ECLI:CZ:US:2004:1.US.621.02
sp. zn. I. ÚS 621/02
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové - ze dne 19. srpna 2004 sp. zn. I. ÚS 621/02 ve věci ústavní stížnosti Ing. V. L. proti rozsudku Městského soudu v Praze z 19. 6. 2002 sp. zn. 28 Ca 149/2001, rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu z 25. 1. 2001 č. j. FŘ-9164/11/00 a dodatečnému platebnímu výměru č. 1000000158 Finančního úřadu pro Prahu 10 z 23. 3. 2000 č. j. 79133/00/010915/5816, jímž byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za rok 1995.
I. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 6. 2002 č. j. 28 Ca 149/2001-40, Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu rozhodnutím ze dne 25. 1. 2001 č. j. FŘ-9164/11/00 a Finanční úřad pro Prahu 10 dodatečným platebním výměrem č. 1000000158 ze dne 23. 3. 2000 č. j. 79133/00/010915/5816 zasáhly do základních práv stěžovatele garantovaných čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2002 č. j. 28 Ca 149/2001-40, rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 25. 1. 2001 č. j. FŘ-9164/11/00 a dodatečný platební výměr č. 1000000158 Finančního úřadu pro Prahu 10 ze dne 23. 3. 2000 č. j. 79133/00/010915/5816 se proto zrušují.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností podanou na poště dne 18. 10. 2002 domáhal, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále též "městský soud"), Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu (dále též "finanční ředitelství") a Finančního úřadu pro Prahu 10 (dále též "finanční úřad").
Stěžovatel ve stížnosti uvedl, že mu dodatečným platebním výměrem byla finančním úřadem vyměřena daň z příjmů fyzických osob za rok 1995. Finanční ředitelství odvolání zamítlo, městským soudem byla zamítnuta i stěžovatelova žaloba. Podle stěžovatele byl porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na zákonný postup orgánů státní moci podle čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny.
Stěžovatel podrobně popsal okolnosti, za jakých došlo k dodatečnému vyměření daně. Stěžovatel od společnosti, jejímž byl jednatelem a společníkem, přijímal plnění a vykazoval je jako příjmy z podnikání. Finanční úřad (správce daně) při daňové kontrole kvalifikoval příjmy jako příjmy ze závislé činnosti a podle §69 odst. 1 písm. b) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o SpDP") předepsal daň k přímému placení společnosti. Stěžovatel podal dodatečné daňové přiznání, aby od správce daně mohl obdržet již zaplacenou daň a tu pak vrátit společnosti, která by z ní mohla uhradit daň, která jí byla předepsána k přímému placení. Správce daně naopak stěžovateli ještě doměřil přiznanou daň.
Stěžovatel uvedl, že všechny námitky, které vznesl v rámci odvolacího řízení, finanční ředitelství zamítlo s tím, že finanční úřad dodržel postup podle zákona o SpDP a postupoval v souladu i s jinými obecně závaznými předpisy. Námitky se vztahovaly k následujícím krokům správce daně: neplatnosti dodatečného platebního výměru pro neuvedení ustanovení hmotněprávního předpisu, který finanční úřad aplikoval; nesprávnému procesnímu postupu - §69 odst. 1 zákona o SpDP neumožňuje doměřit daň poplatníkovi; vyměření stejné daně dvěma různým subjektům v rozporu s ustanovením §1 odst. 2 zákona o SpDP; postupu správce daně v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy.
Městský soud žádnou z námitek stěžovatele neakceptoval. Pokud dovodil, že není třeba uvádět konkrétní ustanovení právního předpisu, interpretoval podle stěžovatele ustanovení §32 zákona o SpDP restriktivně, a tedy v rozporu s principem právní jistoty zakotvené v čl. 1 Ústavy. Stěžovatel nesouhlasí ani s interpretací §46 odst. 7 a §69 odst. 1 zákona o SpDP, protože podle ní by bylo možné, aby stejná daň byla uložena dvěma subjektům. Předepsání daně k přímému placení má podle stěžovatele vlastně povahu sankce. Pro oporu svých názorů snesl stěžovatel rozsáhlou řadu argumentů. Podle stěžovatele výklad provedený městským soudem porušuje §1 odst. 2 a §2 odst. 8 zákona o SpDP, není ústavně konformní a ve svém důsledku vede k porušení práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv základních svobod.
V souladu s §42 odst. 3 a 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění do 31. 3. 2004 (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla vyžádána k ústavní stížnosti vyjádření účastníků řízení.
Městský soud uvedl, že stěžovatel ve stížnosti pouze opakuje žalobní důvody, s nimiž se městský soud podrobně vypořádal. Navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta. Vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Finanční ředitelství ve vyjádření popsalo průběh daňového řízení, uvedlo, že zákon o SpDP nevylučuje paralelní postup podle §69 odst. 1 zákona o SpDP vůči plátci daně a podle §46 odst. 7 téhož zákona vůči poplatníkovi. K námitce stěžovatele, že předepsání částky daně k přímému placení má vlastně povahu sankce, uvedlo, že takový postup plyne z poslední věty §69 odst. 1 zákona o SpDP. Finanční ředitelství vyjádřilo souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Finanční úřad ve svém vyjádření souhlasil s upuštěním od ústního jednání.
Ústavní soud přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti nutné k jejímu meritornímu projednání. Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem ve lhůtě stanovené zákonem (§72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je podána oprávněnou osobou [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], nejedná se ani o návrh nepřípustný (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a Ústavní soud je k projednání návrhu příslušný [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. I v ostatním splňuje návrh formální náležitosti [§30 odst. 1, §34 a §35 zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost byla tedy po formální stránce shledána bez vad a jako způsobilá dalšího přezkoumávání.
Další podmínkou meritorního projednání ústavní stížnosti je, že nejde o návrh zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a 90 Ústavy) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 1, nález č. 5, str. 41]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy).
Ústavní soud o identických případech rozhodoval v řízeních vedených pod sp. zn. IV. ÚS 666/02 (Sbírka rozhodnutí, svazek 31, nález č. 145, str. 291) a sp. zn. III. ÚS 667/02 (Sbírka rozhodnutí, svazek 32, nález č. 39) a rozhodnutí městského soudu i správních orgánů zrušil. V prvním z těchto rozhodnutí konstatoval zejména, že za situace, kdy právo umožňuje dvojí výklad, nelze pominout, že na poli veřejného práva mohou státní orgány činit pouze to, co jim zákon výslovně umožňuje; z této maximy pak plyne, že při ukládání a vymáhání daní podle zákona (čl. 11 odst. 5 Listiny), tedy při de facto odnětí části nabytého vlastnictví, jsou orgány veřejné moci povinny ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny šetřit podstatu a smysl základních práv a svobod - tedy v případě pochybností postupovat mírněji (in dubio mitius). Ve druhém shora označeném rozhodnutí uvedl Ústavní soud, že při ukládání a vymáhání daní jsou orgány veřejné správy povinny šetřit podstatu a smysl základních práv a svobod (čl. 4 odst. 4 Listiny), což znamená, že i za situace, kdy platná právní úprava umožňuje zdanit jeden a tentýž příjem u dvou daňových subjektů, je třeba respektovat princip zákazu dvojího zdanění.
Protože se jedná o obsahově shodné případy se stejnými účastníky, považuje Ústavní soud za nadbytečné, aby k argumentaci obsažené v citovaných nálezech cokoli dodával a v dalším zcela na tato rozhodnutí odkazuje.
Podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění věci. Vzhledem ke skutečnosti, že účastníci řízení souhlasili s upuštěním od ústního jednání, a vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v této věci upuštěno.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a vyslovil, podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, že došlo k porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 5 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy. Podle §82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2002 č. j. 28 Ca 149/2001-40, rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 25. 1. 2001 č. j. FŘ-9164/11/00 a dodatečný platební výměr č. 1000000158 Finančního úřadu pro Prahu 10 ze dne 23. 3. 2000 č. j. 79133/00/010915/5816.