Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21.04.1994, sp. zn. I. ÚS 68/93 [ nález / GÜTTLER / výz-1 ], paralelní citace: N 17/1 SbNU 123 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1994:1.US.68.93

sp. zn. I. ÚS 68/93 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve věci stěžovatelů MUDr. J. B. a Ing. M. B. o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 9. 6. 1992, čj.4 C 531/90-117 a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 10. 1992, čj. Co 1140/92-138, takto: Ústavní stížnost se zamítá . Odůvodnění: Stěžovatelé podali ústavní stížnost proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 9. 6. 1992, čj. 4 C 531/90-111, jímž byla zamítnuta jejich žaloba proti s. p. Jihočeské tiskárny se sídlem v Českých Budějovicích a proti Okresnímu úřadu v Pelhřimově, podle níž měli být žalovaní uznáni povinnými uzavřít se žalobci (stěžovateli) dohodu podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, o vydání stavební parcely č. 52 s domem č. 541, parcely č. 51/2 a parcely č. 53, vše v katastrálním území Pelhřimov. Stěžovatelé rovněž podali ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 10. 1992, čj. 6 Co 1140/92 - 138, jímž byl rozsudek soudu prvého stupně potvrzen. Okresní soud odůvodnil rozsudek tím, že žalobci neprokázali své tvrzení, že podle §6 odst. 1 písm. h) zák. č. 87/1991 Sb. přešly uvedené nemovitosti v rozhodné době na stát v důsledku odmítnutí dědictví učiněného v tísni. (Jednalo se o dědictví po E. Š., jehož neteří byla matka stěžovatelů A. B., rozená H.). Soud poukázal na to, že v tomto směru se výpovědi svědků rozcházely a že při hodnocení výpovědi svědků Z. H. a A. H. vzal v úvahu i jejich příbuzenský vztah ke stěžovatelům. Zabýval se i osobou otce stěžovatelů J. B., který byl v době odmítnutí dědictví v roce 1959 organizovaným členem KSČ, předsedou družstva Jednota a neuvěřil tvrzení o jeho politické perzekuci ze strany okresního výboru KSČ, který prý na něho vyvíjel tlak, aby přiměl manželku (matku stěžovatelů), k odmítnutí dědictví nemovitostí. Okresní soud konečně poukázal na spisy bývalého Státního notářství v P., sp. zn. D 215/58, (podle nichž čistá cena dědictví činila 57 120,10 Kčs) a na spisy bývalého Lidového soudu v Pelhřimově, sp. zn. Nc 116/58, který schválil za tehdy nezletilé stěžovatele odmítnutí dědictví po E. Š., které za ně učinila matka A. B. Nezl. stěžovatele zastupoval jako opatrovník matčin bratr J. H. Bývalý lidový soud zjistil výpovědí rodičů stěžovatelů i opatrovníka, že hodnota, kterou by dědicové nabyli, neodpovídá nákladům potřebným k udržování budovy a majetku. Okresní soud se konečně dovolal i zprávy ONV v Pelhřimově ze dne 4. 1. 1959, podle níž rodiče nezl. stěžovatelů byli odkázáni na svůj plat a dědictví za nezl. děti odmítli proto, že nemají peníze na zaplacení dědických poplatků. Krajský soud ve svém potvrzujícím rozsudku odkázal zejména na vyjádření matky navrhovatelů a opatrovníka v řízení před opatrovnickým soudem a před státním notářstvím, kteří jednoznačně odůvodnili odmítnutí dědictví vysokými náklady na udržování majetku, jejichž rozsah neodpovídal hodnotě majetku zůstavitele. Podle názoru odvolacího soudu pak tíseň ve smyslu §6 odst. 1 písm. h) zák. č. 87/1991 Sb. musí být vyvolána okolnostmi vázanými na omezení občanských práv a svobod ve smyslu §1 odst. 1 zák. o mimosoudních rehabilitacích a nelze za ni považovat hospodářské problémy spočívající ve finanční náročnosti udržovat majetek po zůstaviteli, zatížení rodiny splátkami hypotéky a zaplacení vysokého notářského poplatku. V ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdili, že rozsudky obou soudů bylo porušeno jejich základní právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má vlastnické právo všech vlastníků stejný zákonný obsah a ochranu. V prvé řadě uvedli, že soudy měly přezkoumat pravdivost důvodů odmítnutí dědictví učiněného v roce 1959, tj. zda hodnota nabytá dědictvím skutečně neodpovídala nákladům nutným na jeho udržování. I kdyby však tento důvod opravdu existoval, měly prý soudy zjišťovat, zda nenastal proto, že vládnoucí režim uměle vytvářel podmínky, které vlastníky nutily k tomu, aby se zbavovali majetku. V této souvislosti stěžovatelé kritizovali výklad pojmu " tíseň" podaný krajským soudem a uvedli, že v roce 1959 byl vyvíjen mimořádně silný tlak na obyvatelstvo, aby se zbavovalo majetku ve prospěch státu, a to zejména ekonomickými prostředky (nízké nájemné v nájemních domech, vysoké náklady na údržbu a j.). Proto navrhli, aby byly rozsudky obou soudů zrušeny. Soudce zpravodaj nejdříve přezkoumal ústavní stížnost po stránce formální (§72 odst. 3, §43 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Z hlediska dodržení zákonné lhůty zjistil, že napadený rozsudek krajského soudu nabyl právní moci dne 30. 11. 1992, takže lhůta k podání ústavní stížnosti k Ústavnímu soudu České a Slovenské Federativní Republiky započala po 2. 11. 1992; ústavní stížnost k Ústavnímu soudu České republiky lze tedy podat do 60 dnů ode dne , kdy nabyl účinnosti zák. č. 182/1993 Sb. (§145 odst. 1 cit. zák.). Uvedený zákon nabyl účinnosti dne 1. července 1993 a ústavní stížnost došla Ústavnímu soudu dne 27. srpna 1993. Zákonná lhůta byla tedy dodržena. Ani jiné důvody k odmítnutí ústavní stížnosti soudce zpravodaj neshledal. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci i vedlejší účastníci řízení. Krajský soud v Českých Budějovicích jako účastník řízení uvedl, že obecné soudy řádně provedly a zhodnotily řadu důkazů svědeckých a listinných a že pojem "odmítnutí dědictví v tísni" vyložily v souladu s požadavky zákona č. 87/1991 Sb. K porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nedošlo. Proto Krajský soud navrhl , aby byla ústavní stížnost zamítnuta. Jihočeské tiskárny, a. s. České Budějovice, jako vedlejší účastník poukázaly na to, že rodina stěžovatelů patřila v době totality k politickým špičkám města i okresu Pelhřimov. Poukázaly na dopis otce stěžovatelů J. B. z 5. 1. 1979 (adresovaný předsedovi MěstNV v Pelhřimově), v němž J. B. popisuje svou politickou kariéru v letech 1948 - 1960, uvádí, že jako ředitel vybudoval sedm národních obchodních podniků, že jako poslanec a příslušník KSČ nepovažoval za správné, aby jeho manželka vlastnila část domu čp. 33,(pozn. šlo o jiný dům, než který je předmětem tohoto řízení) a zmiňuje se o svém podílu na socializaci vesnice a o tom, že byl zapáleným socialistou. Pro dokreslení vedlejší účastník předložil i fotokopii prohlášení J. B. ze dne 22. 3. 1991 (adresovaného Okresnímu soudu v Pelhřimově v této věci), v němž autor prohlašuje, že jak odmítnutí dědictví v souzené věci, tak i darování domu čp. 33 byly učiněny pod nátlakem vedoucího tajemníka OV KSČ J. a vedoucího tiskárny T., u něhož pracoval opatrovník stěžovatelů H.. Vedlejší účastník proto považuje dnešní údaje J. B. za nevěrohodné a navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti. Okresní úřad v Pelhřimově jako vedlejší účastník prohlásil, že oba soudy postupovaly podle zákona a důkazy hodnotily správně, takže důvod k podání ústavní stížnosti není dán. A. B. (účastnice řízení před obecnými soudy) jako vedlejší účastnice především uvedla, že při projednání dědictví po E. Š. byla zcela pominuta jeho závěť v její prospěch. Dále poukázala na to, že konstatování opatrovnického soudu, podle něhož je hodnota dědictví nepatrná a neodpovídá potřebným udržovacím nákladům, je ve zjevném rozporu s úředním soupisem jmění zůstavitele, které činilo 57 120,10 Kčs, což byla suma značná. Prohlásila konečně, že ve věci dědictví rodina jednala v tísni a pod silným tlakem státních orgánů. Proto navrhla, aby bylo ústavní stížnosti vyhověno. Stěžovatelé spolu s vedlejší účastnicí A. B. dále předložili dne 9. 