ECLI:CZ:US:2007:1.US.792.06.1
sp. zn. I. ÚS 792/06
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů - ze dne 2. října 2007 sp. zn. I. ÚS 792/06 ve věci ústavní stížnosti A. P. proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 25. 3. 2004 č. j. X/B a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2006 č. j. 12 Ca 76/2006-59, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky.
I. Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 25. 3. 2004 č. j. X/B a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2006 č. j. 12 Ca 76/2006-59 byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Tato rozhodnutí se proto zrušují.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 12. 2006, stěžovatel napadl rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") ze dne 25. 3. 2004 č. j. X/B (dál jen "rozhodnutí ČSSZ"), kterým byla zamítnuta jeho žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945 (dále též jen "zákon o poskytnutí jednorázové peněžní částky"). Rovněž napadl rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 29. 9. 2006 č. j. 12 Ca 76/2006-59, kterým tento soud rozhodl [vázán rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. 6 Ads 72/2005 (dále jen "rozsudek Nejvyššího správního soudu")] tak, že žaloba proti rozhodnutí ČSSZ se zamítá.
2. Stěžovatel předcházející řízení rekapituloval takto:
3. Rozsudkem Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 9. 6. 1988 sp. zn. 1 T 70/88 byl uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, a odsouzen k odnětí svobody v trvání dvou let nepodmíněně (vzhledem k amnestii prezidenta republiky ze dne 27. 10. 1988 mu nicméně většina trestu byla později prominuta).
4. Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. 3. 2003 sp. zn. Nt 225/2002 byl uvedený odsuzující rozsudek zrušen a ve věci byla povolena obnova řízení. Rozsudkem stejného soudu ze dne 24. 3. 2003 sp. zn. 3 T 63/2003 byl pak zproštěn obžaloby podle §226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), a usnesením ze dne 15. 1. 2004 sp. zn. Rt 1/2003 byla vyslovena jeho účast na soudní rehabilitaci podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.
5. ČSSZ požádal o jednorázovou peněžitou částku podle zákona o poskytnutí jednorázové peněžní částky, to však byla jejím rozhodnutím (které ústavní stížností napadá) odmítnuto s tím, že nedošlo ke zrušení odsuzujícího rozsudku podle zákona o soudní rehabilitaci nebo zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, (dále jen "zákon o protiprávnosti komunistického režimu"). Žalobě podané proti tomuto rozhodnutí městský soud vyhověl a věc vrátil ČSSZ s tím, že je nutno postupovat, jakoby došlo ke zrušení rozhodnutí o věznění podle zákona o soudní rehabilitaci. Ke kasační stížnosti ČSSZ však Nejvyšší správní soud shora uvedeným rozsudkem, založeným na právním názoru rozšířeného senátu v rozsudku ze dne 22. 7. 2005 sp. zn. 3 Ads 33/2004, původní rozhodnutí městského soudu zrušil, přičemž dospěl k závěru, že rehabilitační řízení ve stěžovatelově věci představuje porušení zákona. Městský soud pak své rozhodnutí odůvodnil vázaností rozsudkem Nejvyššího správního soudu a odkázal též na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 98/2003, 4 Tz 190/2003, 4 Tz 196/2003 a 4 Tz 76/2003.
6. Stěžovatel upozorňuje, že Nejvyšší soud v jeho vlastní věci nikdy nevyslovil porušení zákona a jiný soud k tomu není oprávněn. Citovanými rozsudky Nejvyššího soudu ostatně ani nedošlo ke zrušení rehabilitačních rozhodnutí podle §33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci. Pokud jde o význam tzv. akademického výroku o porušení zákona ve prospěch obviněného, odkazuje na nálezy (pozn. red.: správně usnesení) Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 135/04, III. ÚS 434/03 a II. ÚS 528/03 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nepublikována, dostupná na http://www.usoud.cz nebo na http://nalus.usoud.cz). I po takovémto rozhodnutí jsou usnesení o soudní rehabilitaci pravomocná a představují dostatečný podklad k výplatě předmětné jednorázové částky.
7. Zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu 3 Ads 33/2004 má stěžovatel za překonaný nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 605/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 114). Nejvyšší správní soud sice při rozhodování stěžovatelova případu konstatoval, že tento nález řešil pouze procesní aspekty věci, ve skutečnosti se však Ústavní soud vyjádřil i k dopadům, které na věc mělo předložení rehabilitačního usnesení podle §33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci. Obdobně stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ve věci L. K. (jde zřejmě o sp. zn. I. ÚS 565/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 39, nález č. 222), byť v ústavní stížnosti je znovu uváděna sp. zn. I. ÚS 605/03 - pozn. Ústavního soudu), kdy tehdy řešený případ se mu jeví obdobný s jeho.
8. Vzhledem k uvedenému je přesvědčen, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v porovnání s přiznáním předmětné jednorázové částky jiným osobám též jde o rozpor s právem na rovné zacházení podle čl. 1 Listiny. Navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
9. Ústavní soud vyzval účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
10. ČSSZ ve svém vyjádření nejprve rekapitulovala dosavadní průběh procesu. Přitom uvedla, že důvodem k podání kasační stížnosti bylo její přesvědčení o nezákonnosti vydávání rozhodnutí o účasti na soudní rehabilitaci podle §33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci per analogiam, neboť tím byl obcházen princip časově omezené možnosti dosáhnout soudní rehabilitace. Podmíněním vzniku nároku na peněžitou částku zrušením odsuzujícího rozhodnutí podle zákona o soudní rehabilitaci nebo zákona o protiprávnosti komunistického režimu zákonodárce vyjádřil svou vůli takto okruh oprávněných osob vymezit. Zvolit vymezení širší mu nic nebránilo.
11. Nejvyšší správní soud kasační stížnosti vyhověl s tím, že ústavní konformitu lhůty v §6 zákona o soudní rehabilitaci posoudilo plénum Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS 46/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 22, nález č. 84, vyhlášen pod č. 279/2001 Sb.), kdy bylo konstatováno, že stanovení časového limitu není v rozporu s principem rovnosti, neboť se tak nezvýhodňuje žádná sociální skupina na úkor jiné, nýbrž se jen dává průchod potřebě, aby právo bylo uplatněno ve stanovené lhůtě. Stěžovateli nic nebránilo, aby dosáhl rozhodnutí v přezkumném řízení podle zákona o soudní rehabilitaci. K usnesení ze dne 15. 1. 2004 Nejvyšší správní soud uvedl, že užití analogie může nalézt své místo pouze při řešení situace zákonem neupravené a o řadě takových usnesení Nejvyšší soud vyslovil, že jimi byl porušen zákon, a proto rozhodnutí správního orgánu může být stěží postaveno na něm. Nejvyšší správní soud také přisvědčil účastnici v jejím názoru, že přes nutnost posuzovat právní otázky související s rehabilitacemi extenzivně ve prospěch oprávněných, v dané věci by šlo již o nepřípustný výklad "contra legem", který by vedl k výrazným nerovnostem ve skupině osob, které návrh na přezkumné řízení podle zákona o soudní rehabilitaci nepodaly či podaly opožděně. Přitom na věci nic nemůže změnit, pokud účastnice již v určitých případech dávku poskytla, neboť nejednost rozhodování je jistě věcí nežádoucí, zároveň je však právě úlohou správních soudů, aby při své činnosti nalézaly, která rozhodnutí správních orgánů před zákonem obstojí, a která nikoliv.
12. Pokud jde o jednotlivé stěžovatelovy námitky, ČSSZ odkazuje na odůvodnění své kasační stížnosti a odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu. K usnesení o stěžovatelově účasti na rehabilitaci ze dne 15. 1. 2004 dodala, že je nezákonné i proto, že v rozporu s §7 odst. 3 a §9 zákona o soudní rehabilitaci bylo vydáno samosoudkyní a zřejmě i v neveřejném zasedání.
13. K rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 605/03 se vyjádřila tak, že nesouhlasí se stěžovatelovým názorem, že Ústavní soud se v něm vyslovil i k dopadům, které na věc mělo předložení rehabilitačního usnesení, a není ani zřejmé, z čeho to stěžovatel dovozuje. Ústavní soud pouze neakceptoval argumentaci Nejvyššího správního soudu, že k usnesení o účasti na soudní rehabilitaci podle §33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci per analogiam nelze přihlédnout z důvodu, že bylo předloženo až v průběhu přezkumného soudního řízení. V dalším řízení jej Nejvyšší správní soud neshledal relevantní s konstatováním, že Ústavní soud implicitně předpokládal jeho zákonnost, ta však v dané případě shledána nebyla.
14. K rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 565/03 uvedla, že tyto případy jsou obdobné v tom, že u obou jde o odsouzení pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 trestního zákona. Jinak je však má za odlišné. V případě L. K. byla porušena zásada "ne bis in idem" v podobě opakovaného odsouzení pro tentýž skutek a k nápravě nedošlo ani v rehabilitačním řízení, neboť odsuzující rozsudek byl zrušen pouze ve výroku o trestu, respektive došlo ke zrušení i výroku o vině, ale až v řízení o stížnosti pro porušení zákona. To však mělo za následek zrušení rehabilitačního rozhodnutí, které přitom bylo právním titulem k přiznání peněžité částky. Za této situace Ústavní soud vyslovil, že "je-li podána stížnost pro porušení zákona ve prospěch obžalovaného (stěžovatele), nemůže pro něj vyvolat následky horší, než kdyby podána nebyla". Ve stěžovatelově věci žádné rehabilitační řízení nebylo ani zahájeno, naopak návrh na zrušení odsuzujícího rozsudku podal teprve v souvislosti s uplatněním nároku podle zákona o poskytnutí jednorázové peněžní částky. Dle ČSSZ Okresní soud v Olomouci stěžovatelovu návrhu na obnovu řízení a na vyslovení jeho účasti na soudní rehabilitaci vyhověl právě proto, aby mohl získat předmětnou finanční částku, obě rozhodnutí nicméně byla vydána v rozporu se zákonem. ČSSZ navrhla ústavní stížnost odmítnout.
15. Městský soud pouze odkázal na své napadené rozhodnutí a na rozsudek Nejvyššího správního soudu, kterým se cítil být vázán.
16. Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice a ten tuto možnost využil. V prvé řadě zdůraznil, že ČSSZ není oprávněna prohlašovat pravomocná soudní rozhodnutí za nezákonná. Dále pak nesouhlasí s tím, že by jím uvedené nálezy Ústavního soudu nedopadaly na jeho případ. K věci sp. zn. I. ÚS 605/03 doplňuje odkaz na poslední rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2007 č. j. 6 Ads 74/2005-53, a pokud jde o nález sp. zn. I. ÚS 565/03, připomíná, že Ústavní soud v něm vyslovil zásadu, že "stejné jednání by mělo mít i stejné následky", a konstatoval, že "Česká správa sociálního zabezpečení i Nejvyšší správní soud příliš restriktivním a formalistickým výkladem podmínek zákona č. 261/2001 Sb. znemožnily stěžovateli dosáhnout satisfakce podle uvedeného zákona". K nálezu sp. zn. Pl. ÚS 46/2000 ve věci J. B. uvedl, že Ústavní soud se v něm aplikací zákona o poskytnutí jednorázové peněžní částky nezabýval, pouze konstatoval, že nevratná lhůta podle §6 zákona o soudní rehabilitaci není protiústavní. Na ústavní stížnosti trvá.
17. Ústavní soud zaslal obdrženou stěžovatelovu repliku k případnému vyjádření ostatním účastníkům řízení, ti však této možnosti ve stanovené lhůtě nevyužily.
III.
18. Po provedeném dokazování dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
19. Ústavní soud konstatuje, že na projednávanou věc plně dopadají nálezy ve věci V. F. sp. zn. I. ÚS 605/03 a I. ÚS 712/05). Ústavnímu soudu nezbývá, než aby znovu zdůraznil principy formulované již v jejich odůvodnění.
20. I když závěry, na kterých jsou založena napadená rozhodnutí a také rozhodnutí Nejvyššího správního a Nejvyššího soudu, na něž je výše odkazováno, mohou být z úzce pozitivněprávního pohledu správné, podle názoru Ústavního soudu k věci nelze přistupovat formalisticky.
21. Jak již Ústavní soud několikrát vyslovil, účel a smysl právní úpravy není možné hledat pouze ve slovech a větách toho kterého předpisu. Přítomny jsou v ní vždy také i principy uznávané demokratickými právními státy. Lze říci, že takovéto zásady platí tím spíše v řízeních, ve kterých dochází k aplikaci zákonů, kterými se demokratický právní stát snaží reagovat na křivdy vzniklé za minulého nedemokratického režimu, jenž byl zákonem o protiprávnosti komunistického režimu označen za zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný.
22. Předmětná rozhodnutí nepřihlížejí ke specifickým okolnostem případu a přistupují k jeho řešení formalisticky, z čistě pozitivněprávního hlediska, aniž by, v souladu s četnou judikaturou Ústavního soudu, vzaly v úvahu účel a smysl aplikovaných právních norem, kterými se demokratický stát snažil reagovat na křivdy způsobené minulým režimem. Z nálezu sp. zn. I. ÚS 712/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 45, nález č. 107) jasně vyplývá, že vzhledem ke specifičnosti věci, pokud existuje usnesení o soudní rehabilitaci, je nutno z něj vycházet. V opačném případě dochází k porušení základního práva stěžovatele zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny a jde o důvod ke zrušení příslušného rozhodnutí.
23. Účel a smysl výše uvedených zákonů, které měly především za cíl nápravu křivd způsobených předchozím režimem, je nutno ctít a s ohledem na to stěžovatelem předložené usnesení o soudní rehabilitaci posoudit jako splnění podmínky pro vyplacení jednorázové částky i tehdy, pokud bylo vydáno v režimu obecného trestního řízení, a nikoli v režimu zákona zákon o soudní rehabilitaci. Tímto závěrem Ústavní soud zároveň bere v úvahu skutečnost, že v minulosti bylo rozhodování o těchto věcech značně nejednotné.
24. Ze shora vyložených důvodů je nutno konstatovat, že došlo k porušení stěžovatelových základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
IV.
25. Podle ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že všichni účastníci dali souhlas s upuštěním od ústního jednání, a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od něj v předmětné věci upuštěno.
26. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání ústavní stížnosti podle §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyhověl.