ECLI:CZ:NSS:2004:2.AS.27.2004:78
sp. zn. 2 As 27/2004 - 78
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v rozšířeném senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Baxy a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila, JUDr. Michala Mazance, JUDr. Václava
Novotného, JUDr. Petra Příhody, JUDr. Marie Součkové a JUDr. Marie Turkové v právní
věci žalobkyně D. H., zastoupené JUDr. Jiřím Hoňkem, advokátem se sídlem Praha 1,
Senovážné nám. 23 proti žalovanému Ministerstvu zdravotnictví, Hlavnímu hygienikovi
ČR, se sídlem Praha 2, Palack ého nám. 4, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2003, č. j. 11 Ca 60/2003 – 33
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2003,
č. j. 11 Ca 60/2003 - 33 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (stěžovatelka) podala v zákonné lhůtě kasační stížnost proti shora
označenému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta její žaloba proti
rozhodnutí Hygienika hlavního města Prahy ze dne 27. 12. 2002, č. j. ODO – 62/1825/203/02
zamítajícímu její odvolání proti rozhodnutí městského hygienika ze dne 2. 12. 2002,
č. j. 11388/02/PO4-HK/Dr. Čerň, jímž jí byla uložena pokuta ve výši 50 000 Kč za překročení
hygienických limitů hluku. Městský soud v rozsudku vyšel z názoru, že žalobou napadené
rozhodnutí nemusí být v právní moci a není tak rozhodné, že nebylo doručeno právnímu
zástupci žalobkyně, ale přímo jí, žalobou se proto zabýval věcně. Žalobní námitky porušení
procesních předpisů neuznal důvodnými, skutek shledal dostatečně prokázaným,
a proto žalobu zamítl.
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítla nesprávné posouzení právní otázky soudem
a nedostatky dokazování před správním orgánem, pro které měl soud správní rozhodnutí
zrušit. Konkrétně nebylo dostatečně prokázáno, že zdrojem hluku je pouze její provozovna,
soud se nezabýval jejími námitkami proti objektivitě provedeného měření a tím porušil zásadu
rovnosti účastníků v soudním řízení. Za nesprávný považuje závěr městského soudu o námitce
nedostatku právní moci žalobou napadeného správního rozhodnutí. Žalobu lze podat podle
§72 odst. 1 s. ř. s. do dvou měsíců od oznámení rozhodnutí. Stěžovatelce ovšem nikdy nebylo
rozhodnutí oznámeno, neboť si pro správní řízení zvolila zástupce a jemu doručeno nebylo.
Sice podala žalobu, ale to jen z důvodů obavy ze zmeškání lhůty. Povinnost doručit
rozhodnutí zástupci je základní povinností ve správním řízení a v jejím nerespektování
stěžovatelka spatřuje porušení svých práv v řízení před soudem a nerovnováhu v postavení
účastníků soudního řízení. Z těchto důvodů navrhla zrušení rozsudku městského soudu.
Žalovaný v písemném vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na řádně zjištěný
skutečný stav věci a dostatečné podklady pro vydání rozhodnutí. K námitce nedostatku
doručení uvedl, že stěžovatelka měla dostatečnou možnost uplatnit jí ve lhůtě dané
v ust. §72 s. ř. s. Navíc nepovažuje námitku za důvodnou, neboť rozhodnutí bylo doručeno
přímo jí a tento postup je v souladu s ust. §25 odst. 3 správního řádu, podle něhož se zástupci
účastníka doručuje pouze tehdy má-li plnou moc pro celé řízení a v daném případě byla
udělena až pro řízení odvolací. Navrhuje proto zamítnutí kasační stížnosti.
Druhý senát při předběžné porad ě dospěl k závěru, že není rozhodné, že stěžovatelka
nevznesla námitku nedostatku doručení ve lhůtě k podání žaloby, protože pokud by se jednalo
o návrh předčasný, musel by jej soud odmítnout bez ohledu na existenci či neexistenci
řádné námitky. Při posouzení předčasnosti se ovšem chtěl odchýlit od právního názoru
dosud zastávaného Nejvyšším správním soudem (názor vyjádřený 3. senátem ve věci
sp. zn. 5 A 72/2002). Proto usnesení ze dne 2. 9. 2004 předložil věc podle §17 odst. 1 s. ř. s.
rozšířenému senátu.
Důvodnost kasační stížnosti rozšířený senát Nejvyššího správního soudu pak posoudil
v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.), když rozhodným
důvodem je posouzení otázky předčasnosti žaloby.
K tomu ze správního spisu vyplynulo, že proti stěžovatelce bylo zahájeno správní
řízení městským hygienikem dne 25. 9. 2002 a rozhodnutí vydané po provedeném řízení
dne 2. 12. 2002 (č. j. 11388/02/PO4 – Hk/dr. Čerň.) bylo jí doručeno. Odvolání podala
prostřednictvím advokáta, když současně předložila plnou moc jemu udělenou dne
17. 2. 2002. Rozhodnutí o odvolání ze dne 27. 12. 2002 (č. j. ODO - 62/1825/203/02) bylo
doručeno do vlastních rukou stěžovatelce dne 31. 12. 2002, jejímu zástupci nikoliv. Žaloba
byla podána u Městského soudu v Praze dne 27. 2. 2003.
Za nerozhodnou je třeba považovat argumentaci žalovaného, že správní orgán nebyl
povinen doručovat rozhodnutí zástupci stěžovatelky z důvodů, že se nejednalo o zastoupení
pro celé správní řízení. Podle §25 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení
se skutečně písemnost doručuje pouze zástupci, má-li účastník zástupce pro celé řízení.
Celým řízením však nelze rozumět řízení od jeho zahájení do pravomocného ukončení,
ale řízení od prokázání zastoupení podle §17 odst. 3 spr. řádu správnímu orgánu do jeho
ukončení. Pojem „pro celé řízení“ totiž není vymezením rozsahu řízení, ale rozsahu
zastoupení, kdy opakem zastoupení pro celé řízení je zastoupení pouze pro některý jednotlivý
úkon, či více vymezených úkonů (např. pro sepis odvolání). Plná moc předložená
stěžovatelkou ve správním řízení je svým obsahem plnou mocí pro celé řízení.
Tedy rozhodnutí o odvolání mělo být doručeno jejímu zástupci, a to se nestalo.
Jak vyplývá ze s. ř. s., především z ustanovení §72 odst. 1, podání žaloby, zejména
pokud se týká lhůty dle tohoto ustanovení, je vázané na oznámení napadeného správního
rozhodnutí. Nedostatek řádného doručení tohoto rozhodnutí příslušnému účastníkovi řízení
(žalobci), spočívající v tom, že rozhodnutí bylo v rozporu s ustanovením §25 odst. 3
správního řádu doručeno přímo účastníkovi řízení a nikoli jeho zástupci, brání rozhodnutí
o žalobě (přezkoumání vlastního napadeného správního rozhodnutí). Jestliže žaloba přes tuto
vadu doručení správního rozhodnutí byla podána, jedná se o nedostatek žaloby (nedostatek
podmínky řízení) odstranitelný. Samotná tato skutečnost (vada doručení) není bez dalšího
důvodem k odmítnutí žaloby pro předčasnost [§46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Pokud soud
u kterého byla podána taková žaloba zjistí, obvykle z vyžádaného správního spisu
žalovaného, že rozhodnutí nebylo zástupci žalobce doručeno, uloží usnesením žalovanému
doplnit spis (řízení) o doklad o doručení rozhodnutí tomuto zástupci účastníka řízení.
Protože teprve tímto doručením bylo napadené správní rozhodnutí řádně oznámeno, plyne
až od tohoto okamžiku lhůta k případnému rozšíření žaloby na dosud nenapadené výroky
rozhodnutí nebo k rozšíření o další žalobní body (§71 odst. 2, věta třetí s. ř. s). Z hlediska
těchto právních závěrů není podstatné, zda žalobu podal přímo příslušný žalobce, nebo jeho
zástupce, který zastupoval žalobce ve správním řízení (a který se o napadeném rozhodnutí
dozvěděl jinak, než na základě řádného doručení). Jen takto, je možno na jedné straně plně
respektovat ustanovení §25 odst. 3 správního řádu a zároveň i plně chránit práva dotyčného
účastníka řízení (žalobce).
Protože tedy v daném případě rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne
23. 10. 2003, č. j. 11 Ca 60/2003 – 33 bylo rozhodnuto o věci samé (o žalobě), aniž byla
naznačeným způsobem odstraněna vada žaloby (podmínka řízení), nezbylo, než na základě
kasační stížnosti tento rozsudek zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení. Za této
procesní situace nebyl důvod, aby se Nejvyšší správní soud zabýval i dalšími skutečnostmi
uvedenými v kasační stížnosti, které se dotýkají přezkoumání vlastního rozhodnutí správního
orgánu (žalovaného).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné
V Brně dne 12. 10. 2004
JUDr. Josef Baxa
předseda rozšířeného senátu