ECLI:CZ:NS:2012:11.TDO.149.2012.1
sp. zn. 11 Tdo 149/2012-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. října 2012 o dovolání, které podala obviněná I. O. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 7. 2011, sp. zn. 7 To 65/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 56 T 6/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné I. O. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 56 T 6/2010, byla obviněná I. O. (dále jen „obviněná“) uznána vinnou trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. a podle §219 odst. 2 tr. zák. byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání třinácti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že obviněná v přesně nezjištěné době od 1. 6. 2009 do 3. 6. 2009 v travnatém porostu nedaleko koupaliště v J. v P. porodila živé dítě ženského pohlaví a životaschopné, které krátce poté úmyslně usmrtila přikrytím dýchacích cest, poté jej zabalila do igelitové tašky a odnesla do místa svého bydliště, kde jej ukrývala ve skříňce v ložnici a dne 10. 6. 2009 na základě anonymního oznámení bylo Policií ČR nalezeno tělíčko dítěte zabalené v několika vrstvách igelitu na kompostu za zahradou domu č. .... v ulici O. v J. v P., přičemž obžalovaná po celou dobu tajila těhotenství a přibývání na váze vysvětlovala zdravotními problémy, nenavštívila lékaře a ani nepořizovala žádnou dětskou výbavičku, bezprostřední příčinou smrti dítěte bylo udušení při zakrytí dýchacích otvorů.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. 7. 2011, sp. zn. 7 To 65/2011, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu podala obviněná I. O. dovolání, které opřela o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jejího názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, pokud byl předmětný trestný čin kvalifikován jako trestný čin vraždy.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněná uvedla, že sice již v odvolacím řízení poukazovala na to, že nekonala cílevědomě, aby dítě usmrtila a že se na porod nepřipravovala, toto opakované tvrzení v dovolání však neznamená, že by šlo o skutečnost, která není způsobilá „přezkumu“ v dovolacím řízení. Konstatovala, že nebyla vyvrácena její obhajoba v tom směru, že po porodu omdlela, a poté, co se probrala, dítě bylo již mrtvé, zadušené. Poznamenala, že je logické, že po porodu muselo zůstat mezi jejíma nohama a v důsledku mdloby tak nemohla, byť na krátkou dobu, ovlivnit svoje další tělesné pochody. Rovněž skutečnost, že během těhotenství nevyhledala lékařskou pomoc a těhotenství tajila před okolím, nevylučuje kvalifikaci jejího jednání a právní posouzení ve smyslu §220 tr. zák. V tomto směru poukázala na právní závěry vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR z 25. 1. 1974, sp. zn. 7 To 45/73, zveřejněné pod č. 38/1976 Sb. rozh. tr. Připomněla, že již v tomto stanovisku, resp. rozhodnutí, k němuž se vrací i zhodnocení praxe soudů, publikované pod č. 16/86 Sb. rozh. tr. (str. 74-75) je vycházeno z toho, že použití privilegovaného ustanovení §220 tr. zák. není vyloučeno ani tehdy, kdy matka pojala úmysl dítě usmrtit již před porodem.
