ECLI:CZ:US:2007:1.US.603.07.1
sp. zn. I. ÚS 603/07
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudkyň Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudkyně zpravodajka) - ze dne 7. června 2007 sp. zn. I. ÚS 603/07 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. V. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. ledna 2007 č. j. 11 Nt 509/2007-43, jímž byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení státního zástupce o ponechání stěžovatele ve vazbě.
I. Nerespektováním čl. 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 1. 2007 č. j. 11 Nt 509/2007-43 porušeno základní právo stěžovatele na osobní svobodu garantované čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Proto se toto usnesení ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel, jenž je vazebně stíhán pro trestný čin loupeže, se domáhal zrušení výše uvedeného rozhodnutí, jímž Krajský soud v Hradci Králové (dále též "krajský soud") zamítl jeho stížnost proti usnesení státního zástupce o ponechání stěžovatele ve vazbě, a tvrdil, že jím bylo porušeno jeho základní právo na osobní svobodu, garantované čl. 8 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo nebýt považován za vinného, dokud o vině pravomocně nerozhodne soud, garantované čl. 40 odst. 2 Listiny. Ústavní stížnost byla podána včas (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) a splňovala i další formální náležitosti a podmínky projednání předepsané zákonem o Ústavním soudu.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti upozornil, že nikdy nepopíral fyzický střet s poškozeným, avšak nic, kromě tvrzení poškozeného, nenasvědčuje spáchání trestného činu loupeže (tedy že by útok mířil i proti majetku poškozeného). O loupežné povaze útoku (odcizení finanční hotovosti 2 200 Kč a brýlí Versace v hodnotě 7 000 Kč) není ve spise jiného důkazu, než tvrzení poškozeného. O odcizování se nezmínili ani očití svědci, ani policista N., který viděl závěr incidentu. Přitom tento prvek stíhaného jednání zvyšuje jeho společenskou nebezpečnost a má zásadní význam z hlediska útěkového důvodu vazby. Navíc znalecký posudek nepotvrzuje rozsah zranění, tak jak byl na základě tvrzení poškozeného zahrnut do usnesení o zahájení trestního stíhání. Stíhané jednání bylo v přípravném řízení překvalifikováno tak, že odpadl znak těžké újmy na zdraví [z §234 odst. 1 a 2 trestního zákona (dále též jen "tr. zák.") na §234 odst. 1 tr. zák.]. Poškozený dle stěžovatele není věrohodnou osobou, neboť křivě vypovídal, má kriminální minulost a lze ověřit, že se v současné době vyhýbá nástupu trestu odnětí svobody. Ve výpovědi poškozeného (jakož i svědka N.) byly navíc díky aktivitě obhajoby zjištěny další významné rozpory (stěžovatel zde argumentaci podrobně rozvedl, mj. i odkazy na záběry kamerového systému). Opodstatněnost takto formulovaného obvinění neprokázal další vývoj shromažďování důkazů.
3. Stěžovatel dále namítal, že důvodnost útěkové vazby [§67 písm. a) trestního řádu (dále též jen "tr. ř.")] nelze mechanicky odvíjet od výše trestu, jejž je možno uložit za stíhané jednání, neboť by to znamenalo, že pro vzetí do vazby stačí "pouhé, např. zcela nepodložené obvinění ze strany vyšetřujících orgánů.". Je třeba posuzovat konkrétní okolnosti případu (zde stěžovatel odkázal na rozhodnutí Rt 64/1992), přičemž ve stěžovatelově případě okolnosti obavu z útěkového jednání vylučují. Ani fakt, že je hlášen k trvalému pobytu na magistrátu města, takovou okolností není, neboť stěžovatel už při prvním výslechu uvedl, kde bydlí a kam je mu možno doručovat poštovní zásilky. Útěkový důvod musí být doložen konkrétním jednáním (např. příprava vycestování atd.). Již v době rozhodování krajského soudu bylo zjevné, že stěžovatel může být stíhán (jen) za spáchání trestných činů ublížení na zdraví či výtržnictví (§221 odst. 1 či §202 odst. 1 tr. zák.), kde však horní hranice trestní sazby činí 2 roky odnětí svobody, a nejde tedy o zvlášť závažný trestný čin (§41 odst. 2 tr. zák.). Soud tedy měl zvážit, zda nelze účelu vazby dosáhnout jinak (stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 347/96, N 155/9 SbNU 349, a sp. zn. III. ÚS 240/97, N 44/10 SbNU 293).
4. Stěžovatel rovněž odmítl, že by byl naplněn důvod předstižné vazby [§67 písm. c) tr. ř.] odůvodněné recidivou, neboť jednak není dána druhová souvislost trestné činnosti a jednak jiné trestní řízení vedené proti stěžovateli před Krajským soudem v Brně pravomocně neskončilo. Stěžovatel byl propuštěn z vazby a poté se k soudu bez obtíží dostavoval. Je osobou neodsouzenou a obava z recidivy není namístě. Ostatně krajský soud otázku důvodnosti předstižné vazby vůbec neobjasňuje a tato část odůvodnění je v rozporu se zásadou presumpce neviny. Stěžovatel uzavřel, že je ve vazbě držen protiprávně.
5. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil předseda senátu Krajského soudu v Hradci Králové JUDr. Jan Šulec, který vedle odkazu na obsah napadeného usnesení podotkl, že zhodnocení výpovědí bude věcí nalézacího soudu, k němuž byla v mezidobí podána obžaloba. V přípravném řízení postačí k "dovození důvodnosti trestního stíhání reálné předpoklady, že trestná činnost mohla být spáchána". Tyto reálné předpoklady byly v předmětné věci dány a soud odůvodnil závěr o naplnění důvodů útěkové a předstižné vazby [§67 písm. a) a c) tr. ř.]. Důvodnost trestního stíhání a aktuálnost vazebních důvodů opravňovaly vzetí stěžovatele do vazby "včetně oznámení napadeného usnesení".
6. Ústavním soudem k vyjádření vyzvané Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové se výslovně vzdalo postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti.
II.
7. Z usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 1. 2007 č. j. 11 Nt 509/2007-43, jež bylo vydáno v neveřejném zasedání, Ústavní soud zjistil, že tímto usnesením krajský soud zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 27. 12. 2006 sp. zn. 1 KZv 58/2006, jímž byl stěžovatel ponechán (§71 odst. 3 tr. ř.) ve vazbě [z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) tr. ř.], a soud rovněž nepřijal slib stěžovatele [§73 odst. 1 písm. b) tr. ř.], jímž stěžovatel navrhl nahradit vazbu. Soud konstatoval, že stěžovatel je stíhán pro trestný čin loupeže (§234 odst. 1 tr. zák.), neboť společně se spoluobviněným v úmyslu zmocnit se finanční hotovosti poškozeného fyzicky napadli, odcizili mu částku 2 200 Kč a sluneční brýle zn. Versace v hodnotě cca 7 000 Kč a poškozenému způsobili zranění posuzovaná jako prostá újma na zdraví. Při zkoumání důvodů vazby soud konstatoval, že skutek, "pro který bylo zahájeno trestní stíhání", má znaky trestného činu a existují důvody pro podezření, že jej spáchal stěžovatel. Přestože došlo ke změně posouzení charakteru újmy na zdraví z těžké na prostou, "charakter výpovědi poškozeného se nezměnil, stejně tak tu je výpověď svědka N. a další důkazy, zejména lékařské zprávy". Krajský soud konstatoval, že v dané fázi trestního řízení nerozhoduje o vině "pachatele [takto] a ani nehodnotí zásadním způsobem zvolenou právní kvalifikaci, pokud pro její naplnění existují alespoň základní skutkové předpoklady. Pro trestný čin loupeže tu existuje výpověď poškozeného, přičemž tato bude podrobena teprve v průběhu hlavního líčení hodnotícímu procesu, kdy soud bude zvažovat, zda násilí vůči poškozenému bylo vedeno a spojeno s úmyslem zmocnit se ... finanční částky a ... brýlí.".
8. Námitky vůči útěkovému důvodu vazby [§67 písm. a) tr. ř.] krajský soud vypořádal odkazem na své rozhodnutí ze dne 23. 10. 2006, jímž na začátku řízení zamítl stížnost stěžovatele proti vzetí do vazby, a dále upozornil, že i přes výše zmíněnou změnu právní kvalifikace stěžovateli hrozí trest odnětí svobody v rozmezí 2 - 10 let (původně 5 - 12 let): "Hrozba vysokým trestem odnětí svobody, za který dle stávající judikatury Ústavního soudu třeba při splnění subjektivních a objektivních podmínek považovat trest v rozpětí cca 8 let, je samostatným [takto] vazebním důvodem.". Loupež trestní zákon (§41 odst. 2 tr. zák.) řadí mezi zvlášť závažné trestné činy, polovina sazby je 6 let, přičemž u stěžovatele nelze přehlédnout, že je recidivistou se sklony k páchání trestné činnosti násilného charakteru. Stěžovatel byl při napadení poškozeného aktivní a způsobil mu zranění vyžadující lékařské ošetření, což jsou všechno nezanedbatelné atributy, že obviněný je ohrožen vysokým trestem odnětí svobody.
9. Námitky vůči předstižnému důvodu vazby [§67 písm. c) tr. ř.] pak soud vypořádal rovněž odkazem na usnesení, jímž zamítl stěžovatelovu stížnosti proti vzetí do vazby, a konstatoval, že stěžovatel je pro obdobnou trestnou činnost stíhán u Krajského soudu v Brně "a lze u jeho osoby dovodit sklony k páchání násilné trestné činnosti. Za takové situace vzniká reálné nebezpečí, že při pobytu na svobodě by mohl trestnou činnost, pro kterou je stíhán, opakovat.". V závěru krajský soud konstatoval, že "charakter trestné činnosti a nedůvěryhodnost obviněného nedovolují nahradit vazbu obviněného jiným opatřením.".
10. Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 11 Nt 509/2007, z něhož zjistil následující skutečnosti:
- usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 27. 12. 2006 č. j. 1 KZV 58/2006-89 byl stěžovatel v rámci obligatorního periodického přezkumu důvodnosti vazby (§71 odst. 3 tr. ř.) ponechán ve vazbě (č. l. 2);
- ve stížnosti ze dne 7. 1. 2007 (č. l. 5) proti tomuto usnesení stěžovatel mj. namítal neoprávněnost stíhání pro trestný čin loupeže a za "nepříkladný" označil i odkaz obžaloby na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 566/03 (N 48/33 SbNU 3), neboť pouhým poukazem na výši hrozícího trestu nelze bez dalšího uzavírat, že je naplněn vazební důvod; stěžovatel rovněž upozornil na prokázanou lživost výpovědi poškozeného ohledně rozsahu zranění, jež měl v důsledku útoku stěžovatele utrpět, přičemž jedině výpověď poškozeného svědčí o odcizení peněz a brýlí; stěžovatel uzavřel, že si je vědom, že jeho jednání vybočilo ze zákonných pravidel, avšak při vazebním rozhodování musí být pečlivě zvažovány motiv a okolnosti jednání;
- na č. l. 26 je založena kopie znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, v němž znalec v odpovědi na otázky policejního komisaře konstatoval, že diagnóza (poškozeným tvrzené) zlomeniny ruky je nejistá; léčení obličejových zranění přesáhne jeden týden; znalec konstatoval, že "nelze zcela vyloučit" způsobení zranění basebalovou pálkou (napadení touto zbraní tvrdil poškozený);
- na č. l. 38 je založen protokol o slyšení stěžovatele, které se konalo dne 23. 1. 2007 před Krajským soudem v Hradci Králové; stěžovatel zde zpochybnil jak útok (a úmysl útočit) proti majetku, tak věrohodnost poškozeného, stejně jako útěkový důvod vazby odvíjející se od výše trestní sazby; k dotazu předsedy senátu stěžovatel vypověděl, že bylo zastaveno jeho trestní stíhání vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pro trestný čin dle §202 odst. 1 tr. zák. a ve věci stíhání vedeného Krajským státním zastupitelstvím v Brně byl propuštěn z vazby na svobodu, což prý poškozený dobře věděl a chtěl stěžovatele dostat do vazby; z protokolu o slyšení vyplývá, že státní zástupce nebyl jednání přítomen, a oprávněnost vazby tak před soudem osobně neodůvodňoval;
- na č. l. 40 je založen úřední záznam ze dne 24. 1. 2007, z něhož plyne, že ve věci obžaloby, jež byla na stěžovatele podána u Krajského soudu v Brně [sp. zn. 10 T 5/2005, jde o trestné činy loupeže, vydírání a porušování domovní svobody dle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) a odst. 3, §8 odst. 1 k §234 odst. 1, §238 odst. 1, 2 a 3 tr. zák.], bylo na den 14. 2. 2007 nařízeno hlavní líčení.
