ECLI:CZ:US:2004:1.US.647.02
sp. zn. I. ÚS 647/02
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Františka Duchoně - ze dne 27. srpna 2004 sp. zn. I. ÚS 647/02 ve věci ústavní stížnosti J. G. a M. O. proti usnesení Nejvyššího soudu z 26. 9. 2002 sp. zn. 20 Cdo 1865/2001, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci z 5. 4. 2001 sp. zn. 40 Co 275/98, proti rozsudku Okresního soudu v Přerově z 22. 10. 1997 sp. zn. 8 C 356/93 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci z 30. 9. 1996 sp. zn. 40 Co 686/95, kterými bylo ve věci určovací žaloby rozhodnuto, že stěžovatelé nejsou spoluvlastníky staveb.
I. Postupem porušujícím čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod došlo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2002 sp. zn. 20 Cdo 1865/2001, rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 5. 4. 2001 sp. zn. 40 Co 275/98 a rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 22. 10. 1997 sp. zn. 8 C 356/93 k porušení základního práva stěžovatelů garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Proto se tato rozhodnutí ruší.
III. Ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. 9. 1996 sp. zn. 40 Co 686/95 se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé se domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými bylo ve věci určovací žaloby rozhodnuto, že nejsou spoluvlastníky v rozhodnutí označených staveb nacházejících se v katastrálním území L. Stěžovatelé tvrdili, že vydáním těchto rozhodnutí bylo porušeno jejich základní právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost byla podána včas a splňovala všechny náležitosti a podmínky věcného projednání, vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že vlastnické právo k předmětnému pozemku i domu nabyli kupní smlouvou ze dne 30. 5. 1949 a jestliže nabyli zpět vlastnických práv k pozemku, není důvodu, aby tak nemohli učinit i pokud jde o stavbu na něm. Určovací žalobě nebylo vyhověno, ačkoli rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 22. 12. 1992 sp. zn. 6 C 261/91 byla darovací smlouva ze dne 5. 12. 1962 (kterou měly být předmětné nemovitosti darovány státu) prohlášena za neplatnou. Stěžovatelé vstoupili do vlastnických práv k pozemku, ale vlastnickému právu ke stavbám ochrana poskytnuta nebyla. Upřednostněním práv osob, které od státu nabyly předmětné nemovitosti s vědomím, že je zde vlastnické právo jiného a dokonce část nemovitostí převedly na další osoby, které o uplatňovaných právech rovněž věděly, nebyla poskytnuta vlastnickému právu stěžovatelů ochrana. Nebylo tak respektováno právo stěžovatelů vlastnit majetek, které je díky pravomocnému zneplatnění darovací smlouvy právem existujícím. Nebylo respektováno ani právo stěžovatelů na ochranu tohoto majetku. Stěžovatelé rovněž upozornili, že soud trval velmi dlouho a zabýval se irelevantními skutečnostmi.
Ústavní soud si vyžádal spisy Okresního soudu v Přerově sp. zn. 6 C 261/91 a 8 C 356/93, z nichž zjistil následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 22. 12. 1992 (6 C 261/91-68) bylo určeno, že je neplatná darovací smlouva, jíž otec stěžovatelů jako jejich zákonný zástupce převedl vlastnictví k předmětnému domu se stavební plochou v k. ú. L. na Československý stát (dále "darovací smlouva").
