infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 10.10.2007, sp. zn. I. ÚS 639/04 [ nález / JANŮ / výz-2 ], paralelní citace: N 155/47 SbNU 25 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2007:1.US.639.04.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

K odměně exekutora v případě, že povinný plnil dobrovolně po vydání exekučního příkazu

Právní věta V posuzované věci byla aplikována protiústavní ustanovení vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, a vyhlášky č. 233/2004 Sb., kterou se mění vyhláška č. 330/2001 Sb., posléze zrušená Ústavním soudem (viz nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 8/06, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 44, nález č. 39, vyhlášen pod č. 94/2007 Sb.). Z tohoto důvodu je nutné zrušit i ta rozhodnutí, která byla na základě takových ustanovení vydána. Zrušení těchto rozhodnutí v konkrétní věci je založeno na shodných argumentech, jimiž byla odůvodněna kasace obecných pravidel chování. Ústavní soud je přesvědčen, že obecný soud nedostál svým procesním povinnostem při přezkoumávání zákonnosti postupu exekutorky, a proto připomíná princip vycházející z čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Další ústavní princip, relevantní v této věci, je zakotven v čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Obecný soud svým postupem v předmětné věci z těchto mezí vykročil a stěžovatelce právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod neposkytl, neboť aplikoval protiústavní ustanovení vyhlášky č. 330/2001 Sb. ve znění vyhlášky č. 233/2004 Sb., ačkoliv ve smyslu čl. 95 Ústavy České republiky má povinnost nepoužít ustanovení podzákonného předpisu, pokud shledá jeho rozpor se zákonem. V tomto případě je jeho povinností postupovat v duchu zákona, rozhodnout a své rozhodnutí řádně odůvodnit.

ECLI:CZ:US:2007:1.US.639.04.1
sp. zn. I. ÚS 639/04 Nález Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů - ze dne 10. října 2007 sp. zn. I. ÚS 639/04 ve věci ústavní stížnosti ELEKTRO-SYSTÉM, s. r. o., proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20. 7. 2004 č. j. E-Nc 11895/2002-52, jímž byl potvrzen příkaz soudní exekutorky JUDr. D. K. k úhradě nákladů exekuce. I. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20. 7. 2004 č. j. E-Nc 11895/2002-52 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a právo na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20. 7. 2004 č. j. E-Nc 11895/2002-52 se zrušuje. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatelka ve včas podané ústavní stížnosti napadla v záhlaví uvedené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále též jen "obvodní soud"). V návrhu na zahájení řízení uvedla, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto na podkladě jejích námitek tak, že příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 25. 5. 2004 č. j. Ex 236/02-89 se potvrzuje a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o podaných námitkách. Stěžovatelka tvrdí, že tímto rozhodnutím bylo porušeno její právo zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a svoje tvrzení zdůvodňuje popisem vývoje exekučního řízení, zejména jeho závěrečné fáze týkající se určení nákladů exekuce a jejich úhrady. Soudu především vytýká, že nepřihlédl k ustanovení §11 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem ve znění vyhlášky č. 233/2004 Sb., a dovozuje, že když celý dluh dobrovolně uhradila, aniž by na tom měla podíl exekuce, došlo k upuštění od provedení exekuce, a tudíž odměna měla být určena podle §11 odst. 1 písm. a) citované vyhlášky, tedy pouze ve výši 50 %. K tomu dodává, že - pro případ nároku na odměnu v plné výši podle §11 odst. 2 citované vyhlášky - nebyly splněny obě podmínky, resp. nebyla splněna podmínka stanovená v §11 odst. 2 písm. a) citované vyhlášky. 