infUs2xVecEnd, infUsVec2, infUsKratkeRadky-213-002,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17.04.2002, sp. zn. I. ÚS 612/01 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 47/26 SbNU 33 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:1.US.612.01

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Dovolání jako poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje

Právní věta Podle ust. §240 odst. 1, 2. věta o.s.ř. - které nebylo změněno ani zákonem č. 30/2000 Sb. - bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží lhůta (k podání dovolání) od doručení opravného usnesení. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. To znamená, že se Ústavní soud ve své činnosti musí řídit principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a že jeho zásah připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.

ECLI:CZ:US:2002:1.US.612.01
sp. zn. I. ÚS 612/01 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní stížnosti obchodní firmy S. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 11 Co 507/2000, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2001, č.j.. 22 Cdo 1284/2001-64, takto: I. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2001, č.j. 22 Cdo 1284/2001-64, se zrušuje. II. Návrh na zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28.2.2001, sp. zn. 11 Co 507/2000, se odmítá. Odůvodnění: Krajský soud v Plzni změnil usnesením ze dne 28. 2. 2001, č.j. 11 Co 507/2000-38, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 5. 2001, č.j. 11 Co 507/2000-51, usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 28. 7. 2000, sp. zn. 9 Nc 212/2000, tak, že vydal předběžné opatření, kterým uložil stěžovatelce (žalované) povinnost strpět vstup vedlejšího účastníka -obchodní firmy G. spol. s r.o. (žalobce) do nemovitosti ve výroku označené a zdržet se dispozice s movitými věcmi ve výroku označenými. V záhlaví uvedeným usnesením rozhodl Nejvyšší soud ČR tak, že se dovolání stěžovatelky (podané proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Plzni) odmítá. Dospěl totiž k závěru, že bylo podáno opožděně. V odůvodnění svého rozhodnutí zejména uvedl, že je projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen "o.s.ř."). Podle tehdejšího ust. §240 odst. 1 je možné podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Protože usnesení odvolacího soudu nabylo právní moci dne 24. dubna 2001, byl posledním dnem jednoměsíční lhůty k podání dovolání den 24. května 2001. Vydáním opravného usnesení není právní moc ani vykonatelnost opravovaného rozhodnutí dotčena. Dovolání stěžovatelky však bylo podáno osobně u soudu I. stupně dne 8. června 2001, a je tedy - podle názoru Nejvyššího soudu - zjevně opožděné. V záhlaví uvedená usnesení Krajského soudu v Plzni a usnesení Nejvyššího soudu ČR napadla stěžovatelka ústavní stížností. V ní zejména uvedla, že podala dovolání proti rozhodnutí Krajského soudu v Plzni proto, že nesprávným posouzením věci a vydáním předběžného opatření, byl vlastník nemovitosti v Karlových Varech č. 22 zapsané na LV č. 391 poškozen tím, že je mu znemožňováno užívat tuto nemovitost koupenou od správce konkursní podstaty. V této souvislosti upozornila stěžovatelka na neplatnost a neúčinnost nájemní smlouvy z 22. 11. 1996, na základě které prosazuje vedlejší účastník své oprávnění věc bezplatně užívat. Krajský soud v Plzni prý k těmto námitkám nepřihlédl a bez provedení důkazů (k tvrzení vedlejšího účastníka) dovodil, že žalobce uzavřel dne 22. 11. 1996 platnou nájemní smlouvu s firmou S., spol. s r.o. Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti dále uvedla, že dovolání bylo podáno včas dne 8. 6. 2001 s dodatky ze dne 14. 6. 2001 a ze dne 15. 10. 2001, neboť bylo podáno ve lhůtě 2 měsíců určené podle §240 odst. 1 o.s.ř. (zák. č. 30/2000). Lhůta pro jeho podání byla dodržena, neboť usnesení Krajského soudu v Plzni (pozn.: jde o opravné usnesení ze dne 27. 5. 2001) se správným uvedením povinného subjektu s., stěžovatelka obdržela až dne 11. 6. 2001. Stěžovatelka dodala, že Krajský soud v Plzni rozhodl ve věci usneseními, sp. zn. 11 Co 507/2000, ze dne 28. 2. 2001 a 27. 5. 2001, a že (ona) podala dovolání prostřednictvím Okresního soudu v Karlových Varech "3 písemnými akty" dne 8. 6. 2001, 14. 6. 2001 a 15. 10. 2001. Postupem soudu se cítí být zkrácena ve svých právech na spravedlivý proces, a proto navrhla, aby Ústavní soud ČR napadené usnesení zrušil. Zároveň požádala o odklad vykonatelnosti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 2. 2001, č.j. 11 Co 507/2000-38, a ze dne 27. 5. 2001, č.j. 11 Co 507/2000-51, z "důvodu trestné činnosti zástupců strany žalobců". K dotazu Ústavního soudu dále stěžovatelka sdělila, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Nejvyšší soud ČR. Vedlejší účastník - obchodní firma G., se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil. Vyjádření Krajského soudu v Plzni Ústavní soud nevyžadoval, neboť návrh na zrušení jeho usnesení (v záhlaví uvedeného) byl odmítnut (srov. ustanovení §42 odst. 1, 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření zcela odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a poukázal na skutečnost, že i kdyby dovolání bylo podáno včas, bylo by podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. správně zřejmě: §238a odst. 1 písm. a) nepřípustné. Dále uvedl, že práva stěžovatelky neporušil, a požádal, aby při ústním jednání - bude-li nařízeno - bylo jednáno bez jeho účasti. Ústavní stížnost je částečně důvodná. 1. Napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR je odůvodněno tím, že dovolání stěžovatelky podané dne 8. 6. 2001 je se zřetelem na nedodržení jednoměsíční lhůty k jeho podání počítané od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu podle ust. §240 odst. 1 o.s.ř., v jeho znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., opožděné. Podle názoru Nejvyššího soudu ČR dále nebyla vydáním opravného usnesení právní moc a vykonatelnost rozhodnutí odvolacího soudu dotčena. Tato argumentace však v souzené věci není relevantní. Podle ust. §240 odst. 1, 2. věta o.s.ř. - které nebylo změněno ani citovaným zákonem č. 30/2000 Sb. - bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta (rozuměj: k podání dovolání) od doručení opravného usnesení. Opravné usnesení ze dne 27. 5. 2001 bylo stěžovatelce doručeno dne 11. 6. 2001 (č.l. 51 p.v. soudního spisu), takže zákonná lhůta k podání dovolání jí běžela až od tohoto dne. K tomu Ústavní soud ze spisu Okresního soudu v Karlových Varech, sp.zn. 9 Nc 212/2000, zjistil, že 3 dny na to, dne 14.6.2001 (viz č. listu 57 s razítkem podatelny Okresního soudu v Karlových Varech) podala stěžovatelka prostřednictvím u tohoto soudu tzv. dodatek dovolání ze dne 8. 6. 2001 obsahující kromě formálních náležitostí dle ust. §42 odst. 4 také její námitky proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni splňující ostatní požadavky dle ust. 241 o.s.ř. Jestliže tedy dne 14. 6. 2001 doručila stěžovatelka osobně soudu I. stupně podání, které lze bezpochyby považovat - bez ohledu na to, jak bylo nazváno - za úkon, jímž se domáhala přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu v dovolacím řízení, je třeba dovozovat, že dovolání podala včas, a to i tehdy, platila-li, jak uvádí Nejvyšší soud, v době jejího podání zákonná lhůta jednoměsíční. Ústavní soud konstatuje, že nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci, a že procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 90 Ústavy a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Jedním z nich, vylučujících libovůli orgánů veřejné moci při jejich rozhodování, je nezbytná návaznost skutkových zjištění na vykonané důkazy a soulad mezi skutkovými zjištěními a právními úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry z nich vyplývajícími na straně druhé, mezi nimi nelze - z ústavního hlediska - připustit extrémní nesoulad (viz nálezy Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 84/94 - č. 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, Praha, C.H.BECK 1995, a sp. zn. III. ÚS 166/95 - č. 79 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 4, Praha, C.H.BECK 1995). V souzené věci nevzal obecný soud v úvahu uvedený procesní návrh stěžovatelky a právní následky vydaného opravného usnesení, které vyplývají z ust. §240 odst. 1 věta druhá o.s.ř., čímž porušil základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť jí svým rozhodnutím vydaným v rozporu se zákonem zabránil v možnosti domáhat se svého práva stanoveným postupem u soudu (denegatio iustitiae). Z ústavněprávního hlediska nelze akceptovat ani námitku Nejvyššího soudu obsaženou v jeho vyjádření, že dovolání stěžovatelky by bylo nepřípustné podle ust. §238 odst. 1 a) správně zřejmě mělo být uvedeno ust. §238a odst. 1 písm. a), i kdyby bylo podáno včas. To proto, že Ústavní soud - který stojí mimo soustavu obecných soudů a není její součástí - není oprávněn činit závěr, jímž by nahrazoval rozhodnutí obecného soudu, protože není součástí jejich soustavy. 2) Ústavní stížností bylo napadeno též usnesení Krajského soudu v Plzni. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. To znamená, že se Ústavní soud ve své činnosti musí řídit principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a že jeho zásah připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. Z těchto obecnějších hledisek vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci. V daném případě je totiž Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatel podal proti napadenému usnesení Krajského soudu v Plzni dovolání, a že řízení o něm neustále probíhá, neboť v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým došlo k odmítnutí podaného dovolání pro opožděnost, bylo tímto rozhodnutím Ústavního soudu zrušeno. V daném případě tedy stěžovatel napadl usnesení odvolacího soudu ústavní stížností za situace, kdy není zřejmé, zda se Nejvyšší soud bude dovoláním meritorně zabývat, a zda je tedy podané dovolání skutečně posledním prostředkem k ochraně práv stěžovatele ve smyslu ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu či nikoliv. V této souvislosti Ústavní soud již v několika případech vyslovil i právní názor, že v případech, kdy dovolání není přípustné, nelze považovat rozhodnutí o něm za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje (např. sp.zn. III. ÚS 40/93, usnesení sp.zn. I. ÚS 129/97 uveřejněné ve sbírce nálezů a usnesení svazek č.8 pod ozn. usn. č. 14, C.H.BECK, ročník 1997, II. díl). Tento závěr plyne i z ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. ve znění platném před jeho novelizací (účinné od 1. 1. 2001), podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze v případech, kdy to zákon připouští. Jestliže Nejvyšší soud - jehož rozhodnutí se tímto usnesením zrušuje - dosud o přípustnosti dovolání v souzené věci nerozhodl, nepřísluší zatím Ústavnímu soudu, zabývat se věcnou stránkou ústavní stížností směřující proti usnesení odvolacího soudu. Za tohoto stavu může Ústavní soud - který není oprávněn předjímat rozhodnutí Nejvyššího soudu o přípustnosti dovolání - pouze konstatovat, že stěžovatelka měla za této procesní situace současně s dovoláním podat (z důvodu procesní jistoty) ústavní stížnost v zákonné lhůtě pro její podání. Pokud by totiž Nejvyšší soud přípustnost dovolání neshledal, bylo by rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovatele připouštěl, v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Plzni. Lhůta 60 dnů pro podání ústavní stížnosti podle ust. §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, v takovém případě začala stěžovateli běžet ode dne doručení tohoto rozhodnutí odvolacího soudu, tj. - podle obsahu spisu - ode dne 11. 6. 2001. Poslední den šedesátidenní lhůty pro podání ústavní stížnosti tudíž připadl na den 9. 8. 2001. Stěžovatelka však podala ústavní stížnost k poštovní přepravě teprve 18. 10. 2001, tedy až po jejím marném uplynutí. Proto Ústavní soud napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2001, č.j. 22 Cdo 1284/2001-64, zrušil. Návrh na zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 11 Co 507/2000, podle ust. §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené tímto zákonem. Podle ustanovení §79 odst. 2 citovaného zákona může - za podmínek v něm uvedených - Ústavní soud vyhovět návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí napadeného ústavní stížností. Jelikož stěžovatelka navrhla odklad vykonatelnosti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 11 Co 507/2000, které napadla opožděně, neshledal Ústavní soud její návrh důvodným, neboť se částí ústavní stížnosti směřující právě proti tomuto rozhodnutí věcně nezabýval. Poučení: Proti rozhodnutí Ústav ního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 17. dubna 2002

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2002:1.US.612.01
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 612/01
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 47/26 SbNU 33
Populární název Dovolání jako poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje
Datum rozhodnutí 17. 4. 2002
Datum vyhlášení 19. 6. 2002
Datum podání 19. 10. 2001
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Güttler Vojen
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
odmítnuto pro nedodržení lhůty - §43/1/b)
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 99/1963 Sb., §236 odst.1, §240 odst.1
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík opravný prostředek - mimořádný
lhůta
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-612-01
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 38508
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-25