ECLI:CZ:US:2006:1.US.670.05
sp. zn. I. ÚS 670/05
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudkyň Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 24. dubna 2006 sp. zn. I. ÚS 670/05 ve věci ústavní stížnosti D. N. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2005 sp. zn. 7 Tdo 1163/2005, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 5. 2005 sp. zn. 1 To 26/2005 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 22. 3. 2005 sp. zn. 28 T 1/2005, jimiž byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví.
I. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 9. 2005 sp. zn. 7 Tdo 1163/2005 bylo porušeno základní právo stěžovatele garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 5. 2005 sp. zn. 1 To 26/2005 a rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 22. 3. 2005 sp. zn. 28 T 1/2005 bylo porušeno základní právo stěžovatele garantované čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Proto se tato rozhodnutí ruší.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností podanou dne 30. 11. 2005 domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí, vydaných ve věci, v níž byl uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví (§8 odst. 1 k §222 odst. 1 trestního zákona), a tvrdil, že jejich vydáním byla porušena jeho práva garantovaná čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), jakož i právo na spravedlivý proces garantované čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva"). Porušen měl být i čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Ústavní stížnost byla podána včas (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon Ústavním soudu") a splňovala i další formální náležitosti a podmínky projednání předepsané zákonem o Ústavním soudu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že odvolací soud porušil zákaz reformationis in peius (§259 odst. 4 trestního řádu), neboť ačkoli státní zástupce nepodal proti prvostupňovému rozsudku odvolání, vrchní soud (jednající jen na základě stěžovatelova odvolání) nově formuloval skutkovou větu výroku a zhoršil stěžovatelovo postavení, neboť v důsledku jeho korekce skutkové věty posunul stíhané jednání směrem k dokonanému činu. Takto si počínal za situace, kdy nevypořádal stěžovatelovy odvolací námitky. Tuto vadu neodstranil ani dovolací soud, a to přestože stěžovatel v dovolání upozornil na rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 59/94, v němž se mj. konstatuje nemožnost zrušení rozsudku odvolacím soudem, pokud odvolání podal jen obviněný a náprava vad by vedla ke zhoršení postavení obviněného.
K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, prostřednictvím předsedy senátu Mgr. E. O., který odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí a stížnostní námitky označil za součást obhajoby uplatněné stěžovatelem před soudy všech stupňů, které tyto námitky vypořádaly v odůvodněních svých rozhodnutí. Námitku porušení zákazu reformationis in peius označil předseda senátu za nedůvodnou, neboť vrchní soud pouze upřesnil popis skutku o vyjádření intenzity brachiálního násilí a o přesnější popis zranění, které mohlo být tímto jednáním přivozeno. Vrchní soud však výslovně uvedl, že právě vázanost zákazem změny k horšímu brání aplikaci úvahy o dokonaném trestném činu z hlediska následku, jež by mohla vyplývat z výpovědi soudního znalce před odvolacím soudem.
K výzvě se rovněž vyjádřil Vrchní soud v Olomouci, který prostřednictvím předsedy senátu JUDr. V. Š. odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že přes úpravu skutkových zjištění provedená změna nevedla k méně příznivému posouzení skutku a rozhodnutí v rovině právního následku pro stěžovatele. K porušení zákazu reformace in peius (§264 odst. 2 trestního řádu) by došlo jen tehdy, byl-li by stěžovatel po zrušení rozsudku uznán vinným dokonaným trestným činem.