11. Ústavní soud se dne 2. 5. 2007 dotázal Krajského soudu v Brně na stav řízení ve věci sp. zn. 10 T 5/2005 a bylo mu sděleno, že odvolaného předsedu senátu JUDr. Moltaše. nahradil JUDr. Novák a že ve věci v roce 2007 neproběhlo hlavní líčení. Ve věci je znalcem zpracováván posudek, s tím, že spis se rovněž nachází u znalce.
12. Protože z vyjádření předsedy senátu Krajského soudu v Hradci Králové (viz odst. 5) vyplynulo, že ve věci (sp. zn. 6 T 82/2007) v mezidobí proběhlo hlavní líčení, vyžádal si Ústavní soud u Okresního soudu v Hradci Králové e-mailové zaslání kopie protokolu o hlavním líčení, které proběhlo dne 26. 4. 2007. Z protokolu plyne, že svědci incidentu P. a V. nepotvrdili, že by poškozenému byly odcizovány nějaké věci. Ani svědkyně K. k dotazu obžaloby nepotvrdila, že by se jí poškozený při popisování incidentu zmínil, že mu bylo něco odcizeno. Hlavní líčení bylo odročeno na 13. 6. 2007.
13. Podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od ústního jednání bylo upuštěno.
III.
14. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
15. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv zákonnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva, a může tak činit, jen jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.
16. Stěžovatel namítal porušení svého základního práva na osobní svobodu (čl. 8 odst. 1 Listiny), které lze omezit jen z důvodů a způsobem stanoveným zákonem (čl. 8 odst. 2 Listiny). Trestní řád, který je tím zákonem, jenž vymezuje podmínky pro pokračování vazebního omezení svobody, stanoví [§72 odst. 1 a odst. 2 písm. a) tr. ř.], že: "Všechny orgány činné v trestním řízení jsou povinny průběžně zkoumat, zda důvody vazby ještě trvají nebo se nezměnily ... Obviněný musí být ihned propuštěn na svobodu, jestliže pomine důvod vazby.". Přitom platí (§67 tr. ř.), že: "Obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava ... že (a) uprchne nebo se bude skrývat ... [nebo] (c) že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán ... a dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu ...". Těžiště ústavní stížnosti spočívalo v tvrzení, že stěžovatel se nachází ve vazbě pro trestný čin loupeže, ačkoli již v době rozhodování o vazbě bylo zřejmé, že toto obvinění je podporováno toliko výpovědí poškozeného, ostatní svědecké výpovědi odcizení věci nepotvrzovaly. A vadné je i odůvodnění útěkové a předstižné vazby [§67 písm. a), c) tr. ř.], neboť je dílem nekonkrétní a dílem presumuje vinu. Z pohledu rozhodovací praxe Ústavního soudu nejde o námitky, které by se míjely s právními názory již dříve Ústavním soudem vyslovenými.
17. Ústavní soud setrvale upozorňuje, že na rozhodnutí činěná v přípravném řízení trestním nelze klást tak přísná měřítka jako na rozhodnutí soudní, což však nelze tolerovat tam, kde v souvislosti s trestním stíháním navíc dochází k neodčinitelnému zásahu do některého z ústavně zaručených základních práv či svobod. Takovými neodčinitelnými zásahy jsou například zadržení či vazba obviněného [za všechny srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 1996 sp. zn. I. ÚS 46/96 (N 43/5 SbNU 363) či nález ze dne 24. 2. 2000 sp. zn. IV. ÚS 582/99 (N 30/17 SbNU 221) či nález ze dne 10. 12. 1997 sp. zn. II. ÚS 347/96 (N 155/9 SbNU 349) nebo 3. odst. II. části odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2004 sp. zn. III. ÚS 554/03 (U 4/32 SbNU 467, 469)]. Ústavní soud také v minulosti mnohokrát konstatoval, že každé rozhodování o vazbě se přirozeně odehrává jen v rovině pouhé pravděpodobnosti - a nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě, tak ohledně dalšího vývoje řízení, jejž lze jen odhadovat [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 161/04 (N 74/33 SbNU 229)]. Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce trestního řádu.