2. Relevantní znění příslušných ustanovení čl. 36 Listiny, upravujících základní právo, jehož porušení stěžovatelka namítá, je následující: (1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. (2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. (3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. (4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon. II. 3. Podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka řízení. Obvodní soud v něm zdůraznil, že napadeným usnesením potvrdil příkaz k úhradě nákladů exekuce vydaný pověřeným soudním exekutorem, neboť neshledal námitky povinného (tj. stěžovatelky) proti příkazu důvodnými; rozhodl tak podle vyhlášky č. 330/2001 Sb. ve znění vyhlášky č. 233/2004 Sb. a odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. V další části soud namítá, že stěžovatelka nekonkretizuje porušení čl. 36 Listiny, že pouze polemizuje s právními závěry soudu a právě v polemice spočívá podstata ústavní stížnosti. Stěžovatelka opakuje a rozvíjí argumenty, které již obsahovaly námitky a s nimiž se soud vypořádal v odůvodnění rozhodnutí. V návaznosti na to soud dodává, že v daném případě nebyly dány podmínky pro upuštění od provedení exekuce podle §46 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, neboť povinný poté, co mu byl exekutorem doručen příkaz k úhradě nákladů exekuce, tyto náklady neuhradil a exekutor tak nemohl upustit od provedení exekuce, neboť nebyly zaplaceny náklady exekuce, a tudíž nejsou dány podmínky pro aplikaci §11 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb. Soud konstatuje, že stěžovatelce nebylo odepřeno právo na soudní ochranu; neúspěch v řízení o námitkách nelze sám o sobě považovat za porušení Listiny, a je tedy namístě ústavní stížnost odmítnout, příp. zamítnout. 4. Ze spisu obvodního soudu sp. zn. E-Nc 11895/2002 Ústavní soud zjistil, že u tohoto soudu byl proti stěžovatelce jako povinnému podán návrh na nařízení exekuce podle zákona č. 120/2001 Sb. k vymožení pohledávky ve výši 2 303 588 Kč s příslušenstvím. Usnesením ze dne 24. 10. 2002 č. j. E-Nc 11895/2002-9 byla exekuce nařízena a provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor Exekutorského úřadu Praha 4, sídlem Novodvorská 1010, Praha 4, JUDr. D. K. Ze spisu dále plyne, že povinnému byly doručeny navazující exekuční příkazy k provedení exekuce přikázáním dvou pohledávek z účtu, prodejem nemovitosti a prodejem movitých věcí. Dne 1. 12. 2003 vydal soudní exekutor příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. Ex 236/02-59, v němž stanovil jejich celkovou výši 278 467 Kč (z toho 276 408,60 Kč odměna exekutora za provedení exekuce, náhrada hotových výdajů 1 585,90 Kč a náhrada za doručení 472,50 Kč), proti kterému stěžovatelka podala námitky založené na tvrzení, že základem pro určení odměny za provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky je výše exekutorem vymoženého plnění, že však exekutor pouze vydal exekuční příkazy postihující majetkové hodnoty povinného, povinný však splnil zcela dobrovolně, zčásti přímo oprávněnému, zčásti na účet exekutora. Exekutor námitky proti příkazu postoupil soudu, který usnesením ze dne 16. 2. 2004 č. j. E-Nc 11895/2002-20 příkaz v dotčených výrocích zrušil, protože se ztotožnil se stanoviskem stěžovatelky, že základem pro určení odměny je výše vymoženého plnění, a proto bude třeba, aby exekutor v odůvodnění příkazu k úhradě nákladů exekuce uvedl, jaká částka byla exekucí vymožena (nikoli vymáhána) a jakým způsobem pak byla následně výsledná odměna vypočtena. Dne 2. 5. 2004 vydal soudní exekutor nový příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. E 236/02-89, kterým stanovil náklady exekuce v celkové výši 384 040 Kč (z toho 382 796,50 Kč odměna exekutora, 708 Kč náhrada hotových výdajů, 535,50 Kč náhrada za doručení; pozn.: při určení výše odměny vycházel exekutor ze základu ve výši 2 144 517 Kč), proti němuž stěžovatelka podala opět námitky. Po jejich postoupení soud příkaz k úhradě nákladů potvrdil, shledav nedůvodnost námitek. Vycházel přitom z novelizovaného znění §5 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., které bylo aplikovatelné rovněž na exekuční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti novelizace (pokud v nich nebylo pravomocně rozhodnuto o odměně soudního exekutora). Z toho vyplývá, že za vymožené plnění, které je základem pro určení odměny za provedení exekuce, se považovalo každé plnění, které bylo učiněno poté, co bylo povinnému doručeno rozhodnutí soudu o nařízení exekuce. Vzhledem k tomu, že vymáhaná částka byla povinným uhrazena po dni doručení usnesení o nařízení exekuce, soud shledal, že stanovená odměna exekutora i další požadované částky jsou v souladu s vyhláškou č. 330/2001 Sb. Ze soudního spisu Ústavní soud dále zjistil, že oprávněný k dotazu Obvodního soudu pro Prahu 3 informoval o průběhu úhrady pohledávky, k níž došlo tak, že po nařízení exekuce bylo do 21. 