Vyjádřil se rovněž Nejvyšší soud prostřednictvím předsedy senátu JUDr. R. F., který uvedl, že obsah námitky zásahu do základních práv, jehož se měl dopustit dovolací soud, lze dovodit pouze z kontextu ústavní stížnosti, která Nejvyššímu soudu v podstatě vytýká, že neodstranil pochybení, jehož se dopustil vrchní soud. Dále se vyjádření shoduje s odůvodněním napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Podle přesvědčení předsedy senátu však na základě dovolání formulovaného obhájcem stěžovatele nemohl dovolací soud tvrzené pochybení napravit, neboť dovolací soud je vázán důvodem dovolání, jejž dovolatel zvolil, přičemž dovolatel neuvedl žádnou konkrétní námitku naplňující deklarovaný dovolací důvod. Porušení zákazu reformace in peius je ryze procesněprávní námitkou (pokud ovšem nemá za následek nesprávné právní posouzení skutku), která nemůže naplnit uplatněný dovolací důvod [§265b odst. 1 písm. g) trestního řádu], což má být situace odlišná od případů, jimiž se Ústavní soud zabýval ve věcech sp. zn. I. ÚS 125/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 88) a sp. zn. IV. ÚS 343/04 (uveřejněna tamtéž, svazek 36, nález č. 55), neboť v těchto věcech dovolatelé v rámci argumentace, o kterou dovolací důvod opřeli, uvedli, že zjištěný skutek měl být posouzen mírněji, tj. zpochybňovali právní posouzení skutku. Stěžovatel ve svém dovolání pouze naznačil, že popis skutku v rozsudku odvolacího soudu se podle jeho názoru více blíží dokonání trestného činu, avšak "neuvedl nic, z čeho by bylo možno dovodit, že s uvedenou právní kvalifikací nesouhlasí (tj. domnívá se, že zjištěný skutek buď vůbec nemá znaky žádného trestného činu, nebo vykazuje znaky jiného trestného činu)". Dovolání se omezilo jen na výhrady vůči procesnímu postupu vrchního soudu, a proto muselo být odmítnuto jako dovolání podané z jiného než deklarovaného důvodu.
Předseda senátu Nejvyššího soudu dále uvedl, že nebyl porušen ani zákaz reformace in peius, avšak s výhradou, že se jedná jen o jeho osobní názor, neboť senát 7 Tdo uvedenou otázku neřešil. Z porovnání popisu skutku obsaženého v rozsudku krajského soudu oproti rozsudku vrchního soudu vyplývá, že ani vrchní soud nepřekročil rámec skutkových zjištění krajského soudu. Pouze nahradil obecné právní termíny adekvátními a dostatečně konkretizovanými skutkovými ekvivalenty s jedinou výhradou, a to doplněním závažnějšího popisu skutečně způsobeného následku, kterážto pasáž v rozhodnutí vrchního soudu být neměla, což však vrchní soud podle předsedy senátu plně eliminoval konstatováním, že nemá za prokázané, že by nitrolební zranění poškozené byla v příčinné souvislosti s útokem stěžovatele. Bez ohledu na subjektivní vnímání stěžovatele skutková věta již před úpravou objektivně obsahovala popis jednání naplňujícího znaky pokusu ublížení na zdraví, to však jen v obecnější, a nikoli mírnější podobě. Předseda senátu závěrem konstatoval odlišnost stěžovatelovy situace od situace ve věcech sp. zn. I. ÚS 125/04 a sp. zn. IV. ÚS 343/04, ve kterých došlo k poměrně zásadní změně právního posouzení stíhaného skutku, na kterou neměli stěžovatelé podle mínění Ústavního soudu možnost procesně reagovat. JUDr. F. proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti s tím, že si přeje zúčastnit ústního jednání, na které chce být předvolán (§46 zákona o Ústavním soudu).
II.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, sp. zn. 28 T 1/2005, z něhož zjistil následující skutečnosti.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 22. 3. 2005 sp. zn. 28 T 1/2005 byl stěžovatel uznán vinným tím, že dne 11. 7. 2004 ve večerních hodinách v bytě poškozené, po předchozím společném požívání alkoholických nápojů a vzájemné hádce a slovních urážkách napadl poškozenou kladívkem o hmotnosti 0,9 kg tím způsobem, že jí "způsobil zhmoždění kůže a podkoží tupou stranou jeho kovové části do obličeje, čímž jí způsobil zhmoždění kůže a podkoží [takto]" jednak na pravé tváři těsně před dolním úponem pravého ušního boltce a jednak na levé tváři těsně vedle levého ústního koutku, kdy "musel být přinejmenším srozuměn s tím, že násilím tohoto druhu jí může způsobit těžkou újmu na zdraví". Obviněnému byl za toto jednání, kvalifikované jako pokus ublížení na zdraví (§8 odst. 1 k §222 odst. 1 trestního zákona), uložen trest odnětí svobody v trvání tří let.