18. Průlom do presumpce neviny je v případě rozhodování o pokračovaní vazebního omezení osobní svobody vyvažován mj. požadavkem neoslabování podezření, který shodně s Evropským soudem pro lidská práva (dále jen "ESLP") aplikoval i Ústavní soud (srov. v oficiální elektronické databázi ESLP HUDOC na http://www.echr.coe.int, např. rozhodnutí Velkého senátu ESLP ze dne 29. 4. 2000 Labita proti Itálii, 26772/95: §§152-3 a 163, a nález Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2000 sp. zn. IV. ÚS 527/2000, N 186/20 SbNU 293). Nejsou-li v průběhu řízení konkretizovány a precizovány původní indicie odůvodňující stíhání obviněného, nemůže takové obvinění ospravedlnit další pokračování vazby.
19. Z napadeného usnesení plyne, že závěr o trvajícím podezření, že stíhané jednání mělo vedle útoku proti zdraví i majetkovou povahu, nebyl v napadeném usnesení náležitě odůvodněn, a takové podezření patrně neplyne ani z dosud shromážděných důkazů (viz výše v odstavci 10). Stěžovatel namítal vratkost důkazů svědčících o majetkovém motivu jednání, resp. neprokázání faktu, že by poškozenému bylo cokoli odcizeno, tedy namítal absenci minimálně dvou znaků stíhaného jednání. Z ustálené judikatury Ústavního soudu týkající se čl. 8 Listiny přitom plyne (srov. výše v odst. 17 citované nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 a IV. ÚS 582/99), že každý z jednotlivých znaků (či prvků) skutkové podstaty tvoří podmínku nutnou (condicio sine qua non) pro závěr o naplnění dané skutkové podstaty trestného činu, který soud činí pro potřeby vazebního rozhodnutí (srov. dovětek k §67 tr. ř.). Výpověď poškozeného, o niž soud tento závěr opřel, objektivně oslabila svou věrohodnost (viz např. překvalifikování závažnosti újmy na zdraví), avšak soud tato situace nechala netečným, přestože stěžovatel namítal, že majetkový prvek je klíčový z hlediska posouzení závažnosti trestního jednání, za něž je stíhán (měřeno sazbou hrozícího trestu odnětí svobody). Pokud krajský soud tyto námitky odkázal do hlavního líčení (srov. výše odst. 5 a 7), pak nedostatečně odlišil, že jiné (nižší) nároky je možno klást na důvodnost trestního stíhání, a jiné nároky platí pro důvodnost a podloženost pokračování vazebního omezení svobody. Ústavně zakotvená povinnost předpokládat nevinu (čl. 40 odst. 2 Listiny) zavazovala krajský soud k hlubšímu odůvodnění závěru o důvodnosti podezření z majetkového charakteru útoku.
20. Nutnost reakce soudu na vyjevené pochybnosti o loupežné povaze stíhaného jednání byla dále zvýšena tím, že soud útěkový důvod vazby [§67 písm. a) tr. ř.] spatřoval v ohrožení vysokým trestem, tedy opět ve skutečnosti, pro niž je klíčový majetkový prvek. Obecný soud zcela podlehl argumentaci obžaloby a dezinterpretoval nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 566/03 (N 48/33 SbNU 3). Ústavní soud, jsa konfrontován s takovou aplikační praxí, již opakovaně konstatoval, že nález sp. zn. III. ÚS 566/03 v žádném případě (a plyne to zcela jasně z jeho odůvodnění) nelze interpretovat tak, že by samotný fakt trestního stíhání pro trestný čin ohrožující obviněného cca osmiletým trestem odnětí svobody dovoloval rozhodnout o uvalení vazby či o ponechání ve vazbě bez přihlédnutí k dalším konkrétním okolnostem posuzované věci [srov. např. nález ze dne 21. 6. 2005 sp. zn. IV. ÚS 226/05 (N 126/37 SbNU 587, 591) či nález ze dne 18. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 389/05 (N 126/38 SbNU 291), usnesení ze dne 16. 11. 2004 sp. zn. I. ÚS 515/04 (U 54/35 SbNU 625) či obiter dictum usnesení ze dne 30. 11. 2004 sp. zn. IV. ÚS 394/04 (U 56/35 SbNU 639). Rovněž Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhlášena pod č. 209/1992 Sb., dále jen "Úmluva"), jež musí být ve vztahu k trestnímu řádu přednostně aplikovatelná (čl. 10 Ústavy), takové aplikační praxi brání. V rozhodnutí ze dne 7. 4. 2005 ve věci Rochlinová proti Rusku (srov. v oficiální databázi HUDOC na http://www.echr.coe.int rozhodnutí první sekce č. 54071/00 §§66 a 67 nebo Pomahač, R., ESLP: K vazbě osob podezřelých ze spáchání zvláště závažných trestných činů, in Trestněprávní revue, 6/2005, str. 161-162). ESLP konstatoval, že ačkoli závažnost hrozící sankce u velmi závažných trestných činů zvyšuje pravděpodobnost, že se pachatel na svobodě bude snažit vyhnout stíhání, přesto závažnost stíhaného jednání sama o sobě nemůže ospravedlnit dlouhé držení ve vazbě. Podle ESLP nesmí být osoba držená ve vazbě nucena prokazovat, že nemůže být považována za osobu podezřelou ze spáchání závažného trestného činu. Takové přenášení důkazního břemene je nepřípustné a neslučitelné s čl. 5 Úmluvy, který držení ve vazbě (resp. v detenci) umožňuje jen v taxativně a striktně vymezených případech, neboť se jedná o výjimku ze základního práva na osobní svobodu. I tyto právní názory Evropského soudu pro lidská práva musí (čl. 1 odst. 2 Ústavy) orgány veřejné moci zohledňovat při zdůvodňování útěkové vazby hrozbou vysokým trestem.
21. Chtěl-li soud akceptovat takto obžalobou podávaný útěkový důvod vazby, byl navíc zavázán zevrubně zkoumat důkazní podloženost obvinění, což se však nestalo (viz výše odst. 19). Obecný soud dospěl k předběžnému závěru o výši hrozícího trestu, avšak tuto úvahu učinil zcela izolovaně od stavu dokazování a blíže nerozvedl, oč opírá poznatek o recidivě stěžovatele (srov. výše odst. 8), takže není zřejmé, zda soud do svého závěru zahrnul jen pravomocná odsouzení, a pokud ano, jakých činů se týkala.
22. Naplnění předstižného důvodu vazby [§67 písm. c) tr. ř.] krajský soud odůvodnil odkazem na trestní řízení vedené před jiným soudem, čímž se jednoznačně dostal do kolize s ústavně zakotvenou povinností předpokládat nevinu stíhané osoby (čl. 40 odst. 2 Listiny; srov. výše citovaný nález ve věci sp. zn. I. ÚS 161/04, kde byla taková kolize vyslovena dokonce v případě nepravomocného rozhodnutí soudu prvního stupně). Pokud se navíc řízení před Krajským soudem v Brně protahuje z důvodů na stěžovateli nezávislých (viz výše odst. 11), nemůže tato skutečnost sama o sobě vést k prodlužování vazby stěžovatele v jiné trestní věci, neboť tomu opět brání ústavní příkaz vycházet z předpokladu neviny stíhané osoby. Přesto Krajský soud v Hradci Králové rozhodl, že stěžovatel má být nadále držen ve vazbě.
23. Ústavní soud zde považuje za vhodné podotknout, že si je plně vědom, že stěžovatelova trestní věc se nachází na samém počátku soudního projednávání, jehož cílem bude na základě obžalobou shromážděných důkazů rozhodnout o vině či nevině stěžovatele jednáním, z něhož byl obviněn. Důvody a podmínky umožňující držení obviněného ve vazbě je však nutno vykládat a aplikovat restriktivně (čl. 4 odst. 4 Listiny a čl. 40 odst. 2 Listiny - za všechny srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 612/06, N 215/43 SbNU 393, též na www.judikatura.cz). Ústavní záruky osobní svobody jednotlivce zavazují orgány veřejné moci k respektování vazby jako prostředku zajišťovacího (srov. výše v odst. 17 citovaný nález sp. zn. IV. 161/04), jehož je možno využívat k dosažení účelu trestního řízení jen tehdy, lze-li omezení práva na osobní svobodu ještě považovat za proporcionální a nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak (princip proporcionality ovládá jak normativní, tak individuální akty veřejné moci - srov. např. výklad provedený v odstavci 18 nálezu ze dne 7. 11. 2006 sp. zn. I. ÚS 631/05, N 205/43 SbNU 289, a judikaturu tam citovanou).
24. Ústavní soud proto uzavírá, že z napadeného usnesení nelze zjistit, že by byly naplněny podmínky umožňující pokračování vazebního omezení osobní svobody stěžovatele, a to ani když se přihlédne k tomu, že pro naplnění těchto podmínek postačí závěr na úrovni určitého stupně pravděpodobnosti. Obecný soud nezohlednil změnu důkazní pozice obžaloby ve vztahu k obvinění z trestného činu loupeže a v rozporu s presumpcí neviny dospěl k závěru o důvodnosti předstižné i útěkové vazby. Proto Ústavní soud konstatuje, že ponechal-li Krajský soud v Hradci Králové stěžovatele ve vazbě z důvodů, jež popsal v usnesení napadeném ústavní stížností, pak vedle extenzivního výkladu §67 tr. ř., který je v rozporu s čl. 8 odst. 2 Listiny, nerespektoval rovněž ústavní imperativ presumpce neviny, garantovaný čl. 40 odst. 2 Listiny, čímž zasáhl do svobody stěžovatele v rozporu s článkem 8 odst. 1 Listiny, neboť ji omezil způsobem odporujícím čl. 8 odst. 2 Listiny.
25. Bude věcí obecného soudu, aby ve světle obžalobou předložených důkazů znovu rozhodl o důvodnosti stížnosti, kterou napadl stěžovatel rozhodnutí státního zástupce. Ani v posuzovaném případě nehodlá Ústavní soud vstupovat do činnosti orgánů činných v trestním řízení a nahrazovat činnost obecného soudu vlastním posouzením. Soud se však bude muset důkladněji zabývat jak důkazní podložeností závěru o podezření z trestného činu loupeže, tak tím, zda stěžovatelovo chování po propuštění z vazby v jiné trestní věci nevyvrací obavy z útěkového jednání, přičemž s přihlédnutím k citované judikatuře týkající se čl. 8 Listiny nebude moci vycházet z formálních znaků (např. neexistence vlastní adresy trvalého pobytu), ale z faktické dosažitelnosti stěžovatele. Stejně tak nebude moci soud odůvodnit předstižnou vazbu jen poukazem na neskončené trestní řízení či z něj dovozovat "sklony" stěžovatele k páchání trestné činnosti.
26. Ústavní soud jako obiter dictum konstatuje, že zaznamenal týdenní prodlevu mezi konáním vazebního slyšení a mezi neveřejným "vyhlášením" rozhodnutí (srov. výše odst. 7) učiněného na základě tohoto slyšení. Ústavní soud si rovněž povšiml, že zástupce obžaloby se ke slyšení nedostavil (srov. výše odst. 10). Takto formálně pojaté slyšení obchází účel, pro nějž byla vyslovena nutnost konání slyšení [srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 45/04 (239/2005 Sb., N 60/36 SbNU 647)]. Lpění na slyšení není samoúčelné (srov. např. výklad provedený v nálezu sp. zn. IV. ÚS 389/05 citovaném výše v odst. 20). Kdyby byl odsouzený ponechán ve vazbě poté, co by obžaloba eventuálně neoponovala námitkám či pochybnostem vyvstalým při slyšení, a její aktivitu by nahrazoval soud, pak by byla porušena rovnost účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny). Byl-li by navíc obviněný držen ve vazbě několik dní poté, co soud vyslechl argumenty pro a proti pokračování vazby, pak by opět mohlo jít o protiústavní omezení osobní svobody, neboť z povahy věci plyne, že důvody pro ponechání ve vazbě jsou buď natolik konkrétní a zjevné, že je soud může bez zbytečného odkladu obviněnému sdělit, nebo jde o situaci opačnou a obviněný musí být propuštěn na svobodu [srov. nález ze dne 27. 6. 2005 sp. zn. IV. ÚS 269/05 (N 129/37 SbNU 629, 638): "Každý další den, resp. i hodina strávená ve vazbě, by mohla být považována za pokračování v neústavním zásahu do osobní svobody stěžovatele, nebude-li vyplněna procesními úkony směřujícími k přezkumu oprávněnosti dalšího držení stěžovatele ve vazbě. Rovněž všechny ostatní orgány veřejné moci, včetně Vězeňské služby České republiky, jsou povinny jednat tak, aby nebylo nadbytečně prodlužováno omezení osobní svobody stěžovatele, a to i v řádu hodin (srov. např. rozsudek ESLP ve věci Bojinov v. Bulharsko ze dne 7. 10. 2004)."].
27. Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a napadené usnesení podle §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.