1. 2004 zaplaceno 1 819 975 Kč, dne 13.2. 2004 bylo zaplaceno 324 542 Kč (tj. celkem 2 144 517 Kč), z toho prostřednictvím soudního exekutora suma ve výši 770 000 Kč) a dne 16. 2. 2004 bylo odpuštěno penále ve výši 159 071 Kč. 5. V této fázi řízení o ústavní stížnosti I. senát Ústavního soudu konstatoval, že v posuzovaném případě šlo o aplikaci §5 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem (dále též jen "vyhláška"), a při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti dospěl ke zjištění, že aplikované ustanovení §5 odst. 1 věty druhé vyhlášky je v rozporu s ústavními předpisy. Proto ve smyslu §78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu rozhodl usnesením ze dne 8. 2. 2006 č. j. I. ÚS 639/04-12 o přerušení řízení a o podání návrhu plénu Ústavního soudu na posouzení jeho ústavnosti. Ústavní soud nálezem ze dne 1. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 44, nález č. 39, vyhlášen pod č. 94/2007 Sb.), kromě jiného, ustanovení §5 odst. 1 věty druhé vyhlášky zrušil pro rozpor s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. 6. V době, kdy řízení o ústavní stížnosti bylo přerušeno, obdržel Ústavní soud přípis JUDr. D. K., v němž upozornila, že soudní exekutor je účastníkem řízení, co se nákladů exekuce týče, a že by mu mělo být soudy doručováno, a to i v případě, kdy si jiný účastník podá ústavní stížnost. Namítla, že dosud nebyla obeslána, neví nic o argumentech stěžovatelky a domnívá se, že jí tak bylo odňato základní právo na spravedlivý proces; současně požádala, aby stěžovatelčina věc nebyla projednávána. Ve věci samé (pro případ, že by Ústavní soud i přesto rozhodoval) podala informace o průběhu exekuce s důrazem na své úkony (tj. vydání 3 exekučních příkazů, provedení soupisu movitých věcí, doručení usnesení o nařízení exekuce, uzavření dohody o splátkách a postupné úhradě dluhu). 7. Poté, co plénum Ústavního soudu rozhodlo o návrhu na zrušení §5 odst. 1 věty druhé vyhlášky č. 330/2001 Sb., pokračoval I. senát v řízení o ústavní stížnosti. V této fázi vyzval JUDr. D. K. k vyjádření k ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka napadla ústavní stížností pouze usnesení obvodního soudu, kterým bylo rozhodováno o námitkách proti exekučnímu příkazu, a nikoli exekuční příkaz samotný, považuje Ústavní soud JUDr. D. K. za vedlejší účastnici řízení o ústavní stížnosti. 8. Vedlejší účastnice - exekutorka v podrobném vyjádření odkázala na obsah dřívějšího přípisu (viz bod 6) a uvedla, že tvrzení o tom, že by povinný zaplatil dobrovolně, aniž by soudní exekutor vykonal jakoukoliv práci a aniž by byl povinný donucen k zaplacení úkony exekutora, jsou nepravdivá. Připomenula, že soustavně vyvíjený tlak na povinného je také součástí práce při vymáhání pohledávek, a položila řečnickou otázku, zda všechny úkony a činnost exekutora v případě úhrady ze strany povinného jinak než realizací exekučního příkazu považuje Ústavní soud za nicnedělání soudního exekutora. Podle jejího názoru mohla stěžovatelka dobrovolně zaplatit dříve, než se oprávněný musel domáhat u soudu nařízení exekuce; učinila tak až poté, kdy měla zablokovaný majetek, a nejde tedy o dobrovolné plnění. V další části vyjádření vedlejší účastnice popsala úkony, které v průběhu exekuce provedla a z toho dovodila, že odměnu za téměř tříletou práci považuje za adekvátní. Z těchto důvodů formulovala návrh, že Ústavní soud by neměl vyhovět návrhu stěžovatelky, neboť napadené usnesení bylo vydáno soudem v souladu s právním předpisem, který platil v té době, bez ohledu na to, že byl později zrušen. Pokud by Ústavní soud zrušil pravomocně vydané usnesení s ohledem na svůj pozdější nález, jednalo by se o typickou retroaktivitu nepřípustnou v právním státě. K tomu doplnila, že částka odměny, kterou obdržela, již byla spotřebována, a pokud by soud rozhodl, že ji musí povinnému celou či její část vrátit, způsobí jí tím stát škodu, neboť předpokládala, že vyhláška je v souladu s ústavními principy. III. 9. Po provedeném řízení Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je opodstatněná. 10. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a 91 Ústavy České republiky) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv. 11. Ze zjištění zařazených do narativní části (bod 4) vyplývá, že při rozhodování o nákladech exekuce bylo aplikováno ustanovení §5 odst. 1 věty druhé vyhlášky č. 330/2001 Sb. a přechodné ustanovení k novelizující úpravě ve vyhlášce č. 233/2004 Sb. Ústavnost těchto ustanovení posuzoval Ústavní soud ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 8/06 a nálezem ze dne 1. 3. 2007 s účinností od 27. 4. 2007 tato ustanovení zrušil. Přitom Ústavní soud zdůraznil - aniž by popíral právo exekutorů na spravedlivou odměnu za provádění exekuční činnosti - skutečnost, že pokud se do základu odměny exekutora zahrnuje i částka uhrazená povinným bez přímé účasti exekutora na provedení exekuce, považuje to za neodůvodněné zvýhodnění vůči těm exekutorům, kteří exekuci fakticky provedou (taková diferenciace není racionálně zdůvodnitelná). Navíc, v přijaté konstrukci postrádá Ústavní soud i "výchovný" prvek, když de iure není dána možnost "ocenit" to, že povinný dlužník splní sám svoji povinnost (bez přímé exekuce), byť v poslední možný moment. Ustanovení vyhlášky sice naznačují, že v takovém případě náleží exekutorovi odměna jen ve výši 50 %, avšak jen tehdy, pokud exekutor upustil od provedení exekuce, přičemž exekuční řád mu umožňuje tak učinit pouze v případě, že byly uhrazeny i náklady exekuce, do nichž patří též odměna exekutora. Z toho vyplývá, že pokud povinný neuhradí odměnu exekutora v plné výši, podle doslovného znění zákona nelze upustit od exekuce, byť vymáhaná pohledávka byla uhrazena, a proto má exekutor právo na odměnu v plné výši (jde o pohyb v kruhu). Uvedenou konstrukci považuje Ústavní soud za rozpornou s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, neboť vytvoření nesplnitelné podmínky pro použití snížené sazby odměny je v rozporu s principy právního státu (viz zmíněný nález ve věci Pl. ÚS 8/06). V konečných důsledcích taková právní úprava představuje i zásah do základního práva povinného na ochranu majetku zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny (viz též jeden ze základních principů exekuce - princip zákonné ochrany povinného, jehož smysl spočívá v tom, že exekuce může sloužit jen k uspokojení práva oprávněného, nesmí povinnému způsobit újmu ve větším rozsahu a nesmí neúměrně snížit existenční úroveň povinného), protože náležitě nezohledňuje jistý stupeň "dobrovolnosti" ve splnění vymáhané povinnosti, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím nuceným provedením. Posuzovaná úprava popírá preventivní funkci exekuce jako prostředku, jehož smyslem není majetková likvidace povinného subjektu (viz také smysl insolvenčního řízení). Ohledně přechodných ustanovení dospěl Ústavní soud k závěru, že porušují princip právní jistoty, protože novelizované zásady tvorby základu odměny exekutora vztahují na řízení zahájené před účinností změny, aniž by náležitě zohlednila dosavadní průběh exekučního řízení. 12. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci byla aplikována protiústavní ustanovení vyhlášky č. 330/2001 Sb. a vyhlášky č. 233/2004 Sb., posléze zrušená Ústavním soudem, považuje Ústavní soud za nutné zrušit i ta rozhodnutí, která byla na jejich základě vydána (jak judikuje též v obdobných věcech). Zrušení těchto rozhodnutí v konkrétní věci je založeno na shodných argumentech, jimiž bylo odůvodněno zrušení obecných pravidel chování (viz nosné důvody odůvodnění nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06). Tím byl vytvořen základní prostor pro rozhodovací postupy obecných soudů, vymezený konstrukcí §46 exekučního řádu (zohlednění stupně dobrovolnosti při splnění vymáhané povinnosti). Ústavní soud je přesvědčen, že obecný soud nedostál svým procesním povinnostem při přezkoumávání zákonnosti postupu exekutorky, proto připomíná princip vycházející z čl. 2 odst. 2 Listiny, který stanoví, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Další ústavní princip, relevantní v této věci, je zakotven v čl. 4 odst. 1 Listiny, podle kterého mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Obvodní soud svým postupem v předmětné věci z těchto mezí vykročil a stěžovatelce právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny neposkytl, neboť aplikoval protiústavní ustanovení vyhlášky č. 330/2001 Sb. ve znění vyhlášky č. 233/2004 Sb., ačkoliv ve smyslu čl. 95 Ústavy České republiky má povinnost nepoužít ustanovení podzákonného předpisu, pokud shledá jeho rozpor se zákonem. V tomto případě je jeho povinností postupovat v duchu zákona, rozhodnout a své rozhodnutí řádně odůvodnit. 