Z rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 22. 10. 1997 (8 C 356/93-216) Ústavní soud zjistil, že okresní soud zamítl určovací žalobu stěžovatelů, jíž se domáhali soudního deklarování spoluvlastnického práva ke stavbám, jež byly zčásti identické a zčásti vznikly přeměnou původního domu, který byl neplatně darován. Tento rozsudek byl vydán poté, co Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci dne 30. 9. 1996 (40 Co 686/95-171) zrušil původně vyhovující výrok Okresního soudu v Přerově ze dne 30. 11. 1995 (8 C 356/93-117) s odůvodněním, že rozsudek, jenž určil neplatnost darovací smlouvy (6 C 261/91-68) nenabyl formální právní moci, protože stát byl v celém řízení zastoupen nesprávným orgánem, rozsudek nebyl doručen státu ani orgánu příslušnému za něj vystupovat. Podle krajského soudu nebylo možno žádat určení právního vztahu poukazem na pravomocný výrok rozsudku, kterým byla předběžná otázka neplatnosti vyřešena, protože žalovaní nebyli účastníky tohoto řízení a výrok pro ně není závazný [podle §159 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") v tehdy platném znění]. Tyto závěry měly svědčit o tom, že otázka platnosti smlouvy nebyla náležitě zkoumána, přičemž otázkou absolutní neplatnosti smlouvy je soud povinen se zabývat z úřední povinnosti, neboť "působí ze zákona s účinky ex tunc". Odvolací soud odmítl provést doplnění dokazování sám, neboť podle něj nebylo možno vyloučit, že dokazování povede k novým skutkovým zjištěním, která by mohla ovlivnit právní závěr soudu.
Z rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 5. 4. 2001 (40 Co 275/98-261) Ústavní soud zjistil, že krajský soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Přerově sp. zn. 8 C 356/93 ze dne 22. 10. 1997. Krajský soud své rozhodnutí opět opřel o názor, že rozsudek určující neplatnost darovací smlouvy není závazný. Pro úplnost nutno dodat, že dovolání proti tomuto rozhodnutí bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2002 (20 Cdo 1865/2001-282) odmítnuto jako nepřípustné, protože nebyl naplněn princip diformity [§238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve znění účinném před 1. 1. 2001], kdy právní názor odvolacího soudu vyjádřený v kasačním rozhodnutí nebyl údajně pro pozdější rozhodnutí věci určující.
II.
K ústavní stížnosti se k výzvě vyjádřil Okresní soud v Přerově prostřednictvím předsedkyně senátu JUDr. T. Š., která mj. sdělila, že odvolací soud ve svém zrušujícím rozhodnutí uložil okresnímu soudu posoudit platnost darovací smlouvy ze dne 5. 12. 1962 jako tzv. předběžnou otázku. Proto byly provedeny nové důkazy a okresní soud dospěl k závěru, že darovací smlouva neplatná není. Předsedkyně senátu nesouhlasila s tvrzením stěžovatelů, že žalovaní nejsou v dobré víře. Za překvapující rovněž předsedkyně senátu označila závěr stěžovatelů, že zneplatněním darovací smlouvy vstoupili do vlastnických práv, neboť tímto rozhodnutím nedošlo k vyjasnění vlastnických práv. Navíc zde stěžovatelé rozporují závazný právní názor odvolacího soudu, který se týká formální právní moci rozsudku ze dne 22. 12. 1992. Předsedkyně senátu odmítla spojování otázky vlastnictví pozemků s otázkou vlastnictví staveb na nich zbudovaných a závěrem Ústavní soud upozornila, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "obecného" práva, a může tak činit toliko tehdy, shledá li porušení některé z ústavních záruk, k čemuž však v daném případě nedošlo.
K ústavní stížnosti se k výzvě vyjádřil Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, prostřednictvím předsedkyně senátu JUDr. M. B., která konstatovala, že spor se koncentroval do jednak oblasti platnosti darovacího prohlášení, jež byla posouzena podle §37 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, účinného v době, kdy byl tento úkon učiněn ("Neplatný je také právní úkon učiněný v tísni, za nápadně nevýhodných podmínek."), a jednak k nově uplatněným skutkovým tvrzením týkajícím se zákona o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu (zákon č. 198/1993 Sb.). Předsedkyně senátu poté odkázala na odůvodnění svého rozhodnutí, jakož i na zde obsažené posouzení znaků tísně a nápadně nevýhodných podmínek.
Vyjádřil se též Nejvyšší soud, který prostřednictvím předsedy senátu JUDr. V. K. sdělil názor, že jeho usnesení odpovídá standardnímu výkladu aplikovaného ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (ve znění účinném před 1. 1. 2001) a nemohlo vést k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelů.