Popřela, že by se na usmrcení připravovala, a pokud byl tento závěr přijat, pak zde chybí hodnocení právě ve vztahu k dalším okolnostem, na něž je mimo jiné poukazováno v citovaném rozhodnutí č. 38/76 Sb. rozh. tr. Poznamenala, že jde o okolnosti z doby před porodem, které na ni doléhaly po celou dobu těhotenství, jako neshody v manželství, skutečnost, že se neměla komu svěřit, její vztah k otci dítěte, který dítě zásadně odmítal a další. Soudy se rovněž nevypořádaly ve vztahu k tvrzené „přípravě“ s tím, že pokud by se na usmrcení dítěte připravovala, těžko by poporodní stav řešila tím, že by mrtvé dítě přinesla domů a jistě by uvažovala, jak se zbavit tělíčka dítěte apod. Zdůraznila, že jejím záměrem skutečně bylo dítě předat do péče zdravotníků LDN, což s ohledem na místo, kde měla možnost rodit, by bylo reálné, ovšem s ohledem na nástup porodních bolestí však již nebylo možné, aby dítě odrodila v některém ze zdravotnických zařízení. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 7. 2011, sp. zn. 7 To 65/2011, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 56 T 6/2010, a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k dovolací argumentaci obviněné opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatovala, že nelze přihlížet k námitkám směřujícím výlučně do oblasti skutkových zjištění, že po porodu omdlela a poté, co se probrala, bylo dítě již mrtvé, ani k námitkám, jimiž napadá hodnocení důkazů stran významu všech událostí, které ji potkaly v průběhu těhotenství. Za relevantní pro posouzení existence uplatněného dovolacího důvodu státní zástupkyně označila argumentaci spočívající ve zpochybnění zjištěné subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák., kdy obviněná jednoznačně popírá jakýkoli záměr své dítě usmrtit a namítá, že v daném případě nelze vyloučit právní kvalifikaci skutku jako trestný čin vraždy novorozeného dítěte matkou podle §220 tr. zák. Tyto argumenty však státní zástupkyně shledala neopodstatněnými. Uvedla, že otázkou zavinění obviněné se zabývaly soudy obou stupňů a jejich závěry nepochybně svědčí o úmyslu usmrtit osobu mladší než 15 let. Podle názoru nalézacího soudu jednala obviněná přinejmenším v nepřímém úmyslu ve smyslu §4 písm. b) tr. zák., který akceptoval i soud odvolací, když úvahu o jiné formě úmyslu musel odmítnout s odkazem na zákaz reformace in peius. Odvolací soud rovněž vyloučil nedbalostní usmrcení, stejně jako navrhovanou aplikaci ustanovení §220 tr. zák.
Z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněná porodila živé
a životaschopné dítě ženského pohlaví, kterému následně přikryla dýchací cesty
a tím jej úmyslně usmrtila. Co se týče formy úmyslu, odůvodňují sice zjištěné skutečnosti závěr, že obviněná jednala v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák., neboť chtěla svou situaci řešit usmrcením dítěte a tím porušit zájem chráněný trestním zákonem, podle státní zástupkyně však v tomto směru lze souhlasit se závěry odvolacího soudu. Podle znaleckého posudku z oboru gynekologie a porodnictví proběhl porod bez jakýchkoli komplikací, nebyly zjištěny žádné faktory, které by ovlivnily chování obviněné po porodu a jeho závěry vylučují, že by byla ve výjimečném rozpoložení, které má původ ve fyziologických procesech, vyvolaných porodem. Rovněž připomněla, že rozrušení způsobené porodem jako zvláštní znak trestného činu podle §220 tr. zák. lze v obecné rovině shledat v určitých případech, kdy matka pojala úmysl dítě usmrtit již před porodem, což vyplývá z již citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25. 1. 1974, sp. zn. 7 To 45/73, publ. pod č. 38/1976 Sb. rozh. tr., jakož i ze zhodnocení rozhodování soudů publ. pod č. 16/86 Sb. rozh. tr. (str. 74-75). Zdůraznila však, že předmětná judikatura zdůrazňuje význam znaleckého posudku z oboru porodnictví, který je třeba opatřovat při zvažování právní kvalifikace podle §220 tr. zák. vedle znaleckého posudku z oboru psychiatrie. V případě jednání obviněné vychází klíčový znalecký posudek jednoznačně a v této souvislosti nelze shledat zvláštní znak umožňující aplikovat privilegovanou skutkovou podstatu trestného činu ani ve vztahu k dalším výsledkům dokazování. V tomto směru neshody v manželství, komplikovaný vztah k otci dítěte, absence důvěrné osoby a další okolnosti z doby před porodem nemohou samy o sobě relevantně podložit závěr o existenci rozrušení, které by způsobil porod ve smyslu §220 tr. zák. Osobnost obviněné je podle znaleckého posudku z oboru psychologie hodnocena jako nevyvážená, s hraničními rysy vyhýbavosti, nezdrženlivosti a závislosti. Typické je pro ni neřešení problémů a jejich odsouvání na budoucnost, přičemž se v jejím případě nejedná o chorobný jev. Soudy obou stupňů tedy posoudily jednání obviněné správně, pokud jej vyhodnotily podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. Státní zástupkyně závěrem navrhla, aby dovolání obviněné bylo odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněné I. O. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení .
V rámci výše citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje oprávněnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z popsaných důvodů jsou irelevantní námitky obviněné I. O., jimiž v podrobnostech vznáší výhrady ke správnosti a úplnosti skutkových zjištění, včetně hodnocení ve věci provedených důkazů. Tak je tomu v případě, pokud namítá, že nebyla vyvrácena její obhajoba, že po porodu omdlela a poté, co se probrala, bylo dítě již mrtvé, když v důsledku mdloby nemohla ovlivnit své tělesné pochody, stejně jako výtky ohledně hodnocení důkazů o okolnostech z doby před porodem, které na ni v průběhu těhotenství negativně dopadaly. Jak již bylo řečeno, v uvedeném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. Zmíněné výhrady obsahově nenaplňují nejen obviněnou deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z důvodů dovolání, jak jsou v zákoně taxativně zakotveny. Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení.
V dovolání obviněná rovněž v podrobnostech tvrdí, že její jednání nenaplňuje znaky trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák., ale skutek měl být právně kvalifikován jako vražda novorozeného dítěte matkou podle §220 tr. zák. Tato námitka by mohla uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit, neboť vytýká nesprávné právní posouzení skutku. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadené rozhodnutí vykazuje namítanou právní vadu.
Trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí a takový čin spáchá na osobě mladší než patnáct let .
Trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou podle §220 tr. zák. se dopustí matka, která v rozrušení způsobeném porodem úmyslně usmrtí své novorozené dítě při porodu nebo hned po něm.
Po subjektivní stránce jde (v základní skutkové podstatě) v obou případech o úmyslné trestné činy. Podle §4 písm. a), b) tr. zák. platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn .
Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu. Při zjišťování okolností, které mají význam pro závěr o zavinění, není možné předem přikládat zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku, ale na zavinění a jeho formu je třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin spáchaný, a ze všech důkazů významných z tohoto hlediska, včetně doznání obviněného, pokud existuje. Se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.) zákon nepřikládá a priori žádnému důkazu zvláštní význam. Není proto možné jen ze skutečnosti, že obviněný skutek popřel, vyvodit, že zjištění přímého úmyslu nepřichází v úvahu. Tento úmysl, tak jako jiné formy zavinění, je možno zjistit na podkladě jiných důkazů, nejen z doznání obviněného (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek – věci trestní pod č. 60/1972-IV).
Rozrušení způsobené porodem je výjimečné rozpoložení matky, které má původ ve fyziologických procesech vyvolaných porodem (srov. č. 16/1986 Sb. rozh. tr.). Tento psychický stav oslabuje vůli matky a její odolnost vůči vnějším i vnitřním podnětům a brzdí plné rozvinutí mateřského pudu. Musí být způsoben porodem a nemůže tedy jít o nějaké jiné rozrušení vyvolané jinými příčinami. Pro posouzení otázky, zda obviněná jednala v tomto psychickém stavu, je rozhodujícím podkladem posudek znalce - porodníka. Přitom není podstatné, zda byly narušené schopnosti obviněné rozpoznat nebezpečnost svého jednání a ovládnout ho (srov. č. 25/1992-I. Sb. rozh. tr.; dále k zjišťování stavu „rozrušení způsobeného porodem“ srov. č. 38/1976 Sb. rozh. tr.).
V návaznosti na shora stručně rozvedená teoretická východiska a skutková zjištění soudů nižších stupňů Nejvyšší soud konstatuje, že obviněné lze dát za pravdu v tom směru, že samotná skutečnost, že se matka na porod dítěte a následnou péči o ně nijak nepřipravovala (nenavštěvovala gynekologa, nenakupovala výbavičku apod.), nevylučuje použití právní kvalifikace podle §220 tr. zák. Na druhou stranu, nelze presumovat, že každé úmyslné usmrcení dítěte matkou při porodu nebo krátce po něm bylo spácháno v rozrušení způsobeném porodem ve smyslu citovaného zákonného ustanovení. Také pouhé zjištění, že matka rodila mimo zdravotnické zařízení, bez pomoci lékaře, samo o sobě nevede nutně k závěru o naplnění tohoto znaku privilegované skutkové podstaty. Jak již uvedeno shora, resultát o tom, že matka úmyslně usmrtila své dítě právě v rozrušení způsobeném porodem, musí vycházet z provedeného dokazování, a to především z posudku znalce - porodníka.
Na tomto místě je třeba připomenout zjištění soudů nižších stupňů, které na základě závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví porodnictví, specializace gynekologie a porodnictví neshledaly žádné okolnosti, z nichž by se podávalo, že by se obviněná v době spáchání předmětného trestného činu nacházela, resp. jednala v rozrušení způsobeném porodem, resp. v míře rozrušení, které se předpokládá u trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou podle §220 tr. zák. Z předmětného posudku se podává, že porod nastal v očekávaném termínu, pro obviněnou jeho nástup nebyl překvapením, proběhl spontánně a bez komplikací, velmi rychle a nebyl spojen s významnější ztrátou krve či s nějakým celkovým vyčerpáním rodičky nebo jinými komplikacemi, které mohly ovlivnit její vědomí. Nebyl přítomen žádný faktor, který by ovlivnil chování obviněné po porodu. V tomto směru bylo konstatováno, že případná a obviněnou tvrzená ztráta vědomí rodičky je velmi neobvyklý jev, přičemž takovýto stav musel mít svou příčinu kupř. v tom, že došlo k velké krevní ztrátě, k čemuž však, jak potvrdila i sama obviněná, nedošlo a je vyloučeno, že by si pamatovala začátek porodu a už ne události mezi porodem a smrtí dítěte. Je sice pravdou, že se zejména v době těhotenství ocitla v nelehké životní situaci, neměla žádnou osobu, o kterou by se mohla opřít a svěřit se jí, nejednalo se však o takové tísnivé zážitky a dojmy, které by mohly značnou měrou nepříznivě ovlivnit její psychiku. Nelze pominout i další okolnosti související s porodem, kdy obviněná sice tvrdila, že chtěla dítě porodit ve zdravotnickém zařízení a dítě dát do LDN, ale už to nestihla, naopak se před blížícím se porodem záměrně odebrala na opuštěné místo, kde nebyla jiná osoba, která by jí mohla pomoci. Taktéž ačkoliv mohla mobilním telefonem přivolat lékařskou pomoc, která by se o ni a dítě postarala, nic takového neučinila. I ze skutečnosti, že si s sebou vzala jen věci, které nestačily ani k zajištění poporodní hygieny její osoby (jednu osušku a ručník) lze přinejmenším dovodit srozumění obviněné s tím, že o dítě nebude třeba po porodu nikterak pečovat, protože nemělo přežít, když si s sebou nevzala nic, co by mělo sloužit k bezpečnému transportu novorozeného dítěte, a jedinou takovou věcí byla igelitová taška. Její jednání a chování po porodu lze hodnotit jako racionální, orientované, celkem adekvátní, což vyplynulo jednak z výpovědi samotné obviněné, že po návratu domů, poté, co mrtvolku dítěte uložila do skříně, šla za synem, se kterým se bavila, vypila čaj a pak si šla lehnout. Rovněž svědek B. D., který přišel do kontaktu s obviněnou krátce po celé události, vypověděl, že svátek I., který měla několik dnů poté, slavila normálně, veselila se a chovala se zcela klidně, přičemž se bavili o tom, jak byla na „odvodnění“ ve S.
Znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, specializace patologická anatomie bylo zjištěno, že šlo o zdravého donošeného novorozence ženského pohlaví. Při pitvě nebyly zjištěny žádné chorobné změny nebo vrozené anomálie, které by mohly mít na úmrtí novorozence vliv, ani nebyly nalezeny žádné úrazové změny. Bezprostřední příčinou úmrtí bylo udušení při zakrytí obličejových otvorů. Tímto předmětem mohla být tkanina (např. ručník), anebo i igelitový sáček přetažený přes hlavu, přičemž dle vyjádření znalce stačí i jen pouhé pasivní přikrytí či zakrytí dýchacích otvorů předmětem bránícím dýchání, aniž by bylo třeba vyvinout nějaký tlak ruky. Jednalo se o spontánní porod donošeného a životaschopného novorozence, kterému nebyla po porodu poskytnuta adekvátní péče a zakrytím dýchacích otvorů byl udušen. Příčinu smrti označil znalec za jednoznačnou, protože to navíc prokázaly vitální známky svědčící o udušení, a to pozitivní plovací zkouška, která znamená, že po porodu se novorozenec několikrát hluboce nadechl. O známkách dušení svědčily i mnohočetné krevní výronky, které vzniknou pouze v případě, že je zachován krevní oběh, když v průběhu dušení extrémně narůstá krevní tlak, v jehož důsledku popraskají kapiláry, což vypovídá o tom, že dítě žilo a organismus se dušení bránil. Tyto závěry o příčině smrti jsou potvrzovány i znaleckým posudkem z odvětví neonatologie, podle něhož bezprostřední příčinou úmrtí novorozence bylo udušení v podobě zakrytí dýchacích cest, a nikoliv útlum dechového centra v mozku alkoholem, který byl ve výši 0,97 g/kg zjištěn v těle dítěte, a který by vedl k jeho smrti s jinými patologickými nálezy než těmi, které byly zjištěny pitvou. Výše alkoholu zjištěná v krvi proto nemohla být a nebyla v příčinné souvislosti se smrtí dítěte. Podle dalších skutkových zjištění soudů, které vyplynuly ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie bylo zjištěno, že u obviněné nebyla zjištěna žádná duševní choroba v pravém slova smyslu. Zjištěna byla porucha osobnosti, rysy nestálosti, vyhýbavosti a závislosti. Rozpoznávací schopnosti byly zachovány a ovládací schopnosti nepodstatně sníženy. Znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie pak ve svém posudku hodnotí obviněnou jako nevyváženou osobnost s hraničními rysy vyhýbavosti, nezdrženlivosti a závislosti, přičemž jednou z typických charakteristik obviněné je neřešení problémů a jejich odsouvání na budoucnost.
Tyto skutkové závěry, ve spojení s těmi, podle nichž obviněná těhotenství tajila, přibývání na váze vysvětlovala zdravotními problémy, na porod dítěte se nijak nepřipravovala a ani nečinila žádné kroky k tomu, aby se dítěte „zbavila“ legálním a společensky akceptovatelným způsobem (případnou adopcí, či předáním dítěte do baby boxu či péče zdravotníků LDN, jak opakovaně zmiňovala), plně odůvodňují závěry soudů obou stupňů v tom smyslu, že porod byl sice pro obviněnou (jako pro každou ženu) zátěžovou situací, ale že její rozrušení při porodu nedosahovalo míry (intenzity) potřebné k naplnění privilegované skutkové podstaty podle §220 tr. zák. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že námitky obviněné ohledně nesprávnosti právní kvalifikace jejího jednání nemohou obstát. V posuzovaném případě nalézací soud na základě provedeného dokazování, kdy vycházel mimo výše uvedené znalecké posudky rovněž ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví genetiky, výpovědi obviněné, ale i z dalších ve věci provedených svědeckých výpovědí (K. Č. ml., K. Č. st., B. D., Z. D., J. O. st., J. O. ml., K. O., V. K., J. L. a J. V.), protokolu o ohledání místa činu, videozáznamu z místa činu, lékařských zpráv, fotodokumentace a dalších důkazů, učinil jednoznačný závěr s nímž se ztotožnil i soud odvolací, že obviněná poté, co porodila živé dítě, tomuto následně přikryla dýchací cesty a tím je úmyslně usmrtila, přičemž jednala v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák., když přinejmenším věděla, že může svým jednáním takový následek způsobit a s tímto byla srozuměna.
Za tohoto stavu věci a se zřetelem k úmyslnému zavinění obviněné pokrývajícímu jednání, následek (účinek) i příčinnou souvislost mezi těmito znaky, nelze činit závěr, že by mezi právním závěrem o vině obviněné trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. a skutkovými zjištěními, která soudy po zhodnocení důkazů učinily, byl nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
S poukazem na rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění, jak byla učiněna v soudním řízení ve věci, objasňují všechny potřebné okolnosti pro posouzení jednání obviněné I. O. jako trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. včetně úmyslného zavinění a splnění náležitosti vyžadované ustanovením §88 odst. 1 tr. zák., neboť jiného úmyslně usmrtila a takový čin spáchala na osobě mladší než patnáct let. Správné právní kvalifikaci skutku odpovídá ve výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, s nímž se ztotožnil i soud odvolací, též aplikovaná právní věta. Napadené rozhodnutí netrpí vadou, kterou obviněná v mimořádném opravném prostředku relevantně uplatnila.
Nejvyšší soud tedy dovolání obviněné z důvodů shora již uvedených odmítl postupem podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. října 2012
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík