.589.09.1
sp. zn. I. ÚS 589/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti M. D. S., zastoupeného JUDr. Klárou veselou Samkovou, advokátkou v Praze 2, Španělská 6, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 79/2007-52 ze dne 10. května 2007 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 č. j. 5 C 140/2006-32 ze dne 25. října 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 79/2007-52 ze dne 10. května 2007, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 č. j. 5 C 140/2006-32 ze dne 25. října 2006. Rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta jeho žaloba o zaplacení částky 36.000,- Kč s příslušenstvím. Napadenými rozhodnutími byla podle jeho názoru porušena ustanovení čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Protokol").
Porušení práva na ochranu vlastnictví spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatel zdůraznil, že toliko on jako vlastník i jako pronajimatel má právo vlastnické, tj. soubor dílčích oprávnění - věc držet, užívat, požívat z ní plody a zejména s věcí podle svého uvážení nakládat. Na jiný subjekt mohou tato oprávnění přejít jen tehdy, pokud je vlastník na něho převede anebo přejdou ze zákona. Dále uvedl, že žalovaná (vedlejší účastník) jako nájemce měla v konkrétním případě právo věc užívat dohodnutým způsobem, tj. užívat byt v konkrétním případě pouze k bydlení. Žádný jiný rozsah užívání bytu nikdy dohodnut nebyl.
Stěžovatel dovozuje, že v žádném případě nelze pod pojem "bydlení" zařadit využívání bytu k výdělečné činnosti nájemce - jak činila vedlejší účastnice - neboť k takové činnosti slouží primárně nebytové prostory. Zdůraznil, že nelze souhlasit s názorem dovolacího soudu, že podnikání je naprosto soukromá aktivita nájemce.
Stěžovatel prohlásil, že nelze od vlastníka bytu spravedlivě požadovat, aby strpěl zásah do svého vlastnického práva bez jakéhokoliv protiplnění a bez možnosti se bránit. Žalovaná neměla právo v bytě podnikat a uvádět adresu bytu jako místo podnikání v úřední evidenci bez výslovného souhlasu stěžovatele, protože nemohla disponovat právy, která na ni stěžovatel (vlastník) nepřevedl.
Stěžovatel dodal, že je běžné při sjednávání nájemních smluv, že smluvní strany výslovně sjednají zákaz v bytě podnikat bez souhlasu pronajimatele. Stěžovatel však takovou možnost neměl, protože žalovaná bydlí v bytě s regulovaným nájemným a ani stěžovatel ani jeho právní předchůdce neměli vliv na obsah nájemní smlouvy. Je mu navíc odpírána možnost - s ohledem na novou situaci, kdy na základě jednostranného rozhodnutí nájemkyně je v bytě umístěno místo podnikání - nájemné jakkoliv jednostranně zvýšit. Poukázal na to, že se jedná o hrubý nedostatek, jestliže v právním řádu není řešena otázka, jako je důrazný nesouhlas pronajímatele s podnikáním v bytě.
Proto navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
II.
K ústavní stížnosti se vyjádřil pouze Obvodní soud pro Prahu 7, který prohlásil ústavní stížnost za nedůvodnou, protože soudy všech stupňů se již dříve dostatečně se všemi námitkami stěžovatele vypořádaly. Současně odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že ve vyjádření obecného soudu nebyly obsaženy žádné skutečnosti, které by nevyplývaly již z napadeného rozhodnutí, Ústavní soud k tomuto vyjádření ve svém rozhodnutí nepřihlížel a stěžovateli je ani nezasílal k případné replice.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 5 C 140/2006 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 7. Ze spisu zjistil, že se stěžovatel jako žalobce domáhal zaplacení částky 36.000,- Kč s příslušenstvím z toho důvodu, že žalovaná L. N., která užívala spolu s manželem a synem byt, jenž se nachází v domě ve vlastnictví stěžovatele, tento byt neužívala v souladu s kolaudovaným stavem k bydlení, ale i k výdělečné činnosti na základě živnostenského oprávnění (hostinská činnost). Tvrdil, že žalovaná takto zneužila svého postavení uživatelky bytu a její postup je v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatel prohlásil, že nemá možnost získat náhradu za takové užívání bytu úpravou nájemného, protože se jedná o byt s regulovaným nájemným, a nemá ani možnost užívání bytu k podnikatelským účelům žalované ukončit.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem č. j. 5 C 140/2006-32 ze dne 25. října 2006 žalobu zamítl. Uvedl, že stěžovatel neprokázal žádný zákonný důvod k možnosti žádat vyšší nájemné anebo jiný důvod vůbec pro možnost požadovat takové plnění. Za osobních a majetkových poměrů na straně žalované je proto zcela v rozporu s výkonem práv v souladu s dobrými mravy postup stěžovatele, který se domáhá zaplacení peněžitého plnění zpětně za 3 roky. I přes poučení soudu stěžovatel nebyl schopen žádné konkrétní skutečnosti - ohledně provozování živnosti žalovanou - tvrdit, natož k nim označovat důkazy; proto neunesl ohledně těchto skutečností a důkazů svou povinnost tvrzení a povinnost důkazní. Soud prvního stupně také uvedl, že žalovaná provozovala hostinskou činnost v provozně, která byla zřízena na adrese odlišné od uvedeného bytu a navíc v roce 2004 tuto činnost ukončila. Rozsudek pak uzavřel konstatováním, že žalovaná nezískala na úkor žalobce žádné bezdůvodné obohacení, které by měl povinnost vydat.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 20 Co 79/2007-52 ze dne 10. května 2007 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že stěžovatelem uplatněný nárok na kompenzaci za "možná rizika", která by mu mohla jako vlastníkovi bytu v souvislosti s podnikáním žalovaného vzniknout, platné občanskoprávní předpisy neznají. Poukázal na to, že je nutno odlišovat místo podnikání od provozovny, přičemž žádný právní předpis nestanoví, že by místem podnikání živnostníka nemohl být byt. Žalovaná se označením místa podnikání v místě svého bydliště nedopustila žádného protiprávního jednání. Městský soud uvedl, že stěžovatel bez konkrétních důkazů směšuje místo podnikání jako ryze evidenční okolnost (adresu zapsanou v zákonem upravené evidenci ve smyslu §2 odst. 3 obchodního zákoníku) s faktickým výkonem živnosti, realizovaným v provozovně, na jejíž zřízení jsou - na rozdíl od označení místa podnikání - kladeny určité zákonné požadavky. Žalovaná by svou živnost (hostinskou činnost) mohla reálně provozovat jen v takové provozovně, u níž by živnostenskému úřadu prokázala splnění zákonných podmínek. Hypotéza stěžovatele, že žalovaná takovou provozovnu ve svém bytě umístila bez splnění zákonem stanovených podmínek, je nepřijatelná již proto, že si lze jen s obtížemi představit situaci, že by realizovala hostinskou činnost v nájemním bytě, kdy bydlela se svou rodinou. Tuto hypotézu stěžovatel nepodpořil žádnými konkrétními důkazními návrhy a sám uvedl, že důkaz o ní ani podat nemůže, lhostejno z jakého důvodu. Městský soud dále prohlásil, že výkon podnikatelské činnosti v bytě bez souhlasu pronajímatele lze sice hodnotit jako hrubé porušení povinnosti nájemce naplňující výpovědní důvod z nájmu bytu, nezakládá však pronajímateli žádný finanční nárok. Odvolací soud uzavřel, že motivem stěžovatele k uplatnění předmětného nároku byla zřejmě snaha o navýšení příjmu z nájemného za uvedené období, jeho žaloba je však založena na nepotvrzeném a v zásadě nepřijatelném předpokladu provozování pohostinství v nájemním bytě, nemá žádný právní základ a je vůči žalovaná zjevně šikanózní.
Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 3739/2007-71 ze dne 29. října 2008 jako nepřípustné odmítnuto. Rozhodnutí dovolacího soudu není ústavní stížností napadeno.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na ochranu vlastnictví, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním názorem vysloveným ve všech napadených rozhodnutích obecnými soudy. Stěžovatel tvrdil, že uvedení bytu žalované jako místa podnikání podle živnostenského zákona bez jeho souhlasu je narušením jeho vlastnického práva, což zakládá nárok na finanční protiplnění.
Ústavní soud tvrzení stěžovatele nepřisvědčil. Právní názor vyslovený obecnými soudy je důsledkem řádné aplikace podústavního práva ústavně konformním způsobem. Poukazuje v této souvislosti na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, který zkoumal obdobnou věc stěžovatele (rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 964/2008-72 ze dne 15. května 2008) nejen z hlediska výše uvedené aplikace práva podústavního, ale zabýval se i její ústavněprávní rovinou. V uvedené věci pak rozhodoval i Ústavní soud, a to rozhodnutím pod sp. zn. I. ÚS 2287/08 ze dne 11. 2. 2009, jímž odmítl ústavní stížnost stěžovatele, spočívající na stejném skutkovém i právním základu. Ústavní soud se ztotožnil se závěry obecných soudů, které - vycházejíce z příslušných obecných předpisů - jednoznačně definovaly rozdíl mezi registrovaným místem podnikání a provozovnou. V této souvislosti Ústavní soud poukázal i na teoretické publikace, které zmínil Nejvyšší soud ve svém předchozím rozhodnutí a jež rovněž uvádějí, že ne každé podnikání vyžaduje provozovnu, vždy záleží na charakteru příslušného podnikání; to bylo rovněž přesvědčivě v citovaném rozhodnutí dovolacího soudu argumentováno. Ústavní soud nemá důvod k tomu, aby v této souzené věci rozhodl odchylně.
Pro úplnost Ústavní soud poukazuje i na skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a uvedený v odůvodnění jeho rozhodnutí, z něhož vyplývá, že v rozhodné době žalovaná nejen registrovanou živnost (hostinskou činnost) ve sporném bytě neprovozovala, ale navíc po převážnou část rozhodné doby ji neprovozovala vůbec. Z uvedeného pak plyne, že pouhou registrací místa podnikání nemohla stěžovateli vzniknout škoda, což ostatně ani netvrdil. Nemohla mu však vzniknout ani jiná újma, jejíž náhradu by měl právo požadovat.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení práva stěžovatele na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. července 2009
František Duchoň
předseda senátu