Vzhledem k povaze věci Ústavní soud požádal o vyjádření vedlejší účastníky J. a D. M. a J. a Z. L., kteří se však svého procesního postavení vzdali. Přitom uvedli, že výrok určovacího rozsudku byl závazný jen pro účastníky daného soudního sporu. Za vyvrácené rovněž označili tvrzení, že darovací smlouva byla výsledkem mocenského nátlaku na otce stěžovatelů, s tím že stěžovatelé měli bránit svá práva v době, kdy běžela vydržecí doba pro nabyvatele, jež nemovitost nabyli v dobré víře na základě vydržení. Toto vyjádření vedlejších účastníků, kteří se vzdali své účasti a navíc nebyli přes poučení zastoupeni, nebylo možno vzít v úvahu, avšak vzhledem k tomu, že rozhodnutí Ústavního soudu má kasační povahu, budou moci své námitky kvalifikovaně uplatnit v dalším řízení před obecnými soudy.
Podle §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli, a proto bylo od ústního jednání upuštěno.
Ústavní stížnost byla dle rozvrhu práce přidělena soudci zpravodaji JUDr. Vojenu Güttlerovi, který věc předložil I. senátu Ústavního soudu k rozhodnutí dne 20. 4. 2004 s návrhem na přijetí usnesení o odmítnutí stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost, avšak tento návrh nezískal potřebný počet hlasů. Později předložený návrh na vydání zamítavého nálezu nezískal v tříčlenném senátu další hlas. Vzhledem k tomu byl předsedou senátu, dosavadním soudcem zpravodajem, určen podle §55 zákona o Ústavním soudu nový soudce zpravodaj JUDr. Eliška Wagnerová, která byla v té době, z důvodu neobsazenosti Ústavního soudu, pověřena jako zastupující soudce rozhodováním v prvním senátu Ústavního soudu.
III.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není povolán k přezkumu aplikace "jednoduchého" práva, a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je jedním z důvodů pro zrušení rozhodnutí obecného soudu aplikační postup, který je v rozporu s ústavním zákazem libovůle [čl. 2 odst. 2 - srov. např. nález ze dne 2. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 180/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 32, nález č. 32, str. 293].
Stěžovatelé se u soudu domáhali ochrany svého (spolu)vlastnického práva, které odvíjeli jednak od soudního prohlášení darovací smlouvy za neplatnou a jednak od kupní smlouvy, kterou za ně v pozici zákonného zástupce uzavřel jejich otec. Této ochrany se stěžovatelům nedostalo, přičemž cestu k tomuto rozhodnutí otevřel názor soudů o irelevanci předcházejícího soudního rozhodnutí o neplatnosti darovací smlouvy. Ústavní soud musel posoudit, zda soudy svým aplikačním postupem nevykročily z mezí ústavnosti - tedy musel se ve světle ústavních principů zabývat postupem, jímž byl rozsudek (sp. zn. 6 C 261/91) nejprve soudem úředně označen za pravomocný, který však soudy (v řízení ve věci sp. zn. 8 C 356/93) následně přestaly respektovat, mj. poukazem na skutečnost, že nenabyl formální právní moci.
