ECLI:CZ:US:2007:1.US.752.04.1
sp. zn. I. ÚS 752/04
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů - ze dne 31. října 2007 sp. zn. I. ÚS 752/04 ve věci ústavní stížnosti Pražského stavebního bytového družstva proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 9. 2004 č. j. Nc 733/2003-134 a proti příkazu k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., ze dne 29. 1. 2003 č. j. EX 1651/03-248 ve znění opravného usnesení ze dne 29. 3. 2004 č. j. EX 1651/03-264.
I. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 9. 2004 č. j. Nc 733/2003-134 a příkazem k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., ze dne 29. 1. 2003 č. j. EX 1651/03-248 ve znění opravného usnesení ze dne 29. 3. 2004 č. j. EX 1651/03-264 bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a právo na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 9. 2004 č. j. Nc 733/2003-134 a příkaz k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., ze dne 29. 1. 2003 č. j. EX 1651/03-248 ve znění opravného usnesení ze dne 29. 3. 2004 č. j. EX 1651/03-264 se zrušují.
III. Náhrada nákladů vedlejšího účastníka se nepřiznává.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 11. 2004, stěžovatel napadl příkaz k úhradě nákladů exekuce vydaný soudním exekutorem Jurajem Podkonickým (dále jen "exekutor") ze dne 29. 1. 2003 č. j. EX 1651/03-248 ve znění opravného usnesení ze dne 29. 3. 2004 č. j. EX 1651/03-264 (dále jen "příkaz exekutora"), kterým byly určeny náklady exekuce ve výši 1 173 775,40 Kč. Rovněž napadl usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále též jen "obvodní soud") ze dne 13. 9. 2004 č. j. Nc 733/2003-134 (dále jen též "usnesení obvodního soudu"), kterým byl změněn příkaz exekutora tak, že výše nákladů se určuje částkou 1 119 944,60 Kč. V návrhu uvedl, že usnesením obvodního soudu ze dne 21. 5. 2003 č. j. Nc 733/2003-6 byla na základě vykonatelného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2001 č. j. 48 Cm 431/99-27 nařízena exekuce na jeho majetek a jejím provedením byl pověřen exekutor. Stěžovatel tvrdil, že po nařízení exekuce pohledávku oprávněného zaplatil dobrovolně oprávněnému, exekutor přesto vymáhanou částku odepsal z jeho účtu a převedl na svůj účet, později tuto částku vrátil a následně byly určeny náklady exekuce. Se stanovenou výší nákladů stěžovatel nesouhlasí, protože podle něj přechodná ustanovení vyhlášky č. 233/2004 Sb., kterou se mění vyhláška č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, stanoví zpětnou účinnost, pokud upravují způsob určení odměny exekutora v exekučním řízení zahájeném přede dnem nabytí účinnosti novely vyhlášky v případě, že o odměně exekutora nebylo ještě pravomocně rozhodnuto. Stěžovatel má za to, že základem pro určení odměny exekutora za provedené exekuce na peněžitou částku byla dle stavu právních předpisů platných ke dni 24. 11. 2003, kdy oprávněnému uhradil dlužnou částku, výhradně výše exekutorem vymoženého plnění. Dle stěžovatele tato zásada vyplývala z příslušných právních předpisů a také z odůvodnění usnesení obvodního soudu ze dne 16. 1. 2004 č. j. Nc 733/2003-60, kterým byl zrušen původní příkaz k náhradě nákladů exekuce jako nepřezkoumatelný. Stěžovatel má za to, že nebyla respektována zásada zákazu zpětné účinnosti právních norem, a odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 611/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, nález č. 75). Dále tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), v čl. 2 odst. 2 a v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil, rovněž navrhl zrušení ustanovení čl. II odst. 1 vyhlášky č. 233/2004 Sb. Pro úplnost uvedl, že napadené ustanovení nebere ohled na skutečnost, že po jeho dobrovolném zaplacení přímo oprávněnému nebylo již v jeho možnostech ovlivnit dobu, po kterou poté exekuce nebyla soudem pravomocně zastavena. Exekutor jako prezident Exekutorské komory České republiky musel o přípravě vyhlášky vědět a na obsah mohl mít i značný vliv. Zastavení exekuce (po dobrovolném zaplacení celé vymáhané částky v listopadu 2003, tedy několik měsíců před účinností vyhlášky č. 233/2004 Sb.) vázlo na správném stanovení nákladů exekuce formou exekučního příkazu a v případě námitek na příslušném usnesení soudu. Připomíná, že podle §88 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, platí, že pokud exekutor v plném rozsahu nevyhoví námitkám účastníka řízení, postoupí je bez zbytečného odkladu soudu, který o nich rozhodne do 15 dnů. V daném případě byl napadený příkaz k úhradě nákladů exekuce doručen stěžovateli dne 10. 2. 2004, námitky proti němu byly soudnímu exekutorovi doručeny dne 13. 2. 2004. Je přesvědčen, že pokud by soudní exekutor ve stanovené lhůtě "bez zbytečného odkladu" postoupil námitky soudu a ten rozhodl o námitkách ve stanovené lhůtě "do 15 dnů", muselo by o námitkách být rozhodnuto zcela nepochybně přede dnem 30. 4. 2004, kdy nabyla účinnosti vyhláška č. 233/2004 Sb. Jelikož se tak nestalo, domnívá se, že exekutor účelově vyčkával s postoupením námitek soudu až na dobu, kdy nabude tato vyhláška účinnosti.
2. Vzhledem k návrhu na zrušení ustanovení právního předpisu Ústavní soud podle §78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, řízení o ústavní stížnosti usnesením ze dne 2. 11. 2006 č. j. I. ÚS 752/04-26 přerušil a po vydání nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 44, nález č. 39, vyhlášen pod č. 94/2007 Sb.), jímž byla zrušena některá ustanovení podzákonných právních předpisů týkajících se odměňování exekutorů, pokračoval v řízení.
3. Relevantní znění příslušných článků Ústavy a Listiny upravujících základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 1 Ústavy:
(1) Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.
(2) Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.
Čl. 2 odst. 2 Listiny:
Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.
Čl. 40 odst. 6 Listiny:
Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.
II.
4. Podle čl. 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka.
5. Obvodní soud setrval na svém stanovisku, které projevil výrokem napadeného usnesení, a odkázal na jeho odůvodnění, jakož i na obsah připojeného spisu. Uvedl, že postupoval v souladu se zákonnými ustanovením, a dodal, že rozhodovací činnost soudů v exekučním řízení podle zákona č. 120/2001 Sb. je značně ztížena tím, že soudní exekutoři nepůjčují své spisy, případně žádané listiny ze spisu (s odkazem na §96 exekučního řádu), který je k řadě rozhodnutí soudu třeba. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformuloval.
6. Soudní exekutor byl požádán o vyjádření dne 20. 12. 2004, v termínu navazujícím na tuto žádost se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Teprve těsně před prvním ústním jednáním (dne 7. 10. 2007) zaslal Ústavnímu soudu obsáhlé osmnáctistránkové podání, které však neobsahovalo žádné relevantní skutečnosti týkající se vlastní ústavněprávní argumentace k řešené ústavní stížnosti.
7. Vedlejší účastník - Česká konsolidační agentura - s tvrzeními stěžovatele nesouhlasí, zejména s tím, že uhradil dlužnou částku dobrovolně, neboť se tak stalo až po vydání exekučních příkazů na přikázání pohledávky z účtu u peněžního ústavu a na prodej podniku; úhrada dluhu je tak výsledkem činnosti exekutora. S ohledem na uvedené skutečnosti má vedlejší účastník za to, že přijetí vyhlášky č. 233/2004 jeho postavení nezhoršilo. Z uvedených důvodů vedlejší účastník navrhl, aby Ústavní soud zamítl ústavní stížnost a uložil stěžovateli povinnost nahradit mu náklady řízení.
8. Ze spisu obvodního soudu sp. zn. Nc 733/2003 vyplývá, že u něj byl proti stěžovateli podán návrh na nařízení exekuce podle zákona č. 120/2001 Sb. k vymožení pohledávky ve výši 5 261 822,42 Kč s příslušenstvím. Usnesením ze dne 21. 5. 2003 č. j. Nc 733/2003-6 byla exekuce nařízena a provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor Exekutorského úřadu Praha 5, sídlem U Šalamounky 41/769, JUDr. Juraj Podkonický, Ph.D., usnesení bylo doručeno stěžovateli dne 16. 6. 2003. Ze spisu dále vyplynulo, že soudní exekutor vydal dne 19. 8. 2003 příkaz na nařízení exekuce prodejem spoluvlastnického podílu na nemovitosti a že dne 23. 11. 2003 doručil povinnému exekuční příkaz přikázáním pohledávky z účtu a současně příkaz k úhradě nákladů exekuce z téhož dne č. j. EX 1651/03-208 ve výši 1 016 493 Kč (z toho odměna exekutora 926 550 Kč, náklady exekuce 41 538 Kč a k tomu DPH 48 405 Kč). Stěžovatel proti němu podal námitky, v nichž upozornil, že dluh uhradil dobrovolně, účastník poukazoval na fakt, že platba dlužných částek byla povinným realizována až po vydání exekučního příkazu prodejem nemovitostí a po vydání a převzetí exekučního příkazu prodejem podniku, tedy až pod tíhou exekučních příkazů. Obvodní soud usnesením ze dne 16. 1. 2004 č. j. Nc 733/2003-60 příkaz k úhradě nákladů zrušil pro nepřezkoumatelnost a pro nesrozumitelnost. V mezidobí, a to dne 19. 12. 2003, vydal soudní exekutor další příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. EX 1651/03-230, v němž vyčíslil další náklady exekuce ve výši 2 496 784,50 Kč, představující náklady spojené se správou podniku, tj. náklady správce podniku a jeho odměnu. Také proti tomuto příkazu podal stěžovatel námitky, v nich vyjádřil názor, že odměna správce podniku je neopodstatněná, neboť exekuční příkaz na prodej podniku byl vydán v rozporu s exekučním řádem, protože již dříve zvolený způsob exekuce - prodej nemovitosti povinného - byl zcela postačujícím k vymožení dlužné částky. Obvodní soud usnesením ze dne 6. 2. 2004 č. j. Nc 733/2003-69 příkaz zrušil pro nepřezkoumatelnost. Dne 29. 1. 2004 (s nesprávným datem "29. 1. 2003"; usnesením ze dne 29. 3. 2004 č. j. EX 1651/03-264 opraveným na správné datum) vydal soudní exekutor příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. EX 1651/03-248 ve výši 1 173 775,40 Kč (z toho odměna exekutora činila 926 550 Kč, náklady exekuce 35 561 Kč, DPH ve výši 22 % z odměny 203 841 Kč, DPH ve výši 22 % z nákladů exekuce 7 823 Kč). Také proti tomuto příkazu podal stěžovatel námitky, protože odměnu považoval za neopodstatněnou a náklady za nedoložené a neprokázané. Souběžně Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 5. 3. 2004 č. j. NC 733/2003-102 exekuci zastavil co do částky 5 261 822,42 Kč s úrokem z prodlení a nákladů předcházejícího řízení, když vzal za prokázané, že pohledávka byla uhrazena povinným dobrovolně mimo exekuci a splněním zanikla; exekuce na náklady exekuce měla být nadále vedena. Následným usnesením ze dne 13. 9. 2004 č. j. Nc 733/2003-134 obvodní soud příkaz k úhradě nákladů exekuce změnil tak, že výši nákladů určil částkou 1 119 944,60 Kč, přičemž aplikoval (novelizované) znění §5 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb. ve znění vyhlášky č. 233/2004 Sb. a v souladu s ním vypočetl odměnu exekutora ve výši 917 830 Kč s DPH 201 922,60 Kč a hotové výdaje 600 Kč s DPH 132 Kč.
9. V průběhu prvního ústního jednání dne 10. 10. 2007 stěžovatel předložil repliku k vyjádření soudního exekutora ze dne 7. 10. 2007, v níž zejména akcentoval skutečnost, že napadené usnesení obvodního soudu se opírá o právní úpravu následně zrušenou Ústavním soudem a již z tohoto důvodu je nutno exekuční příkaz i usnesení zrušit a umožnit tak, aby o nákladech exekuce bylo rozhodnuto znovu.
10. Právní zástupce soudního exekutora se k replice stěžovatele vyjádřil ústně již v průběhu jednání dne 10. 10. 2007 a následně vyjádření dne 26. 10. 2007 doplnil dvanáctistránkovým podáním. Opakovaně zdůraznil, kromě jiného, že exekuční příkaz i usnesení obvodního soudu byly vydány v souladu s rozhodnou právní úpravou, na což nemá vliv ani nález Ústavního soudu ve věci Pl. ÚS 8/06. Další právní argumentace byla zaměřena na aplikaci jednoduchého práva.
III.
11. Po provedeném řízení Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná.
12. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že v průběhu řízení před obecnými soudy nemohlo být porušeno základní právo zakotvené v čl. 40 odst. 6 Listiny, a to s ohledem na jeho uplatnění ve zcela jiném druhu právních vztahů, než ve kterých stěžovatel vystupoval (nepřípustnost retroaktivity v jiných než trestních věcech je nutno odvozovat od čl. 1 odst. 1 Ústavy).
13. Z narativní části odůvodnění tohoto nálezu vyplývá, že při rozhodování o nákladech exekuce bylo aplikováno ustanovení §5 odst. 1 věty druhé vyhlášky č. 330/2001 Sb. a přechodné ustanovení k novelizující úpravě provedené vyhláškou č. 233/2004 Sb. Ústavnost těchto ustanovení posuzoval Ústavní soud ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 8/06 a nálezem ze dne 1. 3. 2007 (uveřejněným ve Sbírce zákonů pod č. 94/2007 Sb.) s účinností od 27. 4. 2007 tato ustanovení zrušil. Přitom Ústavní soud zdůraznil - aniž by popíral právo exekutorů na spravedlivou odměnu za provádění exekuční činnosti - že skutečnost, kdy se do základu odměny exekutora zahrnuje i částka uhrazená povinným bez přímé účasti exekutora na provedení exekuce, považuje za neodůvodněné zvýhodnění vůči těm exekutorům, kteří exekuci fakticky provedou (taková diferenciace není racionálně zdůvodnitelná). Navíc, v přijaté konstrukci postrádá Ústavní soud i "výchovný" prvek, když de iure není dána možnost "ocenit" to, že povinný dlužník splní sám svoji povinnost (bez přímé exekuce), byť v poslední možný moment. Ustanovení vyhlášky sice naznačují, že v takovém případě náleží exekutorovi odměna jen ve výši 50 %, avšak jen tehdy, pokud exekutor upustil od provedení exekuce, přičemž exekuční řád mu umožňuje tak učinit pouze v případě, že byly uhrazeny i náklady exekuce, do nichž patří též odměna exekutora. Z toho vyplývá, že pokud povinný neuhradí odměnu exekutora v plné výši, podle doslovného znění zákona nelze upustit od exekuce, byť vymáhaná pohledávka byla uhrazena, a proto má exekutor právo na odměnu v plné výši (jde o pohyb v kruhu). Uvedenou konstrukci považuje Ústavní soud za rozpornou s čl. 1 odst. 1 Ústavy, neboť vytvoření nesplnitelné podmínky pro použití snížené sazby odměny je v rozporu s principy právního státu (viz nález ve věci Pl. ÚS 8/06). V konečných důsledcích taková právní úprava představuje i zásah do základního práva povinného na ochranu majetku zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny (srov. též jeden ze základních principů exekuce - princip zákonné ochrany povinného, jehož smysl spočívá v tom, že exekuce může sloužit jen k uspokojení práva oprávněného, nesmí povinnému způsobit újmu ve větším rozsahu a nesmí neúměrně snížit existenční úroveň povinného), protože náležitě nezohledňuje jistý stupeň "dobrovolnosti" ve splnění vymáhané povinnosti, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím nuceným provedením. Posuzovaná úprava popírá preventivní funkci exekuce jako prostředku, jehož smyslem není majetková likvidace povinného subjektu (viz také smysl insolvenčního řízení). Ohledně přechodných ustanovení dospěl Ústavní soud k závěru, že porušují princip právní jistoty, protože novelizované zásady tvorby základu odměny exekutora vztahují na řízení zahájené před účinností změny, aniž by náležitě zohlednila dosavadní průběh exekučního řízení.
14. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci byla aplikována protiústavní ustanovení vyhlášky č. 330/2001 Sb. a vyhlášky č. 233/2004 Sb., posléze zrušená Ústavním soudem, považuje Ústavní soud za nutné zrušit i ta rozhodnutí, která byla na jejich základě vydána. Zrušení těchto rozhodnutí v konkrétní věci je založeno na shodných argumentech, jimiž bylo odůvodněno zrušení obecných pravidel chování (viz nosné důvody odůvodnění nálezu Pl. ÚS 8/06). Tím byl vytvořen základní prostor pro rozhodovací postupy obecných soudů vymezený konstrukcí §46 exekučního řádu (zohlednění stupně dobrovolnosti při splnění vymáhané povinnosti). Ústavní soud je přesvědčen, že obecný soud nedostál svým procesním povinnostem při přezkoumávání zákonnosti postupu exekutora, proto připomíná princip vycházející z čl. 2 odst. 2 Listiny, který stanoví, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Další ústavní princip, relevantní v této věci, je zakotven v čl. 4 odst. 1 Listiny, podle kterého mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Obvodní soud svým postupem v předmětné věci z těchto principů vykročil a stěžovateli právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny neposkytl, když aplikoval protiústavní ustanovení vyhlášky č. 330/2001 Sb. ve znění vyhlášky č. 233/2004 Sb., ačkoliv ve smyslu čl. 95 Ústavy má povinnost nepoužít ustanovení podzákonného předpisu, pokud shledá jeho rozpor se zákonem. V tomto případě je jeho povinností postupovat v duchu zákona, rozhodnout a své rozhodnutí řádně odůvodnit.
