ECLI:CZ:NSS:2005:2.AS.11.2005
sp. zn. 2 As 11/2005 - 72
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: J. Z.,
zastoupeného Mgr. Alešem Hanákem, advokátem se sídlem Hronova 1078, 395 01 Pacov,
proti žalovanému: Krajský úřad - Jihočeský kraj, odbor územního plánování, stavebního
řádu a investic, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
7. 12. 2004, č. j. 10 Ca 119/2004 - 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností brojil žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti výše
uvedenému usnesení krajského soudu, kterým byla odmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 8. 4. 2004, č. j. KUJCK 10863/2004 OUPI/Vob. Tímto rozhodnutím
žalovaný podle §60 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů
(dále „spr. ř.“ nebo „správní řád“), jako nepřípustné odmítl odvolání stěžovatele
proti rozhodnutí Městského úřadu Lišov., odboru výstavby a životního prostředí,
č. j. Výst. 2004/03/Di, ze dne 12. 12. 2003. Odmítnutí žaloby opřel krajský soud o ustanovení
§46 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., správního řádu soudního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), neboť dospěl k závěru, že žaloba byla podána opožděně.
Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že krajský soud se jeho žalobou zabýval
nedostatečně a že závěr soudu, na základě něhož žalobu zamítl, nemá oporu v zákoně.
Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že vyhověl všem zákonným požadavků pro to, aby se soud
jeho žalobou zabýval. Vyjádřil pochybnost, zda byl správný postup soudu, stanovil-li mu soud
na jeho žádost lhůtu k doplnění žaloby a následně žalobu odmítl pro opožděnost,
přičemž ještě předtím vyzval k vyjádření žalovaný správní orgán a toto vyjádření zaslal
stěžovateli k replice. Podle stěžovatele nelze žalobu odmítnout poté, co již účastníci podali
k žalobě vyjádření, dokonce formou repliky. Stěžovatel proto navrhl zrušení rozhodnutí
krajského soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný správní orgán se vyjádřil, že kasační stížnost považuje za nedůvodnou,
a v dalším odkázal na své vyjádření k žalobě stěžovatele.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou
v ní namítány důvody odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Stěžovatel napadá
nezákonnost rozhodnutí krajského soudu o odmítnutí žaloby, neboť podle jeho názoru spočívá
na nesprávném právním názoru, že lze odmítnout žalobu pro opožděnost i poté, co byla
žalobci určena lhůta k doplnění žaloby, žaloba zaslána žalovanému k vyjádření a vyjádření
žalovaného zasláno žalobci k replice.
Rozsahem a důvody podané kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí krajského
soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle §46 odst. 1 písm. b) in fine s. ř. s. soud usnesením odmítne návrh, jestliže návrh
byl podán opožděně. Podle §72 odst. 1 ve spojení s §65 odst. 1 s. ř. s. lze žalobu
proti rozhodnutí správního orgánu podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci
oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem,
nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou; lhůta je zachována, byla-li žaloba ve lhůtě podána
u správního orgánu, proti jehož rozhodnutí směřuje. Podle §72 odst. 4 s. ř. s. zmeškání lhůty
pro podání žaloby nelze prominout.
Postup soudu, zjistí-li, že podaná žaloba má vady, upravuje §37 odst. 5 s. ř. s.,
podle něhož předseda senátu usnesením vyzve podatele k opravě nebo odstranění vad podání
a stanoví k tomu lhůtu. Nebude-li podání v této lhůtě doplněno nebo opraveno a v řízení
nebude možno pro tento nedostatek pokračovat, soud řízení o takovém podání usnesením
odmítne, nestanoví-li zákon jiný procesní důsledek. O tom musí být podatel ve výzvě poučen.
Komunikaci soudu s účastníky po podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu
upravuje zejména §74 odst. 1 s. ř. s., podle něhož předseda senátu doručí žalobu žalovanému
do vlastních rukou a doručí ji těm osobám zúčastněným na řízení, jejichž okruh je ze žaloby
zřejmý. Současně uloží žalovanému, aby nejdéle ve dvouměsíční lhůtě předložil správní spisy
a své vyjádření k žalobě. Došlé vyjádření doručí žalobci a osobám zúčastněným na řízení;
přitom může žalobci uložit, aby podal repliku. Předseda senátu může uložit i jiným osobám
nebo úřadům, aby předložily své spisy k projednání věci potřebné, popřípadě také sdělily
své stanovisko k věci.
Stěžovatel nepochybně podal žalobu proti rozhodnutí správního orgánu
podle §65 s. ř. s. Z ustanovení §37 odst. 5, §74 odst. 1 s. ř. s. ani z žádného jiného
ustanovení s. ř. s. nevyplývá, že by odstraňování vad žaloby, zaslání žaloby žalovanému
k vyjádření či zaslání vyjádření žalovaného žalobci k replice mělo za následek,
že po provedení těchto úkonů či některého z nich již žalobu nelze pro její opožděnost
odmítnout. Zjistí-li totiž krajský soud opožděnost žaloby, je povinen v každé fázi řízení
o ní (samozřejmě pouze do vydání rozhodnutí, jímž se řízení o věci končí) tuto skutečnost
zohlednit a se žalobou naložit způsobem, který zákon předvídá, tedy ji podle §46 odst. 1
písm. b) in fine s. ř. s. odmítnout. Pro tento závěr hovoří v první řadě jednoznačná dikce
výše citovaného ustanovení §72 odst. 4 s. ř. s., jehož smyslem a účelem je nepochybně
stanovení bezvýjimečné povinnosti žalobce podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu
včas a bezvýjimečné vyloučení věcné projednatelnosti opožděně podaných žalob
(oproti obecnému pravidlu, zakotvenému v §40 odst. 5 s. ř. s., které prominutí zmeškání lhůty
za zákonem stanovených podmínek zásadně připouští); srov. nepublikované rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2004, č. j. 1 Ads 4/2004 - 57, a ze dne 30. 3. 2005,
č. j. 5 Azs 317/2004 - 56. Opožděné podání žaloby může nezřídka vyjít najevo teprve
v průběhu řízení před krajským soudem, například z doplnění žaloby žalobcem na výzvu
soudu, z vyjádření žalovaného (právě tak tomu bylo v případě žaloby stěžovatele) či dokonce
i později. Skutečnosti, na základě nichž lze usuzovat na včasnost či opožděnost žaloby,
jsou někdy sporné (například otázka, zda bylo řádně doručeno rozhodnutí žalovaného
tzv. fikcí v případě, že adresát zásilku při doručení fyzicky nepřevzal a účinky doručení měly
nastat uplynutím zákonem stanovené lhůty od uložení zásilky - viz např. §24 odst. 2 spr. ř.),
a proto se o nich v takových případech musí vést dokazování, které krajský soud musí
samozřejmě vést při jednání, přičemž již jen za účelem přípravy jednání musí komunikovat
s účastníky a vyžadovat od nich vyjádření k rozhodným skutečnostem. I skutečnosti,
které takto vyjdou najevo, je krajský soud povinen vzít v úvahu, takže musí mít také možnost
na základě nich rozhodnout o odmítnutí podání.
Krajský soud proto rozhodl zcela v souladu se zákonem, pokud žalobu stěžovatele
odmítl pro opožděnost i poté, co byla žalobci poskytnuta lhůta k doplnění žaloby,
žaloba zaslána žalovanému k vyjádření a vyjádření žalovaného zasláno žalobci k replice.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti. Žalovaný správní orgán měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady
řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Soud
mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. srpna 2005
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu