ECLI:CZ:US:2000:1.US.620.2000
sp. zn. I. ÚS 620/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelky M. S., zastoupené JUDr. M. S., advokátem, proti rozhodnutí děkana Filozofické fakulty Univerzity Karlovy ze dne 30. 6. 2000, čj. 2395, a rozhodnutí rektora Univerzity Karlovy ze dne 31. 8. 2000, čj. 2570/00-D III/4-III-Pro, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka napadá rozhodnutí rektora Univerzity Karlovy o výsledku přezkumného řízení i jemu předcházející rozhodnutí děkana Filozofické fakulty Univerzity Karlovy o výsledku přijímacího řízení. Domnívá se, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 33 Listiny základních práv a svobod, čl. 13 odst. 2 písm. c) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (vyhl. pod č. 120/1976 Sb.) a čl. 2 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále též poukazuje, resp. se dovolává, čl. 1 Ústavy ČR, čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud vydal nález, kterým obě napadená rozhodnutí zruší a zároveň, ve smyslu §74 zákona o Ústavním soudu, navrhuje i zrušení části ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 111/1998 Sb., ve slovech "určování počtu přijímaných uchazečů o studium" a zrušení ustanovení §49 odst. 1 věty druhé citovaného zákona.
Soudce zpravodaj nejprve posuzoval návrh z toho hlediska, zda není dán důvod jeho odmítnutí podle §43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Kromě jiného citované ustanovení stanoví, že je-li návrh nepřípustný a nestanoví-li zákon jinak, soudce zpravodaj ho mimo ústní jednání odmítne. Za nepřípustný se také považuje návrh, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§71 odst. 1 citovaného zákona).
Ústavní soud především konstatoval, že rektor Univerzity Karlovy, resp. děkan Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, v dané věci rozhodoval v postavení orgánu veřejné správy, jak ho chápe čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a autenticky pak definuje §244 odst. 2 o. s. ř. (rozhodnutí...dalších právnických osob, pokud jim zákon svěřuje rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy). Rozhodnutí Univerzity Karlovy o výsledku přijímacího řízení má tedy charakter rozhodování ve věcech veřejné správy, protože má autoritativní povahu a kladné rozhodnutí je podmínkou sine qua non pro studium na vysoké škole.
Listina základních práv a svobod v čl. 36 odst. 2 stanoví, že ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak (tedy jestliže takový přezkum nevyloučí). Tuto problematiku tzv. správního soudnictví podrobněji upravuje občanský soudní řád v ustanoveních §244 a násl. Kromě jiného stanoví případy, kdy je přezkum správního aktu nepřípustný. V ustanovení §248 odst. 1 a 2 o. s. ř. obecně vypočítává, které správní akty nepodléhají přezkumu, v odst. 3 téhož ustanovení pak dále uvádí, že "kromě toho jsou z přezkoumávání soudem vyloučena rozhodnutí správních orgánů, vydaná na základě ustanovení uvedených v příloze A....jakož i rozhodnutí, jejichž přezkoumávání vyloučí zvláštní zákony."
Rozhodování podle §50 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, a o změně některých dalších zákonů (zákon o vysokých školách) nelze podřadit pod obecně vypočtené správní akty v ustanovení §248 odst. 1 a 2 o. s. ř., taktéž příloha A o. s. ř. výslovně nestanoví nemožnost přezkumu takového rozhodnutí. Pokud vylučuje z přezkumu rozhodnutí podle již zrušeného zákona č. 172/1990 Sb., teorie i praxe nedostatek výslovného zákonného vyloučení z přezkumu podle nového zákona vykládá tak, že v takovém případě je přezkum možný (srovnej dikci "vyloučena rozhodnutí...vydaná na základě ustanovení uvedených v příloze"). Ani samotný zákon č. 111/1998 Sb. pak přezkoumání daného rozhodnutí ve správním soudnictví nevylučuje.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že v daném případě je nutno ústavní stížnost považovat za návrh nepřípustný, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, tj. nepodala návrh na přezkoumání rozhodnutí v rámci správního soudnictví. Ústavní soud neakceptoval argument, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájem stěžovatelky, a proto nepostupoval podle §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ústavní soud se totiž nedomnívá, že by podstata podané ústavní stížnosti (tj. otázka ústavního nároku na úplatné vysokoškolské vzdělání) mohla přesáhnout vlastní zájmy stěžovatelky, tj. především že by eventuální rozhodnutí mohlo ovlivnit právní situaci většího počtu subjektů.
K tomu Ústavní soud na vysvětlenou, i jako výtku k nepřípadnosti (nesprávnosti) ústavněprávní argumentace stěžovatelky, uvádí: Pokud jde o čl. 26 a čl. 33 Listiny základních práv a svobod, jejichž porušení je především namítáno, je si třeba uvědomit, že daná ustanovení jsou zařazena mezi hospodářská, sociální a kulturní práva, a proto je nutno je vykládat v návaznosti na čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z citovaného ustanovení pak vyplývá, že také práv, uvedených v citovaných ustanoveních Listiny základních práv a svobod, se lze domáhat pouze v mezích zákonů, která tato ustanovení provádějí. Nejedná se tudíž o základní práva, aplikovatelná přímo na základě ústavního předpisu, tj. Listiny základních práv a svobod (jak je tomu např. u práv podle hlavy druhé Listiny základních práv a svobod), ale o taková práva, jejichž uplatňování je možné toliko v souladu s běžným, implementačním, zákonodárstvím.
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti pak není oprávněn zkoumat, zda došlo či nedošlo k porušení zákona, který právo podle těchto ustanovení Listiny základních práv a svobod provádí - to je věcí soudů obecných. Ústavní soud se může zabývat toliko případy nerespektování konkrétní (výslovné) ústavní garance některého z aspektů takového práva (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 35/93, publikovaný pod č. 7, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1 a nález téhož soudu
sp. zn. Pl. ÚS 20/94, publikovaný pod č. 18, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3). Právě v souvislosti s namítaným porušením pravidla o šetření podstaty a smyslu základních práv (čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), dospěl Ústavní soud k závěru, že "i když podle čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod také práva uvedeného v čl. 33 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, tj. práva na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí, lze sotva mít za to, že s šetřením mezí základních práv a svobod by ještě byla slučitelná zákonnou výjimkou zpochybněná nepodmíněnost práva na bezplatné základní a středoškolské vzdělání (sp. zn. Pl. ÚS 35/93)." O takový případ se však v dané věci nejedná. Článek 33 odst. 2 ústavně zaručuje právo na bezplatné vysokoškolské vzdělání nejen podle schopností (tj. úspěšného absolvování přijímacího pohovoru), ale též v závislosti na možnostech společnosti (rozuměj především ekonomických), za podmínek stanovených zákonem (čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Nelze z něj pak nikterak dovodit ústavní záruku, resp. existenci ústavního práva na úplatné vysokoškolské vzdělání na veřejných školách.
Dále je třeba mít na paměti, že v souladu s ústavně provedenou dělbou moci, je Ústavní soud, resp. jeho soudci jsou při svém rozhodování, v souladu s čl. 88 odst. 2 Ústavy ČR, vázáni (jen) ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud proto nepřezkoumává konkrétní ustanovení Listiny základních práv a svobod, jak k tomu nepřímo nabádá stěžovatelka. Obvykle ani nezasahuje do zákonné úpravy, resp. do činnosti zákonodárce, pokud se jeho normotvorná činnost pohybuje v ústavně vymezených mezích, a jeho činnost také svým rozhodováním nenahrazuje.
Soudce zpravodaj z výše uvedených důvodů, tj. pro nepřípustnost návrhu ústavní stížnosti, pokud stěžovatelka nevyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Jelikož byla ústavní stížnost odmítnuta, Ústavní soud se nezabýval návrhem na zrušení části ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 111/1998 Sb. ve slovech "určování počtu přijímaných uchazečů o studium" a zrušení ustanovení §49 odst. 1 věty druhé citovaného zákona, neboť, v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, takový návrh sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2000 JUDr. Vladimír Paul
soudce Ústavního soudu