15. Ústavní soud opětovně připomíná jeden ze základních principů exekučního řízení - zákonnou ochranu majetku povinného (v rozsahu převyšujícím vymáhanou pohledávku s příslušenstvím), který se na ústavní úrovni odvozuje z čl. 11 odst. 1 Listiny. Z této ochrany vyplývá, že také v exekuci prováděné soudním exekutorem podle exekučního řádu je kategoricky nezbytné, aby exekuční příkazy směřovaly toliko ke spolehlivému uspokojení pohledávky oprávněného a s tím spojených nákladů exekuce a neznamenaly pro povinného likvidační opatření tím, že paralyzují jeho životní podmínky či hospodářské funkce. Také pro exekutora jako orgán veřejné moci platí princip vycházející z čl. 2 odst. 2 Listiny. Další ústavní princip, tj. princip proporcionality obsažený i v §58 odst. 2 exekučního řádu a §263 občanského soudního řádu, je dále rozveden v novelizovaném ustanovení §47 odst. 1 exekučního řádu ve znění zákona č. 133/2006 Sb., podle kterého je exekutor povinen zvolit takový způsob exekuce, který není zřejmě nevhodný, zejména vzhledem k nepoměru výše závazků povinného a ceny předmětu, z něhož má být splnění závazků povinného dosaženo [k tomu srovnej Kasíková, M., Kučera, Z., Plášil, V., Šimka, K., Jirmanová, M., Hubáček, J.: Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, str. 168 a násl., 172, 218, 219 a 221].
16. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že soudní exekutor JUDr. Juraj Podkonický, Ph.D., jako orgán veřejné moci vázaný ústavním pořádkem (viz §2 exekučního řádu) uvedené principy vydáním dalších exekučních příkazů a zejména pak exekučního příkazu na prodej podniku nerespektoval a v důsledku tohoto postupu pak účtoval další náklady exekuce, např. odměnu správce podniku. Postup exekutora, tak jak vyplývá ze soudního spisu, je možno označit za extenzivně vybočující ze zákonného a ústavního rámce, až za svévolný, svědčící o snaze vytvořit povinnému (postupnou blokací celého jeho majetku) takové podmínky, aby byl nucen zaplatit náklady exekuce ve výši podle exekutorova právního názoru. Tímto nezákonným postupem bylo stěžovateli po několik měsíců znemožněno nakládat se svým majetkem v rozsahu, který byl neproporcionální k výši pohledávky, jež měla být provedením exekuce uspokojena (aniž by exekutor učinil byť jen jediný úkon směřující k realizaci jím vydaných exekučních příkazů a tím k provedení exekuce), což vede ve svých důsledcích k porušení stěžovatelova práva na ochranu majetku. V této souvislosti je třeba připomenout, že exekuční titul zněl na pohledávku ve výši 5 261 822,42 Kč s příslušenstvím, leč exekuční příkazy byly postupně vydávány na další majetek, včetně prodeje celého bytového družstva jako podniku, v řádu stamiliónů korun (dle výpovědi stěžovatele u ústního jednání dne 10. 10. 2007, což právní zástupce exekutora nezpochybnil).
17. Další argumenty soudního exekutora obsažené v posléze předložených podáních Ústavní soud nepovažuje za relevantní, neboť obsahově jsou zaměřeny na věc pravomocně skončenou (Pl. ÚS 8/06), příp. mohou být zvažovány při posouzení výše nákladů exekuce, včetně odměny exekutora, obecným soudem.
18. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud - shledav porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny - ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 a napadený příkaz soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.
19. O nákladech řízení, jejichž náhradu požadoval vedlejší účastník, rozhodl Ústavní soud ve smyslu §62 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., neboť v úvahu - dle výsledku řízení - nepřicházel postup podle §62 odst. 4 téhož zákona.