Rozsudek prohlašující darovací smlouvu za neplatnou nabyl podle vyznačené doložky okresního soudu ze dne 22. 12. 1992 (6 C 261/91-68) právní moci dne 18. 3. 1993. Z doručenky vyplývá, že rozsudek převzal Okresní úřad v Přerově dne 1. 2. 1993. Tato doručenka nadepsaná "Okresní úřad v Přerově, majetkoprávní ref." je u potvrzení data převzetí (vedle dvou podpisů) označena otiskem razítka "Okresní úřad v Přerově, referát finanční". Z návrhu na zahájení řízení podaného dne 19. 11. 1991 vyplývá, že stěžovatelé v tomto řízení žalovali "Československý stát, zastoupený finančním odborem Okresního úřadu v Přerově. Okresní úřad, referát majetkoprávní, sám sebe chápal jako právního nástupce Okresního národního výboru v Přerově (srov. jeho vyjádření) a cítil se být pasivně legitimován. Za okresní úřad jednali pracovníci majetkoprávního odboru a v průběhu řízení okresní úřad akceptoval doručování s označením "finanční odbor", kdy doručení otiskem razítka (vedle podpisu) stvrdil "referát majetkoprávní". Soudu se podařilo doručit zásilky bez označení odboru okresního úřadu, kdy příslušné razítko nese označení "referát majetkoprávní". Rozsudek byl doručován "finančnímu odboru" a doručenka nese vedle podpisu i otisk razítka s označením "referát finanční". Je velmi obtížné z těchto postupů dovodit jiný závěr, něž že k dojití příslušných soudních písemností žalované straně došlo vždy, když zásilka nesla označení "Okresní úřad" s místním označením Přerov. Tak byl doručen i předmětný rozsudek. Ostatně i v nyní projednávané věci (8 C 356/93) bylo okresním i krajským soudem akceptováno, že na výzvu adresovanou dne 15. 2. 1994 "Okresnímu úřadu, majetkoprávní referát, Přerov" odpovídal dne 16. 2. 1994 "Okresní úřad v Přerově finanční referát". Závěr o nedostatku formální právní moci předmětného rozsudku je vadný, neboť je nepochybné, že písemné vyhotovení rozsudku došlo do sféry státu zastoupeného okresním úřadem.
Přes tyto nepochybné skutečnosti dokládající, že stát reprezentovaný Okresním úřadem v Přerově se znalostí věci participoval na řízení, dospěl krajský soud v jiném řízení k závěru, že stát byl v řízení nesprávně zastoupen, neboť státním orgánem způsobilým zastupovat stát, by byl: "jedině Okresní úřad v Přerově......Rozsudek ze dne 22. 12. 1992 nejenže nebyl doručen žalovanému Československému státu, tedy účastníku řízení, ale nebyl též doručen orgánu příslušnému vystupovat v řízení za stát, neboť odbor okresního úřadu není způsobilým právním subjektem, nemůže být tedy způsobilým účastníkem řízení". Zjevně účelový přístup, jímž patrně měla být otevřena cesta k nerespektování dřívějšího rozhodnutí, které bylo výsledkem podrobného dokazování a které bylo i soudem samotným a všemi účastníky považováno za pravomocné, vykazuje znaky libovůle, ba svévole. Stěžovatelé vedli spor se státem a výsledek, který dosáhli v řádně skončeném sporu - neplatnost darovací smlouvy v důsledku nedostatku náležitosti vůle jejich otce - byl zvrácen tím, že soud (v jiném řízení a mimo své konkrétní oprávnění v daném sporu) prohlásil toto rozhodnutí za irelevatní. Již tímto postupem došlo k přestoupení zákazu libovůle a k vážnému ohrožení principu právní jistoty a důvěry v právo (Ke vztahu arbitrárnosti procesního postupu, jež vede k překvapivému rozhodnutí, srov. nález ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 654/03, Sbírka rozhodnutí, svazek 32, nález č. 27, str. 255; k domněnce správnosti doložky právní moci srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001 sp. zn. 26 Cdo 1291/99, Soubor NS 6/2001).
Ústavní soud se musel dále zabývat tím, jaký má tento postup dopad na projednávanou věc. Možnost vydat konečné a závazné rozhodnutí, které je mimo předepsaný postup nezměnitelné, patří vedle nezávislosti, nestrannosti a dodržování esenciálních pravidel spravedlivého procesu k základním atributům pojmu soud ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Soud nerespektoval předchozí soudní rozhodnutí ve věci, která představovala předběžnou otázku v řízení následujícím. Proto tuto věc poté rozhodl rozdílně. Vedle zjevné excesivnosti při výkladu tehdy platného ustanovení §159 odst. 2 o. s. ř. (nyní jde o §159a odst. 4 o. s. ř.), obsahujícího příkaz, dle něhož je výrok pravomocného rozsudku závazný (krom účastníků - závaznost inter partes) i pro všechny orgány, tím porušil i základní ústavní princip spočívající v povinnosti neohrožovat důvěru osob v akty veřejné moci. Přitom Ústavní soud v nálezu ze dne 17. 12. 1997 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 33/97 mj. konstatoval, že: "I v českém právu takto platí a je běžně aplikována řada obecných právních principů, které nejsou výslovně obsaženy v právních předpisech." (srov. Sbírka rozhodnutí, svazek 9, nález č. 163, str. 399; vyhlášen pod č. 30/1998 Sb.).
Rovněž princip respektování smyslu pravomocných rozsudků patří k obecným právním principům požívajícím ústavní ochrany. Opačný aplikační postup je překrucováním práva. Ústavní soud v minulosti nalezl povinnost zákonodárce respektovat pravomocné rozsudky soudů a svobodně a platně uzavřené soukromoprávní smlouvy (srov. rozhodnutí ze dne 24. 5. 1995 sp. zn. Pl. ÚS 31/94, Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 25, str. 175; vyhlášen pod č. 164/1995 Sb.). Je nepochybné, že povinnost respektovat dřívější rozsudky mají i soudy, jak jim dnes ukládá ustanovení §159a odst. 4 o. s. ř. Ústavní soud rovněž konstatoval, že povinnost soudu zohledňovat svůj předchozí postup má ústavně zakotveného korespondenta v legitimním očekávání účastníků, jehož ochranu poskytuje čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva) - srov. rozhodnutí ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 525/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 31, nález č. 131, str.173.
Podobný přístup k relevanci předchozích pravomocných soudních rozhodnutí aplikuje i Evropský soud pro lidská práva. Ten v rozhodnutí Velkého senátu ze dne 28. 10. 1999 ve věci Brumarescu vs. Rumunsko konstatoval, že: "...právo na spravedlivý proces před soudem, zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy, musí být interpretováno ve světle preambule Úmluvy, která označuje právní stát za prvek společného dědictví smluvních států. Jedním ze základních aspektů právního státu je princip jistoty právních vztahů, který mj. požaduje, aby řešení dané soudy konečným způsobem jakémukoli sporu již nebylo zpochybňováno" (srov. 28342/95, §61). Ostatně i v nálezu ze dne 25. 6. 1997 sp. zn. I. ÚS 111/96 Ústavní soud označil nerespektování překážky věci pravomocně rozhodnuté za porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, a tedy i práva na spravedlivý proces (srov. Sbírka rozhodnutí, svazek 8, nález č. 83, str. 275).
Ústavní soud si je vědom četné a ustálené judikatury obecných soudů týkající se výkladu ustanovení §159a odst. 1 o. s. ř. (dříve §159 odst. 2 o. s. ř. ve znění platném před 1. 1. 2001), z jehož doslovného izolovaného výkladu by snad bylo možno dovozovat, že pouhá změna účastníků činí předchozí rozhodnutí zcela irelevatním (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. 22 Cdo 311/2001, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. Beck, Soubor NS 6/2001: "Řeší-li soud v řízení o ochranu vlastnického práva žalobce podstatnou otázku platnosti kupní smlouvy jako otázku předběžnou a bylo-li o platnosti téže kupní smlouvy již rozhodnuto v jiném řízení, jehož účastníkem žalobce nebyl, není toto rozhodnutí pro soud v tomto pozdějším řízení závazné." - též Soudní rozhledy, C. H. Beck 8/2001) nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002 sp. zn. 22 Cdo 1597/2001, Soubor NS 18/2002: "Rozsudek, kterým se určuje, že žalobce je vlastníkem věci, je rozhodnutím, kterým byla sporná otázka vlastnictví vyřešena jen ve vztahu mezi účastníky řízení."). Ústavní soud však tato rozhodnutí, jejichž právní věty by mohly svádět k restriktivnímu pojetí pojmu totožná věc, chápe jako rozhodnutí, jejichž cílem je zabránění odmítnutí spravedlnosti, což má umožnit dříve nezúčastněné osobě podílet se na dokazování takových nových tvrzení, která nemohla být v předchozím řízení uplatněna. S větami uvedenými v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 311/2001, se Ústavní soud nemůže bez dalšího ztotožnit. Komentářová literatura se napětím mezi zákonem proklamovanou obecnou nezávaznosti rozsudků s principem právní jistoty a důvěry právo blíže nezabývá (srov. např. Bureš, J., Drápal, L, Mazanec, M.: Občanský soudní řád, komentář, 4. vydání, C. H. Beck, 2000, str. 363 - 369 a 443 - 449 nebo I. díl 6. vydání téhož, str. 506 - 513 a 612 - 621).