11. 1993 stanovisko k vyjádření vedlejšího účastníka - Jihočeských tiskáren, a. s., v Českých Budějovicích. V prvé řadě uvedli, že nemohou nést následky za chování otce J. B., které prý rozhodlo o zamítnutí žaloby, neboť by to znamenalo použití principu kolektivní viny. Dále namítli nepravdivost tvrzení, že rodina byla v politické špičce města a okresu Pelhřimov. Konečně uvedli, že J. B. byl od roku 1956 a je dosud stále léčen na psychiatrických klinikách pro chronickou duševní chorobu s projevy, které výrazně ovlivňují jeho úsudky a jednání, takže písemnosti jím pořízené (na které poukazuje vyjádření Jihočeských tiskáren) jsou vzhledem k této chorobě naprosto irelevantní. Stěžovatelé spolu s vedlejší účastnicí A. B. rovněž předložili stanovisko k vyjádření vedlejšího účastníka - Krajského soudu v Českých Budějovicích. Opakovali námitku A. B., že soudy nevzaly v úvahu závěť E. Š. a dále poukázali na to, že při posuzování věci byla zcela ignorována Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud doplnil řízení některými dalšími důkazy. Ústavní soud zjistil zprávou Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 10. 12. 1993, že spisy bývalého Lidového soudu v Pelhřimově, sp. zn. Nc 116/58 a bývalého Státního notářství v Pelhřimově, sp. zn. D 215/58, byly ztraceny a jsou rekonstruovány (neúplně) podle předložených dokladů. Obsahem těchto rekonstruovaných spisů bylo prokázáno, že se neodchyluje od zjištění, jež učinily obecné soudy. Ve spisu Nc 116/58 jsou navíc založeny fotokopie dvou dopisů otce stěžovatelů J. B. V dopisu předsedovi MěstNV v Pelhřimově ze dne 5. 1. 1979 (na který poukázaly Jihočeské tiskárny) se mj. uvádí, že J. B. byl v roce 1948 účastníkem sjezdu závodních rad v Praze, v letech 1949 - 1960 vybudoval sedm obchodních podniků a že jako člen KSČ nepovažoval za správné, aby jeho manželka vlastnila část domu čp. 33, který byl pak bezplatně odevzdán do majetku státu (pozn. jde o jiný dům, než kterého se týká ústavní stížnost). Autor neuvádí "svůj další podíl na socializaci vesnice" a dodává, že "nic neušetřil, ale naopak zanedbával rodinu jako přesvědčený a zapálený socialista". V dalším dopisu Okresnímu bytovému podniku v Pelhřimově ze dne 1. 3. 1991 J. B. kritizuje situaci v domě čp. 33, prohlašuje, že se z oddaného komunisty stal antikomunistou, že byl z KSČ v roce 1970 vyloučen a že se aktivně podílel na disidentském hnutí. Spisy Okresního soudu v Pelhřimově, sp. zn. 3 C 352/90, bylo zjištěno, že pravomocným rozsudkem tamního soudu ze dne 12. 12. 1990 byla určena neplatnost darovací smlouvy ze dne 30. 6. 1960 ohledně domu čp. 33 se stav. parc. č. 50 a č. 51 v P., jež A. B. (matka stěžovatelů), M. H. a J. H. darovali státu. Soud došel k názoru , že projev státu o přijetí nabídky daru převzal J. B., který nebyl účastníkem darovací smlouvy ani zmocněncem účastníků, takže již z tohoto důvodu byla darovací smlouva neplatná. Po věcné stránce se soud návrhem nezabýval. Ústavní soud dále vzal za prokázáno fotokopií poslední vůle E.Š. z 23. 4. 1945 (ověřenou Obvodním úřadem v Praze 6), že univerzálními dědici veškerého majetku zůstavitele byli ustanoveni jeho synovec J. H. dvěma třetinami a neteře M. a S. H., dohromady jednou třetinou. Zprávou Jihočeských tiskáren a. s. ze dne 11. 11. 1993 bylo konečně zjištěno, že bývalý vedoucí tiskárny v Pelhřimově K. T. zemřel 23. 6. 1981. Ze spisů Okresního soudu v Pelhřimově, sp. zn. 4 C 531/90, bylo prokázáno, že rovněž opatrovník nezl. dětí (stěžovatelů) J. H. a bývalý vedoucí tajemník OV KSČ v Pelhřimově V. J. již zemřeli. Stěžovatelé dále předložili zprávu MUDr. H. M. z psychiatrické ordinace v Praze 10 ze dne 2. 11. 1993, podle níž je J. B. v péči této ordinace. Od roku 1956 byl léčen na psychiatrickém oddělení OÚNZ Jihlava, do roku 1979 byl pětkrát léčen v Psychiatrické léčebně v Jihlavě. Od roku 1979 má plný invalidní důchod. Jde o chronickou chorobu, která výrazně ovlivňuje úsudky a jednání pacienta. Diagnóza choroby není v této zprávě uvedena. Dne 26. 11. 1993 předložila MUDr. M. odborné vyjádření, v němž uvedla, že J. B. od roku 1956 do roku 1972 trpěl anxiosně depresivní neurózou. V roce 1977 byly zjištěny projevy mozkové aterosklerózy těžšího stupně. Od roku 1985 je léčen na psychiatrickém oddělení Polikliniky v Praze 10. Po tuto dobu dominoval depresivní syndrom, involuční a sklerotické změny. Poruchy myšlení psychotického rázu však nikdy nebyly zaznamenány. Choroba ovlivnila jeho úsudky a jednání ve smyslu depresivního ladění a ovládala jeho myšlení, nemohla však ovlivnit základ jeho osobnosti nebo vést k paradoxním úvahám, tj. k úvahám, které by byly v základním rozporu s jeho životním názorem. Obsah jeho dopisů z 5. 3. 1989 a z 22. 3. 1991 (na něž poukázaly Jihočeské tiskárny v Českých Budějovicích) nevykazuje projevy duševní choroby a není pravděpodobné, že by byl jejich obsah duševní chorobou ovlivněn. Obsah dopisů se jeví jako přiměřený situaci v dané době. V době, kdy J. B. dopisy psal, byl plně schopen projevit svoji vůli z hlediska psychiatrického, tj. ani jeden z dopisů nebyl psán pod vlivem choroby. Dne 21. 12. 1993 došla Ústavnímu soudu zpráva primáře MUDr. J. H. z psychiatrické léčebny v Jihlavě ze dne 16. 12. 1993, jíž si vyžádala A. B., manželka J. B. Ve zprávě se praví, že od roku 1956 se u tohoto pacienta rozvíjelo plíživě psychotické onemocnění, byl pětkrát hospitalizován, po roce 1977 došlo ke kornatění mozkových cév a těžký depresivní stav měl ráz psychotický. Nyní je výrazně prohloubena organická deteriorace sklerotickým procesem a pacient je trvale depresivní. Jedná se o endogenní depresivní psychózu/MDP-depresivní typ. Ústavní stížnost není důvodná. Obecné soudy provedly ve věci obsáhlé dokazování. Soudy se opřely o spisy dědické, o spisy ve věci péče o nezletilé děti B., provedly četné důkazy listinné a vyslechly celou řadu svědků navržených účastníky. Nebylo toliko možné vyslechnout opatrovníka J. H. (který zastupoval nezl. děti v řízení o odmítnutí dědictví) a občany T. a J., kteří již zemřeli. Soudy provedené důkazy jednotlivě i ve svém souhrnu zhodnotily a dospěly k závěru, že nelze prokázat, že by bylo došlo k odmítnutí dědictví za nezletilé stěžovatele v tísni ve smyslu §6 odst. 1 písm. h) zák. č. 87/1991 Sb. Z tohoto hodnocení důkazů je třeba vycházet i při posuzování námitky stěžovatelů, že soudy měly přezkoumat pravdivost důvodů odmítnutí dědictví, tj. zda hodnota nabytého dědictví skutečně neodpovídala nákladům na jeho udržování. Oba soudy přihlédly ke shodným vyjádřením rodičů dětí i opatrovníka, kteří v řízení před státním notářstvím i před Lidovým soudem v Pelhřimově jednoznačně odůvodnili odmítnutí dědictví vysokými náklady na udržování majetku, jejichž rozsah neodpovídá hodnotě majetku zůstavitele. V tomto směru se okresní soud dovolal i zprávy ONV v Pelhřimově ze dne 4. 1. 1959, podle níž jsou rodiče nezl. dětí zcela odkázáni na svůj plat a nemají peníze na zaplacení dědických poplatků ve výši 27 000 Kčs. Tato zjištění soudy hodnotily v souvislosti s ostatními provedenými důkazy a braly v úvahu i politickou exponovanost otce stěžovatelů, která podle posouzení obecných soudů naprosto nenasvědčuje tomu, že by jeho manželka (matka stěžovatelů) a opatrovník dětí (bratr manželky) jednali při odmítnutí dědictví v tísni. (O tom blíže pojednává Ústavní soud v další části odůvodnění tohoto nálezu). Námitku stěžovatelů tedy nelze vytrhávat z kontextu s ostatními důkazy, které obecné soudy provedly a zhodnotily. Po právní stránce je třeba v této souvislosti zdůraznit, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským zákoníkem, trestním zákonem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy (srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.). Tato zásada má význam i pro otázku hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Ústavní soud by mohl vzhledem k zásadě přímosti dokazování provedené důkazy hodnotit odchylně od hodnocení učiněného obecnými soudy jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. K tomu však v souzené věci nebyl důvod. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Mezi ně patří např. právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti a právo na možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům ( čl. 38 odst. 2 Listiny). V zásadě stejně judikoval i Ústavní soud ČSFR (srov. R 13/92 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR). Žádný ústavní procesní princip a zejména žádná ústavní zásada dokazování však v předchozích soudních řízeních porušeny nebyly. Ústavní soud se zabýval i některými dalšími námitkami, které stěžovatelé v rámci řízení o ústavní stížnosti vznesli. Stěžovatelé především tvrdili, že nemohou nést odpovědnost za chování otce J. B., které ovlivnilo výsledek řízení, ale současně prohlásili a dokládali, že se otec od roku 1956 léčí v psychiatrických léčebnách, takže jeho dopisy a prohlášení (na něž poukázaly Jihočeské tiskárny) jsou zcela nerozhodné. Tato námitka však není významná. Pokud obecné soudy vzaly v úvahu i politickou exponovanost otce stěžovatelů, nejde o použití principu kolektivní viny, ale toliko o jeden z důkazů, na základě nichž soudy dospěly k závěru, že při odmítnutí dědictví nebyl prokázán stav tísně, který zákon č. 87/1991 vyžaduje. Zásadní význam ve věci nemají ani dopisy a prohlášení otce stěžovatelů z 5. 1. 1979 a z 22. 3. 1991, které - jak je uvedeno výše - líčí politické aktivity J.B. ve prospěch socialismu a později jeho přerod z komunisty v antikomunistu. V rámci celého dokazování provedeného obecnými soudy nepovažuje Ústavní soud za významné ani zprávy lékařů psychiatrů, o kterých se pojednává na jiném místě odůvodnění tohoto nálezu. I když byl J. B. (otec stěžovatelů) podle těchto zpráv od roku 1956 několikrát léčen v psychiatrických léčebnách a trpěl a trpí chorobami ve zprávách uvedenými (byť v tomto směru existují mezi lékařskými zprávami určité rozpory, pokud jde o otázku psychotického onemocnění J. B.), nemůže to nic změnit na skutečnosti, že v době odmítnutí dědictví za nezletilé stěžovatele patřil k politickým špičkám města a okresu Pelhřimov, vykonával funkci předsedy Lidového spotřebního družstva Jednota, funkci poslance ONV a později funkci předsedy obchodní komise ONV a člena rady ONV v Pelhřimově. Tyto skutečnosti a jeho další politické aktivity tvořily součást celkového společenskopolitického klimatu, který funkcionáři na úrovni J.B. na jedné straně výrazně spoluvytvářeli a na druhé straně jím byli sami při svém rozhodování ve věcech veřejných i soukromých ovlivňováni. Proto ani písemnosti obsahující informace o nemoci J. B. nemohou mít z hlediska Ústavního soudu vliv na již vyslovený závěr, že v souzené věci procesní ústavní principy nebyly porušeny, takže Ústavní soud správnost hodnocení důkazů obecnými soudy nemůže přezkoumávat. Stěžovatelé dále namítli, že obecné soudy nevzaly v úvahu poslední vůli E. Š., ačkoli ji měli k dispozici. Jak již Ústavní soud konstatoval, tento doklad povolává za dědice majetku synovce J. H. dvěma třetinami a neteře M. a S. (zřejmě matku stěžovatelů A. B., jež se poslední vůle rovněž dovolává) dohromady jednou třetinou. Je pravda, že podle obsahu spisu státní notářství i lidový soud jednaly s A. H. jako s dědičkou ze zákona. Z hlediska odmítnutí dědictví za sebe i za nezletilé stěžovatele však tato skutečnost není rozhodná a nemůže ovlivnit závěr, který obecné soudy učinily. Stěžovatelé konečně polemizovali s pojmem "tíseň" vyloženým oběma soudy (který má prý širší dosah, než v obecné právní úpravě podle občanského zákoníku) a zejména akcentovali tlak, který byl v roce 1959 vyvíjen na občany, aby se zbavovali majetku ve prospěch státu. I když je tato skutečnost obecně známa, ani tato námitka v konkrétním případě neobstojí. Oba obecné soudy provedly obsáhlé dokazování a v souzené věci dospěly k závěru, že tíseň ve smyslu §6 odst. 1 písm. h) zákona č. 87/1991 Sb. prokázána nebyla. Přitom byly zhodnoceny v š e c h n y důkazy, nikoli tedy pouze finanční problémy, spojené s udržováním majetku po zůstaviteli (které krajský soud na rozdíl od názorů stěžovatelů za tíseň nepovažoval), nýbrž i důkazy ostatní, zejména politické a společenské postavení rodiny B. (zvláště pak otce J. B.) v obci a v okresu Pelhřimov v rozhodné době. Hodnocení těchto důkazů oběma soudy však Ústavní soud nepřezkoumává, neboť ani zde nezjistil, že by byly porušeny ústavní zásady dokazování. Vedlejší účastnice A. B. konečně předložila při ústním jednání Ústavního soudu ČR usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 5. 12. 1990, čj. 1 Rt 246/90-5, z něhož bylo zjištěno, že ustanovením §2 odst. 1 písm. c) zák. č. 119/1990 Sb. byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 9. 5. 1951 T 21/51-50, jímž byl obviněný R. H. odsouzen pro trestný čin ohrožení zásobování podle §134 odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců a peněžitému trestu 20.000 Kčs. Trestní stíhání obviněného pro tento trestný čin bylo zastaveno. Vedlejší účastnice uvedla, že R. H. byl jejím strýcem. Uvedená skutečnost však nemůže podle přesvědčení Ústavního soudu zvrátit důkazy provedené a zhodnocené obecnými soudy a nestačí k tomu, aby na základě ní, byť v souvislosti s ostatními důkazy, Ústavní soud provedené důkazy opakoval, či aby se zabýval správností hodnocení důkazů, které již obecné soudy učinily. Ze všech těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že právo stěžovatele vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 prvé věty Listiny základních práv a svobod nebylo porušeno. Nebylo porušeno ani ustanovení čl. 11 odst. 1 druhé věty Listiny, podle níž vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Vzhledem k dodatečné námitce stěžovatelů se Ústavní soud zabýval i otázkou, zda napadenými rozsudky nebylo porušeno některé ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Protokolů na tuto Úmluvu navazujících (sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb.). V úvahu přichází - byť to stěžovatelé neuvedli - článek 1 první věta Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, podle něhož každá fyzická a právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Porušení tohoto předpisu, ani porušení jiných ustanovení Úmluvy a na ni navazujících Protokolů však Ústavní soud neshledal. Proto Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 21. 4. 1994