ECLI:CZ:US:2005:1.US.625.03
sp. zn. I. ÚS 625/03
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera - ze dne 14. dubna 2005 sp. zn. I. ÚS 625/03 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. K. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2003 č. j. 33 Odo 400/2003-272, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 12. 2002 č. j. 6 Co 2695/2002-250 a proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 9. 2002 č. j. 17 C 2/2001-235 ve sporu o neplatnost smlouvy o budoucí kupní smlouvě o převodu nemovitostí.
Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 9. 2003 č. j. 33 Odo 400/2003-272, rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 12. 2002 č. j. 6 Co 2695/2002-250, jakož i rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 9. 2002 č. j. 17 C 2/2001-235 byla porušena základní práva a svobody stěžovatelky plynoucí z čl. 1 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a proto se uvedená rozhodnutí zrušují.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností napadla stěžovatelka shora označená rozhodnutí obecných soudů pro jejich rozpor s čl. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti zrekapitulovala komplikovaný průběh řízení před obecnými soudy, které začalo v roce 1995. Poté, co věc prošla všemi instancemi obecného soudnictví, je posledním prvostupňovým rozhodnutím ve věci rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 9. 2002 č. j. 17 C 2/2001-235 (dále též "okresní soud"), kterým vyhověl žalobě vedlejšího účastníka a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 530 000 Kč s příslušenstvím a na nákladech řízení dalších 180 989 Kč.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též "krajský soud") jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. 12. 2002 č. j. 6 Co 2695/2002-250 rozhodnutí okresního soudu potvrdil, změnil jen počátek běhu úroku z prodlení. Dovolání stěžovatelky proti označenému rozsudku odvolacího soudu odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 9. 2003 č. j. 33 Odo 400/2003-272.
Současně stěžovatelka podala návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Jejímu návrhu bylo vyhověno usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2001 č. j. I. ÚS 625/03-23, jímž byla odložena vykonatelnost napadených rozhodnutí do dne rozhodnutí o její ústavní stížnosti.
Podle ústavní stížnosti stěžejní otázkou, na níž jsou napadená rozhodnutí založena, je výklad čl. III. smlouvy o uzavření budoucí smlouvy kupní ze dne 12. 5. 1994 podepsané stěžovatelkou jako prodávající a vedlejším účastníkem Ing. V. S. jako kupujícím a údajná nedohoda na kupní ceně, která založila, podle obecných soudů, neplatnost smlouvy. Ve smlouvě se její účastníci zavázali do šesti měsíců uzavřít kupní smlouvu na nemovitosti ve smlouvě specifikované (dům č. p. 684 se zastavěnou plochou p. č. 1513 o výměře 177 m2 s příslušenstvím). Smlouvu sepsal sám vedlejší účastník a podle článku III. smlouvy "kupující uhradil dnešního dne prodávajícímu jistinu jako zálohu na budoucí plnění ve výši 530 000 Kč. Pokud nedojde, z viny kupujícího, k uzavření kupní smlouvy do 6 měsíců od podpisu této smlouvy o smlouvě budoucí, propadá zaplacená jistina ve prospěch prodávajícího. Pokud nedojde, z viny prodávajícího, k uzavření kupní smlouvy do 6 měsíců od podpisu této smlouvy, vrátí prodávající kupujícímu zaplacenou jistinu a navíc uhradí odstupné ve výši 200 000 Kč, a to do 15 dnů po uplynutí lhůty 6 měsíců na uzavření kupní smlouvy."
Stěžovatelka zpochybnila závěr obecných soudů, podle kterého byla jako záloha předána částka 530 000 Kč. Nedávalo by totiž žádný rozumný smysl, aby při podpisu kupní smlouvy byla zaplacena celá kupní cena a aby snad i celá kupní cena v případě porušení povinností kupujícím propadla prodávajícímu, zatímco v případě neuzavření smlouvy pro zavinění prodávajícího by byla hrazena jen částka 200 000 Kč. Stěžovatelka poukázala na rozpory v rozhodnutích obecných soudů. Např. krajský soud v rozhodnutí ze dne 7. 1. 1999 upozornil, že jistinou není rozhodně míněna kupní cena, neboť nelze uvěřit, že by sám vedlejší účastník souhlasil s tím, že v případě, že nedojde z jeho viny k uzavření smlouvy, propadne celá kupní cena. Tvrdí-li obecné soudy, že v okamžiku podpisu kupní smlouvy byla dohadována kupní cena mezi 500 000 Kč až 550 000 Kč a byla-li podle jejich názoru zaplacena jako záloha na tehdy ještě podle nich nespecifikovanou kupní cenu (která se měla pohybovat mezi 500 000 Kč a 550 000 Kč) částka 530 000 Kč, znamenalo by to absurdně, že v případě porušení povinností kupujícím by propadala částka dokonce převyšující kupní cenu o 30 000 Kč nebo částka jen o dvě desítky tisíc menší. Nelze ovšem rozumně předpokládat, že by vedlejší účastník takto míněnou smlouvu podepsal, natož sepsal.
Argumenty výpověďmi svědků nemají podle stěžovatelky pro rozhodnutí obecných soudů žádnou relevanci. Např. výpověď jejího bývalého manžela jen povšechně napovídá, že snad i později probíhala mezi oběma stranami jednání o úpravě kupní ceny. To nemůže nic změnit na platnosti uzavřené smlouvy o smlouvě budoucí a tam uvedené ceny. Stěžovatelka upozornila též na divergenci v několika rozhodnutích odvolacího soudu. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 296/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, nález č. 145) uvedla, že pokud soud rozhodl ve svých dvou rozhodnutích v téže věci na základě totožných skutkových zjištění diametrálně odlišným způsobem a svůj názorový posun přezkoumatelně neodůvodnil, je jeho rozhodnutí v rozporu s ústavně chráněným principem právní jistoty a zasáhlo do práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 Listiny.
Ačkoliv odvolací soud ve svém rozhodnutí ze dne 26. 6. 2001 č. j. 6 Co 1033/2001-159 uložil okresnímu soudu nepřehlédnout, že to byl vedlejší účastník, kdo sepsal smlouvu, v následujících rozhodnutích na to soudy podle stěžovatelky nevzaly vůbec zřetel. V této souvislosti poukázala na nález sp. zn. IV. ÚS 182/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, nález č. 188), ve kterém Ústavní soud dovodil, že jsou-li ve smlouvě použity formulace a pojmy, které lze vykládat rozdílně, jeví se být spravedlivým vykládat je v neprospěch toho, kdo je do smlouvy vložil. Odvolací soud podle stěžovatelky argumentoval přesně opačně a údajnou neurčitost ustanovení čl. III. smlouvy klade k tíži stěžovatelce, tedy osobě, která tuto neurčitost nezpůsobila.
Podle stěžovatelky je jednání vedlejšího účastníka, který vznesl námitku neplatnosti smlouvy pro neurčitost ujednání ve smlouvě, kterou sám vypracoval, a to ještě se značným časovým odstupem poté, co neuspěl se svou předchozí, stejně účelovou námitkou relativní neplatnosti smlouvy, v rozporu s dobrými mravy. Tuto námitku (o neplatnosti smlouvy pro její neurčitost) vznesl až po čtyřech letech od podání žaloby a teprve tehdy se jí začaly obecné soudy zabývat. Až do tohoto okamžiku ovšem dojednání kupní ceny nijak nezpochybňoval. Argumentace vedlejšího účastníka, že po podpisu smlouvy dne 12. 5. 1994 dále probíhala jednání o přesném určení kupní ceny, postrádá logiku, protože není jasné, proč by se částka 530 000 Kč vůbec ve smlouvě objevila.
V souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 17 C 2/2001, vyjádření účastníků řízení a vyjádření vedlejšího účastníka řízení.
Okresní soud v Českých Budějovicích se plně odvolal na své rozhodnutí č. j. 17 C 2/2001-235.
Krajský soud v Českých Budějovicích navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Hodnocení skutkových věcí je úkolem soudu, který důkazy provedl, tedy v tomto případě soudu okresního. Odvolací soud může hodnocení důkazů soudem prvního stupně přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení "v rozporu s pravidly logiky". Tak tomu v konkrétní věci nebylo. Podle odvolacího soudu okresní soud učinil skutkový závěr, že částka 530 000 Kč byla zaplacena dne 12. 5. 1994 jako záloha na budoucí plnění, aniž by byla kupní cena ve smlouvě uvedena. Bylo povinností stěžovatelky unést důkazní břemeno, že kupní cena dojednána byla, což se jí nepodařilo. Proto soudy vyhodnotily smlouvu ze dne 12. 5. 1994 jako neplatnou a rozhodly, že stěžovatelka musí vydat bezdůvodné obohacení podle §457 občanského zákoníku (dále též "obč. z.").
Nejvyšší soud navrhl zamítnutí ústavní stížnosti, neboť jeho rozhodnutí žádná základní práva stěžovatelky neporušilo. V této souvislosti upozornil na své rozhodnutí ze dne 26. 3. 2001 č. j. 33 Cdo 1079/99-141, které vyzvalo soudy učinit skutkový závěr o výši dohodnuté kupní ceny jako podstatné náležitosti smlouvy o smlouvě budoucí.
Vedlejší účastník uvedl, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nedošlo ke zkrácení ústavního práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Pokud stěžovatelka podepsala ve smlouvě o smlouvě budoucí potvrzení o převzetí částky jako zálohy na budoucí plnění ve výši 530 000 Kč, pak musela nabídnout takové důkazy, kterými by popřela své tvrzení, že tuto částku ve skutečnosti nepřevzala, což se jí nepodařilo.
Ze spisu sp. zn. 17 C 2/2001 Okresního soudu v Českých Budějovicích Ústavní soud zjistil, že žalobou podanou dne 21. 4. 1995 se vedlejší účastník jako žalobce č. 1 domáhal, společně se svou manželkou A. S. jako žalobkyní č. 2, na stěžovatelce jako žalované zaplacení částky 530 000 Kč. V prvém bodu žaloby oba žalobci mimo jiné uvedli: "žalobce Ing. V. S. uzavřel se žalovanou dne 12. 5. 1994 smlouvu o uzavření budoucí smlouvy za účelem prodeje domu č. p. 684 se zastavěnou plochou p. č. 1513 o výměře 177 m2 s příslušenstvím, zapsaných na LV č. 1563 v k. ú. České Budějovice 5, jejichž vlastníkem je žalovaná, za dohodnutou kupní cenu 530 000 Kč. Tato částka byla zaplacena žalobcem jako záloha na kupní cenu." Protože manželka vedlejšího účastníka (žalobce č. 1) o uzavření smlouvy nevěděla a dozvěděla se o ní až počátkem roku 1995, je smlouva neplatná, neboť se dovolala její neplatnosti podle §40a ve spojení s §145 obč. z. Proto se také oba žalobci domáhali zaplacení celé zálohy na kupní cenu. Žalováno bylo tedy o plnění z článku III. smlouvy o uzavření smlouvy budoucí ze dne 12. 5. 1994, jejíž kopie je založena ve spise jako č. l. 5, který zní takto:
"Kupující uhradil dnešního dne prodávajícímu jistinu, jako zálohu na budoucí plnění ve výši Kč 530 000.
Pokud nedojde, z viny kupujícího, k uzavření kupní smlouvy do 6 měsíců od podpisu této smlouvy o smlouvě budoucí, propadá zaplacená jistina ve prospěch prodávajícího.
Pokud nedojde, z viny prodávajícího, k uzavření kupní smlouvy do 6 měsíců od podpisu této smlouvy, vrátí prodávající kupujícímu zaplacenou jistinu a navíc uhradí odstupné ve výši Kč 200 000, a to do 15 dnů po uplynutí lhůty 6 měsíců na uzavření kupní smlouvy. V případě nedodržení termínů plateb má kupující nárok na úrok z prodlení ve výši 0,05% z dlužné částky denně.".
Dne 24. 5. 1995 vydal Okresní soud v Českých Budějovicích platební rozkaz, který byl v důsledku odporu stěžovatelky zrušen. Stěžovatelka v odporu tvrdila, že uhrazená záloha na kupní cenu nečinila celou kupní cenu 530 000 Kč, ale toliko 300 000 Kč. Současně zdůraznila, že kupní smlouva nebyla uzavřena v důsledku zavinění vedlejšího účastníka. Proto je oprávněna si zaplacenou zálohu na kupní cenu ponechat, neboť ta jí ve smyslu smlouvy o smlouvě budoucí propadla.
Při soudním jednání dne 23. 10. 1995 vedlejší účastník mimo jiné vypověděl, že kupní smlouvu neuzavřel proto, že až po podpisu smlouvy o smlouvě budoucí zjistil, že by koupě nemovitostí byla pro něj nevýhodná. Náhradního kupce se mu nepodařilo nalézt včas. O částce 530 000 Kč hovořil tak, že po předchozím jednání se následně se stěžovatelkou dohodli na částce 530 000 Kč. Tato částka byla kupní cenou, nejednalo se o zálohu. Tato částka byla údajně zaplacena hotově stěžovatelce. Částku 530 000 Kč potvrdila jako dohodnutou kupní cenu při výslechu dne 20. 2. 1996 též stěžovatelka, namítla ovšem, že zaplaceno bylo jen 300 000 Kč jako záloha.
Rozsudkem ze dne 2. 7. 1997 č. j. 23 C 65/95-65 uložil okresní soud stěžovatelce jako žalované povinnost zaplatit 530 000 Kč s příslušenstvím. Okresní soud shrnul (na č. l. 68 spisu), že stěžovatelka převzala od vedlejšího účastníka částku 530 000 Kč, kterou je povinna vrátit, protože se manželka vedlejšího účastníka (žalobce č. 2) řádně a včas dovolala relativní neplatnosti smlouvy, k jejímuž uzavření nedala souhlas. Pro procesní pochybení okresního soudu zrušil Krajský soud v Českých Budějovicích jeho rozsudek usnesením ze dne 31. 10. 1997 č. j. 6 Co 2401/97-77 a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Okresní soud v Českých Budějovicích novým rozsudkem ze dne 18. 9. 1998 č. j. 23 C 65/95-95 znovu uložil stěžovatelce zaplatit žalobcům 530 000 Kč s příslušenstvím. V odůvodnění argumentoval v podstatě stejně jako v prvém rozsudku. Vedlejší účastník a stěžovatelka uzavřeli dne 12. května 1994 smlouvu o smlouvě budoucí, na které stěžovatelka svým podpisem potvrdila převzetí jistiny jako zálohy na budoucí plnění ve výši 530 000 Kč, kterou vedlejší účastník stěžovatelce zaplatil. Manželka vedlejšího účastníka řádně uplatnila neplatnost smlouvy, neboť k jejímu podpisu nedala souhlas. Proto je smlouva o smlouvě budoucí relativně neplatná s ohledem na ustanovení §40a obč. z. ve spojení s §145 odst. 1 obč. z. ve znění platném v době uzavírání smlouvy o smlouvě budoucí.
K odvolání stěžovatelky krajský soud rozsudkem ze dne 7. 1. 1999 č. j. 6 Co 3091/98-122 rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítl poté, co dospěl k závěru, že smlouva o smlouvě budoucí ze dne 12. května 1994 není relativně neplatná. Nebylo totiž namístě, jak učinil okresní soud, aplikovat ustanovení §145 odst. 1 obč. z. v tehdy platném znění, protože toto ustanovení se týkalo pouze právních úkonů ohledně společné věci, nikoliv právního úkonu, kterým má být věc teprve získána. Žalobkyně č. 2, tj. manželka vedlejšího účastníka (žalobce č. 1), nebyla proto ve sporu aktivně legitimována. Dále vyšel odvolací soud ze zjištění, že v bodě III. smlouvy o smlouvě budoucí bylo dohodnuto, že nedojde-li z viny kupujícího k uzavření kupní smlouvy do 6 měsíců od podpisu smlouvy o smlouvě budoucí, propadá zaplacená jistina ve prospěch prodávajícího. Odvolací soud dospěl k závěru, že kupní smlouva nebyla uzavřena vinou kupujícího, vedlejšího účastníka, který si koupi nemovitosti později rozmyslel. Proto vedlejším účastníkem zaplacená částka propadla ve prospěch stěžovatelky. Odvolací soud odmítl hodnocení důkazů provedených okresním soudem, pokud dospěl k tomu, že zaplacena byla "jistina" odpovídající celé kupní ceně ve výši 530 000 Kč.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali dne 26. 1. 1999 oba žalobci dovolání, které odůvodnili tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasili s právním názorem odvolacího soudu, podle kterého pro platnost smlouvy o smlouvě budoucí uzavřené dne 12. května 1994 nepotřeboval manžel souhlas druhého manžela. Odvolací soud pochybil, pokud dospěl k závěru, že kupní smlouva nebyla v termínu uzavřena z viny kupujícího, protože ohledně zavinění nebylo dokazování "prakticky provedeno" a účastníkům byla, v souvislosti s diametrální změnou právního názoru odvolacího soudu, odňata možnost tvrzení a tím i dokazování v tomto směru. V dovolání poukázali na to, že smlouva o budoucí smlouvě je absolutně neplatná, neboť podle §50a obč. z. se účastníci smlouvy o smlouvě budoucí musí dohodnout o podstatných náležitostech smlouvy, přičemž jednou z nich je kupní cena. Předmětná smlouva ze dne 12. května 1994 podle dovolatelů ujednání o kupní ceně neobsahuje. To údajně vedlejší účastník namítal již při závěrečném přednesu před odvolacím soudem před vydáním dovoláním napadeného rozhodnutí, ale nebylo to v protokolu o jednání zachyceno.
Stěžovatelka ve vyjádření k dovolání tento argument odmítla. Argumentovala tím, že je nepochybné, že kupní cena byla písemně sjednána ve výši 530 000 Kč, což vyplývá jak z textu smlouvy, tak do té doby a v tomto bodu nesporných stanovisek obou stran.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 3. 2001 č. j. 33 Cdo 1079/99-141 zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně zamítl dovolání žalobkyně č. 2. Podle Nejvyššího soudu byl názor odvolacího soudu o nepotřebnosti souhlasu manželky vedlejšího účastníka k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí správný. Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou, zda odvolací soud posoudil správně platnost smlouvy o smlouvě budoucí, což bylo rozhodné pro posouzení platnosti ujednání o propadnutí zaplacené jistiny jako zálohy na budoucí plnění. Poukázal na ustanovení §37 odst. 1 obč. z., podle něhož právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně. Uvedená definice náležitostí projevu vůle podle Nejvyššího soudu vyžaduje, aby "uskutečněný právní úkon byl formulován způsobem umožňujícím druhému účastníku seznámit se s ním a vnímat jeho sdělení ve formě pro něj pochopitelné (požadavek srozumitelnosti) a aby alespoň výkladem podle §35 obč. z. bylo zjistitelné, jaký obsah jím měl být vyjádřen a co je konkrétně předmětem ujednání (požadavek určitosti)". Podle ustanovení §50a obč. z. se při podpisu smlouvy o smlouvě budoucí musí její účastníci dohodnout o jejích podstatných náležitostech a podle §588 obč. z. je podstatnou náležitostí vzniku kupní smlouvy dohoda o předmětu koupě a kupní ceně. Proto bylo v dané věci nezbytným předpokladem platnosti smlouvy o smlouvě budoucí také ujednání o těchto věcech. Jak ovšem Nejvyšší soud upozornil, "v posuzovaném případě, ve smlouvě o smlouvě budoucí ze dne 12. 5. 1994, není účastníky v žádném článku předmětné smlouvy výslovně užit termín kupní cena". S ohledem na text smlouvy je proto, podle Nejvyššího soudu, nejasné, zda k ujednání o kupní ceně skutečně došlo, přičemž obecné soudy se nesprávně touto věcí blíže nezabývaly. Dále Nejvyšší soud kritizoval odvolací soud za skutkový závěr, podle kterého k uzavření kupní smlouvy nedošlo z viny kupujícího, neboť ten si později koupi nemovitosti rozmyslel. Toto skutkové zjištění údajně nemá podle Nejvyššího soudu "v podstatné části oporu v provedeném dokazování". Nejvyšší soud následně rozsudek odvolacího soudu zrušil podle §243b odst. 1 části věty za středníkem o. s. ř. a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a to jen vůči vedlejšímu účastníkovi.
Vedlejší účastník ve vyjádření sepsaném již novým advokátem JUDr. V. J. zaslaném odvolacímu soudu dne 25. 6. 2001 rozšířil jím tvrzené důvody neplatnosti smlouvy. Namítal nejen údajný nedostatek ujednání o kupní ceně, když částka ve smlouvě uvedená byla údajně jen zálohou na tehdy ještě nesjednanou kupní cenu, ale také neurčitost předmětu budoucí koupě (nemělo být jasné, o jaké nemovitosti vlastně šlo, a nebyl ani jasně a srozumitelně formulován závazek obou stran). Současně navrhl nové důkazy.
Při jednání před odvolacím soudem dne 26. 6. 2001 označila stěžovatelka tyto argumenty za spekulativní. Usnesením z téhož dne č. j. 6 Co 1033/2001-159 krajský soud zrušil rozsudek okresního soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Odvolací soud, vázán právním názorem dovolacího soudu, současně převzal jeho argumentaci o tom, že nikde ve smlouvě ze dne 12. 5. 1994 není použit termín "kupní cena". Současně upozornil okresní soud, že v dalším řízení nesmí přehlédnout, že vedlejší účastník několikrát hovořil o částce 530 000 Kč jako o kupní ceně, k níž obě strany dospěly po předchozím jednání.
V novém řízení před Okresním soudem v Českých Budějovicích byly dne 16. 10. 2001 provedeny důkazy výslechem nových svědků i obou účastníků řízení. Stěžovatelka setrvala na svém stanovisku, zatímco vedlejší účastník vysvětlil jednání kolem konečného určení kupní ceny, které podle něj bylo učiněno až "v závěru května 1994". Vedlejší účastník potvrdil, že smlouvu ze dne 12. 5. 1994 sepsal sám, teprve později zjistil, že "nebyla sepsána nejlépe". Odmítl však jakýkoliv záměr sepsat smlouvu nesprávně. Smlouva nebyla, podle vedlejšího účastníka, uzavřena z viny stěžovatelky, neboť tu se mu údajně nepodařilo před vypršením šestiměsíční lhůty dohodnuté pro podpis smlouvy kontaktovat.
Rozsudkem ze dne 26. 3. 2002 č. j. 17 C 2/2001-207 uložil okresní soud stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 530 000 Kč s příslušenstvím podle §457 obč. z. (vydání bezdůvodného obohacení), neboť smlouva ze dne 12. 5. 1994 byla absolutně neplatná pro nedostatek ujednání o kupní ceně. V odůvodnění rozsudku ovšem v podstatě přihlédl jen k nově provedeným důkazům a zcela opominul důkazy provedené před rokem 2001. Krajský soud v důsledku odvolání stěžovatelky usnesením ze dne 27. 6. 2002 č. j. 6 Co 1440/2002-219 rozsudek okresního soudu znovu zrušil jako nepřezkoumatelný podle §205 odst. 2 písm. c) o. s. ř. (rozhodnutí postižené jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci).
Rozsudkem ze dne 17. 9. 2002 č. j. 17 C 2/2001-235, který je již předmětem této ústavní stížnosti, rozhodl okresní soud znovu ve prospěch vedlejšího účastníka. Dovodil, že ke dni 12. 5. 1994 nebyla ještě dojednána kupní cena; byla sjednána později. Větu uvedenou v čl. III. - "Kupující uhradil dnešního dne prodávajícímu jistinu, jako zálohu na budoucí plnění ve výši Kč 530 000" - vyložil soud tak, že částka 530 000 Kč odpovídala zaplacené záloze na, ve smlouvě ještě nespecifikovanou, kupní cenu. Podle okresního soudu "výpověďmi žalobce a žalované nebylo prokázáno, že by dohoda o kupní ceně k datu uzavření smlouvy o smlouvě budoucí byla, pokud jde o výši kupní ceny, perfektní." Na podporu tohoto tvrzení vzal okresní soud v úvahu, že dva svědkové o sedm let později, tj. v roce 2001, vypověděli, že se v roce 1994 "hovořilo o tom, že byla zaplacena jen záloha, resp. se hovořilo o záloze". Bývalý manžel stěžovatelky vypověděl, že slyšel, že stěžovatelka později vyzývala vedlejšího účastníka, "ať ke kupní ceně ještě nějakou částku přidá". Soud odmítl argument, že právní zástupce vedlejšího účastníka ve svém dopise ze dne 21. 2. 1995 na platnosti smlouvy trval a hovořil o kupní ceně 530 000 Kč.
Krajský soud rozsudkem ze dne 12. 12. 2002 č. j. 6 Co 2695/2002-250, který je rovněž předmětem této ústavní stížnosti, rozsudek okresního soudu po odvolání stěžovatelky potvrdil, toliko změnil počátek běhu úroku z prodlení. Podle odvolacího soudu byli oba účastníci smlouvy ze dne 12. 5. 1994 laici "a zřejmě některá ustanovení si mohli odlišně vykládat". Protože smlouva neobsahovala ujednání o kupní ceně, je na ni nutno pohlížet jako na absolutně neplatnou.
Nejvyšší soud jako soud dovolací usnesením ze dne 18. 9. 2003 č. j. 33 Odo 400/2003-272 dovolání stěžovatelky odmítl. Usnesení Nejvyššího soudu bylo stěžovatelce doručeno dne 2. 10. 2003. Ústavní stížnost tedy podala včas, tj. do šedesáti dnů ode dne doručení rozhodnutí dovolacího soudu.
Ústavní soud především konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů v případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva.
Jak ovšem Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a následujících Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy. Jedním z těchto principů, které jsou součástí práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy ) a které vylučují libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy. Naopak, jestliže obecné soudy respektují kautely určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením Ústavní soud sám neztotožňoval (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34).
Obecný soud by neměl být ve své argumentaci obsažené v odůvodnění nekoherentní, tzn. jeho rozhodnutí musí být konzistentní a jeho argumenty musí podpořit příslušný závěr. Použité důkazy by měly vysvětlovat hodnocení veškerých okolností posuzované kauzy, přičemž by měly být vzaty v úvahu všechny okolnosti, a ne jen některé (není tedy přípustné apriorní odmítnutí nebo apriorní akceptace vybraných důkazů bez dalšího). Popis všech prokázaných skutečností případu by měl být prezentován jako koherentní celek, a to nikoliv jen formálně, ale též materiálně. Proto rozhodnutí musí být "narativní spojitostí," jak jej do určité míry metaforicky soudobá právní teorie často nazývá (Wróblewski J.: The judicial application of law, Kluwer Academic Publishers, Dordrecht 1992, str. 176). Současně musí soudce dbát nikoliv pouze na koherentnost rozhodnutí, ale také na jeho celkovou přesvědčivost, tedy jinými slovy na to, aby premisy v jeho rozhodnutí zvolené, stejně jako závěry, k nimž na základě těchto premis dospěl, byly pro širší právní veřejnost přijatelné a racionální.
Ústavní soud, v souladu s opakovaně postulovaným principem sebeomezení své vlastní rozhodovací činnosti, se v této ústavní stížnosti zabývá toliko důvodem, pro který obecné soudy považovaly smlouvu o smlouvě budoucí za neplatnou, tedy údajnou nepřítomností ujednání o kupní ceně. V této souvislosti podotýká, že interpretace smluv jako projevu autonomní normotvorby účastníků soukromoprávních vztahů je zásadně úkolem obecných soudů, to však jen potud, pokud obecné soudy nerozhodují v extrémním rozporu s obsahem soudního spisu.
Interpretace smluvních textů je ve své základní podobě do jisté míry srovnatelná s výkladem právních předpisů. Jako společný faktor spojuje výklad smluvních textů a právních předpisů zejména skutečnost, že obojí, tj. právní předpis i smlouva, zakládají právo. V případě smlouvy jde samozřejmě toliko o autonomní normotvorbu, kde původce smluvního textu a adresát práv a povinností z této smlouvy vyplývajících je jedna a táž osoba. Jak v případě výkladu právního předpisu, tak v případě smlouvy rovněž platí, že jazykový výklad představuje "pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu" (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, nález č. 163, str. 399, 407; vyhlášen pod č. 30/1998 Sb.).
Interpretace smlouvy má ve srovnání s interpretací zákona řadu specifik. Zatímco tzv. vůle zákonodárce je koncepce teoreticky problematická, neboť zákonodárce v moderní demokratické společnosti není individuální osobou, ale kolektivním orgánem (srov. stanovisko Pl. ÚS-st. 1/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, str. 471), hraje vůle účastníků smlouvy při vytváření smlouvy a její interpretaci zásadní roli. Zatímco v případě zákonodárce lze předpokládat, co do výsledku jeho činnosti, tedy zákona, systematický a koherentní celek právního předpisu, neboť zákony stejně jako jiné právní předpisy jsou vytvářeny profesionálními právníky-legislativci, v případě smluv (třebaže často také psaných právníky) je nutno zohlednit, že jejich autoři koherentní struktury, pregnantní terminologie ani systematického uspořádání často nejsou schopni. Jak ostatně Ústavní soud dovodil ve své judikatuře, právní formalismus orgánů veřejné moci a jimi vznášené přehnané nároky na formulaci smlouvy nelze z ústavněprávního hlediska akceptovat, neboť evidentně zasahují do smluvní svobody občana vyplývající z principu priority občana nad státem, jak je upraven v čl. 1 Ústavy, a z principu smluvní volnosti ve smyslu čl. 2 odst. 4 Ústavy a korespondujícího ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 331/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, nález č. 86, str. 233, str. 241).
Poslední z uvedených úvah odpovídají také direktivy, které zákonná úprava dává soudci při výkladu smluvních ustanovení, když se jednoznačně stanoví priorita skutečné vůle účastníků smlouvy nad formálním projevem této vůle. Již rakouské předpisy tuto zásadu jednoznačně reflektovaly; např. čl. 278 obchodního zákoníku z roku 1863 stanovil, že při posuzování a výkladu obchodních jednání jest na soudci, aby vypátral vůli kontrahentů a nelpěl na doslovném smyslu výrazu. Podle platného českého občanského zákoníku právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (§35 odst. 2 obč. z.).
Text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůle je vnitřním stavem jednající osoby, který není bezprostředně přístupný interpretovi právního úkonu a není interpretem tohoto právního úkonu poznatelný. Vůli je proto nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy.
Je nemožné, v obecné rovině, přesně vyjádřit hierarchii jednotlivých interpretačních argumentů, ani specifikovat okolnosti, za nichž má mít jednotlivý argument přednost před argumentem jiným. Jinak řečeno, objektivní právo, ačkoliv upravuje základní argumenty a metody výkladu smluv a jiných právních úkonů, nejen že nepodává úplný výčet argumentů a principů, k nimž má soud při výkladu smluv přihlížet, ale nestanoví ani jednoznačnou formou vzájemné vztahy mezi jednotlivými interpretačními pravidly. Soud musí přihlížet ke vzájemným vztahům jednotlivých, v úvahu připadajících argumentů a jejich roli v konkrétním případě vyvážit s ohledem na specifika dané kauzy, a nikoliv tato kritéria aplikovat mechanicky. Takovýto přístup je zároveň přístupem moderní judikatury, která postupně nahrazuje formálně legalistický pohled na právo pohledem, kterým soudce usiluje poskytnout nejlépe vyargumentovanou odpověď na právní a skutkové otázky, které před něj strany sporu staví.
Porušení ústavně zaručených základních práv se tedy orgán veřejné moci dopustí i tehdy, pokud formalistickým výkladem norem podústavního práva odepře autonomnímu projevu vůle smluvních stran důsledky, které smluvní strany takovým projevem zamýšlely ve své právní sféře vyvolat (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 546/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 12).
Podle argumentu Nejvyššího soudu obsaženého v jeho rozsudku ze dne 26. 3. 2001 č. j. 33 Cdo 1079/99-141, jímž byly obecné soudy vázány ve svých rozhodnutích, které jsou předmětem této ústavní stížnosti, "v posuzovaném případě ve smlouvě o smlouvě budoucí ze dne 12. 5. 1994 není účastníky v žádném článku předmětné smlouvy výslovně užit termín kupní cena". Nejvyšší soud zpochybnil existenci ujednání o kupní ceně; je tedy nutno provést dokazování, zda částka 530 000 Kč uvedená v článku III. skutečně odpovídá domluvené kupní ceně.
Takovýto závěr považuje Ústavní soud za nepřípustný formalismus, který klade nerealistické nároky na laiky při psaní a uzavírání právních úkonů. Jak Ústavní soud ve své předchozí judikatuře zdůraznil, formalismus obecných soudů "spočívající toliko ve výkladu smluvního textu z něj samotného, bez ohledu na účel úkonu spočívající ve vůli účastníků smluvního vztahu, uplatněný při výkladu právního úkonu jednotlivce, lze v důsledku vztáhnout také na formalismus interpretace samotné právní normy" (viz výše citovaný nález sp. zn. I. ÚS 546/03).
Nadto obecné soudy jistě nebyly povinny přezkoumávat dohodu o kupní ceně ze své vlastní iniciativy. Ústavní soud totiž nepřehlédl, že obecné soudy před prvním rozhodnutím dovolacího soudu vycházely jak z relativně jasného textu smlouvy (podle prvního odstavce čl. III.: "Kupující uhradil dnešního dne prodávajícímu jistinu, jako zálohu na budoucí plnění ve výši Kč 530 000"), tak zejména ze souhlasného postoje obou stran smlouvy, když obě strany výslovně částku 530 000 Kč za kupní cenu označovaly před zahájením soudního řízení i po jeho zahájení, tj. od dubna 1995 až do ledna 1999. Text smlouvy sice neobsahoval termín "kupní cena" a za jistých okolností připouštěl i několikerý význam. Nelze ovšem opominout, že přinejmenším až do rozhodnutí odvolacího soudu dne 7. 1. 1999 č. j. 6 Co 3091/98-122 vedlejší účastník argument o neexistenci ujednání o kupní ceně neuplatnil.
Samotná skutečnost, že smlouva o smlouvě budoucí byla sepsána vedlejším účastníkem, představuje další zásadní argument proti interpretaci smlouvy podané obecnými soudy. Ústavní soud v tomto odkazuje na svůj právní názor formulovaný nálezem sp. zn. IV. ÚS 182/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, nález č. 188, str. 401), podle něhož jsou-li ve smlouvě použity formulace a pojmy, které lze vykládat rozdílně, jeví se být spravedlivým vykládat je v neprospěch toho, kdo je do smlouvy vložil. Smyslem tohoto principu je neumožnit straně naformulovat ve smlouvě ustanovení připouštějící vícerý výklad a následně ve zlé víře zneužít mnohoznačnosti tohoto ustanovení na úkor zájmů druhé smluvní strany. Rozumným se proto jeví postulát, podle něhož tvůrce smlouvy, který argumentuje neurčitým ustanovením připouštějícím vícerý možný výklad, sám musí prokázat, že nejedná ve zlé víře a že mezi stranami vskutku nebyl dosažen konsensus na významu tohoto termínu, resp. byl dosažen konsensus na tvůrcem smlouvy tvrzeném významu. Takovýto požadavek nemohl vedlejší účastník této věci unést, pokud opakovaně hovořil o ujednané kupní ceně 530 000 Kč, odkazoval na smlouvu o smlouvě budoucí a přistupoval k ní až do ledna 1999, tedy téměř po čtyři roky trvání soudního sporu mezi oběma stranami, jako k toliko relativně neplatné z důvodu absence souhlasu manželky k uzavření smlouvy.
Není proto správný argument odvolacího soudu v rozhodnutí č. j. 6 Co 2695/2002-250 (napadeném ústavní stížností), že oba účastníci smlouvy ze dne 12. 5. 1994 byli laici "a zřejmě některá ustanovení si mohli odlišně vykládat". Nutno vzít v úvahu, že vedlejší účastník byl po celou dobu řízení zastoupen advokátem (právním profesionálem), a není tudíž jasné, proč, pokud by snad skutečně nebyla kupní cena ve smlouvě domluvena, nebyl tento argument uveden již v samotné žalobě z roku 1995, která namísto toho zcela jasně hovoří o kupní ceně dohodnuté dne 12. 5. 1994 (zcela jasně bod č. 1 žaloby ze dne 21. 4. 1995: "Žalobce Ing. V. S. uzavřel se žalovanou dne 12. 5. 1994 smlouvu o uzavření budoucí smlouvy za účelem prodeje ...., za dohodnutou kupní cenu 530 000 Kč. Tato částka byla zaplacena žalobcem jako záloha na kupní cenu."). Nahlížeje logikou vedlejším účastníkem dnes tvrzené absolutní neplatnosti smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 12. 5. 1994 by ostatně bylo naprosto právně nevysvětlitelné, proč vedlejší účastník žaloval na relativní neplatnost smlouvy namísto jím dnes tvrzené neplatnosti absolutní.
Nelze tedy usoudit jinak, než že v lednu 1999 vedlejším účastníkem, po čtyřletém trvání soudního sporu, vznesený argument absolutní neplatnosti byl argumentem účelovým. Obecné soudy daly za pravdu této nově vznesené verzi vedlejšího účastníka o neexistenci dohody o kupní ceně a daly této verzi přednost před verzí stěžovatelky podporovanou možným významem textu smlouvy a shodným postojem obou stran až do ledna 1999. Postupovaly tak jen na základě nové výpovědi vedlejšího účastníka a výslechů svědků, kteří se dostali ke slovu teprve po sedmi letech sporu a kteří ve skutečnosti k meritu sporné věci nic nového neuvedli. Tímto postupem se obecné soudy dopustily protiústavního procesního excesu, neboť jejich závěr je v rozporu s obsahem soudního spisu. Na podporu nového tvrzení vedlejšího účastníka vzal totiž soud prvního stupně v úvahu, že dva svědkové v roce 2001 vypověděli, že se v roce 1994 "hovořilo o tom, že byla zaplacena jen záloha, resp. se hovořilo o záloze". Bývalý manžel stěžovatelky pak vypověděl, že slyšel, že stěžovatelka vyzývala později vedlejšího účastníka, "ať ke kupní ceně ještě nějakou částku přidá". Význam výpovědi dvou svědků z roku 2001 k meritu sporu je nulový, výpověď bývalého manžela stěžovatelky je naopak, v rozporu s tím, jak na ni nahlížejí obecné soudy, spíše argumentem ve prospěch existence domluvené kupní ceny, protože z ní vyplývá, že stěžovatelka usilovala dosáhnout zvýšení této domluvené ceny.
Dalším základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s ním spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Neplatnost smlouvy má být tedy výjimkou, nikoliv zásadou. Tento výkladový argument přesahuje český právní řád, prolíná se právními řády západní právní kultury a má charakter obecného principu právního [viz např. Lando O., Beale H. (eds.): Principles of European Contract Law. Parts I and II. 2nd ed. Kluwer Law International 2000, článek 5:106]. Není tedy ústavně konformní a je v rozporu s principy právního státu vyvěrajícími z čl. 1 Ústavy taková praxe, kdy obecné soudy preferují zcela opačnou tezi upřednostňující výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím.
Při výkladu právních úkonů je nepsaným pravidlem právním též předpoklad, podle něhož žádný normotvůrce nezamýšlí dát jím tvořenému aktu absurdní nebo nerozumné důsledky (srov. nález sp. zn. I. ÚS 331/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, nález 86, str. 233, kde Ústavní soud používá argumenty obdobné). Pokud výklad smlouvy vede z pohledu stran touto smlouvou vázaných k absurdním výsledkům, je třeba se jim vyhnout jinou aplikací příslušného ustanovení. Soud by se měl proto při výkladu smlouvy vyhnout zejména takovému výkladu, který je pochybný, zejména s ohledem na absurdní či problematické důsledky, k nimž vede. V daném případě ovšem zvolily obecné soudy takový výklad, který přikládá smlouvě ze dne 12. 5. 1994 absurdní nebo přinejlepším velmi iracionální konsekvence. Podle obecných soudů je nutno interpretovat čl. III. uvedené smlouvy tak, že částka 530 000 Kč představovala toliko zálohu na, dne 12. 5. 1994 ještě přesně neurčenou kupní cenu, a že, jak dne 12. 5. 1994, tak i po 12. 5. 1994, probíhala jednání o přesné výši kupní ceny, a to v rozmezí mezi 500 000 Kč až 550 000 Kč. Takovýto výklad však propůjčuje smlouvě zcela absurdní význam, protože předpokládá, že vedlejší účastník souhlasil s uhrazením zálohy o 30 000 Kč vyšší, než byla jím poptávaná kupní cena. Pokud dne 12. 5. 1994 skutečně ještě nebyla kupní cena účastníky dojednána a mělo-li se mezi nimi jednat skutečně snad i o částce 500 000 Kč, jak obecné soudy uvádějí, pak by to paradoxně znamenalo, že by zaplacená záloha převyšovala dojednávanou kupní cenu. Navíc by kupující, který sám kupní smlouvu sepsal, souhlasil s případným propadnutím zálohy, která by byla vyšší než jím poptávaná kupní cena.
Ústavní soud si je vědom, že řízení ve věci, kterou v rámci této ústavní stížnosti řeší, probíhá před obecnými soudy již devátý rok. Nicméně v daném případě, jak již Ústavní soud upozornil, rozhodly obecné soudy zcela formalisticky, aniž by měl jejich výrok rozumný základ v obsahu spisu a poskytoval rozumné vysvětlení toho, co se mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem skutečně odehrálo. Obecné soudy nemohou rozhodovat na základě, sice zdánlivě snadno se nabízejícího, formalistického argumentu, ve skutečnosti však argumentu jsoucího v rozporu s obsahem spisu.
Ústavní soud tímto nálezem nepředjímá, a není to ani jeho úkolem, řešení jiných skutkových věcí, zejména konkrétní výše částky, která byla stěžovatelce zaplacena vedlejším účastníkem, resp. otázky viny na neuzavření smlouvy kupní. Je na obecných soudech, aby tyto otázky samostatně posoudily, ovšem ve světle zásad formulovaných Ústavním soudem v tomto rozhodnutí (čl. 89 odst. 2 Ústavy).
S ohledem na to, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily základní práva a svobody plynoucí z ustanovení čl. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2003 č. j. 33 Odo 400/2003-272, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 12. 2002 č. j. 6 Co 2695/2002-250, jakož i rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 9. 2002 č. j. 17 C 2/2001-235 zrušil podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.