K odvolání obviněného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 5. 2005 sp. zn. 1 To 26/2005 podle §258 odst. 1 písm. b) trestního řádu zrušil rozsudek krajského soudu a podle §259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným stejně kvalifikovaným jednáním (§8 odst. 1 k §222 odst. 1 trestního zákona), změnil však popis stěžovatelova jednání.
Podle zjištění vrchního soudu se jej stěžovatel měl dopustit tím, že poškozenou napadl za okolností popsaných výše, avšak popis způsobu útoku vrchní soud z podnětu stěžovatele změnil tak, že útok měl proběhnout "intenzitou, která mohla vést ke vzniku závažných poranění poškozené, neboť ji nejméně dvakrát silou středně velké intenzity udeřil kladívkem o hmotnosti 0,892 kg do obličejové části hlavy, přičemž v důsledku těchto úderů jí byla způsobena dvě pravidelně geometricky ostře konturovaná ložiska zhmoždění a prokrvácení kůže a hlubokých vrstev podkoží v oblasti pravé i levé tváře, a i když při zasazených úderech nebyl překročen práh lomivosti obličejových kostí, kinetickou energií obou úderů došlo rovněž k trhlinám jemných přemosťujících nitrolebních cév a ke vzniku krevního výronu pod tvrdou plenu mozkovou, který poškozenou bezprostředně ohrožoval na životě, přičemž při zasažení kosti spánkové mohlo dojít k její zlomenině se zhmožděním mozku s rozsáhlým nitrolebním krevním výronem, při zasažení očí k trvalým poruchám zraku, úderem do nosu k tříštivým zlomeninám nosních kostí s trvalou či případnou poruchou čití a zasažením některé z větví trojklaného nervu, popřípadě lícního nervu k dlouhodobým nebo trvalým obrnám mimického svalstva s deformací obličeje a se ztrátou citlivosti, přesné následky činu obviněného nebyly blíže objasněny, neboť poškozená krátce po činu zemřela v důsledku rozsáhlého nitrolebního krevního výronu pod tvrdou plenu mozkovou a následného rozvoje těžkého otoku mozku, který byl vyvolán zejména tupým násilím působícím na pravou temenní krajinu hlavy poškozené, jehož příčina nebyla dokazováním bezpečně zjištěna." Za takto popsané jednání byl stěžovateli vrchním soudem uložen shodný trest odnětí svobody v trvání tří let.
Stěžovatel přitom v odvolání (č. l. 295) namítal, že ze skutkového stavu zjištěného krajským soudem nelze bez důvodných pochybností dospět k závěru, že nalezené kladívko způsobilo zranění obličeje poškozené, neboť tomu neodpovídají stopy v obličejové části. Tento rozpor nebyl odstraněn a nebylo také vysvětleno, proč se na kladívku nenacházejí stopy poškozené. Dále stěžovatel v odvolání namítal, že nebyla umožněna prohlídka místa činu, a tak nebylo možno poukázat na potenciálně jiné předměty, jež mohly způsobit předmětná zranění. Ve fotodokumentaci navíc podle odvolání chyběly snímky celého jednoho pokoje, kde měla poškozená toho dne spát.
Vrchní soud odvolání projednal ve veřejném zasedání (č. l. 304), kde provedl výslech znalce, kterého předtím požádal o doplnění znaleckého posudku (č. l. 299). Vrchní soud takto postupoval (str. 5 rozsudku vrchního soudu), neboť dospěl k závěru, že následek hrozící ze stěžovatelova útoku kladívkem nebyl dostatečně popsán ve výrokové části rozsudku krajského soudu a nepostačoval ani původní znalecký posudek. Znalec z oboru zdravotnictví v doplnění posudku odpověděl na otázky, (1) jaká konkrétní zranění vznikla v důsledku dvou úderů kladivem a zda by byla hodnocena jako těžká porucha zdraví a (2) jaká zranění hrozila z útoku vedeného podobnou intenzitou při zasažení partií blízkých hlavě poškozené. Znalec v doplnění posudku (č. l. 301) připustil podíl těchto zranění na vzniku zmíněného výronu, přičemž ohrožení na životě dovozoval z komplexu poranění hlavy (tedy i z daleko vážnějšího poranění na temeni, které se podle znalce výrazně podílelo na příčině smrti). K výpovědi znalce se poté vyjádřila jak obžaloba, tak obhajoba. Jinak nebylo dokazování doplňováno. Přitom stěžovatel (č. l. 307) v závěrečné řeči mj. opět upozornil, že nebylo vysvětleno, kde vzal vyšetřovatel kladívko a co se stalo se stěžovatelovým oblečením, které nebylo na expertize a údajně se ztratilo. Dokazování označil stěžovatel za nedostatečné s tím, že poukázal na závěry, které mohly vyplynout ze zkoumání předmětu údajně použitého k útoku.
Vrchní soud v rozsudku uvedl (str. 7), že znalci hodnotili poranění v obličejové části jako neslučitelná s dalším životem, nebyla-li by poskytnuta kvalifikovaná zdravotní pomoc. Vrchní soud opřel závěr o pachatelství stěžovatele o závěry znaleckého posudku (str. 7 dole), podle kterých zranění obličeje vznikla tupým násilím a nalezeným otiskům na kůži odpovídalo nalezené kladívko. Dále vrchní soud v rozsudku (str. 8 uprostřed) uvedl: "Pokud pak na předmětném kladivu byla ... zjištěna pachová stopa obžalovaného a v bytě se nenacházela další osoba, pak lze logicky dospět k závěru, že osobou, která přivodila zranění v obličejové části, byl právě odvolatel, a nikdo jiný." Námitku neprovedení biologické expertizy kladiva označil vrchní soud za irelevantní, neboť "takové zjištění není pro posouzení věci rozhodné ... navíc z předmětného kladiva nebyly biologické stopy ... snímány" (tamtéž). Rovněž biologickou expertízu oblečení stěžovatele a poškozené nebylo třeba provádět, neboť "v bytě se kritického večera zdržovali pouze obžalovaný ... a poškozená." Vrchní soud označil za dostatečnou i fotodokumentaci, neboť znalci vyloučili, že by zranění mohla být způsobena pádem.
Ústavní soud dále konstatuje, že ve spise je založena (č. l. 161) opakovaná žádost ze dne 30. 11. 2004 "o provedení opatření", z níž vyplývá, že biologická a genetická expertiza předmětů nalezených na místě činu (č. l. 158) patrně nebyla provedena pro dlouhé lhůty expertiz. Z úředního záznamu ze dne 14. 1. 2005 (č. l. 163) vyplývá, že znalec přibraný dne 19. 7. 2004 znalecké posudky nedodal. Dne 17. 1. 2005 (č. l. 210) byl spis předložen státnímu zástupci s návrhem na podání obžaloby.
Na č. l. 166 je založeno odborné vyjádření, z něhož vyplývá, že na kladívku byly zajištěny daktyloskopické stopy stěžovatele, který však podle své výpovědi s kladívkem pracoval (č. l. 253 verte) a např. i dle výpovědi synů poškozené (č. l. 181 a 184) pomáhal připravovat byt na stěhování poškozené, která měla dluh na nájemném. Stěžovatel v řízení setrvale namítal, že poškozená, která po celý předmětný den popíjela alkohol, měla díky opilosti potíže s chůzí a na společné cestě domů několikrát upadla (č. l. 253 verte), což mohlo způsobit některá zranění.
Ze spisu rovněž vyplývá, že stěžovatel v dovolání namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. nesprávné hmotněprávní posouzení, které se podle něj týkalo zodpovězení konkrétního vývojového stadia trestného činu s tím, že vrchní soud jednající výhradně z podnětu odvolání obhajoby přiblížil popis skutku dokonanému trestnému činu. Tím byl porušen zákaz reformace in peius (§259 odst. 4 trestního řádu), přičemž stěžovatel poukázal na judikát týkající se této zásady ("NS ČR č. 59/94").
Na základě dovolání stěžovatele se věcí zabýval Nejvyšší soud, který je usnesením ze dne 22. 9. 2005 sp. zn. 7 Tdo 1163/2005 odmítl jako dovolání podané z jiného důvodu, než byl důvod uvedený v dovolání [§265i odst. 1 písm. b) trestního řádu]. Nejvyšší soud v této souvislosti uvedl (str. 4), že "dovolací důvody byly zákonodárcem vymezeny záměrně taxativně, přičemž případné procesní pochybení soudu spočívající v porušení zákazu reformace in peius dovolací důvod ... nenaplňuje ... Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že namítané procesní pochybení by za splnění dalších zákonných podmínek (§266 a násl. trestního řádu) mohlo eventuálně zakládat důvod pro podání jiného mimořádného opravného prostředku, a sice stížnosti pro porušení zákona.". Nejvyšší soud uvedl (str. 3 odst. 6), že "dovolací důvod [§265b odst. 1 písm. g) trestního řádu] neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení provedených důkazů ani neúplnost provedeného dokazování (shodně viz nálezy (uvedeno takto, ačkoli jde o usnesení) Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 282/03, resp. č. 36/2004, str. 298, Sb. rozh. trest.). Obdobně nelze v jeho rámci napadat porušení procesních předpisů, neboť [tento] dovolací důvod slouží výhradně k nápravě pochybení při aplikaci hmotného práva.".
Věc byla projednána Ústavním soudem v ústním jednání konaném dne 24. 4. 2006. Předseda senátu Nejvyššího soudu JUDr. R. F. se z ústního jednání omluvil a odkázal na obsah svého písemného vyjádření. Stěžovatel setrval na obsahu ústavní stížnosti a zdůraznil, že se skutku, jenž je mu kladen za vinu, nedopustil.
III.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Stěžovatel se cítil dotčen na svých základních právech tím, že odvolací soud, jednající výhradně z jeho podnětu, nevypořádal jeho námitky zpochybňující spolehlivost skutkových závěrů, a místo toho doplnil popis jednání tak, že jej přiblížil vyššímu vývojovému stadiu trestného činu.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že opomenutí důkazu či nevypořádání důkazního návrhu, resp. námitky nedostatečné důkazní podloženosti výroku, mohou založit protiústavnost napadeného rozhodnutí. "Z pohledu ústavněprávního lze vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu... V řízení o ústavních stížnostech lze tedy vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy." (za všechny srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, nález č. 127, nebo zamítavý nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03, uveřejněn tamtéž, svazek 33, nález č. 91).
Druhá námitka tvrdila porušení zákazu reformationis in peius, tedy jedné z esenciálních zásad spravedlivého (trestního) procesu. Zásada, že postavení obviněného se nemůže zhoršit jen tím, že využije práva na podání opravného prostředku, je integrální součástí komplexu práv na spravedlivý proces (čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jde přirozeně jen o situaci, kdy obžaloba rozhodnutí nenapadla).
Judikatura obecných soudů se zákazem reformatio in peius zabývá především z hlediska uložených následků trestní odpovědnosti (srov. kupř. č. 33/2002 SbRt, 49/2000 SbRt, 4/1998 SbRt či 42/1994 SbRt), avšak lze poukázat i na rozhodnutí, která tuto zásadu interpretují šířeji: "Za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného pak nutno považovat jakoukoli změnu a v kterémkoli výroku, pokud zhoršuje postavení obviněného a přímo se ho dotýká, bez ohledu na to, o které otázce z těch, o nichž se v trestním řízení rozhoduje, bylo v daném případě rozhodováno." (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 1998 sp. zn. 5 Tz 57/98, in Právní rozhledy, C. H. Beck, č. 10/1998, nebo č. 22/1999 SbRt; nebo i stěžovatelem uváděné rozhodnutí č. 59/1994 SbRt: "Posouzení skutku ... jako dokonaného trestného činu, ač byl obžalovaný napadeným rozsudkem uznán vinným pouze jeho pokusem, je nutno považovat za změnu rozhodnutí v neprospěch obžalovaného ve smyslu §259 odst. 3 a §264 odst. 2 tr. ř."). Zákaz reformationis in peius ["Soudci který projednává odvolání, není dovoleno změnit rozsudek k horšímu - Reformatio in peius iudici appellato non licet" (srov. Digesta 49, 1, 1, pr. - Ulpianus)] je hluboce zakořeněn v naší právní kultuře a byl mj. obsažen i říšském trestním řádu (ustanovení §290 in fine zákona č. 119/1873 ř. z., jímž se uvádí trestní řád, ve znění platném do 31. 1. 1949, zakazovalo uložit přísnější trest, avšak ustanovení §259 odst. 4 nyní platného trestního řádu omezení zákazu jen na následky trestní odpovědnosti neobsahuje). Komentář k trestnímu řádu zákaz reformationis in peius odůvodňuje nutností garantovat možnost obviněného napadnout rozsudek v co nejširším rozsahu bez obav z rizika, že si situaci zhorší (Šámal, P., a kolektiv: Trestní řád, komentář, II. díl, 5. vydání, Praha, 2005, C. H. Beck, str. 1959), přičemž však komentář připouští doplnění popisu skutku o chybějící znaky, i když doplněné skutkové okolnosti nebyly zahrnuty ani v odůvodnění (!) napadeného rozsudku (citované dílo, str. 1960).
Avšak zákaz reformace in peius je třeba důsledně chápat jako garanci svobody odvolacího práva (zaručené hlavou pátou Listiny) a v důsledku toho i práva na obhajobu. Proto je třeba jej pojímat co možná nejšířeji, "jinak by se totiž právo na podání opravného prostředku stalo do značné míry formálním, když sice určité osoby by měly právo podávat opravné prostředky, ale z obavy ..., že toto právo by se mohlo obrátit proti nim, by ho raději nevykonávaly." (srov. Šámal, P.: "K úpravě trestního procesu v letech normalizace" in Vývoj práva v Československu v letech 1945-1989, Praha, Karolinum, 2004, str. 328). K extenzivní aplikaci zákazu reformationis in peius vede i zřejmý fakt, že posledním arbitrem toho, co je či není ku jeho prospěchu, by měl být zásadně obviněný, nikoli soud, který je nepochybně při úvaze, zda nějaká změna obviněnému prospívá či nikoli, veden i vlastními hodnotovými představami. Péče o dokonalost popisu skutku náleží aktivitě obžaloby, nikoli aktivitě soudu, který se odstraňováním takové vady podílí na prokazování viny obviněného, což rozhodně nelze chápat jako nestranné rozhodování o vině či nevině (byť je k tomu nucen trestním řádem - ustanovení §2 odst. 5 in fine trestního řádu). Ostatně od roku 1989 byl v trestním řádu (jehož text vznikl v roce 1961) zákaz reformationis in peius rozšiřován (např. zákonem č. 292/1993 Sb., v jehož důvodové zprávě se uvádí: "Zákaz reformace in peius v případě, kdy soud rozhoduje jen o odvolání podaném ve prospěch obžalovaného, se neomezuje jen na výrok o trestu, ale na jakoukoliv změnu rozsudku, kterou by se zhoršovalo postavení obžalovaného. Tento zákaz se logicky uplatní nejen tehdy, když odvolací soud sám učiní konečné rozhodnutí ve věci, ale i když po zrušení napadeného rozhodnutí vrátí věc státnímu zástupci k došetření." in Digitální knihovna Sněmovny Parlamentu České republiky, tisk č. 535 1992-1996). Návrat k důslednému uplatňování zákazu reformationis in peius je třeba chápat jako součást procesu návratu k zásadám právního státu
Z hlediska kautel spravedlivého procesu je nepřípustný postup, který zákaz reformationis in peius paušálně upozadí ve prospěch zásady objektivní pravdy. Proto z ústavněprávního pohledu neobstojí následující judikáty: "Povinnosť zisťovať objektívnu pravdu ... platí aj vtedy, keď odvolací súd rozhoduje iba na podklade odvolania obžalovaného a došetrenie veci by bolo v neprospech obžalovaného, lebo zákaz reformácie in peius podľa §264 ods. 2 tr. por. sa vzťahuje iba na trest a to ešte len za predpokladu, že pri došetrení nevyšli najavo také nové skutočnosti, ktoré by mali za následok prísnejšie posúdenie konania obžalovaného." (č. 31/1963 SbRt.) nebo "Nevykazuje-li stíhaný skutek znaky toho trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným soudem prvního stupně, nýbrž naplňuje znaky jiného trestného činu, který je postižitelný přísněji než ten trestný čin, jímž byl obžalovaný nesprávně uznán vinným, nebrání zákaz reformationis in peius ve smyslu §259 odst. 4 TrŘ jeho uznání vinným tímto přísněji trestným činem. Taková změna výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně v odvolacím řízení konaném z podnětu odvolání podaného výlučně ve prospěch obžalovaného však nemůže být doprovázena jakýmkoliv zpřísněním uloženého trestu ani zpřísněním podmínek jeho výkonu." (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 12. 2004 sp. zn. 7 To 507/2004, publikovaný in Trestněprávní revue č. 9/2005, str. 242).
Lze tedy uzavřít, že také nerespektování zákazu reformationis in peius v oblasti základů trestní odpovědnosti může věc posunout do ústavněprávní roviny, neboť se může zhoršit procesní postavení obviněného, a to jen v důsledku využití odvolacího práva, čímž dojde k porušení práva na spravedlivý proces.
IV.
Při posouzení projednávané věci musel Ústavní soud z výše uvedených hledisek zkoumat především rozhodnutí odvolacího soudu.
Vrchní soud zjistil, že popis skutku je vadný. Provedená změna se však neomezila jen na nahrazení obecné formulace "musel být srozuměn" konkretizací následků, k nimž mohlo dojít a s nimiž měl být stěžovatel při útoku mířícím na hlavu poškozené srozuměn. Vrchní soud totiž popis skutku rozšířil. Přitom jeho závěr, že zranění v obličejové části vedla ke vzniku krevního výronu pod tvrdou plenu mozkovou, který poškozenou přímo ohrožoval na životě, není podložen. Znalec v doplnění posudku (č. l. 301) pouze připustil (menší) podíl těchto zranění na vzniku zmíněného výronu, přičemž ohrožení na životě dovozoval z komplexu poranění hlavy, tedy i z daleko vážnějšího poranění na temeni, které se podle znalce výrazně podílelo na smrti. Příčinu vážnějšího poranění se podle tvrzení výroku vrchního soudu nepodařilo bezpečně zjistit. Tento závěr znalec podpořil i při osobním slyšení před odvolacím senátem (č. l. 306).
Vrchní soud přitom nevypořádal námitku, že nebyla dostatečně prokázána spojitost jednání stěžovatele se zraněními způsobenými údajně kladívkem. Tato spojitost byla údajně prokázána přítomností stěžovatele v bytě a pachovou stopou, kterou považoval vrchní soud za relevantní důkaz, přestože stěžovatel nepopíral kontakt s kladívkem při stěhování. Tento závěr vrchního soudu je nelogický, neboť nutnost provedení biologické expertízy oblečení naopak odmítl poukazem na stěžovatelův pobyt v bytě. Ústavní soud zde rovněž připomíná podpůrný charakter důkazu pachovou stopou (nález ze dne 3. 8. 2000 sp. zn. II. ÚS 418/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, nález č. 116).
Závěry znaleckého posudku (č. l. 55) k duševnímu stavu stěžovatele (pořízeného ve stadiu vyšetřování) o tom, že nebyla zjištěna zvýšená agresivita (č. l. 77) ani hostilita jako osobnostní rys stěžovatele, zůstaly zcela stranou pozornosti při hodnocení důkazů.
Navíc pokud vrchní soud zahrnul do výroku i popis závažnějšího zranění, jehož příčina nebyla bezpečně zjištěna, nepochybně tím zhoršil procesní postavení stěžovatele, ačkoli jednal jen z podnětu jím podaného odvolání. Ústavní soud nenalezl jiný motiv pro takové počínání než podpoření závěru o stěžovatelově vině. K takové změně však neměl vrchní soud prostor, a lze se částečně ztotožnit s názorem Nejvyššího soudu, že tato část výroku neměla být doplňována.
Pokud za této důkazní a procesní situace dospěl vrchní soud k výše citovanému výroku o vině stěžovatele, porušil jeho základní právo na osobní svobodu, neboť nerespektoval princip presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), z něhož lze dovodit ústavní zásadu, že odsuzující rozsudek v trestním řízení a především uložení trestu odnětí svobody musí vycházet z dostatečně zjištěných skutečností tak, aby rozhodnutí mělo reálný základ. Nároky na standard reálného základu se nutně zvyšují v situaci, kdy chybí přímý důkaz o vině a absentuje i doznání obviněného.
Ve zvýšené míře platí tyto závěry i pro rozhodnutí soudu prvního stupně. Oba soudy tak uznáním viny a uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody porušily základní právo stěžovatele garantované čl. 8 odst. 1 Listiny, neboť nedodržely kautely plynoucí z čl. 8 odst. 2 Listiny, při jejichž porušení není zásah do osobní svobody legitimizován (k takovým kautelám viz výše citované nálezy týkající se důkazního řízení; ke vztahu čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 8 odst. 1 Listiny srov. nález ze dne 22. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 137/05, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 40, nález č. 66).
Podle Ústavního soudu z trestního spisu jednoznačně vyplývá, že zmíněné vady v dokazování mají svůj původ v přípravném řízení a zde zejména v nedostatečném zajištění všech v úvahu přicházejících důkazních prostředků, které by mohly případně sloužit jako důkazy podporující závěr o vině stěžovatele žalovaným trestným činem.
Zbývalo posoudit usnesení Nejvyššího soudu, jehož rozhodovací praxe odmítá porušení zákazu reformationis in peius podřazovat pod jakýkoli dovolací důvod (rozhodnutí ze dne 30. 1. 2003 sp. zn. 11 Tdo 60/2003, in Soubor rozhodnutí NS ČR č. T 541/2003), čímž však vykračuje z mezí spravedlivého procesu, což může založit protiústavnost jeho rozhodnutí, neboť žádný soud nemůže omezovat svůj přezkum tak, že by se odmítl zabývat námitkou porušení některé z esenciálních zásad spravedlivého procesu (za všechny srov. nález ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 114).
Pokud Nejvyšší soud v usnesení vyjadřuje názor, že rámec přezkumu vymezený tak, že považuje za irelevantní námitky porušení práva na spravedlivý proces, byl i Ústavním soudem shledán ústavně konformním, pak tento závěr dovolacího soudu postrádá oporu v nálezech Ústavního soudu, což ostatně Ústavní soud podrobně vyložil mj. i v nálezu ze dne 14. 3. 2005 sp. zn. IV. ÚS 343/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 55), který byl Nejvyššímu soudu doručen a je mu tudíž znám (srov. text tohoto nálezu odkazujícího na předchozí nálezy i na www.judikatura.cz). "Nálezy", na něž Nejvyšší soud poukazuje, neexistují, jedná se o usnesení (za všechny usnesení ze dne 30. 10. 2003 sp. zn. III. ÚS 282/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, usn. č. 23), jež vznikají na základě zcela jiného rozhodovacího postupu a v jiné procesní situaci než nálezy, což materiálně vzato omezuje uplatnitelnost závěrů obsažených v usneseních, které v případě konkurence s právním názorem vysloveným v nálezu neobstojí. Formálně je rozdílnost v závaznosti usnesení a nálezů Ústavního soudu jasně vyjádřena v postupu, který senátům Ústavního soudu ukládá ustanovení §23 zákona o Ústavním soudu. Je proto s podivem, že Nejvyšší soud nálezy zpochybňující ústavní konformitu jeho aplikační praxe přehlíží. Ostatně i ve Sbírce rozhodnutí trestních (na kterou poukázal Nejvyšší soud v napadeném usnesení) se konstatuje, že Ústavní soud rozhodovací praxi považuje za opodstatněnou pouze částečně (36/2004/18 SbRt. "III. Poznatky z rozhodovací činnosti trestního kolegia NS"). Navíc v nálezech sp. zn. IV. ÚS 343/04 a sp. zn. I. ÚS 55/04 byla z hlediska kautel spravedlivého procesu jasně vysvětlena irelevance existence stížnosti pro porušení zákona při výkladu systému dovolacích důvodů. Přesto dovolací soud stále odkazuje na tento procesní prostředek, jehož podání není v dispozici stěžovatelů, kteří tak nemají zaručen přístup k dovolacímu soudu v případech celých skupin tvrzených porušení pravidel spravedlivého procesu.
Odmítl-li Nejvyšší soud přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska námitky porušení zákazu reformationis in peius, porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny.
Dalšími namítanými porušeními základních práv stěžovatele se Ústavní soud pro nadbytečnost nezabýval.
Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a napadená rozhodnutí podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.