infUs2xVecEnd, infUsVec2, infUsKratkeRadky-234-001,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28.08.2001, sp. zn. I. ÚS 60/01 [ nález / GÜTTLER / výz-2 ], paralelní citace: N 127/23 SbNU 227 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:1.US.60.01

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

K povinnosti soudu řádně odůvodnit svá rozhodnutí

Právní věta Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou judikaturu k otázce přezkoumatelnosti a přesvědčivosti rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud např. uvedl, že "z hlediska stanoveného postupu (čl. 26 odst. 1 Listiny) je požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí" (nález sp. zn. III. ÚS 103/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 121). "Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§157 odst. 1 o.s.ř.), a to způsobem, zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé" (nález sp. zn. III. ÚS 94/97, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, str. 287).

ECLI:CZ:US:2001:1.US.60.01
sp. zn. I. ÚS 60/01 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě , o ústavní stížnosti M. S-ové, a V. S., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11. 2000, sp. zn. 23 Cdo 2971/99, takto: Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11. 2000, sp. zn. 23 Cdo 2971/99, se zrušuje. Odůvodnění: Rozsudkem ze dne 14. 7. 1994, sp. zn. 6 C 19/92, rozhodl Okresní soud ve Vyškově ve věci žalobce V. S. proti žalovanému (obec T.) o uzavření dohody o vydání věci tak, že žalovaný je povinen se žalobcem uzavřít podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, dohodu o vydání věci, konkrétně dohodu o vydání blíže specifikovaných nemovitostí. Důvodem tohoto rozhodnutí byla skutečnost, že okresní soud shledal naplnění podmínek ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož se povinnost vydat věc vztahuje na ty případy, kdy v rozhodném období věc přešla na stát na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Rozsudkem ze dne 18. 8. 1999, sp. zn. 19 Co 95/97, rozhodl Krajský soud v Brně ve věci navrhovatelů - stěžovatelů (poznámka: právních nástupců původního žalobce V. S.) proti žalované obci T. a citovaný rozsudek Okresního soudu ve Vyškově změnil tak, že návrh na uzavření předmětné dohody o vydání věci zamítl. V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud uvedl, že původní vlastník předmětných nemovitostí (hostince se stavební plochou) neuzavřel kupní smlouvu dne 23. 12. 1961 v tísni, jelikož již před jejich prodejem je on a jeho rodina neužívali a ani užívat nemohli. Původně byly využívány JZD jako skladiště a později byl sice hostinec prázdný, nicméně se jako provozovna neužíval. Protože V. S. tehdy vlastnil dům s hostincem v Č., neuvěřil odvolací soud tvrzení, že chtěl zároveň provozovat hostinskou činnost v T. a že se předmětných nemovitostí nechtěl zbavit. Krajský soud dospěl k závěru, že nebyla splněna ani podmínka nápadně nevýhodných podmínek, neboť předmětné nemovitosti sice byly oceněny na částku 46.293,69 Kč a prodány byly za 35.000 Kč, "nicméně ani v době převodu žádný právní předpis nezakazoval prodat nemovitosti i za cenu nižší, než činil oficiální odhad." Ani z této skutečnosti prý nebylo zřejmé, že se pro "prodávajícího" jednalo o nápadně nevýhodné podmínky, protože dva roky předtím V. S. získal do vlastnictví od své manželky druhou polovinu předmětných nemovitostí za 16.000 Kč, takže "není důvodu pro závěr, že dva roky nato cenu o 3.000 Kč vyšší by měl považovat za nepřiměřeně nízkou, zvláště když charakter převáděných nemovitostí a jejich určení navrhovatele omezovalo v dispozici s nemovitostí, neboť soukromá osoba by stěží investovala finanční prostředky do nemovitosti, kterou k určenému účelu soukromě využívat nemohla". Nejvyšší soud ČR v záhlaví označeným rozsudkem dovolání stěžovatelů proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně zamítl. V jeho odůvodnění konstatoval, že podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) občanského soudního řádu ("o.s.ř.") lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Skutková podstata vymezující tento dovolací důvod prý obsahuje dvě podmínky: první splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, jež z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo druhá podmínka je splněna "výhradou", že v hodnocení důkazů je z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti logický rozpor, případně že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §§133 a 135 o.s.ř. Vždy však musí jít o skutečnosti významné pro následné právní posouzení věci. V souzené věci prý však dovolání neobsahuje námitky, že by odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, jež z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly nebo že soud pominul rozhodné skutečnosti, které by byly prokázány. Argumentace stěžovatelů, odrážející nesouhlas se skutkovými zjištěními, vedoucími k závěru o nedostatku tísně při uzavření předmětné kupní smlouvy, směřuje prý výlučně k hodnocení důkazů - z hlediska jejich pravdivosti - odvolacím soudem; při tom stěžovatelé vycházejí z odlišných skutkových závěrů než odvolací soud, tj. činí z provedených důkazů vlastní skutkové závěry, na nichž pak budují i své vlastní právní posouzení. Protože se však odvolací soud při hodnocení důkazů nedopustil žádného pochybení, "není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (tedy namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, resp. účastníkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.)". Hodnocení důkazů odvolacím soudem není samo o sobě způsobilým dovolacím důvodem, takže požadavku dovolatelů, aby bylo rozhodnutí odvolacího soudu shledáno nesprávným pro naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř., nelze přisvědčit. Proto Nejvyšší soud podané dovolání zamítl. Stěžovatelé v ústavní stížnosti především tvrdí, že v podaném dovolání výslovně uvedli, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.. To znamená, že stěžovatelé uplatnili dva dovolací důvody, avšak Nejvyšší soud se zabýval toliko dovolacím důvodem jedním obsaženým v ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.. Stěžovatelé v ústavní stížnosti rekapitulují obsah svého dovolání a zejména poukazují na to, že v něm výslovně uvedli, že odvolací soud nevzal za prokázány tvrzené skutečnosti (výpovědi původního žalobce, jeho manželky a svědků J. S. a L. Ch.). Stěžovatelé prý v dovolání upozornili rovněž na to, že odvolací soud doplnil dokazování dalším výslechem J. S., M. S-ové, M. Ch-ové a V. S. a dalšími listinnými důkazy; přestože údajně na jedné straně stála pouze výpověď M. Ch-ové a na straně druhé skutečnosti vyplývající z ostatních provedených důkazů, odvolací soud této svědkyni uvěřil a své závěry založil na její výpovědi. Tím prý odvolací soud opět pominul rozhodné skutečnosti, jež byly prokázány řadou dalších důkazů. Stěžovatelé dále poukazují na to, že v předmětném dovolání upozornili na údajné zjevné nepravdy a vnitřní rozpory ve výpovědi M. Ch-ové a že odvolací soud vůbec nehodnotil výpovědi V. S., M. S-ové a J. S., čímž pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Podle tvrzení stěžovatelů není pravdou, že dovolání neobsahovalo námitky, že by odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, jež z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly (ani jinak nevyšly za řízení najevo), nebo že soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Odvolací soud prý nedodržel požadavek vyplývající z ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř., jelikož odůvodnění rozsudku neobsahuje vysvětlení toho, proč soud uvěřil svědkyni Ch-ové a proč nepřihlédl k důkazům ostatním. Ze všech uvedených důvodů stěžovatelé tvrdí, že Nejvyšší soud ČR napadeným rozsudkem porušil čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Proto navrhují, aby byl tento rozsudek zrušen. Stěžovatelé souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. Protože Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti a podmínky, usoudil, že nic nebrání meritornímu projednání a vyřízení věci. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Nejvyšší soud ČR a dále Okresní soud ve Vyškově. Obec T. se svého postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdala. Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatelé v ústavní stížnosti toliko opakují svou argumentaci, uplatněnou již v dovolacím řízení. Účastník řízení tvrdí, že dovolací důvod dle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. nebyl dovoláním ve skutečnosti uplatněn a výtka, že dovolací soud nevyčerpal celý předmět dovolání, je proto nedůvodná. Nejvyšší soud netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem. Okresní soud ve Vyškově pouze odkázal na odůvodnění rozsudku, který v této věci vydal a v němž dospěl k závěru, že návrh právního předchůdce stěžovatelů je důvodný. Ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud v první řadě zdůrazňuje, že jeho úkolem je podle čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti. Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud tedy není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody)" (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235). Podstata ústavní stížnosti spočívá zejména v tvrzení, že se Nejvyšší soud v napadeném rozsudku nevypořádal úplně s podaným dovoláním, neboť se vůbec nezabýval dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou judikaturu k otázce přezkoumatelnosti a přesvědčivosti rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud např. uvedl, že "z hlediska stanoveného postupu (čl. 26 odst. 1 Listiny) je požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí" (nález sp. zn. III. ÚS 103/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 121). "Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§157 odst. 1 o.s.ř.), a to způsobem, zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé" (nález sp. zn. III. ÚS 94/97, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, str. 287). V souzené věci Ústavní soud z dovolání ze dne 8. 11. 1999 zjistil (č.l. 197 a násl.), že stěžovatelé v něm výslovně uplatnili dva dovolací důvody, upravené v ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a písm. d) o.s.ř., ve znění před 1. 1. 2001 (první důvod: rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, druhý důvod: rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). V obsahu tohoto dovolání podrobně vyložili, v čem spatřovali existenci obou dovolacích důvodů, když poukázali zejména na celou řadu svědeckých výpovědí, na listinné důkazy a skutkové okolnosti, z nichž mělo vyplývat, že jejich právní předchůdce uzavřel předmětnou kupní smlouvu v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Stěžovatelé v dovolání dovozují, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo založeno na nesprávném skutkovém základě. Z toho prý vyvěrá i nesprávná právní kvalifikace věci, neboť "odvolací soud vyložil ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. v pojmech omegatíseňomega a omeganápadně nevýhodné podmínkyomega v rozporu s ustálenou soudní praxí a způsobem, který je nesprávnou aplikací právního předpisu. Tím je dán dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.". Jak však vyplývá z rekapitulační části tohoto nálezu, Nejvyšší soud ČR se v odůvodnění napadeného rozsudku zabýval toliko dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. a nevypořádal se (v rozporu s §157 odst. 2 o.s.ř. v tehdy platném znění) s druhým uplatněným dovolacím důvodem podle písm. d) citovaného ustanovení. Se zřetelem na obsah dovolání lze stěží akceptovat vyjádření Nejvyššího soudu, podle něhož dovolací důvod uvedený v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. ("rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci") nebyl dovoláním ve skutečnosti uplatněn. Podle názoru Ústavního soudu totiž druhý dovolací důvod uplatněn byl, jestliže se stěžovatelé v podaném dovolání např. zabývali otázkou právního posouzení přiměřenosti ceny vyplacené za předmětné nemovitosti. Ústavní soud, byť při svém rozhodování vychází z principu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti ostatních orgánů veřejné moci, za těchto okolností shledal, že napadený rozsudek porušuje nejen "jednoduché" právo, nýbrž odporuje - ve smyslu citované judikatury Ústavního soudu, na kterou v této souvislosti odkazuje - i článku 36 odst. 1 Listiny a ve svých důsledcích i principu rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Proto Ústavní soud napadený rozsudek Nejvyššího soudu ČR zrušil §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Tímto nálezem je vytvořen procesní prostor pro nové rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, v němž se bude moci opětovně zabývat podaným dovoláním v celém jeho rozsahu. Pokud jde o namítané porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy, Ústavní soud nepovažuje tuto výtku za důvodnou, jelikož zmíněný článek nepředstavuje subjektivní veřejné základní právo (kterého by bylo možno se domáhat formou ústavní stížnosti), nýbrž - již z důvodu jeho systematického začlenění - "pouze" organizační princip činnosti soudů. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 28. 8. 2001

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2001:1.US.60.01
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 60/01
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 127/23 SbNU 227
Populární název K povinnosti soudu řádně odůvodnit svá rozhodnutí
Datum rozhodnutí 28. 8. 2001
Datum vyhlášení 24. 10. 2001
Datum podání 29. 1. 2001
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 2
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Güttler Vojen
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.3
Ostatní dotčené předpisy
  • 87/1991 Sb., §6 odst.1 písm.g, §241 odst.3 písm.c
  • 99/1963 Sb., §157 odst.3
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
Věcný rejstřík opravný prostředek - mimořádný
tíseň
nápadně nevýhodné podmínky
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-60-01
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 38494
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-25