Není pochyb o tom, že změněný okruh účastníků zakládá povinnost soudu znovu věc posoudit také z hlediska prokázaných tvrzení nových účastníků, avšak při současném respektu k předchozímu rozhodnutí o vztazích, v nichž noví účastníci jsou svého druhu nástupci původního účastníka řízení. Pokud soud takto nepostupuje, nelze jeho postup považovat za slučitelný se zásadami spravedlivého procesu, zejména pak s příkazem vnitřní nerozpornosti právního řádu. Celková harmonie soudních rozhodnutí podmiňuje důvěru v právo, bez níž by právo bylo jen mrtvým textem. Tento postup, resp. výklad dnes platného ustanovení §159a odst. 4 o. s. ř. v duchu naznačených principů vyplývá jak z požadavku právní jistoty (dovozovaného z čl. 1 odst. 1 Ústavy), tak je třeba jej respektovat jako součást práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny).
IV.
Pokud obecné soudy při posuzování předběžné otázky platnosti darovací smlouvy ignorovaly předchozí pravomocný rozsudek prohlašující, byť mezi odlišnými účastníky, tuto smlouvu za neplatnou, vykročily z mezí čl. 2 odst. 2 Listiny a porušily tak právo stěžovatelů na spravedlivý proces vyplývající v našem ústavním pořádku z čl. 36 odst. 1 Listiny. Zejména krajský soud, jehož názor na celou věc byl klíčový, zcela pochybil, když nevzal v úvahu shora uvedené principy. Nejvyšší soud v tomto zásahu pokračoval.
Na okraj Ústavní soud konstatuje, že oba předložené spisy okresního soudu obsahují dokumenty, z nichž je patrné, že současní držitelé nemovitostí si museli být vědomi zpochybnění dispozičního práva státu s předmětnými nemovitostmi (dopisy otce stěžovatelů ze dne 26. 9. 1990 panu A. a dopisy téhož ze dne 2. 2. 1991 adresované manželům L. a M., stejně jako vyjádření okresního úřadu ze dne 16. 2. 1994, z něhož vyplývá, že státu byly pochybnosti o vlastnickém právu sděleny dne 13. 9. 1990 - vše ve spisu sp. zn. 8 C 356/93).
Vzhledem ke zjištěnému postupu obecných soudů v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny a zásahu do základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces považoval Ústavní soud za nadbytečné posuzovat věc z hlediska ochrany vlastnického práva. Ústavní stížnost v části, v níž ústavní stížnost napadala usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. 9. 1996 sp. zn. 40 Co 686/95 musela být odmítnuta s odkazem na princip subsidiarity jako nepřípustná [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], neboť toto v zásadě procesní rozhodnutí nalezlo plně výraz v následném meritorním rozsudku okresního soudu ze dne 22. 10. 1997, jímž bylo zasaženo do základních práv a svobod stěžovatelů.
Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl podle §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a rozhodnutí uvedená ve výroku I. podle §82 odst. 3 písm. a) tohoto zákona zrušil. V části, v níž ústavní stížnost napadala usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. 9. 1996 sp. zn. 40 Co 686/95, byla odmítnuta pro nepřípustnost [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].