13. Polemiku vedlejší účastnice se závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 nepovažuje Ústavní soud za relevantní, neboť je evidentní, že vedlejší účastnice sleduje především naplnění svých majetkových zájmů a nehodlá se smířit s důsledky ústavněprávní argumentace. Ústavní soud opakovaně dodává, že nepopírá právo exekutorů na spravedlivou odměnu, avšak její právní úprava musí respektovat ústavněprávní hranice. 14. K dalším námitkám vedlejší účastnice - exekutorky, jež obsahují názor, že by Ústavní soud neměl rušit napadené usnesení obvodního soudu, protože bylo vydáno v souladu s ustanovením právního předpisu platného v době vydání usnesení, byť později zrušeného, Ústavní soud dodává, že jde o představu nerespektující kasační povahu rozhodování o individuálních ústavních stížnostech. 15. V průběhu řízení Ústavní soud zjistil, že exekutorka jako orgán veřejné moci vázaný ústavním pořádkem (viz §2 exekučního řádu) vydala celkem 4 exekuční příkazy, a to během měsíce ledna 2003, z nichž dva po dvou letech svým usnesením sama zrušila. Rovněž bylo prokázáno, že žádný z vydaných exekučních příkazů nebyl reálně proveden, tj. exekutorka neučinila žádné konkrétní úkony směřující ke skutečnému provedení exekuce ve smyslu exekučního řádu a občanského soudního řádu. Z podkladů, které měl Ústavní soud k dispozici (zejména soudní spis a vyjádření exekutorky), však také vyplývá, že exekutorka průběžně umožňovala povinnému placení dluhu ve splátkách, které s ním dohodla; nelze tedy bez hlubší analýzy uzavřít, že povinný by byl, nad míru nezbytnou, ochromen ve svých hospodářských aktivitách při nakládání se svým majetkem, a že by postup exekutorky tak vybočil z ústavních mezí ochrany majetku (ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny). Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nenavrhovala zrušení exekučního příkazu k úhradě nákladů exekuce, ale pouze kasaci rozhodnutí obvodního soudu o námitkách proti němu, nemusel Ústavní soud vést v tomto směru další dokazování. 16. S přihlédnutím ke shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud shledal porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2007:1.US.639.04.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 639/04
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 155/47 SbNU 25
Populární název K odměně exekutora v případě, že povinný plnil dobrovolně po vydání exekučního příkazu
Datum rozhodnutí 10. 10. 2007
Datum vyhlášení 10. 10. 2007
Datum podání 29. 9. 2004
Datum zpřístupnění 22. 11. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 2
Navrhovatel STĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgán SOUD - OS Praha 3
Soudce zpravodaj Janů Ivana
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 1/1993 Sb., čl. 1 odst.1
  • 2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1, čl. 2 odst.2, čl. 4 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 120/2001 Sb., §46 odst.3, §87 odst.1
  • 233/2004 Sb., čl. II odst.1
  • 330/2001 Sb., §5 odst.1, §11
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip předvídatelnosti, srozumitelnosti, bezrozpornosti zákona
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip právní jistoty
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstřík náklady řízení
výkon rozhodnutí
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka Řízení bylo přerušeno usnesením ze dne 8. února 2006 č.j. I. ÚS 639/04-12; I. senát Ústavního soudu podal návrh na zrušení §5 odst. 1 věty druhé vyhlášky č.330/2001 Sb., ve znění vyhlášky č. 233/2004 Sb. (nález Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. března 2007).
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-639-04_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 56841
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-09